PergolyBetonová katedrála a další architektonické skvosty Lublaně a Prahy
Víte, že český prezident Václav Havel označil slovinského architekta J. Plečnika za architekta nové demokracie? Plečnik zanechal významnou stopu na Pražském hradě během rekonstrukce ve 20. letech 20. století, která probíhala na objednávku prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Václav Havel a česko-slovinské kulturní styky
Na počest Václavu Havlovi postavilo sdružení Amnesty International a magistrát města Lublaně v roce 2018 Havlovu lavičku podle návrhu českého architekta a umělce Bořka Šípka. Nachází se v Severním lublaňském parku (vedle nádraží). Jedná se o lavičku vyrobenou ze dřeva a mědi s dvěma křesly, která jsou postavena naproti sobě, mezi nimi kolem kmene lípy stojí stůl, na němž je napsáno Havlovo motto: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Právě Bořek Šípek byl prvním architektem, který prováděl úpravy na hradě po téměř sto letech, od doby, kdy se rekonstrukcí zabýval Plečnik.
Kontakty mezi Českou republikou a samostatným Slovinskem se rozvíjely také v oblasti společných kulturních styků. Na konci května 1996 slovinský prezident Milan Kučan a český prezident Václav Havel zahájili výstavu s názvem „Jože (Josip) Plečnik - architekt nové demokracie“. Na vernisáži vystoupila slovinská filharmonie a lublaňský smíšený komorní sbor Ljubljanski madrigalisti. Na výstavě bylo kromě Plečnikova díla a díla jeho 8 nejlepších žáků představeno i samotné Slovinsko.
Václav Havel se narodil v Praze do zámožné a vlivné rodiny. Po roce 1951 však měl problémy se získáním formálního vzdělání. Po dvouleté vojenské službě pracoval jako divadelní technik a dálkově vystudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval v roce 1966. Začal psát vlastní dramata, jeho prvním dílem byla jednoaktovka »Rodinný večer« a první známější hrou „Zahradní slavnost“, která se zaměřuje na problematiku třídní společnosti a život mezi realitou a fantazií. Na koci roku 1968, po násilném ukončení pražského jara, byly všechny Havlovy divadelní hry zakázány a byl mu také znemožněn odchod ze země. Proto se Havel ještě více politicky angažoval a kvůli odporu proti režimu byl několikrát vězněný. Ve vězení psal divadelní hry a eseje, které odrážely jeho názory. Po politických změnách v roce 1989 se stal posledním československým prezidentem, a pak i prvním prezidentem samostatné České republiky. Po prvním roce v této funkci mu byla udělena cena za svobodu (Prize For Freedom od Liberal International).
Architektonický odkaz Jože Plečnika v Lublani a Praze
Jože Plečnik se stal v roce 1911 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1921 se přestěhoval zpátky do Lublaně, přednášel na Technické fakultě v Lublani a zároveň v Praze za doby československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka zrekonstruoval Hradčany - prezidentskou rezidenci, nádvoří a zahrady a podílel se i na rekonstrukci prezidentského sídla v Lánech. Krom toho vyprojektoval kostel Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech. Po roce 1921 se zabýval i urbanistickým řešením Lublaně a doplňoval je vlastní autorskou architekturou: Trojmostím (Tromostovje), arkádami s městskou tržnicí a rybárnou, zdymadlem na řece Lublanici, budovou Národní a univerzitní knihovny (NUK), ústřední promenádou v parku Tivoli, Ševcovským mostem (Čevljarski most) či městským hřbitovem Žale. Za jeho nejdůležitější stavbu ve Slovinsku bývá považována Národní a univerzitní knihovna.
Čtěte také: Využití betonových prken v zahradě
Vzpomínkový park Navje byl podle návrhu Jože Plečnika a Iva Spinčiče vybudován v letech 1937 a 1938, nachází se v něm tzv. arkádový „Slovinský panteon“, postavený v klasicistním slohu, na konci parku stojí čtyři Plečnikovy sloupy a od roku 2001 má status památky státního významu. Severní městský park Navje se skládá z funkčně velmi různorodých částí: vzpomínkového parku s pavilonem, promenády a dětského hřiště.
Vedle dnešního Severního městského parku, na území bývalého hřbitova Navje, stojí také Pionýrský dům (Pionirski dom), který Jože Plečnik navrhl jako Baragův seminář k ubytování studentů lublaňského semináře (vchod do budovy je z parkoviště vedle vzpomínkového parku). Navrhnut byl jako čtyřpatrová půlkruhová budova, ale druhý půlkruh nebyl nikdy dostavěn, i když ho Plečnik ve svém návrhu měl. Budova byla navržena podle podoby římského Kolosea a Andělského hradu. Půlkruhová stavba má zajímavé atrium a v každém patře je po celé délce chodba s dveřmi do jednotlivých pokojů. Po druhé světové válce byla stavba přebudována na centrum pro volnočasové aktivity mládeže.
Lublaň: Město mostů a tržnic
Na křižovatce s Komenského ulicí (pojmenována po českém vzdělanci a pedagogovi Janu Amosu Komenském, který žil v 16. a 17. st.) pokračujeme mírně z kopečka dolů, dokud se nedostaneme na Dračí most (Zmajski most), jenž se tak nazývá podle čtyř soch draků, které ho zdobí. Drak je symbolem města Lublaně, je v městském erbu a na jiných místech. Secesní most byl postaven roku 1901 a v té době byl jedním z prvních železobetonových mostů v Evropě a první železobetonová konstrukce v Lublani.
Na druhém konci mostu po pravé straně vidíte nádhernou Plečnikovu tržnici (podle návrhu Jože Plečnika byla postavena v letech 1940 - 1944). Tržnice stojí na levém břehu řeky Lublanice a tvoří tak část jejího zděného koryta (jméno Lublanice je vlastně zdrobnělina jména města Lublaň - takže do češtiny by se dalo přeložit jako Lublaňka). Severní strana připomíná městské hradby s půlkruhovými okenními výklenky. Střecha je pokryta různě tvarovanými betonovými taškami. Pod arkádami se nacházejí malé obchůdky a kavárny s pohledem na řeku. V podzemní části tržnice je rybárna s mořskými a sladkovodními rybami a také příjemná restaurace s nabídkou jídel z čerstvých ryb a jiných dobrot za příznivé ceny. Restaurace také nabízí velmi příjemné posezení ve stínu za horkých letních dnů.
Od loutkového divadla pokračujeme doleva, po Náměstí Cyrila a Metoděje (Ciril-Metodov trg), kde je vpravo centrální lublaňská tržnice s Plečnikovou zděnou částí, my však půjdeme rovně kolem barokní katedrály sv. Mikuláše. Dále půjdeme směrem k řece Lublanici, přejdeme most - vlastně trojmostí (tromostovje), které je opět dílem Jože Plečnika. Před vámi stojí pomník Franci Prešernovi, za ním pak františkánský klášter s kostelem zvěstování Panny Marie s červenou fasádu. Kostel byl vybudován v polovině 17. století, uvnitř je oltář věhlasného sochaře Francesca Robby z poloviny 18. století.
Čtěte také: Postup výroby betonových prken
Za Trojmostím zahneme doleva a po levém břehu Lublanice se dostaneme k Gerberovu schodišti (Gerberjevo stopnišče), které vede doprava nahoru na Kongresové náměstí (Kongresni trg). Dáme se doleva a tam se ve spodní části náměstí nachází Slovinská filharmonie, vedle které kdysi stál hostinec u Černého orla.
Lublaňský hrad a Loutkové divadlo
Hrad stojí na kopci uprostřed města. Důkazy o prvních osadách na kopci sahají do roku 1200 př. n. l., později se objevila i opevnění. Lublaňský hrad byl poprvé zmíněn v písemných pramenech v letech 1112 až 1125 a v polovině 12. století jako sídlo korutanských vévodů ze Spanheimu. V 15. století hrad přišel o svou původní podobu a byly postaveny hradby s věžemi a hradní kaplí, v 16. a 17. století byly dostavěny i další budovy. Hrad ztratil většinu svých funkcí, protože ho neobývali významní vládci a neměl ani důležitou strategickou pozici, v 18. století v něm byl žalář a hrad začal chátrat. Od začátku 20. století až do 60. let ho magistrát města Lublaň používal jako byty. Od 90. let se zrekonstruovaný hrad využívá k svatbám, různým kulturním akcím a je oblíbeným cílem turistů.
Nejzajímavější stezka k hradu vede podél hradeb na Šancích. Tuto promenádu v příjemném stínu stromů vytvořil architekt Jože Plečnik. Využil k ní zbytky bývalého opevnění (= šance), k němuž v 16. století byla postavena vnější hradební zeď s kulatými věžemi.
Ve třicátých letech 20. století byl loutkami nadšený Milan Klemenčič, který v roce 1911 v Ajdovščině, v městečku na jih od Lublaně, založil soukromé divadlo marionet a v roce 1920 i Slovinské divadlo marionet v Lublani.
Víte, že kromě loutkového divadla sídlí ve stejné budově - tak zvaném Městském domě - i Šentjakobské divadlo (Šentjakobsko gledališče), jeden z nejstarších evropských amatérských divadelních souborů se stálým repertoárem? Budova byla postavena na místě zasypaného městského obranného příkopu před tehdejší Františkánskou bránou. Příkop byl zasypán na začátku 19. století.
Čtěte také: Dlažba pro nevidomé BEST – KLASIKO
Největší část nové budovy patřila sboru dobrovolných hasičů, kromě jejich skladů a bytů byly v budově také prostory pro záchrannou stanici, policejní strážnici, strážnické kasárny a úřady městského vodovodu a elektrárny. Vnější část budovy je v novorenesančním slohu, který je zvýrazněn střešní vížkou uprostřed hlavní fasády, zatímco uvnitř bylo nejvíce pozornosti věnováno ústřednímu sálu s novoklasicistickými prvky. Přestože byla budova několikrát přestavěna, její prvotní charakter se nezměnil.
Loutkové divadlo v této budově začalo fungovat už v roce 1920, kdy zde působilo poloprofesionální Slovinské divadlo marionet pod vedením Milana Klemenčiče. V roce 1948 bylo založeno Městské loutkové divadlo, které zpočátku hrálo v prostorách na Levstikově náměstí (Levstikov trg) na druhé straně starého městského centra u řeky. Ústřední sál začalo v roce 1932 využívat Šentjakobské divadlo a Městský dům byl po rekonstrukci v roce 1984 určen pouze k divadelním aktivitám. Do přízemí se přestěhovalo Lublaňské loutkové divadlo, Šentjakobské divadlo získalo nové jeviště a větší zákulisí, kanceláře a archiv. V podkroví bylo založeno loutkové muzeum, kde byly umístěny také hodiny s loutkami Martina Krpana a jeho klisny (lidovou povídku o pašeráku soli Martinu Krpanovi z Pivki, který před císařem zvedl svou kobylu i s nákladem, čímž ukázal svou velkou sílu, a nakonec se mu jako jedinému povedlo na kobyle zvítězit nad obrem, který ohrožoval Vídeň, zapsal v polovině 19. století jako vzor slovinské literární tvorby Fran Levstik, významný slovinský buditel). Hodiny bijí každé tři hodiny. V přízemí byla vytvořena velká scéna, která je vhodná i pro náročnější loutková a činoherní představení, a vedle byla zařízena ještě malá scéna pro menší představení. V prvních letech 21. století byla na část budovy položena skleněná střecha a pod ní bylo zřízeno Jeviště pod hvězdami, které se využívá pro různé koncerty a jiné události. V roce 2015 bylo přízemí ještě jednou obnoveno, aby se tam děti cítily lépe. Prostory v přízemí byly už předtím docela rozmanité, rekonstrukcí ale chtěli architekti poskytnout prostor pro nejrůznější aktivity. Drobným zásahem do půdorysu byl vytvořen velký víceúčelový sál, ve kterém se díky flexibilitě může pořádat celá řada akcí, od vystoupení (když je zatemněno) až po workshopy a čtené zkoušky (když do něj proniká přirozené denní světlo). Nejzajímavější vymožeností jsou v sále speciálně přizpůsobené otočné lustry, které při rozsvíceném světle po stěnách kreslí motivy zvířat a jiných figur z přírody. Ty díky otáčení oživnou a dávají prostoru zvláštní atmosféru, kdy si připadáme, jako bychom se pohybovali mezi realitou a sny. Snová atmosféra je také zdůrazněna malbami podél horní části stěn, které přitahují pohledy návštěvníků vzhůru.
Lublaňská univerzita a její historie
Stavba byla zahájena v roce 1896, rok po ničivém zemětřesení, které zasáhlo Lublaň. Od roku 1919 je sídlem Lublaňské univerzity. Budovu navrhli čeští architekti Jan Vladimír Hráský a Josef Hudetz. Český architekt Jan Vladimír Hráský zpracoval návrh na vybudování zemského paláce po zemětřesení. Samotnou stavbu převzal český architekt Josef Hudetz, který tehdy pracoval ve Vídni. Hráského plány interiéru moc nezměnil, ale nanovo vytvořil vnější podobu budovy.
Lublaňská univerzita je největší a nejstarší vědecko-výzkumnou a vysokoškolskou institucí ve Slovinsku. Brzy po založení její rektoři často bojovali proti tendenci ji zrušit, dnes patří ke třem procentům nejlepších univerzit na světě. Podle počtu výzkumných projektů je na špičce univerzit a výzkumných organizací v nových členských státech Evropské unie. Ještě v polovině 19. století byla idea slovinské univerzity označována za nerealistickou, proto mnoho Slovinců odcházelo studovat do ciziny, velmi často i do Prahy.
Pedagog a lingvista Fran Ramovš, který měl první přednášku na nově založené Univerzitě v Lublani, měl kvůli poranění hlavy z první světové války poškozený spánkový lalok a mohl v noci spát jen tři hodiny. Přednáška se konala 3. prosince 1919 ve Sněmovním sále (Zbornična dvorana), v hlavní budově univerzity a bývalého Rakousko-uherského zemského sněmu.
Prvním rektorem nově založené Lublaňské univerzity se stal Josip Plemelj, který patřil k nejdůležitějším matematikům na počátku 20. století. Doktorské studium, jež začala ve Vídni, ukončila v Lublani a obhájila svou disertační práci o účincích formalinu na škrob 15. července 1920 chemička Ana Mayer, která se tím stala první doktorkou věd a zároveň první ženou, která na Lublaňské univerzitě získala tento titul.
Již na konci 15. století zde stál palác Fištamija a vedle něho byla Fištamská městská brána s vězením. Fungoval jako zastupitelský palác - sídlo náměstka zemského panovníka, ve kterém vládce přenocoval, pokud zrovna pobýval v Lublani. Poprvé je zmíněn v pramenech z roku 1511, od roku 1793 byl palác sídlem Kraňské zemské vlády, která byla součástí rakouské vlády. Poté sloužil jako císařsko-královský palác a nakonec jako stavovský palác, kde fungoval Kraňský zemský sněm. V roce 1895 byla Lublaň zasažena silným zemětřesením. Značně poškozená byla také původní budova Zemského paláce. Proto český architekt, stavitel a inženýr Jan Vladimír Hráský, který tehdy zastával v Lublani funkci radního, v roce 1895 předložil několik plánů na obnovu Lublaně po zemětřesení, včetně návrhu na vybudování Zemského paláce. Plán vyvolal nevoli, protože jak z hlediska nákladů, tak z hlediska rozlohy překročil zamýšlené návrhy. Proto dozor nad stavbou paláce převzal český architekt Josef Hudetz, který tehdy působil ve Vídni, což významně snížilo náklady. Stavba probíhala rychle, takže se už 22. září 1903 konalo v novém zemském paláci první zasedání Kraňského zemského sněmu.
Během revoluce v roce 1848, v rámci slovinského národního programu, začal boj o slovinskou univerzitu. V dubnu 1848 jako první vznesli požadavek Slovinci ze Štýrského Hradce (německy Graz), nejjasněji však tento požadavek zformuloval až Kraňský zemský sněm v únoru 1898. Po skončení první světové války a po rozpadu habsburské monarchie byl vznik Lublaňské univerzity jedním z prvních bodů, které měly být realizovány. Poté, co regent Alexandr Karađorđević 23. července 1919 podepsal zákon o Univerzitě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Lublani s teologickou, právnickou, filozofickou, technickou a neúplnou lékařskou fakultou, bylo v srpnu jmenováno 18 profesorů, 12. listopadu byl zvolen rektor a děkani a 3. prosince 1919 se konala první přednáška ve slovinštině, a proto je tento den považován za „narozeniny“ Lublaňské univerzity. Profesoři byli většinou Slovinci, kteří předtím pracovali v zahraničí, např. první rektor Univerzity, Josip Plemelj.
tags: #betonova #katedrala #hereme #informace
