PergolyKdyž se život nebo vzhled zdá „hnusný jako cement“: Hlubší pohled na vnímání ošklivosti
Fráze „byla hnusná jako cement“ evokuje obraz něčeho extrémně neatraktivního, hrubého a možná i trvale poznamenaného. I když se tento konkrétní obrat v běžné řeči nemusí často vyskytovat, jeho smysl poukazuje na hluboký pocit ošklivosti, který se může týkat jak fyzického vzhledu, tak celkového vnímání života. Materiál, který máme k dispozici, nabízí fascinující vhledy do toho, jak se takové pocity mohou rodit, ať už prostřednictvím nelítostných změn na těle, nebo skrze tíhu životního zklamání.
Fyzické projevy stárnutí a úpadku
Náš vzhled se v průběhu života mění, a to, co kdysi bylo známé a obvyklé, se může stát zdrojem rostoucího znepokojení. Člověk se může podívat do zrcadla a na vlastní obličej pořádně, na svoje oči, ústa, na věci, o kterých si myslel, že je zná nejlépe, a zjistit, že už se nepoznává.
Anatomie stárnoucí pleti
Lidská kůže se skládá ze tří hlavních vrstev. To, čeho se můžeme dotknout, je stratum corneum, rohová vrstva pokožky, vrstva plochých, odumřelých buněk, které zespoda nahoru vystrčily nové buňky. To, co jen ucítíme, je ochranná vrstva z maziva a potu, která nás chrání před mikroby a houbami. Pod tím je škára. Pod škárou je tuková tkáň. Pod tukem jsou obličejové svaly. Tento komplexní systém je neustále vystaven vlivům času a okolního prostředí.
Vrásky a další změny
Oficiálním označením pro jaterní skvrny zní hyperpigmentované atrofické skvrny, též lentigo senile. Oficiálním anatomickým výrazem pro ty nemilé čárky ve tváři jsou vrásky nebo také rýhy. Zkrabatění na horní polovině tváře, rýhy vyorané přes čelo a kolem očí, to jsou dynamické čili mimické vrásky, též nazývané hyperfunkční obličejové rýhy, a způsobují je pohyby svalů ležících pod nimi. Vrásky na spodní části obličeje jsou většinou statické a způsobuje je slunce a přitažlivost.
Existují i specifičtější projevy stárnutí:
Čtěte také: Odolná brána: Skládání prken
- Ty hluboké vrásky od koutků úst k nosu, to jsou vaše nosoretní čili nasolabiální rýhy. Jak stárnete, kulatý tukový polštářek uvnitř líce klouže níž a níž, až se zapře o nosoretní rýhu. Načež máte na tváři permanentní úšklebek.
- „Kráterkovitost“ na bradě, ty malé hrbolky způsobuje váš sval bradový, musculus mentalis, neboli „špulicí sval“.
- Svraštělé rýhy, které vídáte každé ráno, které jsou stále hlubší a vedou od koutků až ke kraji brady, to jsou vrásky okolí rtů a koutků úst.
- Vrásky mezi obočími, to jsou glabelární rýhy.
- Prověšování napuchlých víček se nazývá ptóza neboli pokles.
- Boční kantální rýhy, neboli vějířky kolem očí, mohou být den ode dne horší, a to může být zdrojem velkého trápení.
- Ten velikánský, odporný žvanec tuku, který vidíte, jak vám visí pod bradou, pod sanicí, a který je s každým dnem větší a houpavější, to je podbradek, submentální tuk.
- Zvlněný kruh vrásek kolem krku, to je pás plochého kožního svalu, platysma.
- Celý ten pomalý pokles vaší tváře, vaší brady a krku je způsoben tím, že vaši povrchovou aponeurotickou svalovou soustavu táhne dolů přitažlivost.
Tyto změny mohou vést k tomu, že člověk přestane poznávat sám sebe. Toto jsou tři vrstvy vaší kůže, které podléhají neúprosnému plynutí času.
Emocionální tíha a prožívání „hnusu“ v životě
Pocit, že „všechno je hnusné“, nemusí být spojen pouze s fyzickým vzhledem, ale může pramenit z hlubokého emocionálního zklamání a pocitu, že se život nevyvíjí podle představ. Příkladem je příběh Misty Kleinmanové, která si od dětství vysnila ideální svět.
Misty Kleinmanová a rozpor mezi snem a realitou
Představte si, jak by dítě nakreslilo rybí kostřičku, obranou rybu s hlavou na jednom a ocasem na druhém konci. Uprostřed dlouhou páteř s čárkami žeber. Takovou rybí kostřičku, jakou vídáte v tlamě kočky v kresleném filmu. Představte si tu rybu jako ostrov pokrytý domy, jako zámky, jaké by nakreslila holčička žijící v přívěsové kolonii - veliké, kamenné, každý s úplným lesem komínů, každý jako horstvo s několika obrysy střech, s křídly a věžemi a štíty, a všechny se hrdě tyčí vysoko, vysoko, až k hromosvodu. S břidlicovými střechami, zdobnými ploty z tepaného železa, vybájenými domy boulícími se samými arkýřovými okny a vikýři, a všude kolem dokonalé borovice, růžové zahrady a chodníky z červených cihel. Maloměšťácké vzdušné zámky nějaké holčičky z bílé chudiny. Celý ostrov byl vážně přesně takový, jaký by si jej vysnilo děcko vyrůstající v některé přívěsové kolonii, řekněme v takové řiti, jako je Tecumseh Lake v Georgii.
Jen co udržela tužku, právě to kreslila. Malovala ulice se stromy pokrytými vrstvou ledu, když se na stromy vraceli ptáci a všichni snášeli od moře trávu a z lesa jehličí a stavěli hnízda. Potom s kvetoucími náprstníky vyššími než člověk, pak s ještě vyššími slunečnicemi, pak s listím, jak se krouživě snáší k zemi, a se zemí posetou hrudkami ořechů a kaštanů. Viděla to tak jasně, dokázala si vybavit každý pokoj v každém domě. A čím líp si uměla představit ten ostrov, tím míň se jí zamlouval skutečný svět. Čím líp si uměla představit ostrovany, tím míň se jí zamlouvali skuteční lidé. Nejmíň ze všech její hipísácká matka, věčně utahaná a zavánějící pomfrity a cigaretovým kouřem.
Jednoho dne ta holčička, Misty Marie Kleinmanová, vidí ty domy doopravdy, přesně ty domy. Přijela sem jako nevěsta a celý ostrov ji přišel uvítat. Čtyřicet, padesát rodin, všichni se usmívali a čekali, kdy na ně přijde řada, aby jí mohli potřást rukou. Zapěl sbor žáků základní školy. Házeli na ni rýži. V hotelu na její počest uspořádali slavnostní hostinu a všichni jí připíjeli šampaňským. Stačil jediný pohled na ostrov Potchkeysea a Misty Kleinmanové došlo, že dát sbohem své proletářské matce stálo za to. Psí hromádky a laciný koberec. Zapřísáhla se, že do staré přívěsové kolonie už nikdy nevkročí.
Čtěte také: Návrat k minulosti: Architektura romantismu a historismu
Nicméně, došlo to tak daleko, že Misty Kleinmanová vzdala a počítala s tím, že nikdy nebude šťastná. Všechno bylo hnusné. Všechno bylo hloupé a všechno bylo prostě… špatně. A čím líp uměla kreslit, tím víc se její život zhoršoval - až nakonec v jejím skutečném světě nebylo vůbec nic dobré. Došlo to tak daleko, že nikam nepatřila. Tak daleko, že nikdo nebyl dost dobrý, dost kultivovaný, dost skutečný. Ani kluci na střední škole. Ani ostatní děvčata. Nic nebylo tak skutečné jako její vybájený svět.
Trauma a maskování bolesti
Pocit hluboké vnitřní ošklivosti může být umocněn traumatickými událostmi, které nutí člověka žít v neustálé bolesti. Představme si, že váš manžel právě v rodinném autě spáchal sebevraždu. Dejme tomu, že přesto musíte tou smradlavou a rezavou haldou šrotu jezdit do práce, i když se všichni dívají, i když to všichni vědí, protože jiné auto nemáte. Když jistá normální osoba, taková jedna normální nevinná osoba, která si na beton zasloužila dopadnout o moc líp, přijde domů poté, co celý den obsluhovala, a najde manžela zadušeného a s povolenými svěrači močového měchýře v rodinném autě, a zaječí, to nic, to se jen do krajnosti napnul její orbicularis oris.
Bolest se může projevit i fyzicky: představte si, že chodíte každý večer spát s brekem, s očima napuchlýma tak, až jsou natěsno zavřené. A pak se usmějte tak, jak by se usmívala postarší matka, když se jí zabije jediný syn. Usmějte se a poplácejte po ruce jeho ženu a jeho předpubertální dceru a povězte jim, ať se tím netrápí - že všechno dopadne výborně. Prostě se jen usmívejte a stáhněte si svorkou dlouhé, šedivé vlasy. Jděte si zahrát bridž se svými postaršími přítelkyněmi. Zapudrujte si nos. Takový úsměv, ačkoli naoko uklidňující, může skrývat hlubokou, vnitřní ošklivost a rozklad.
Čtěte také: Pražská architektura minulého století
tags: #byla #hnusna #jak #cement #význam
