Historie Červené Vody, Bílé Vody a sklářského rodu Schürerů

Geografický kontext a tajemství potoka Červenky

Bílá Voda je součástí obce Červená Voda v okrese Ústí nad Orlicí, ležící na jejím jižním okraji. Hranici mezi městem Javorník a malou, idylicky položenou vesničkou Bílá Voda tvoří Červenka, velmi malý potůček tekoucí z hor ležících na západě, prořezávající s mumláním a bubláním trochu bažinatou rovinu Komáří dolinky a potom pokojně spěchající dále proti Východu. Voda je průzračná, tak čirá, že můžete spatřit každý kamínek, každé písečné zrnko, každou rybičku.

Kdo dal tomuto potůčku zdánlivě nevhodný název, takové téměř bezdůvodné jméno? Zaposlouchejme se tedy do tajemného zurčení čilého dítěte hor! Nesrozumitelné je jeho tajemné šepotání tam, kde se křižuje s cestou na Bílý Potok, kde lidé spěchají a nevšímavě k okolí hlučně cestují sem a tam. V Komáří dolince, kde nás žádný člověk více neruší, kde vane tichý a mírný vlahý lesní vánek, tam si sedněme na tvrdý břeh potůčku a naslouchejme, poslouchejme. Mazlivě se dotýkají svěží vlnky ruky návštěvníka, když je ponoří do vod potoka.

Legenda o původu názvu Červená Voda

A potůček začal náhle vyprávět: Když císař Ferdinand II. po svém zvolení německým císařem v roce 1619 byl nucen zahájit válku proti vnějším i vnitřním nepřátelům, nepřátelská vojska roku 1621 vpadla dokonce do Slezska a jednu část na delší dobu obsadili. V Albrechtu Valdštejnovi získal císař neobvykle schopného ochránce svých císařských práv. V poměrně krátké době byli cizí vetřelci zahnáni. Valštejn se následkem svých úžasně vzrušujících úspěchů stal brzy terčem závisti jiných císařských vojevůdců. Závist na něm spočívala dokonce ještě i tehdy, když byla německá říše vážně ohrožena obávaným švédským vojskem. Jeho odpůrci ho nechali v roce 1634 v Chebu zavraždit. Zavraždění udatného Valštejna byla velká křivda, která se hořce vymstila. Byl to on, který Švédy tvrdě poučil, že ve Slezsku běsnit nesmějí.

V den svaté Markéty se roku 1639 utkali zde na úpatí kopce a v horských lesích kolem dokola švédští vojáci s císařskými. Došlo k vražedné bitvě. Křik a rozkazy, pak nářek, sténání, bědování a proklínání se vznášely vzduchem. Dlouho se válečnické štěstí nepřiklánělo na žádnou stranu, chvíli se příklánělo k císařským a v jinou k jejich protivníkům. Slunce se již chystalo zapadnout a soupeři vyrazili znovu proti sobě k poslednímu útoku - tentokrát stálo štěstí na straně císařských. Byla to draze zaplacená výhra. Bojiště bylo zcela pokryto těly padlých. Prolité krve bylo tolik, že nestačila vsáknout a tenkými stroužky odtékala do potůčku, který se jí zbarvil.

Historie sklářství v regionu Červené Vody

Na území obce se nacházela minimálně jedna sklárna. Možná, že jich bylo více, ovšem na přesnější počet si budeme muset počkat do chvíle, kdy se provede podrobný archeologický či historicko-stavební průzkum. Není jistě bez zajímavosti, že katastr nynější Červené Vody není v okolí jediný, kde by se provozovalo sklářství. Současní historikové dělí zdejší region na několik okruhů, o kterých se dochovaly nálezy či zmínky.

Čtěte také: Dlažba pro nevidomé BEST – KLASIKO

• Do mladkovského okruhu patří hutě v Mladkově, Těchoníně, Celném, Lichkově, Jamném a sklárna s brusírnou v Orličkách.
• K červenovodskému okruhu náleží Mlýnice, Bílá Voda a Moravský Karlov.

Takto velký počet skláren v okolí vede k otázce, proč se nezachovala ani jediná. Odpověď je jednoduchá. Sklářský provoz spotřeboval velké množství dřeva. To se používalo nejen na topení ve sklářské peci, ale hlavně pro výrobu potaše, jedné z důležitých surovin přidávaných při tavbě. Potaš, neboli salajka, je chemická sloučenina, kde největší podíl má uhličitan draselný a vyráběla se z popela. Spousta stromů vzala za své jen proto, aby bylo možné získat popel pro její výrobu. Není tedy divu, že se sklářská výroba podílela velkou měrou na přetváření zdejší krajiny.

Rod Schürerů: Původ a Georgův život

Rod Schürerů byl významným rodem sklářských mistrů, kteří přišli na Moravu a do Čech ze Saska. Je zajímavé, že jméno Schürer znamená v překladu topič, tedy funkci, která je ve sklářské výrobě důležitá. Nejstarší zmínka o jejich působení na území Čech se týká roku 1530, kdy Paul Schürer postavil sklárnu ve Falknově. Paulův bratr Valentin byl sklářským mistrem v Krompachu.

Na území dnešní obce snad existovaly sklárny ještě před příchodem Georga, ale tato domněnka nebyla věrohodně potvrzena. Jejich počátky prý sahají až do poloviny 14. století, ale zřejmě za husitských válek zpustly. Ať to bylo tak, či onak, Georg je považován za zakladatele sklářských hutí na Mlýnici. O jeho životě se rozhodně nedá říci, že by byl nějak stereotypní nebo dokonce nudný. Rozhodně mu nechyběla odvaha k podnikání a s tím související přesuny na místa, kde se daly očekávat příhodné podmínky.

Georg Mlýnici po čase opustil, ale přesný důvod není znám. Jednou z variant, která se nabízí, je útěk před řáděním moru (v roce 1584 si vyžádal na sklářském statku 33 obětí), další možnost je, že přenechal huť svému synovi Dominikovi, který přišel z Moravy. Každopádně po opuštění Mlýnice toho stihl ještě docela dost. Roku 1590 (podle jiných pramenů 1594) založil sklářskou huť v Rokytnici v Orlických horách, kterou ale musel po krátkém čase opustit kvůli dluhům. Jeho situace v té době byla velmi neutěšená, protože neměl na splácení dluhů, kradl, byl uvězněn, ale nakonec se mu podařilo uprchnout. Někoho by taková životní zkušenost zlomila, nikoli však Georga. Další zprávy nám jej představují jako mistra poblíž Starého Města, u obce Stříbrnice. Brzo vyčerpané zásoby dřeva potřebného k provozu hutě jej donutily sklárnu přemístit na Malou Moravu, kde zůstal až do konce svých dnů. Poslední písemná informace, kterou o něm máme, je svobodný list, který obdržel pro svou sklárnu. V tomto listě je rovněž uvedena „cena za svobodu“ - daně, kterými byla jeho huť zatížena. Za rok to činilo 64 talířů, 10 tuctů neprůsvitných tabulí a 10 olověných tabulí. Krom toho byl povinen odvádět daně na sv. Jiří a Michala.

Dominik Schürer: Vzestup, šlechtictví a hospodářství v Bílé Vodě

Georgův syn, Dominik, se narodil roku 1560. Roku 1581 obdržel od olomouckého biskupa Stanislava II. sklářskou huť ve Velké Kunčici (Kunčice pod Ondřejníkem). Již zde se ukázalo jeho nadání pro sklo. Netrvalo dlouho a výrobky z jeho hutě si brzo našly cestu na významná šlechtická sídla na Moravě. Dominik byl sklářským mistrem, vůdčí osobností a dobré vztahy k majiteli panství ho zřejmě dovedly až k úřadu rychtáře. Výrobky mlýnické hutě dosáhly brzy velkého věhlasu a postupně se svými výrobky zapsal i u císařského dvoru v Praze.

Čtěte také: Praktické ubrusy

A tak není divu, že se společenské postavení císařských poddaných od základu změnilo. Stalo se tak 1. července 1592. Ten den byl zřejmě nejvýznamnějším v celé historii rodu Schürerů, neboť Dominik a jeho čtyři příbuzní (Valentin, Kašpar, Paul a Martin) byli povýšeni Rudolfem II. do šlechtického stavu. Byl jim propůjčen šlechtický titul s přídomkem z Waldheimu a erb. Dva roky poté Jan Š½alkovský postoupil Dominikovi sklárnu, dvůr, mlýn a dále Dominik získal povolení k volnému ptáčnictví, rybolovu, k zproštění odúmrti a roboty a k volnému nákupu a výčepu vína. Také mohl volně usazovat řemeslníky - rybáře, kováře, pekaře, tkalce. Směl volně čepovat pivo z knížecího pivovaru a zřídit u Červené Vody kamenný mlýn.

K šlechtici také náleží přiměřené sídlo. Dominik tedy vystavěl v Mlýnici zámeček, původně jednopatrový. O době vzniku se nikde přesně nehovoří, lze ale předpokládat, že výstavba začala ve stejném období jako budování dřevěného kostela, který nechal pro své souvěrce vystavět v roce 1598. Byly zde tedy slouženy luteránské mše, ale později, pod nátlakem rekatolizačních sil, přešel do rukou katolíků.

Další úspěch, jehož Dominik dosáhl, bylo získání privilegia na sklářský statek v Bílé Vodě. Dostal jej od majitele rudského panství Bernharda ze Žerotína. K samotné sklárně patřila pila a mlýn, velmi důležitá zařízení pro její provoz. V privilegiu jsou zapsány další výsady: právo lovit ryby v potoce, provozování čižby (lov ptáků), volný prodej masa, mouky, chleba, soli, vína a piva. Prodej piva byl podle tehdejšího zvyku omezen tím, že jej Dominik musel odebírat z pivovaru v Rudě, aby panský pivovar nepřišel zkrátka. Dále směl získávat popel pro činnost hutě z panských lesů.

Z výše uvedeného popisu se zdá, že Dominik byl velmi zámožný člověk. Na tehdejší dobu jistě, ale pokud se na to podíváme pohledem dnešního člověka, možná se nám to nebude zdát nijak zvláštní. Posuďte sami:

Hospodářství Dominika Schürera a povinnosti (1629)

Samozřejmě ani tehdy nebylo nic zadarmo, takže za poskytnutá privilegia odváděl Dominik do Rudy 4 bílé groše z každé měřice pole a dědičnou daň 30 moravských tolarů, které odváděl v tradičních „berních termínech“ - na sv. Jiří a Michala. Za sklárnu platil jednou ročně na sv. Michala půl truhlice průsvitných skleněných tabulí a 5 kop sklenic na pivo a víno. Jistě Vás napadne, jak se v průběhu staletí hodnoty mění. Ještě na počátku 20. století byla kravka pro některé hotové jmění a její ztráta mohla znamenat pro rodinné hospodaření katastrofu, dnes by si takovéto hospodářství mohlo dovolit daleko více lidí, aniž bychom je považovali za nějak mimořádně bohaté. Vraťme se raději zase k Dominikovi, bělovodské sklárně a přilehlým pozemkům (pole, zahrady, louky, lesy atd.).

Čtěte také: Využití jedlového dřeva ve stavebnictví

Úpadek sklářství a konec rodu v regionu

Dominik zemřel někdy mezi lety 1633 a 1637, tedy mezi svými 73 a 77 lety. Dosáhl postavení a slávy o kterém se drtivé většině jeho současníků ani nesnilo. Svého dědice pojmenoval Dominik po dědovi - Georg. Bohužel o mnoho svého otce nepřežil. V roce 1610 se Georg stal majitelem sklářského statku v místě dnešního Moravského Karlova (obec založili Lichtenštejnové až v roce 1630) a po smrti otce se ujal statků v Bílé Vodě a na Mlýnici.

Území Moravského Karlova patřilo k rudskému panství Žerotínů. Ti byli za své proticísařské postoje stíháni a jejich majetek posléze převzali Lichtenštejnové. Byli to právě Lichtenštejnové, kteří se zasadili o přísnou rekatolizaci svých držav, a tak lidé sídlící zde měli dvě možnosti na výběr - zůstat a přejít na katolickou víru, čímž si i uchránili své skromné majetky, nebo odejít do ciziny a zkoušet štěstí tam. Jistě leckomu z Vás vytane na mysli jméno zřejmě nejznámějšího českého emigranta, učitele národů - Jana Amose Komenského. Ano, je to ona doba hromadné emigrace, kdy Čechy opouští jak významné osobnosti kulturního a politického života, tak tisíce zdánlivě bezvýznamných lidí.

Čilý provoz skláren výrazně narušil příchod třicetileté války, která obecně zlomila sklářský obchod nejen v Čechách. Po jejím ukončení byla země dlouho ve zbídačeném stavu a skleněné výrobky byly považovány za luxus, který šel velmi těžko na odbyt. Ale zpět k Schürerům. Georg v roce 1647 zemřel a všechny starosti zůstaly na bedrech jeho ženy Anny, která mohla se svými dětmi zůstat za podmínky, že přestoupí na katolickou víru. Rodinné jméno bylo zřejmě velmi vážené i u mocného rodu Lichtenštejnů, takže v případě, že by nechtěla změnit víru, ponechali jí právo osadit dům vybraným člověkem a i s majetkem svobodně odejít. Situaci Anna vyřešila tak, že statek postoupila své dceři Regině a jejímu manželovi Zikmundu Langerovi z Langendorfu. Langerové statek drželi až do roku 1737, kdy jej prodali Lichtenštejnům. Koupí mlýnického statku bylo z pohledu Lichtenštejnů ukončeno sjednocení panství.

Konec této slavné sklářské éry v naší obci je smutný. Lichtenštejnové postupně uzavřeli všechny hutě. Jako poslední byla uzavřena huť v Moravském Karlově v roce 1668. A osud Schürerů jakoby sledoval dobu - rodina zchudla a stala se domkaři.

Osud Martina Schürera: Sekretář Rožmberků

Dominikův strýc Martin se proslavil ve zcela jiné souvislosti. Jako jediný z celé rodiny vybudoval kariéru coby sekretář pánů z Rožmberka - Viléma a Petra Voka. Martin sloužil nejprve Vilému Vokovi. V jeho službách byl až do Vilémovy smrti. Podle dobových zápisů si urozený pán vyjel do Prahy, kde se náhle rozstonal a během několika dní zemřel. Tři dny před smrtí si „poslal pro Martina Šurera, aby pánu na inštrument zahrál, chtěje tady nějakého polehčení užíti“.

Po Vilémově smrti se podařilo získat Petru Vokovi Martina do svých služeb. Po necelém roce daroval Petr Vok věrnému sekretáři dům v Třeboni. Martin skončil svůj život tragicky. Onemocněl uherskou nemocí (skvrnitým tyfem), kterou se zřejmě nakazil při vojenském tažení Petra Voka do Uher, a o půlnoci 11. listopadu (shodou okolností na sv. Martina) 1594 skočil do studně na nádvoří třeboňského zámku a utopil se. Pochován je v třeboňském kostele.

tags: #cervena #voda #bila #voda #sterk

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti dubových podlahových prken
• Více o protipožární ochraně se sádrokartonem
• Vše o ručních kotoučových pilách
• Staré nástroje a dřevěné vozíky
• Renovace památek s Martinem Zemanem