PergolyKonverze železobetonových průmyslových staveb: Nový život pro industriální dědictví
Rozvinuté země čelí v posledních přibližně čtyřiceti letech nebývalé morální výzvě - hledají nové využití pro rozsáhlé stavební dědictví průmyslové revoluce, a to nejenom pro výrobní areály a budovy, ale i pro veškeré související aktivity (dělnické kolonie a čtvrti, kulturní a zábavní zařízení, občanská vybavenost, inženýrské stavby, technická infrastruktura apod.). První desetiletí proměn přesvědčivě ukázala, že plošné demolice a „vyčištěné“ stavební parcely nejsou řešením. Kulturní prostředí, které člověk vybudoval v předchozích dvou staletích v opojení ze závratných technických možností, je natolik provázáno spletitou sítí vazeb, že nelze neuváženě vytrhnout jeden fragment bez vědomí negativních dopadů na celou strukturu.
Konverze historických (nejenom) průmyslových objektů proto postupně získávají své oprávněné místo na výsluní. Odborná i laická veřejnost se zprvu přirozeně soustředila zejména na starší stavební fond, zejména devatenáctého století, často výrazně dekorativní, vizuálně romantický a navíc poeticky osazený do krajiny nebo městské zástavby. V současnosti se však stále větší pozornost upíná na technologicky, prostorově a výtvarně vyspělou architekturu první poloviny dvacátého století, která v sobě už od počátků nese silný étos flexibility - obraz společnosti, v níž změny probíhají rychleji, než je schopna absorbovat běžná budova v průběhu své životnosti. Podstatná část dotčeného stavebního dědictví zakládá žádoucí solidnost a zároveň funkční i prostorovou přizpůsobivost na využití železobetonu.
Stabilita a prostorová velkorysost
Železobetonové konstrukce průmyslových a dopravních staveb byly už od počátků navrhovány s mimořádným důrazem na vysokou nosnost a stabilitu (na rozdíl od mnohdy méně kvalitních obytných domů). Pod tlakem hektického rozvoje a proměny výrobních technologií museli projektanti počítat s mimořádnými a nepředvídatelnými zatíženími, náročnými požadavky na osvětlení a velké rozpony, odolnost vůči chemickému i mechanickému poškození, nespalnost apod. Volný půdorys a skelet - fenomenální posun v prostorové skladbě architektury, který přinesly průmyslové stavby s použitím dřeva, litiny a oceli už v devatenáctém století - doznal plného vyznění právě až u vícepodlažních železobetonových struktur [1].
Architekti opojení možností vytvářet pouze volný rámec, pružně se přizpůsobující očekávaným dramatickým proměnám výroby, později koncept skeletu recyklovali a prosadili napříč celým spektrem stavební kultury. U konverzí železobetonových průmyslových budov se tak moderní architektura oklikou vrací ke svým kořenům a k naplnění vyhraněné vize stavby jako mnohoúčelového obalu. V situaci, kdy ani původní koncept všestranné flexibility nestačí, poskytuje železobetonový skelet dostatek možností ke zpevňování a doplňování bez ztráty architektonické soudržnosti celku. K průmyslovým stavbám dodatečný dlouhodobý vývoj - zahušťování, rozšiřování, členění apod. - přirozeně patří. Z památkového pohledu proto nelze u většiny konverzí další vrstvení a případné novotvary apriori odmítat.
Příklady úspěšných konverzí
Kultivované zhodnocení halových prostor železobetonového skeletu najdeme například:
Čtěte také: Pohledový beton a bednění
- u konverze automobilky FIAT Lingotto v Turíně (původní návrh 1920 až 1923 Giacomo Matté-Trucco, Francesco Cartasegna ad., konverze 1985 až 1992 Renzo Piano),
- u továrny na sanitární keramiku a krbová kamna Jean Heinstein Ofenfabrik v Heidelbergu [2], proměněné na pronajímatelné administrativní prostory (stavba z počátku dvacátého století, konverze 2002 až 2008 SSV Architekten),
- u nového využití desítek skladišť ve West Chelsey v New York City [3].
Bezesporu nejpůvabnější ukázku ohleduplnosti vůči mimořádným historickým hodnotám a zároveň pádnou odpověď na poptávku po svébytném prostoru však najdeme v Rotterdamu - u opravy kultovní továrny na zpracování tabáku Van Nelle (původní návrh 1925 až 1931 Johannes Brinkman, Leendert van der Vlugt, Mart Stam a Jan Gerko Wiebenga, rehabilitace Claesseus Erdmann, Wessel de Jonge Architecten [4]).
K mimořádně elegantním příkladům patří tvarově odlišná, zřetelně současná, ale výrazově kompatibilní nástavba na poválečném skladu a dílnách Las Palmas v rámci areálu Holland-America Lijn Wilhelminakade v Rotterdamu (původní návrh 1950 až 1953 Johannes van den Broek a Jacob Bakema, nástavba a konverze 2003 až 2008 Benthem Crouwel Architekten [9]), nebo odvážně parazitická nástavba Francouzského institutu módy na původním přístavním skladišti v Paříži (konverze 2008 Jacob + Mac Farlane [10]).
Stejně tak se mnohdy nelze vyhnout i nezbytným lokálním „řezům“, jaké můžeme vidět mimo jiné u skladiště St. Job na nábřeží Lloyd Pier v bývalém rotterdamském přístavu Mullerpier, kde si potřeba prosvětlení mohutné hmoty a prostorové nároky vertikálních komunikací vynutily zahloubení tří vstupních atrií na celou výšku původního skeletu (původní návrh 1911 až 1913 Jan Kanters, konverze na byty 2004 až 2007 Mei Architecten a Wessel de Jonge [11]).
Konverze na bydlení - lofty
Svébytnou skupinu tvoří konverze na bydlení, které od sedmdesátých let nabízí v přestavěných výrobních a skladovacích skeletech zcela nevšední velkorysé prostory. Zpočátku vyhledávali tzv. lofty zejména umělci a bohémští intelektuálové, postupně se z nich však stalo módní a atraktivní zboží pro zámožnou klientelu. Dnes už jsou jako lofty nezřídka označovány i novostavby, nabízející pouze vzdušnou, výškově otevřenou dispozici. Kolébkou a mekkou loftového bydlení se stal New York - z mnoha realizací lze uvést například jedny z prvních amerických nájemných garáží s mechanickým zakladačem Kent Automatic Garage přestavěné na Sofia Apartments, s ponechaným zdobným průčelím v duchu art-deco a volnými podlažími rozčleněnými na byty (původní návrh 1929 až 1930 Jardine, Hill & Murdock, úprava na skladiště 1943, konverze na byty 1983 až 1985 podle projektu sdružení Alan Lapidus Assocs., Rothzeid Kaisermann Thomson & Bee, Abraham Rothenberg [5] až [7]).
Nový život pro specifické inženýrské struktury
Nový život je možné naprosto nečekaně vdechnout i velmi specifickým inženýrským strukturám. Z nepřeberného množství příkladů lze jmenovat:
Čtěte také: Jídelní stůl MDF beton: Co zvážit?
- surrealistickou Bofillovu přestavbu cementárny u Barcelony na vlastní architektonickou kancelář, galerii a byt (konverze 1973 až 1975 Ricardo Bofill a Taller de Arquitectura [12]),
- úpravu obilních sil na byty Gemini Residences v Kodani (konverze 1999 až 2005 MVRDV [13]),
- vestavbu akvária a terária do protiletecké věže ve Vídni (původní stavba 1943 až 1944, konverze etapovitě od 1958 [14]),
- lezecké stěny pokrývající rudné zásobníky v rámci Landschaftsparku Duisburg-Nord (svépomocí od 1990 German Alpine Association [15]),
- letos otevřené The Tanks, nové prostory londýnské Tate Gallery v bývalých podzemních tancích na olej (konverze 2012 Herzog & De Meuron [16]),
- poetické bydlení ve vodárenské věži u Braaschaat (jedna z prvních železobetonových vodárenských věží v Belgii, provoz ukončen 1937, konverze 1994 Jo Crepain a Luc Binst [17]).
Nevšední výsledek zpravidla hladce překryje vyšší nároky na počáteční entuziasmus, projekt i realizaci. Zajímavé souznění původních budov a nově přetvářeného okolí je k vidění také ve francouzském přístavu Saint-Nazaire ([18]). Ohromná, znepokojující železobetonová německá ponorková základna z druhé světové války (1941 až 1942), jejíž mohutné desetimetrové protipumové stropy zakrývají bazény (alveoly) pro ponorky, byla z připomínky zlých časů úspěšně upravena na atraktivní kulturní a turistický uzel města. Jednotlivé kóje doků s minimem vkladů slouží jako působivé prostory pro různorodé kulturní využití a na střeše bunkru vzniká dle konceptu krajináře Gillese Clementa „přirozená zahrada“ Le Jardin Tiers (v rámci bienále L´Estuaire 2009 až 2012 [19]), s působivým kontrastem mezi betonovým lidským výtvorem a nespoutanou, nakonec vždy vítězící přírodou. V bezprostřední blízkosti základny stojí budova nádraží z devatenáctého století, adaptovaná na městské divadlo a doplněná o nové hmoty s ornamentálně pojednaným betonovým průčelím (původní státní budova 1866 J. Leroy, konverze 2008 až 2011 K Architectures, Karine Herman a Jérôme Sigwalt [20]).
Koncept minimálních zásahů, podpoření přirozených procesů stárnutí nebo rozkladu, opětovného navracení industriální krajiny přírodě a případného doplnění o ryze současné architektonické intervence patří v posledních letech k nejoblíbenějším; zejména u rozsáhlých areálů náročných na údržbu nebo u mimořádně obtížně transformovatelných staveb.
Povrch a detaily: Autenticita a kontrast
Neopominutelná síla nového využití železobetonové průmyslové architektury se skrývá i ve výtvarném působení autentických textur a detailů. V „postplastové“ současnosti tolik vyhledávaná syrovost a materialita se zde nachází v nejintenzivnější formě - vychází z původní věcné realizace, ale i z patiny přinesené časovým odstupem a ryze účelovým přístupem uživatele. Podobného otisku prostého, každodenního života nelze umělou cestou v žádném případě docílit.
Osvícení architekti i investoři jsou si toho vědomi a při konverzích s oblibou využívají zřetelný kontrast zemitých stop minulosti a hladce precizní, ostře ohraničené současnosti. Tento přístup vítězí zejména v Nizozemí a Velké Británii, kde dědictví minulosti není považováno za něco podřadného a hodného rychlé „očisty a modernizace“. Krásnou ukázku přirozené symbiózy představuje výše jmenované rotterdamské přístavní skladiště St. Job, jehož průčelí obrácené k vodě zůstalo v původním stavu, včetně dřevěných okenic a nakládacích plošin sloužících dnes bytům jako terasy, doplněné pouze o nové, nekompromisně současné výplně okenních otvorů.
Výhodné zhodnocení autentické materie a atmosféry nabízí i vnitřní prostory. Zatímco interiéroví tvůrci a dekoratéři ve snaze zaujmout na příliš pestrém architektonickém trhu pracně kombinují nejnovější výdobytky designu a technologie s historickými artefakty, vyhledávanými po bazarech a na internetu, konverze průmyslové architektury podobné konfrontace vyvolává přímo ze své podstaty. Původní nápisy, zbytky technologií a infrastruktury, otisky intenzivního užívání, neformální povrchové úpravy nebo nezbytné a vskutku velmi prosté údržby, poskytují mimořádné napětí a rámec pro alternativní životní styl, aniž musí projektant i uživatel ustupovat ze současných hygienických nebo technických požadavků.
Čtěte také: Beton Brož: Alternativa k pravému dřevu
Příklady kontrastu starého a nového
Nevšední kontrasty najdeme například:
- u úsporné konverze meziválečných garáží Stern v Chemnitz na obchodní dům s nábytkem a dopravní muzeum, v němž nápisy a zbytky rolet dokreslují autentickou atmosféru (původní návrh 1928 Hans Schindler a architektonická kancelář Luderer a Schroeder [21]),
- u proměny továrny Rheinstahl-Werk ve Stuttgartu na domovskou scénu věhlasného tanečního sdružení Theaterhaus, kde se na protilehlých stranách hlavní vstupní haly setkávají stěna s otisky minulosti a současná vestavba divadelního a víceúčelového sálu (původní návrh 1923 Emil Fahrenkamp, konverze 1992 až 2003 Peter Hubner [22]).
Ponechané železobetonové konstrukce a prvky v asepticky moderním prostředí najednou dostávají charakter bezmála sochařského díla - např. segmentové střešní vazníky skladu mouky v Paříži, přeměněného na univerzitní knihovnu (původní návrh 1950 Denis Honegger, konverze 2004 až 2006 Nicolas Michelin [23]) nebo spodní konstrukce vysokých pecí v nových výstavních prostorách železáren bratří Röchlingů ve Völklingenu, zapsaných na seznam UNESCO (vznik 1873, růst a provoz do 1986, konvertováno a veřejnosti krok za krokem zpřístupňováno od 2000 [24]).
Význam a budoucnost konverzí
Kdy jindy, než tváří v tvář všudypřítomnému požadavku na úspornější využívání zdrojů a vzdoru vůči uměle vytvářeným světům rozvíjejících se asijských ekonomik, bychom se měli uchýlit ke smysluplnému zhodnocování vlastní minulosti a identity. Konverze průmyslových budov, organické splynutí osobité minulosti a precizní současnosti, nabízí jednu z nosných alternativ.
Z řady pozitivních příkladů péče o kulturní prostředí vyčnívají v posledních letech zejména konverze průmyslových staveb. Když v roce 2005 Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze uspořádalo výstavu a vydalo knihu Industriální stopy / architektura konverzí průmyslového dědictví v České republice 2000-2005, jednalo se o pionýrský počin. Kniha mapuje těch několik výjimečných, přesvědčivých prvotních realizací, jimž dominuje úsilí o světovost a industriální styl, snaha začlenit se do módního proudu nové designové, loftové a kancelářské krajiny.
Druhá, novější přehledová publikace Industriální topografie / architektura konverzí, Česká republika 2005-2015 už je jiná. Představuje výběr, ze kterého přímo čiší současné hledání vlastní tváře a osobitosti české architektury. Obrací se k regionům, těží z identity místa a především z autenticity. Z autenticity nejen ve smyslu uchování původní, historické materie, ale i z důrazu na opravdovost, kvalitu a zážitek. Možná přeci jen máme světu co ukázat a nabídnout. Pokoru, rafinovanost a spojení starého s novým, autentického s kreativním. Neobyčejnou sílu identity, která se skrývá v dlouhodobějším zhodnocování, míšení, vrstvení a citlivé péči. Jen je konečně nutno vykročit mimo sevřené hranice „klasických“ památek a městských center, zacílit i na periferii a moderní architekturu.
Výzvy v České republice
Většina středověkých, barokních i renesančních staveb u nás, stejně jako velká část budov postavených v 19. století, je památkově chráněná. To ale neplatí o stavbách 20. století. „Pokusili jsme se vytvořit seznam staveb, které jsou vyhlášeny kulturní památkou. A ukázalo se, že naprostá většina z těch 65 staveb je z 50. let. Naopak třeba z 60. let je jich minimum, v 70. už jde jen o tři. Nejmladší památkově chráněnou stavbou je pak budova ČKD z 80. let. Po revoluci už to není žádná. Tváříme se, jako by tady v této době nic zajímavého a kvalitního nevznikalo,“ říká architekt Petr Vorlík.
„Existuje tady takový přežitek nazývat architekturu tohoto období přívlastky ‚socialistická‘ nebo ‚komunistická‘. Samozřejmě, že vznikla v té době a byla tím ovlivněná. Na druhou stranu, architekti se i tenkrát ohlíželi na Západ. Navrhovaly se tady stavby brutalismu, technicistní linie i postmoderny. To vše pronikalo ze Západu. Architektura existuje dobrá, nebo špatná,“ nesouhlasí s hodnocením podle politického systému, ve kterém vznikla.
Osudy staveb jako Transgas v Praze nebo Hotel Thermal v Karlových Varech ilustrují, že majitelé se často nechovají jako řádní hospodáři. „Dodneška neumíme vyhodnocovat reálnou hodnotu těch staveb. V horizontu 20 let by byla hodnota Transgasu taková, že by se vyplatilo využít i ty obtížně využitelné prostory. Jenomže my se díváme jenom na krátkodobé zisky. Argumentuje se tím, že stát má být řádný hospodář. Což pro nás znamená rychle prodat, rychle vydělat, co nejlevněji postavit. Jenomže řádný hospodář se nedívá jenom na dva až tři roky dopředu. Ten přemýšlí v horizontu desítek let,“ komentuje aktuální pohled státu i soukromých investorů na stavby z tohoto období.
Petr Vorlík vidí naději pro poválečnou architekturu v mladé generaci: „Je vidět, že studenti, kteří se narodili po revoluci, vnímají architekturu úplně jinýma očima. Snaží se vidět její výtvarné a prostorové kvality. Nespojují si ji tolik s dobou jejího vzniku.“ To platí nejen o jejich pohledu na poválečné stavby, ale odráží se to i v přemýšlení o architektuře obecně. „Přemýšlí jinak. Méně spotřebně, konzumně. Více cítí, že je možné ty stavby spíše recyklovat, opravit. Je to možná obecně o vztahu ke světu - uvědomují si, že svět není na jedno použití,“ uzavírá architekt a pedagog Petr Vorlík.
Moderní technologie betonu
Červencové číslo časopisu INTRO se tematicky navrací k materiálu, jejž si mnozí spojují s brutalismem a šedí panelových sídlišť socialistické éry. Někteří však beton vnímají jako variabilní substanci, která má díky novým recepturám a technologiím nakročeno k tomu, stát se odznakem lehkosti a tvůrčí svobody. Počet betonových receptur neustále roste a vlastnosti tohoto materiálu se postupně mění. Petr Tej nakousl téma takzvaného UHPFRC neboli ultravysokopevnostního vláknobetonu, na které v aktuálním vydání v rozhovoru Petra Volfa volně navazuje. "Normální beton se většinou rozpadne po simulaci osmdesáti cyklů, tedy během osmi desítek let. Kdežto na UHPFRC nejsou ani po pěti stech cyklech vidět zásadní změny. To je něco naprosto jedinečného," říká architekt.
Další rozhovor pojednává mimo jiné o minimalistickém stavění z liaporbetonu - experimentálního izolačního betonu - a na sedmi stranách přibližuje tvorbu otce a syna Makovských, architektů, kteří mají k betonu velmi blízký vztah. Na využití betonu v architektuře osmdesátých let je zaměřen článek, jejž připravil architekt a historik architektury Petr Vorlík, působící na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Naopak o současném užití betonu, jeho možnostech a výrobcích z něj se dozvíte ve firemní části Materiály a technologie.
Čínskou porcelánku BingDing, která zdobí i titulní stranu nového INTRA, představuje autorka Tereza Šváchová. Betonová stavba s výrazně esteticky tvarovanou fasádou od ateliéru AZL Architects je jednou z posledních porcelánek v oblasti Fuliang na jihovýchodě Číny, kde se uchovalo historické vypalování porcelánu v peci na dřevo. Za tuzemskou realizací se tato autorka vydala do chráněné krajinné oblasti Moravskoslezských Beskyd, kde se nachází víkendový dům od studia Pavel Míček Architects. Proč návrh u úředníka z CHKO prošel až napodruhé? A za jakých okolností se architekt Pavel Míček rozhodne použít pro stavbu právě beton?
tags: #beton #technologie #vorlik #petr #konverze
