Cementové střešní tašky: Historie, vývoj a identifikace starých typů

Betonová střešní krytina patří mezi populární volbu při výběru střechy. Obliba betonových střešních tašek u nás roste od 90. let 20. století, kdy na náš trh začali proudit zahraniční výrobci. Oblíbená je zejména díky výrobě, která je jednodušší než výroba pálených střešních tašek. Betonové střešní tašky představují v dnešní době dobrou volbu pro výběr vaší nové střechy.

Historie a počátky betonové tašky

V historickém vývoji krytin v Čechách a na Moravě se zaměříme na střešní krytiny tvrdé pro šikmé střechy. Mezi stálice patří břidlice, pálená krytina, betonová krytina a eternitové šablony.

Betonová směs pro stavební účely je známa již z doby antického Říma. Pro stavbu rozsáhlé kopule dodnes dochovaného světoznámého Pantheonu byl použit římský litý beton „Opus caementium“. Ten se pak s úspěchem používal v mnoha evropských zemích. Vznik betonové tašky se nijak neliší od vzniku ostatních střešních krytin. To znamená, že vzniká v oblasti s výskytem základního materiálu a v době, kdy lidstvo dospělo k myšlence využití místního surovinového zdroje.

První betonová taška

Vůbec první betonová taška byla vyrobena roku 1844 v cementárně ve Staudachu podle patentu továrníka Krohera. Měla zkosený tvar a vážila 3,2 kg. Na pokrytí metru čtverečního jich bylo potřeba 15 ks, tzn. že plošná hmotnost krytiny byla 48 kg/m2.

Prvním výrobcem a vynálezcem betonové tašky byl Adolph Kroher. První tašku z cementu vyrobil v roce 1844 ve své cementárně ve Staudachu cca 10 km od Chiemsee. Betonová směs pro výrobu prvních tašek se připravovala z cementu, ostrého říčního písku a vody, a na každou tašku se míchala samostatně. To je dokladem úsilí pana Krohera vytvořit tašku vysoké kvality. K prosazení se na trhu měla napomoci právě kvalita tašek a také propagace. V Kroherových manufakturách se kvalita tašek kontrolovala každý den. Schopný pracovník (i při této náročné kontrole) zvládl za směnu vyrobit 120 kusů tašek (tj. 8 m2). V dílně tašky schly na podložkách 10 až 14 dní, v závislosti na počasí. Poté byly uskladňovány na volném prostranství. Po 50 dnech skladování bylo možné tašky odvézt a položit na střechu. Požadavek na betonové tašky byl v té době takový, aby odolávala povětrnostním vlivům bez jakýchkoliv změn povrchu 30 let. Dnes víme, že betonové tašky vydrží mnohem déle.

Čtěte také: Lepidlo na dřevo a cement

Průmyslová výroba betonových tašek nastartovala v Anglii v roce 1895. Od roku 1930 už můžeme právě v Anglii hovořit o automatizaci výroby betonových tašek. Na tašky byly už tehdy poskytovány dlouholeté záruky, což pomohlo jejich rozšíření.

Problémy v počátcích výroby

Soutěžení ve vlastních řadách při výrobě střešních tašek však této krytině nikterak neprospělo. Ba naopak. Vlastní branže si zasazuje rány. Začaly se projevovat nekvalitní výrobky. Tašky z méně hodnotných cementů a s úsporným záměrem prosakovaly a jejich kvalita neskýtala Adolphem Kroherem deklarované kvality. Přibývalo těch, kterým kromě pečlivosti při výrobě chyběla i odborná znalost, upozorňuje ve své brožuře z roku 1878.

Betonové tašky v České republice

Historie tuzemské betonové tašky není přesně zmapována. Jasné ale je, že stroje na výrobu betonových tašek se sem dostaly z Německa asi v roce 1860. Betonové tašky se vyráběly převážně na venkově a kryly se jimi hospodářské objekty. Byly mezi lidmi oblíbené pro svoji trvanlivost, nízkou cenu a zejména proto, že si je mohl na jednoduchém zařízení vyrobit každý sám. U nás se začalo s výrobou betonových střešních tašek koncem prvního desetiletí 20. století. Je ještě pár jedinců, kteří se k této ruční výrobě, zaniklé po 2. světové válce, vrátili a provozují na původním zařízení.

V roce 1912 vznikla první továrna na výrobu betonových tašek u nás, a to v Bzenci. Po roce 1945 začíná s výrobou betonových tašek Rudolf H. Braas v závodě v Hausenstammu u Frankfurtu. V roce 1954 se v Heusenstammu začala vyrábět „Frankfurtská vlnovka“, obdoba v současné době nejpoužívanější betonové střešní tašky na evropském trhu. V roce 1967 zakládá firma Braas společně s rakouským stavebním koncernem Hoffman Maculan společnost Bramac. Společnost přebírá výrobu Frankfurtské tašky, ale nově ji nazývá Alpská.

V roce 1991 založila rakouská firma Bramac Dachsysteme International GmbH společný podnik s akciovou společností Later Chrudim a v dubnu 1992 zahajuje v Chrudimi výrobu betonových střešních tašek ve čtyřech základních barvách. V roce 1993 otevírá další výrobní závod v Olbramovicích na Moravě a v roce 1998 byl otevřen třetí výrobní závod v Protivíně u Písku.

Čtěte také: Výběr nástrojů pro řezání cementových desek

Vývoj v 90. letech

Začátek 90. let byl ještě poznamenán dědictvím z 80. let. V této době se kvalitě tašek nevěnovala dostatečná pozornost. Tašky nebyly mrazuvzdorné. Po několika zimách tak došlo k jejich rozpadu. Spolu s velkou investicí do výroby se zlepšila kvalita základní střešní tašky (ta se například začala vyrábět na sádrových formách, což znamenalo hladší povrch a lepší přípravu na nános dalších vrstev, jako je engoba či glazura), a začaly se ve velkém vyrábět i střešní doplňky, tedy krajové tašky, větrací, protisněhové, prostupové tašky a další doplňkový sortiment.

Současní výrobci a typy

V České republice působí dva hlavní výrobci betonových střešních tašek: střešní tašky Bramac a střešní tašky KM Beta. Mezi další výrobce patří Betonpres, Besk. U našich sousedů z Německa poté mezi osvědčenými dodavateli najdeme např. výrobce střešních tašek Nelskamp. Známý a ověřený výrobce je také Terran ze Slovenska. Kromě toho se na český trh dovážejí betonové tašky z celé Evropy, takže nabídka je široká a záleží pouze na zákazníkovi pro jakou betonovou tašku, s jakou povrchovou a barevnou úpravou, se rozhodne.

Betonové střešní tašky se vyrábí z betonu, který obsahuje kvalitní křemičité písky, portlandský cement a vodu. Tato směs je obohacena o barvící pigmenty. Z betonové směsi se válcuje dlouhý pás, který se dělí na samostatné části. Ty se poté vylisují a taška dostane svůj konečný tvar. Následně se provede nástřik a betonové tašky putují do sušárny, kde zrají a získávají pevnost. Betonové střešní tašky mají několik jednoduchých profilů - celá vlna, půlvlna, zkosená vlna.

Betonové střešní tašky jsou většinou opatřeny povrchovou úpravou. Ta je na tašku nanášena z horní strany tašky, a to ještě při výrobě na čerstvý beton. V současnosti je na trhu hned několik typů povrchových úprav. Kvalita povrchové úpravy má rozhodující vliv na její životnost. Betonové střešní tašky mohou být matné i lesklé. Co se týče barevných variant, nejčastěji se vyrábí v odstínech červené, hnědé, černé a šedé. Na trhu najdeme hned několik možností povrchové úpravy betonových střešních tašek v různých cenových relacích. Ty cenově nejnáročnější již používají pokročilých technologií, kdy se navíc aplikuje vrstva mikrobetonu. Ten zahladí veškeré nerovnosti a vytvoří dokonale hladký povrch. Povrchová úprava brání znečištění tašek a růstu mechu. Betonové střešní tašky Bramac jsou vyráběny z vysoce kvalitních surovin: písku, vody, portlandského cementu a pigmentů oxidu železa. Povrchová úprava betonových tašek zahrnuje širokou nabídku od přírodního povrchu, přes standardní dvojitou povrchovou úpravu, povrch s ochrannou vrstvou Protectoru až po STAR, který představuje novou technologii výroby střešních tašek. Je tedy možné volit povrch od hrubé struktury (model Montero) až po ideálně hladký povrch (model Classic STAR). Široká škála barev a rozmanitost profilů tašek uspokojí i ty nejnáročnější požadavky.

Další doplňky mohou být kovové či plastové. Jedná se zejména o prvky zajišťující napojení ventilace a antén, odvětrání střešního pláště, prvky umožňující chůzi po střeše či prvky chránící před sesouváním sněhu.

Čtěte také: Cementová lepidla na polystyren: komplexní průvodce

Srovnání betonových tašek s jinými krytinami

Při stavbě nebo rekonstrukci domu přichází zásadní otázka: zvolit pálenou, nebo betonovou tašku? Rozhodování mezi pálenou a betonovou krytinou není snadné. Obě mají své klady a z hlediska tvaru jsou si některé typy velmi podobné.

Betonové tašky vs. Pálené tašky

Betonová taška je modernější typ střešní krytiny, který se vyrábí ze směsi cementu, písku, vody a dalších přísad - například pigmentů oxidu železa pro typickou cihlovou barvu. Pálená taška se vyrábí ze směsi cihlářské hlíny a jílu, která se tvaruje, vysuší a vypaluje v peci při teplotách přes 1000 °C. Tím vzniká tvrdý, barevně stálý materiál, který dokáže odolat i extrémnímu počasí.

Výhody betonových tašek

• Vysoká pevnost.
• Tvarová stálost.
• Odolnost vůči povětrnostním vlivům.
• Široká škála doplňků.
• Jednoduchá pokládka díky posuvnosti tašek.
• Nehořlavost.
• Poměrně levná opravitelnost (rozbité tašky lze snadno vyměnit).
• Prakticky na všechny typy střech od 12° do 90° sklonu střechy (střešní tašky Bramac MAX 7° již od 7° sklonu).
• Snadná demontáž.

Záruka na betonové střešní tašky je nejčastěji 30 let.

Další typy krytin

Pálená taška

Střešní krytinou, která vycházela ze zásad pokrývání přírodními materiály je pálená taška. První doložené zmínky o pálené tašce jsou z Řecka, asi okolo roku 500 před naším letopočtem a jednalo se o plochou desku s délkou od 660 mm do 1250 mm, šířkou 470 až 850 mm a tloušťkou od 30 až 50 mm. Historicky byly tašky objeveny v domě výrobce tašek v Miloy u Argosu a jejich vznik se datuje na 2300 let před naším letopočtem. Na naše území byla taška importována cca 1 stol. n.l. a sice s příchodem římských legií a výstavbou jejich opevněných sídel. Rozvoj výroby u nás nastává v 10. a 11. stol. n.l. - kdy cihlami krycími byla roku 1133 pokryta střecha Sázavského kláštera. Z nálezů pálených tašek se dají tašky rozdělit do tří skupin na laťové, klenuté a rovné. Tyto se dále vyvíjely do různých modelů. Ruční výroba střešních tašek skončila až na přelomu 19. a 20. století.

Břidlice

Dalším materiálem na krytinu šikmých střech je břidlice a další druhy kamenů se štípatelnými schopnostmi. Krytina z břidlice se stala dominantní hlavně na šlechtických stavbách, mimo Francie kde se stala dominantní i na stavbách církevních - tedy vždy u majetnějších vrstev a teprve s rozvojem těžby se stala rozšířenou ve všech oblastech. Břidlice se stala skládanou krytinou doslova, neboť v rámci vývoje technologie pokládky je velké množství tradičních způsobů krytí, které se většinou odvíjejí od místa vzniku - moravské krytí, německé krytí, divoké krytí apod. V oblasti Alp a Pyrenejí se tamní obydlí pokrývala kamennými deskami padlými z horských masivů a sbíraných ze svahů ležících v blízkosti těchto objektů. Tyto uvolněné kamenné desky se volně pokládaly na konstrukci z větví o sklonu střechy 20o až 25o stupňů. Touto technologií byly taktéž pokrývány první střechy z břidlice. Dnes se jí říká divoké krytí. První břidlicová tvarovaná šablona pro pokrývání se datuje o několik staletí později, a to z doby římské, kde se používal šestihran s dírkou pro kovaný hřeb.

Eternit

Na konci 19. století se podařilo po sedmi létech výzkumu ukončit Ludviku Hatschekovi, zakladateli továrny Eternit, vývoj zcela nového materiálu, který pak měl změnit střechy tohoto světa. Azbestocementová krytina byla 15.7.1901 uznána jako rakouský patent pod číslem 5970. Svůj patent ohlásil v roce 1900 jako „Postup pro výrobu desek z umělého kamene vyráběných z vláknitých látek a hydraulických pojiv“. Licence pro tento postup prodával Hatschek do celého světa. V roce 1910 začal František Hloch, zakladatel firmy Zenit v Šumperku vyrábět „azbestovou břidlici“. Po vleklých sporech o patent firmu Zenit ovládl pan Hatschek a vytvořil novou společnost Eternitové závody Hatschek. Rozšířil se výrobní sortiment a společnost se snažila získat vliv nad celým Československem. Získala kapitálovou účast v Praze a v Berouně. Po válkou zničeném závodu se výroba znovu rozjela a od roku 1990 přechází výroba na bezazbestové krytiny.

Bobrovka

Stále oblíbená bobrovka je jednou z nejstarších střešních krytin. V dnešní době ji můžeme spatřit nejen na řadě historických domů, ale i na rodinných domcích. Bobrovka dostala svůj název díky podobě s bobřím ocasem. Nejstarší pozůstatky bobrovky najdeme již ve starověkém Římě. Její podoba svádí k tomu si myslet, že bobrovka je následnicí antické ploché desky „Teguly“. Ta měla ale jinou technologii kladení i jiné proporce.

Likvidace staré střešní krytiny

Rekonstrukce střechy je velký krok, který s sebou nenese jen radost z nové a funkční střešní krytiny, ale i povinnost správně naložit s tou původní. Staré střešní materiály mohou obsahovat nebezpečné látky, některé se dají recyklovat, jiné musí na speciální skládku. Vědět, kam starou střešní krytinu odvézt, je klíčové z pohledu ekologie, platné legislativy, ochrany zdraví i ekonomiky celé rekonstrukce.

• Eternit (azbestocement) - Častý materiál u starších staveb, obsahuje azbestová vlákna, která jsou karcinogenní. Likvidace eternitu podléhá přísným předpisům. Demontáž azbestové krytiny svépomocí je zakázána - vždy musí proběhnout pod odborným dozorem certifikované firmy. Azbest je totiž zdraví nebezpečný.
• Pálené tašky - Jsou zpravidla inertní materiál, lze je odvézt na běžnou skládku stavební suti nebo využít jako recyklovaný materiál.
• Betonové tašky - Obdobné jako pálené, jde o stavební suť, kterou většina sběrných dvorů přijímá.

Pro azbestové materiály je povinností využít skládku pro nebezpečný odpad. Beton, tašky nebo plech lze nabídnout firmám, které stavební odpad zpracovávají na další využití. Majitel nemovitosti je zodpovědný za správné nakládání s odpadem. V případě azbestu je nutné dodržet zákon o odpadech a příslušné vyhlášky. Při nedodržení pravidel hrozí vysoké pokuty. Správná likvidace staré střešní krytiny není jen otázka vyhození odpadu - je to povinnost, která chrání zdraví lidí a přírody.

tags: #cementové #tašky #staré #typy #identifikace

Oblíbené příspěvky:

• Priessnitzův zábal při nachlazení u dětí
• Dřevěné obložení: Krása a funkčnost
• Praktické řešení pro váš domov
• Vlastnosti jasanového obkladu
• Elegance a funkčnost pro vaše podlahy