PergolyCihlová architektura v Anglii: Historie a vývoj
Anglické domy nezapřou velice osobitý půvab, typické je pro ně cihlové nebo kamenné obložení, zdi porostlé břečťanem a okna natřená čistě bílou barvou. Hlavní rozdíl od klasických novostaveb se skrývá ve vnější úpravě domu. Angličané holdují tradici, proto se snaží zachovat starobylý ráz svých sídel co nejdéle. Není proto nijak zvláštní, když některé rodinné domy pamatují už pět století.
Typické britské řadové domy: "Two-up, two-down"
Britská architektura, typická nejen pro Londýn, ale třeba i pro Irsko a Skotsko, je jedinečná viktoriánskou atmosférou s nádechem tajemna a jakési přátelské aristokratické rezervovanosti. Londýnské řadové domky vypadají zvnějšku rozmanitě - různé ozdoby, výklenky a věžičky, někdy připomínají až malé paláce. Uvnitř jsou ale všechny do jednoho většinou stejné. Od konce 17. století až do první světové války se totiž většina budov stavěla způsobem, který je typický pro většinu anglických měst.
Domy jsou konfigurovány v řadách (v Británii a Irsku známých jako „terasy“), které byly obvykle budovány stejným stavitelem, a to tak, jak vyplývá z jejich názvu. V přízemí se nachází dva pokoje - obývací pokoj a kuchyně, v patře ložnice a koupelna. Pro město, které dlouhou dobu fungovalo jako centrum obchodního, královského a průmyslového bohatství, by se to mohlo zdát jako velmi skromná šablona. Podle Edwarda Denisona, docenta na Bartlett School of Architecture a autora spisu The Life of British Home: An Architectural History, to je ale jen zdání. Tato šablona totiž prý ani v nejmenším neomezuje v kreativitě.
A proto v místech, jako je Carlton House Terrace, najdete v Londýně domy s obrovskými místnostmi a velmi vysokými stropy, zrovna tak jako třeba v Greenwich natrefíte na klasické „řadovky“, které mají velmi odlišné vybavení a prostor, ale v podstatě mají stejnou konfiguraci. Princip „dva nahoře, dva dole“ zkrátka zůstává zachován - skutečně jako šablona. Není to jen Londýn. Zatímco ty nejzákladnější dvoupodlažní domy jsou rovné a hranaté, domy pro „zámožnější“ Brity jsou vybaveny příďovým oknem a kuchyní, která se rozprostírá až do dvorku, čímž vytváří stopu ve tvaru písmene L. Nad kuchyň se potom přidávají další patra a mezipatra, dokud se nedostanete do čtvrtí s vůbec nejvyššími domy se šesti podlažími a závratným množstvím schodů.
Ačkoliv hustota těchto budov není pro současný Londýn přímo ideální, různá vzestupná měřítka domů typu „dva nahoře, dva dole“ mají stále několik hmatatelných výhod. Například domy na londýnské Fann street jsou navzdory modernistickému stylu konfigurovány s klasickým rozvržením „two-up, two-down“. Fasáda a vlastní provedení se tedy mění, šablona a vnitřní konfigurace ale zůstává. Což dokazuje, jak je britský model „dva nahoře, dva dole“ variabilní, flexibilní a přizpůsobitelný snad každé době. Což odráží i typickou britskou náturu skrytou za příslovím „Můj dům, můj hrad“.
Čtěte také: Porovnání Cihlových Obkladů a Zeleného Obkladového Kamene
Moderní interpretace cihlové architektury: Southwark
Cihlový dům v londýnské čtvrti Southwark působí jako dokonalá přehlídka různých stylů spojování cihel. Bez nadsázky je „výkladní skříní“ tohoto velmi všestranného stavebního materiálu. Novostavbu navrhl architektonický ateliér Satish Jassal Architects. Má tři podlaží, včetně suterénu. Lokalita v památkové rezervaci Thorburn Square, v obytné čtvrti Southwark je charakteristická historickými terasami a o něco modernějšími apartmá.
Cílem návrhu na výstavbu nového rodinného domu bylo sladit citlivé místo se stručným zadáním investorů. Navržení ideálního domu stěžovala i blízkost sousedních nemovitostí. Právě to dalo architektům podnět, aby vnořili budovu do země a snížili úroveň přízemí o jeden metr. Hrubá a nedokonalá textura cihel dodává budově opotřebovaný vzhled, díky němuž novostavba působí jako dávná a neodmyslitelná součást ulice.
„Vzhledem k charakteru lokality jsme se rozhodli do stavby moderního domu začlenit prvky lokální architektury, jako jsou prázdné štíty, ploché střechy a svislá dřevěná okna. Přiznali jsme je a začlenili do fasád. V celé budově jsme jako doplněk použili červené cihly Ibstock West Loathly Sharpthorne, které kontrastují s původní žlutou londýnskou cihlovou stěnou a se zlatými tóny dubem obložených oken. Centrální schodiště je odlišeno cihlami, které jsou zarovnány nad sebou. Přirozené světlo v suterénu? Nejnižší podlaží zahrnuje ložnice umístěné ve dvou cihlových, na sebe kolmých křídlech. Mezi nimi je směrem do zahrady menší nádvoří. Zvýšený strop umožnil suterén prosvětlit přirozeným světlem - díky světelné studni.
V přízemí se nachází kuchyň a jídelní kout, přičemž z obou funkčních zón můžete vyjít na samostatné terasy. V prvním poschodí jsou umístěny hlavní obytné prostory, tedy denní zóna. V ní zaujme elegantní kazetový dřevěný strop a velká arkýřová okna, která nabízejí výhled na ulici lemovanou stromy. Originalitou stavby je ukázka různého spojování cihel. Celkově tu najdete tři různé vzory spojování, z nichž každý definuje jinou část budovy. Horizontální spojení cihel zvýrazňuje kuchyň a jídelní kout, centrální schodiště je odlišeno cihlami, které jsou zarovnány nad sebou. Všechny cihly jsou odděleny desetimilimetrovým zapuštěným maltovým spojem, aby se zvýraznila patina. Největší výzvou, pokud jde o ukládání cihel, bylo vertikální spojení. Architekti vyvinuli speciální postup výstavby, aby jejich projekt byl dokonalý do posledního detailu. Výsledkem je výrazná budova, která - ačkoliv je nová - má silné vizuální propojení s lokalitou.
Historická anglická sídla
Eltham Palace
Historie Eltham Palace sahá do roku 1086, kdy se jeho vlastníkem stal biskup Odo z Bayeux. V průběhu let palác vlastnilo mnoho významných osobností, mimo jiné například králové Eduard II., Richard II., Jindřich IV. a Jindřich VIII. V roce 1651 sídlo odkoupil parlament, který jej po další dvě století pronajímal, a jeho část byla využívána jako farma. Od 30. let 20. století sídlo pronajímali Stephan a Virginia Courtaldovi, jejichž rodina palác obývala bezmála sto let. Ti si přizvali architekty Johna Seelyho a Paula E. Pageta, kteří v letech 1933-1936 navrhli zásadní přestavbu. Výsledkem je unikátní komplex spojující středověký exteriér s moderními prvky 20. století.
Čtěte také: Skladování energie pomocí cihel
Exteriér domu je inspirován sídlem Hampton Court, fasáda je tvořena červenou pálenou cihlou společně s reliéfy nad vchodovými dveřmi. Nejvíce zaujala hlavní hala se svým unikátním designem stěn z exotických dřevin v kombinaci s jednoduchými křesly a pohovkou od švédského designéra Rolfa Engstömera. Světlo je v místnosti řešeno ojedinělou prosklenou kupolí. Původní pozdně gotický velký sál, který nechal postavit Eduard IV. v 17. století, používali manželé Courtaldovi převážně jako hudební místnost. Na pohled nevšední, avšak pro anglická královská sídla typickému stropnímu řešení, které zde můžeme pozorovat, se přezdívá „false hammer-beam“. Vitráže, vzniklé v roce 1936 podle návrhů George Krugera Gryae, pak reprezentují nejvýznamnější majitele Eltham Palace.
Queen’s House
V londýnské čtvrti Greenwich se nachází Queen’s House, navržený Inigo Jonesem pro manželku krále Jakuba I. Annu Dánskou v roce 1616. Jedná se o jednu z prvních realizací recipujících Palladiovu renesanční vilovou architekturu, ve své době se tedy budova naprosto vymykala z konvenční anglické stavební kultury a musela na současníky působit jako naprosté zjevení. Rezidenci dále obývala Henrietta Maria, manželka Karla I., díky níž byla stavba roku 1635 dokončena. Sídlo se v následujících staletích používalo nejen jako královská rezidence, ale také jako zázemí vlády, sirotčinec nebo ubytování pro královské návštěvy. V současné době se Queen’s House pyšní významnou sbírkou obrazů a soch - najdeme zde díla Van Dycka, Holbeina, Van de Veldeho a mnoha dalších.
Petworth House
Panství Petworth, které se nachází necelé dvě hodiny za Londýnem, v oblasti západního Sussexu, má historii sahající až do roku 1135. Z tohoto období zde můžeme najít také původní středověkou kapli. Rodina Percyů učinila z Petworthu své hlavní sídlo a v 17. století jej rozsáhle přestavěla. Inspirací jim byla především soudobá francouzská palácová architektura, ostatně sám architekt Daniel Marot pocházel z Francie. Nejvýznamnějším dědictvím panství je rozhodně rozsáhlá sbírka uměleckých děl, za jejímž vznikem stojí v prvé řadě George O’Brien Wyndham, earl z Egremontu, jenž se v druhé polovině 18. století stal patronem umělců, jako byl například William Turner nebo John Constable, kteří na panství také pobývali. Z tohoto období pochází mnoho uměleckých děl s námětem místní krajiny, jež jsou vystavena v prostoru nazývaném Carved Room.
Mimo to jsme si také mohli prohlédnout velice působivou sbírku sochařských a malířských děl, která byla vystavena zejména v hlavním prostoru Severní galerie, jež sloužila jako hlavní reprezentační prostor. Zde byly k vidění zejména sochy inspirované antickou mytologií, ale také velké množství obrazů jako Vize Posledního soudu (1808) od Williama Blaka nebo několik krajin od Williama Turnera. V dalších prostorách se nacházela také díla jako Sedící pes v krajině (1774) od Thomase Gainsborougha nebo Portrét neznámé ženy (kol. 1570), atributovaný Lavinii Fontaně. Mimo umělecká díla upoutalo pozornost také zázemí pro služebnictvo spolu s kuchyní, která se může chlubit množstvím dobového vybavení.
Fulham Palace
Fulham Palace, používaný již od roku 704 jako letní rezidence biskupů a jejich rodin, je dalším významným historickým sídlem. Je nutno zmínit, že biskupů se zde v průběhu staletí vystřídalo hned 133! Palác tak častokrát změnil svou podobu, jelikož každý nový biskup si jej vždy přizpůsobil podle vlastních potřeb. V 19. století se panství otevřelo široké veřejnosti a pořádají se zde různé večírky a církevní slavnosti.
Čtěte také: Zvyšte hodnotu vašeho domova s obkladovými pásky Terca
Kenwood House
Kenwood House z počátku 17. století, ležící v rozsáhlém a poněkud bahnitém parku, byl původně cihlový dům, který si nechal postavit královský tiskař John Bill. V následujícím století Kenwood House mnohokrát změnil svého majitele. John Stuart, třetí hrabě z Bute, nechal pro svůj zájem o rostliny přistavět v roce 1746 oranžerii. Důležitý milník nastal v roce 1754, kdy sídlo získal William Murray, první hrabě z Mansfieldu, a spolu se svou manželkou Elizabeth jej využíval jako venkovskou vilu. Mezi lety 1764-1779 pak nechali dům přestavět architektem Robertem Adamem a jeho bratrem Jamesem. V roce 1766 zde Murrayovi ubytovali a vychovávali své dvě praneteře Elizabeth Murray a Dido Elizabeth Belle, přičemž zajímavostí je, že právě druhá jmenovaná představuje ojedinělý příklad nemanželského dítěte zotročené černošské dívky, vychovávané v aristokratické rodině stejným způsobem jako ostatní urozené děti. Potomci Murrayových v roce 1922 rozprodali vybavení domu a roku 1925 jej prodali Edwardu Cecilovi Guinnessovi, řediteli slavného rodinného pivovaru, který Kenwood ve 30. letech zpřístupnil veřejnosti.
Dnes je zde uchována významná sbírka maleb, např. nedatovaný Rembrandtův Autoportrét, Vermeerova Hráčka na kytaru (1670-1672), Cuypův Pohled na Dordrecht (1650) nebo Dvojportrét Dido Belle a Elizabeth Murray (1776), který je v současnosti zapůjčen na výstavu Entangled Pasts, 1768-now Art, Colonialism and Change do Royal Academy. Mimo obrazy jsme si mohli prohlédnout dobový nábytek a interiér proslulé knihovny, kterou nechal postavit Adam David Murray.
Další významné architektonické objekty
The Wallace Collection a Hertford House
The Wallace Collection, jedna z nejvýznamnějších sbírek raně novověkého umění v Evropském prostředí, je umístěna v Hertford House, v bývalém sídle stejnojmenného rodu, který jej obývá od roku 1797. Již od začátku jejich působení se Hertford House stal významným centrem výtvarných umění a nakonec připadl Richardu Wallacovi, nelegitimnímu synovi čtvrtého markýze z Hertfordu. Po jeho smrti se v roce 1897 sbírka otevřela veřejnosti a po smrti lady Wallace se její část dokonce stala majetkem britského národa. V této velice pestré sbírce jsme si mohli prohlédnout proslulou Fragonardovu Houpačku z roku 1767, Rembrandtovu Krajinu s duhou datovanou do roku 1636 nebo například Tizianova Persea a Andromedu z let 1554-1556. Mimo jiné se sbírky Wallace Collection pyšní také rozsáhlými uměleckými díly z oblasti porcelánu, nábytku nebo drobných šperků či dekorované zbroje.
Brutalistická architektura ambasád
Slovenská a česká ambasáda v Londýně, jež lze v kontextu tradiční britské architektury považovat za poměrně netypické stavby, jsou významné jakožto příklad brutalismu. Oba objekty vznikaly v letech 1965-1970 pod taktovkou architektů Jana Šrámka, Jana Bočana a Karla Štěpánského. Kromě jednotlivých prostor, jako například kina, šaten s původním dřevěným obložením či hlavního společenského sálu s trubkovým lustrem od René Roubíčka, se zde nachází také zahrada mezi ambasádami, kterou zdobí kovová plastika Stanislava Kolíbala.
Dům architekta Johna Soana
Dům architekta Johna Soana v Holbornu, kde si často zval své přátele, s nimiž společně debatoval o umění, je unikátním příkladem architektova osobního prostoru. Celý dům, včetně jednotlivých prostor, byl navržen Soanem samotným, a to za účelem uložení jeho architektonických a starožitných sbírek.
Isokon Flats a 2 Willow Road
Bytový komplex Isokon Flats, navržený architekty Jakem a Molly Pritchardovými v roce 1934, byl inspirován Le Corbusierovou myšlenkou budov jako „strojů pro život“. V budově se nachází celkem 32 malých bytů, které měly nabízet pohodlné bydlení na malém prostoru. Celý koncept se zakládal na nízkonákladovém bydlení a k nastěhování vám podle všeho stačil jen koberec, křeslo a obraz. Součástí komplexu byla také společná kuchyně, která byla později přeměněna na bar s restaurací. Komplex také nabízel spoustu dalších služeb, jako čištění bot nebo stlaní postelí. V budově bydleli také významní umělci jako Marcel Breuer, Walter Gropius nebo Agatha Christie, z nichž někteří do Británie utekli před Hitlerovým režimem v Německu. Bytový komplex je v dnešní době na seznamu památek English Heritage a stále je plně funkční.
Exkurz do moderní architektury pak zakončila návštěva 2 Willow Road, další památky ze seznamu National Trust, která byla navržena architektem Ernem Goldfingerem v roce 1939 jako jeho vlastní dům. Modernistická budova se u ostatních obyvatel Willow Road nesetkala s úspěchem, a to i přesto, že Goldfinger použil tradiční anglický prvek - režnou cihlu.
The Old Royal Naval College a All Saints Church
Na místě dnešní The Old Royal Naval College, již navrhl Christopher Wren roku 1690, byl vyhrazen prostor pro královskou nemocnici pro námořníky a charitativní instituci Royal Navy. Tehdejší královna Marie II. podporovala tento projekt.
Kostel All Saints, jenž leží společně s palácem na panství (a tedy v dnešní čtvrti) Fulham, má také zajímavou historii. Z původního kostela z 15. století zbyla pouze věž a na jeho místě byl roku 1880 postaven architektem Arthurem Blomfieldem kostel zcela nový. Poblíž se nachází chudobinec pro ženy, postavený Williamem Powellem v roce 1680, který byl v 19. století přestavěn do současné, opulentní neogotické podoby.
tags: #cihlový #dům #Anglie #architektura #historie
