Cementový potěr: Vše, co potřebujete vědět

Cementový potěr je směs cementu, písku, kameniva a vody v předepsaném poměru. Smícháním se vytvoří tekutá směs betonu, která se používá především pro vyrovnání podlahové konstrukce. Suchý a zatvrdlý cementový potěr slouží jako podklad pro pokládku dlažby, koberce, vinylu apod., případně jej lze ponechat přiznaný (například v garáži, sklepě, technické místnosti).

Použití cementového potěru

Cementový potěr se na stavbách hojně používá pro zhotovení zejména plovoucích podlah. V tom případě se potěr aplikuje na vrstvu akustické izolace a PE separační fólie. Kromě toho se cementové potěry využívají při rekonstrukcích starých podlah a stropů. Lze s ním vyrovnat starou nerovnou betonovou podlahu nebo ztužit trámový strop s dřevěným záklopem. Cementový potěr může být pevně spřažený s podkladem (jako vyrovnávací finální vrstva podlahy) či může být od podkladu oddělen separační vrstvou, nejčastěji hydroizolací s ochrannou geotextilií.

Rozdíl mezi betonovou mazaninou a cementovým potěrem

Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jaký je mezi nimi rozdíl? Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá. Betonová mazanina je podlahová vrstva betonu, jejíž optimální tloušťka se u obytných budov pohybuje v rozmezí 50-100 mm. U nadměrně zatěžovaných podlah, tedy zejména v průmyslových budovách či dílnách, může mít tloušťku až 300 mm. V některých prostorách může tvořit mazanina kompletní podlahovou vrstvu. Cementový (betonový) potěr je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí, a kromě zmíněné tloušťky ho od mazaniny odlišuje i použití štěrku menší frakce (nižší zrnitosti) právě kvůli tomu, že se beton pokládá v tenčí vrstvě. Betonový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah (plovoucí potěr), které se běžně používají v obytných budovách. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr.

Využití mazaniny či potěru, případně kombinaci obojího a rovněž vhodnou tloušťku obou druhů betonové výplně by měl určit projektant stavby v závislosti na předpokládaném zatížení podlahy. Důležitou veličinou ve výpočtu vrstev je i případné výškové vyrovnání mezi místnostmi, což ale nevylučuje použití různých skladeb podlah v jednotlivých prostorách stavby. Může to znamenat zejména rozdílné tloušťky izolačních vrstev či různé typy úprav svrchní podlahové vrstvy.

Příprava cementového potěru

Cementový potěr si můžete připravit svépomocí smícháním cementu, písku, štěrku a vody. Poměr složek cementového potěru by měl být optimálně 1:4-6, tedy jedna lopata cementu a 4-6 lopat písku. Počet lopat záleží na tom, jak pevný potěr potřebujete. Zrnitost písku pro cementový potěr by měla být do 4 mm, v případě, že cementový potěr aplikujete v tloušťce do 40 mm. Cementový potěr o tloušťce do 20 mm by měl obsahovat písek zrnitosti do 0,7 mm. Poměr složek cementového potěru v tom případě bude 1:4:4 (tedy 1 lopata cementu, 4 lopaty písku frakce 0/4 mm a 4 lopaty štěrku frakce 4/8 mm), případně 1:2:4 (tedy 1 lopata cementu, 2 lopaty písku frakce 0/4 mm a 4 lopaty štěrku frakce 4/8 mm).

Čtěte také: Vlastnosti a vzhled betonových pražců

Voda pro míchání cementového potěru by měla být čistá, nejlépe z vodovodního řadu. Rozhodně nelze použít vodu z přírodního zdroje s velkým obsahem organických látek, které by snižovaly kvalitu cementového potěru. Voda se používá v množství předepsaném na obalu pytlované směsi. Pokud mícháte potěr svépomocí, množství vody musíte umět odhadnout, aby měla směs dobrou konzistenci.

Cementový potěr lze namíchat svépomocí z jednotlivých složek v předepsaném poměru, nicméně pokud betonujete na malé ploše, nevyplatí se vám pořizovat cement, písek a štěrk zvlášť. V případě, kdy potřebujete jen malé množství cementového potěru, můžete zakoupit již hotové směsi, které stačí smíchat pouze s vodou v předepsaném množství. Pokud naopak potřebujete větší množství cementového potěru a míchání svépomocí tak nepřichází v úvahu, uvažujte o litém cementovém potěru. Litý potěr lze použít pro stavbu prakticky jakýchkoli podlah ve zděných domech, ale i dřevostavbách. Vhodný je zejména pro podlahy s podlahovým topením vzhledem k jeho tepelně akumulačním schopnostem a malému tepelnému odporu. Litý cementový potěr je obdobného složení, jako ten doma namíchaný, je však obohacený o různé příměsi a přísady zlepšující jeho zpracovatelnost a čerpatelnost.

Míchání betonu

Pomyslným odrazovým můstkem je míchání betonu. K tomu využijete připravený stavební materiál v podání písku a cementu, včetně vody. Držet byste se měli osvědčeného poměru jednotlivých směsí. Naprostým standardem je poměr 1:4. To znamená, jedna lopata cementu a čtyři lopaty písku. To vše vhodíte do míchačky a trochu zalijete vodou. Stejným způsobem budete pokračovat do té doby, než míchačku zaplníte. Připravený beton se snažte udržovat ve vlhké sypké konzistenci. To znamená, nesmí být příliš suchý, ani moc tekutý. Při míchání betonu dávejte do stavební míchačky vždy jako první vodu, následně 3-4 lopaty kameniva a po promísení přidávejte postupně celou vypočítanou dávku cementu. Po zamísení cementu postupně přidávejte štěrk, dokud nebude mít beton požadovanou konzistenci. Míchejte přibližně 3 - 5 minut. Vodu dávkujte přiměřeně; přebytečná voda snižuje pevnost betonu a jeho životnost. Vezměte v úvahu, že v kamenivu je běžně obsaženo asi 5 - 15 % vlhkosti. Obzvláště při výrobě vnitřních podkladových betonů a potěrů se vyvarujte předávkování vody. Za předpokladu použití míchačky standardního objemu (tj. 120 litrů) budete pro výrobu metru krychlového betonu muset proces míchání zopakovat 8x. V případě potřeby většího množství betonu proto doporučujeme zakoupení již namíchaného betonu.

Proces aplikace

Příprava podkladu

Novostavba - pakliže plánujete udělat plovoucí podlahu, je třeba na nosnou konstrukci položit akustickou izolaci, na kterou položíte separační PE fólii. Po obvodu místnosti poté na stěny připevněte dilatační pásek z minerální vaty. Pokud realizujete podlahové topení, je třeba mít kompletně připravený topný systém.

Rekonstrukce - pokud rekonstruujete starou podlahu a pomocí cementového potěru ji chcete vyrovnat, je potřeba povrch řádně očistit od prachu a volných částic a spravit trhliny v betonové podlaze. Na podkladní konstrukci si zhotovte v požadované úrovni strhávací lišty, s pomocí kterých budete následně rovnat cementový potěr do roviny. Horní hrana strhávací lišty představuje horní hranu desky z potěru. Poté namíchaný potěr aplikujte na připravený podklad v předepsané tloušťce a hliníkovou latí srovnejte do roviny. Pomocí ocelového hladítka zahlaďte povrch. Cementový potěr aplikujte pouze v případě, že teplota okolního prostředí je větší jak 5 °C.

Čtěte také: Vlastnosti překladů RZP

Aplikace betonu

Když máte připravenou výšku podlahy, obvodové pásy, stahovací plochy a zavlhlou směs betonu, můžete se pustit do sypání betonu na podklad. Obvykle se začíná v nejvzdálenějším rohu místnosti a postupuje se směrem ke dveřím. Takto zhutněný beton je následně strháván za pomoci hliníkové nebo dřevěné srovnávací latě. Snažte se rozdělit si plochy v místnosti na části tak, abyste se každé z nich věnovali maximálně 45 minut a s betonem jste nepracovali zbytečně déle.

Zrání a údržba

Cementový potěr zraje minimálně 28 dní. Za tuto dobu by měl potěr dosáhnout deklarovaných fyzikálních vlastností (zejména pevnost v tlaku), měl by být únosný a rozměrově stálý. I přesto však může být cementový potěr vlhký, a tudíž nepřipravený pro pokládku podlahové krytiny. V okamžiku, kdy máte kompletně vybetonovanou podlahu, můžete si zhruba na dva až tři dny odpočinout. Teprve po této době je betonová podlaha pochozí. Několik dalších dnů bude probíhat její zrání. Takový proces je třeba hlídat s ohledem na okolní teplotu. Pokud jste se pustili do betonování podlahy v zimě s teplotami do 10 °C, nic řešit nemusíte. Jestliže je tepleji, je důležité zabránit rychlému vyschnutí betonu a jeho popraskání. I když je betonová podlaha pochozí asi za 48 hodin, její plnohodnotné zatížení je možné až po 28 dnech zrání. Myslete také na to, že v betonu je voda, takže následná pokládka podlahové krytiny je možná až při odpovídající vlhkosti v podlaze. U lepené dlažby to moc řešit nemusíte, u ostatních krytin je to vhodné.

Gletování a vyrovnání povrchu

Gletování betonu se používá pro vyhlazení povrchu cementového potěru, který již zůstane jako nášlapná vrstva (například v technické místnosti, garáži, skladu, sklepě apod.). Dříve se gletování provádělo ručně, nyní se pro gletování betonu používá elektrická hladička betonu, lidově nazývaná „gleťák“. Gletování se provádí tak, že se na zavadnutý povrch cementového potěru rozpráší malá vrstva prosátého cementu, a poté se jemnými pohyby „zatočí“ pomocí hladítka, nebo strojní hladičky. Vyrovnání povrchu cementového potěru lze realizovat také aplikováním samonivelační stěrky.

Typy potěrů a jejich vlastnosti

Při výběru potěru kromě ceny a zrnitosti vybírejte také podle třídy pevnosti. Ta je udávána označením písmenem C s číslem, které udává pevnost v tlaku cementového potěru v MPa. Podle způsobu výroby (suchá, zavlhlá směs vs. litá směs) a pojiva (cement, anhydrit) se betonové podlahy dělí do různých kategorií.

Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.

Čtěte také: Obrubník 100x20x5 cm

Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.

V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic. Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.

Typy potěrů podle umístění v konstrukci

• Potěr spřažený s podkladem: Není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
• Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
• Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.

Zkušební metody a parametry

Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého.

Mechanické vlastnosti

Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady. Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.

Vlhkost potěru

Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří. Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva. Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.

Rovinnost povrchu

Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.

Příklady poruch a možnosti opravy

Podlahové konstrukce často budí dojem, že jejich návrh a provedení jsou relativně jednoduché a že se nemůžeme setkat s žádným problémem. Zkušenosti z realizací a z posudků vzniklých vad a poruch však přesvědčují o opaku. Poruchy, či vady, podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Přesto se i s takovými problémy můžeme na stavbách setkat v relativně velké míře a opakovaně. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky.

Příklad 1: Podlahová konstrukce v přízemí domu

Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm. Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Při bližším ohledání čel podlahových desek v místě dilatačních spár, z jejichž jedné strany byl cementový potěr odstraněn, bylo zjištěno, že vrstva cementového potěru hlouběji pod povrchem je velmi mezerovitá. Tomuto zjištění odpovídá i průběh měření pomocí Maškova špičáku, kdy při prvních úderech špičák pronikal do cementového potěru relativně pomalu a po proražení povrchové vrstvy v tloušťce cca 5 až 10 mm se rychlost jeho pronikání razantně zvýšila. Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída.

V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek. S ohledem na minimální tloušťku potěru a na návaznosti povrchu podlahy na dveřní otvory bude pravděpodobně třeba odstranit a nově položit i technologickou vrstvu a případně zmenšit tloušťku tepelné izolace. Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností. Tyto dilatační spáry tedy musí probíhat všemi teplotně namáhanými vrstvami podlahy.

Příklad 2: Podlahová konstrukce v prodejní hale

Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce v prodejní hale. Místnost má obdélníkový půdorys o rozměrech cca 15 × 20 m. Podlahová konstrukce je zde rozdělena dilatačními spárami v rastru 5 × 5 m. Součástí podlahové konstrukce je systém podlahového topení. U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.

Příklad 3: Podlaha ve školních učebnách

Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. V prvním nadzemním podlaží bylo zjištěno poškození anhydritové desky v aule, pravděpodobně od nadměrného namáhání bodovými silami stojek lešení.

Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.

Cena betonování podlahy

V rámci procesu vybetonování podlahy vás určitě bude zajímat cena betonu. Ta se hodně liší podle toho, zda si budete beton míchat sami nebo zda využijete autodomíchávač, popřípadě pytlovanou variantu. Alternativa v podání pytlovaného betonu je pochopitelně dražší, a proto je využívána spíše u malých betonových ploch. Při ceně pytlovaného betonu od 150 Kč za 40 kg pytel zaplatíte za kubík hotového betonu cca 7 500 Kč. Nakonec je tu i autodomíchávač, v jehož případě se cena za kubík betonu pohybuje od 2 500 Kč. K tomu však musíte připočíst ještě náklady na dopravu a skládání betonu. Betonování podlahy svépomocí je bezpochyby jednou z nejlevnějších variant vůbec. Na druhou stranu, tato činnost si žádá určité zařizování, prostor na stavební materiál a také dostatek fyzických sil. Samotné vybetonování podlahy je totiž namáhavé.

tags: #betonovy #poter #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o vinylových deskách
• Využití forem na svahové tvárnice
• jak správně položit palubkovou podlahu
• Nabídka palubek a dřevěných konstrukcí pro Poličku
• Průvodce PVC odpadními trubkami