Vše o dodávce a montáži žlabů: Okapové systémy a kabelové trasy

Kvalitní okapové systémy a kabelové žlaby jsou klíčové pro dlouhodobou funkčnost a bezpečnost každé stavby. Pro odvodnění střech okapovými systémy je důležitá správná dimenze žlabů a svodů. Okapové systémy se využívají především na starších činžovních domech, ale i u moderních staveb. Správná instalace venkovního odvodňovacího žlabu rozhoduje o životnosti systému, zachování nosnosti, těsnosti napojení na KG kanalizaci a stabilitě celé zpevněné plochy.

Okapové systémy: Dimenze a materiály

Nejpoužívanější půlkulatý žlab o rozvinu 330 mm a svod o průměru se používá na odvodnění ploch o rozměru 60 - 150 m². U menších ploch se používá rozměr 250 mm žlab / 80 mm svod, u větších ploch 400 mm žlab / 120 mm svod. Minimální spád půlkulatého žlabu je 5 mm/m, u hranatého žlabu doporučujeme 10 mm/m. Spoje musí být vodotěsné; spojky jsou pájené cínem, v případě lakovaných okapů podlepené speciálním tmelem.

Do vzorového domu Svépomocí ŽIVĚ jsme si vybrali okapový systém od společnosti LINDAB. Dodávka celého systému LINDAB Rainline na stavbu nám od vypracování cenové nabídky zabrala přibližně čtrnáct dnů. Na výběr jsme měli deset barevných odstínů. Z nabízených možností jsme zvolili tmavě šedou barvu s nejbližším RAL označením 7011.

Okapy z předlakované oceli

Všechny okapové komponenty LINDAB se vyrábí z předem nalakovaného ocelového plechu. Tím je zajištěna barevná ochrana všech okapových komponentů i v těch nejméně přístupných místech, které by v případě lakování až po dokončení výroby, mohly zůstat bez povrchové úpravy. Všechny komponenty jsou připraveny pro snadné sestavení na takzvaný klik, takže se s výjimkou ohýbačky žlabových háků obejdete bez dalšího speciálního nářadí.

Příslušenství žlabů a svodů

Nejběžnějším příslušenstvím žlabu je hák žlabu z pásoviny 30x5mm, kotlík, čelo, roh venkovní či vnitřní, dilatace žlabu. Příslušenstvím svodu je objímka svodu, koleno, odskok svodu, výpusť vody.

Čtěte také: jak probíhá dodávka střechy na klíč

Montáž okapových systémů

Postup montáže je jednoduchý, rychlý a snadný. Jednoduše vložíte okapový žlab do žlabových háků a lehkým stlačením ho upevníte. Zde je podrobný přehled, který vás povede krok za krokem při renovaci vašeho okapového systému. Když se jimi budete řídit, zcela jistě skončíte své dílo s vynikajícím výsledkem. Současně je to snadná a bezpečná cesta, jak se vyhnout nástrahám, které by se během instalace mohly vyskytnout.

Ohýbání a montáž žlabových háků

Součástí dodávky jsou kromě kruhových okapových žlabů, také háky, rohy, spojky žlabů, kotlíky, svody a držáky svodů. Žlabové háky se vyrábějí v několika velikostech, která se volí podle délky okapové hrany. Ohýbání žlabových háků se začíná provádět 4 cm nad nýtem. Předepsaný sklon u kulatých okapů je 0,5 cm na 1 metr délky. V případě hranatých žlabů je předepsaný sklon centimetr na metr.

1. Nejprve demontujeme staré okapové žlaby. Původní háky je většinou nutné zkrátit, upravit a dotvarovat podle průměru nového plastového okapového žlabu.
2. Kovové žlabové háky se ohýbají podle sklonu střechy. Označte místo ohnutím (min. vzdálenost 10 mm od zadního háčku). Háky si po zakreslení požadovaného sklonu očíslujeme, abychom později na střeše měli jistotu, že je umístíme na správnou pozici. Háky se ohýbají podle konkrétního sklonu střechy.
3. Žlabové háky ohýbejte speciálními kleštěmi nebo ve svěráku přes měkké hrany (přes vlnitý papír) podle sklonu střechy.
4. Montáž začněte připevněním obou krajních háků (první a poslední) ve vzdálenosti cca 150 mm od kraje střechy nebo pevné zdi. Následně se mezi prvním a posledním hákem natáhnou provázky na přední a spodní hraně háků. Ohyb ostatních háků se tak podle potřeby upraví do provázků. Ty nesmí vyčnívat a bránit krytině umístěné na lati. Zbývající háky namontujte ve vzdálenosti cca 600 mm mezi dvěma provazy napnutými mezi prvním a posledním hákem (vpředu a dole).
5. Jednou z možností pro uchycení háků je přitlouct je na pomocné špalíky, takzvané podkladky, umístěné na kontra lati.
6. Pro dokončení montáže ohneme pera na žlabových hácích dovnitř směrem do okapového žlabu.

Spojování žlabů a rohové spojení

Spojování žlabů speciální spojkou: U rovných spojů okapových žlabů, použili klempíři speciální LINDAB spojku žlabu s EPD těsněním. EPD materiál nepodléhá slunečnímu záření, je mrazu odolný a ověřený léty praxe. Aby byl spoj proveden správně pomocí spojky, nesmí se žlaby překrývat v místě spoje přes sebe. Ideální dilatační mezera mezi žlaby je 2 až 3 mm. Poté stačí spojku zacvaknout a trvale pružný a pevný spoj je na světě.

Pro rohové spojení žlabů se klempíři rozhodli provést spoj vytvořený přesazením žlabů přes sebe. Protmelením spoje pomocí klempířského tmelu a následným pronýtováním. Jeden spoj rohu s rovným žlabem si připravili na zemi a druhý spoj už bylo pochopitelně nutné provést přímo na střeše při montáži.

Vlivem teplotních změn mění okapové žlaby svoji délku. Z tohoto důvodu musí mít možnost pohybu ve žlabových hácích. Je nutné dodržet minimální vzdálenost 90 mm mezi žlabovým hákem a spojem. Při spojování srazte oba žlaby nadoraz.

Čtěte také: Inovace v jednovrstvém zdění s HELUZ FAMILY 2in1 30

Žlabový kotlík a dilatační prvky

Žlabový kotlík se snažíme dostat proti rohu domu. Kotlík nasadíme na žlab a zakreslíme si jeho umístění. Následně jej opatrně sundáme a pomocí nůžek na plech nebo pilky na železo vyřízneme ve žlabu potřebný otvor. Následně musíme vytvořit v okapu hranu, například vyklepáním kladivem, která zajistí, že se voda dostane po spodní hraně okapu zpátky.

Dilatační výstup fixujte pomocí háků, které oboustranně brání pohybu výstupu při dilataci. Konce okapových žlabů jsou do dilatačního výstupu zasunuty k rysce na teplotní stupnici, která odpovídá teplotě vzduchu v době montáže. Pohyb žlabu pouze v dilatačním výstupu zajišťuje montáž uzavíracího bloku.

Je-li vzdálenost mezi dvěma výstupy větší než 18 m anebo mezi dvěma rohy více než 8 m, je nutno namontovat dilatační tvarovku.

Montáž okapových svodů

Montáž okapových svodů jsme na doporučení klempířů nechali až po dokončení fasády. Do té doby byly v kotlících nasazeny drenážní hadice, které odváděly vodu směrem od domu. Pro uchycení okapových svodů jsme využili speciální objímky s hmoždinkami pro montáž do zateplení. Pro každý svod jsme si připravili 4 držáky a namontovali je souměrně na výšku domu. Abychom správně naměřili potřebnou vzdálenost mezi kolenem namontovaným na okapovém svodu a kolem připevněným v kotlíku, připevnili jsme svod do připravených držáků a podle potřeby nůžkami na plech zkrátili propojovací svodovou rouru. Kratší svodovou rouru jsme pronýtovali s kolenem nasazeným na svislém svodu okapu a současně také vytvořili pevný spoj mezi kotlíkem a kolenem ke zkrácené svodové rouře.

Horní objímku stáhněte napevno pod kolenem. Trubka tak v podstatě na horní objímce visí. V ostatních objímkách směrem dolů se musí trubka pohybovat volně. Trubková spojka slouží ke spojení dvou trubek. Spodní trubku spusťte cca 20 mm do trubkové spojky (ne nadoraz), aby byla zajištěna dilatace. Těsně pod trubkovou spojku namontujte napevno trubkovou objímku.

Čtěte také: Jak montovat Fermacell na OSB?

Koncové „S“ koleno zasuňte volně na trubku, kterou nechte o 100 mm delší. Na koncové „S“ koleno nasaďte zděř vpusti. V případě, že je přesah střechy větší než 600 mm, je nutné vnější koleno přilepit, aby vahou vody nevypadlo.

Úpravy okapů

Okapy se mohou upravovat pouze nůžkami na plech nebo ruční pilou na železo. V žádném případě nelze používat úhlovou brusku. Při řezání flexou vznikají vysoké teploty, které místo řezu zakalí a poničí povrchnou úpravu.

Montáž venkovních odvodňovacích žlabů

Venkovní odvodňovací žlab je konstrukční prvek, který musí fungovat dlouhodobě, bez deformací, bez zatékání a bez sedání okolní dlažby.

1. Plánování a technický návrh

Nejčastější montážní chyby vznikají ještě před samotným započetím prací. Proto je nutné si nejprve ujasnit základní parametry.

Určení zatížení

• Pochozí provoz (terasy, chodníky, okolí domu) → třída A15 (plastový anebo pozinkovaný žlab)
• Pravidelný pojezd osobním automobilem → třída B125 (litinový žlab)

U pojezdových variant je nutné počítat s robustnější betonovou konstrukcí.

Kontrola stavební výšky

Změřte hloubku, do kterou máte pro žlab k dispozici a vezměte do úvahy napojení na KG potrubí a dodržení spádu 2 %. Podle toho následně zvolte:

• Standardní žlab: vysoký 105 mm, počítejte ještě minimálně 10 cm pro podbetonování a 10 cm zhutněného štěrku.
• Snížený žlab: vysoký 55 mm, počítejte ještě minimálně 10 cm pro podbetonování a 10 cm zhutněného štěrku.

Návrh napojení

Rozhodněte, kudy povede kanalizace:

• Pod žlabem: spodní dopojení DN 110 (pro standardní i sníženou variantu žlabu je tento dopojovací kus stejný)
• Ze strany: boční dopojení DN 110 (standardní), snížená varianta → boční dopojení DN 75

Napojení musí mít dostatečný spád (min. 1-2 %).

Návrh délky

Žlaby mají délku 100 cm a lze je spojovat. Doporučuje se nejprve navrhnout kompletní délku linie a až následně řešit případné krácení.

2. Výkop a příprava podloží

Výkop musí být širší než samotný žlab - minimálně o 20 až 30 cm na každou stranu. Tento prostor je nutný pro obetonování. Hloubka výkopu musí zahrnovat zhutněný štěrkový podsyp, betonovou podkladní vrstvu, výšku žlabu a finální skladbu dlažby.

• Podsyp: Na dno výkopu se uloží vrstva štěrku (10-15 cm). Tato vrstva musí být řádně zhutněna. Nedostatečně zhutněný podsyp je častou příčinou sedání žlabu.
• Betonové lože: Na zhutněný štěrk se ukládá betonová vrstva. U pochozí varianty je doporučená, u pojezdové varianty je nutná. Tloušťka betonu se běžně pohybuje kolem 8-10 cm. Minimální výška betonového podkladu je 15 cm.

3. Napojení na KG kanalizaci

Napojení je klíčový bod celé instalace. Žlab má napojovací dřík, který se zasouvá přímo do hrdla KG potrubí s těsněním.

Postup napojení

1. Připravte KG potrubí ve správné výšce a spádu.
2. Zkontrolujte těsnění v hrdle.
3. Zasuňte napojovací dřík do hrdla potrubí.
4. Zkontrolujte stabilitu spoje. Potrubí musí být uloženo pevně, nesmí zůstat bez podpory.

U snížených žlabů je boční vývod DN 75 - je nutné tomu přizpůsobit potrubí a použít odpovídající redukci. Vzhledem k průměru DN 75 musíte zvolit HT redukci 110/75 - silně doporučujeme zvolit krátkou variantu, aby se tato redukce celá zasunula do KG tvarovky anebo trubky a nebyla tak vystavena zatížení.

4. Osazení žlabu do betonového lože

Žlab se ukládá do čerstvého betonu a výškově se vyrovná podle budoucí dlažby. Žlaby instalujte s vloženými rošty, aby nedošlo k deformaci žlabu během instalace. Okolní povrch by měl být trvale 3 až 5 mm nad horní plochou krytů žlabů. Horní hrana mřížky by měla být v úrovni dlažby nebo 2-3 mm pod ní. To zabrání zadržování vody i poškození hran. Žlab je nutné zabetonovat v celé výšce.

Obetonování

Boční stěny musí být pevně obetonovány. U pojezdové varianty je kvalitní obetonování zásadní, protože zatížení se přenáší do betonového rámce. Plastové těleso není nosným prvkem - nosnou funkci plní kombinace mřížky a betonového okolí.

5. Spojování žlabů

Žlaby se spojují pomocí konstrukčního zámku na čelních hranách. Před finální fixací doporučujeme sestavit celou linii „nasucho“, zkontrolovat spád a výškové osazení. U dlouhých linií je vhodné použít provázek nebo rovnou lať. Po kontrole lze provést definitivní obetonování.

6. Krácení žlabu úhlovou bruskou

Pokud délka nevyhovuje přesně, poslední díl lze upravit. Postup:

1. Nejprve žlaby kompletně sestavte.
2. Přesně zaměřte požadovanou délku.
3. Označte místo řezu.
4. Použijte úhlovou brusku s kotoučem na plast.
5. Řez proveďte kolmo.
6. Očistěte hrany.

Důležité upozornění: Pokud používáte boční dopojení, řežte na opačné straně. Zkrácený konec musí být zakončen koncovkou. U pojezdových žlabů zachovejte plné obetonování i u zkráceného dílu. V žádném případě nelze používat úhlovou brusku.

7. Pokládka finální dlažby

Po vytvrdnutí betonu lze dokončit dlažbu. Je nutné dodržet spád 1,5-2 % směrem k žlabu, zachovat konstrukční stabilitu dlažby a nepřenášet zatížení přímo na plastové hrany. Dlažba musí být pevně svázána s podkladní vrstvou.

Nejčastější montážní chyby

• Nedostatečné zhutnění podsypu
• Chybějící obetonování
• Špatný spád
• Řezání na straně plánovaného vývodu
• Kombinace standardních a snížených dílů

Tyto chyby vedou k deformaci nebo zatékání.

Kabelové žlaby: Vedení a ochrana instalací

Kabelové žlaby jsou jedním ze základních prvků moderních elektrických instalací. Umožňují bezpečné a uspořádané vedení kabelů v různých prostředích - od obytných budov přes průmyslové objekty až po IT a dopravní infrastrukturu. Kabelový žlab je pevný kryt - obvykle ve formě otevřeného nebo uzavíratelného kanálu - určený k vedení a ochraně elektrických, signálových, telekomunikačních kabelů nebo instalačních trubek.

Mezi hlavní výhody použití kabelových žlabů patří ochrana před poškozením (mechanickým, chemickým), shoda s normami (EN 50085, EN 45545-2), snadná údržba a modernizace, a estetické vedení instalace.

Materiály kabelových žlabů

Výběr vhodného typu kabelového žlabu závisí především na podmínkách, ve kterých má fungovat. Jedním z klíčových kritérií je materiál, který určuje odolnost žlabu vůči mechanickým, chemickým, tepelným a environmentálním vlivům. Výběr materiálu není jen otázkou ceny - je to rozhodnutí, které ovlivňuje trvanlivost, bezpečnost a shodu s normami platnými pro konkrétní použití.

• Kovové kabelové žlaby: Používají se hlavně v průmyslu a technické infrastruktuře, kde je nezbytná vyšší mechanická odolnost.
  • Nerezová ocel (kyselinovzdorná): Vhodná do agresivních prostředí.
  • Hliník: Kompromis mezi pevností a hmotností.
• Plastové kabelové žlaby (PVC): Patří k nejčastěji používaným v domácích a kancelářských instalacích. Tělo žlabu je vyrobeno z polypropylenu (PP) s UV stabilizací. Polypropylen je pružný, mrazuvzdorný, nenasákavý a chemicky odolný.

Konstrukce kabelových žlabů

Kromě materiálu je velmi důležitým kritériem výběru kabelového žlabu jeho konstrukce, která ovlivňuje způsob montáže, přístup ke kabelům, ventilaci a úroveň ochrany.

• Plné žlaby: S uzavřenou, pevnou konstrukcí bez perforací nebo ventilačních otvorů. Zajišťují vysokou odolnost proti vnějším zásahům (např. prach, voda, mechanické poškození). Nejčastěji se používají v rozvodnách, průmyslových závodech a tam, kde musí být instalace plně zakrytá.
• Perforované žlaby: Vybavené otvory po celé délce, které zajišťují ventilaci a snadný přístup ke kabelům. Ideální pro aplikace, kde jsou nutné časté inspekce, údržba nebo modifikace instalace.
• Síťové žlaby: Vyrobené z kovových drátů spojených do síťové struktury. Používají se hlavně v dynamických IT prostředích.
• Žebříkové žlaby: Skládají se ze dvou bočních profilů spojených příčkami, připomínajícími žebřík. Zajišťují optimální ventilaci a snadný přístup ke kabelům.
• Flexibilní žlaby: Vyrobené z pružných materiálů. Nacházejí uplatnění v nestandardních prostorech.

Způsoby montáže kabelových žlabů

Způsob montáže kabelových žlabů je úzce spojen s jejich funkcí a prostředím, ve kterém jsou používány. Různé typy lokalizací vyžadují odlišná řešení z hlediska estetiky, odolnosti a dostupnosti kabelů.

• Nástěnné žlaby: Nejčastěji používané řešení ve stavebnictví obytném, kancelářském a služebním. Mohou být povrchové (montované přímo na stěnu) nebo podomítkové (skryté ve stěně).
• Stropní žlaby: Upevněné ke stropu pomocí závěsů, držáků nebo přímo přišroubované.
• Podlahové žlaby: Integrované do podlahy, často vybavené zacvakávacími kryty.
• Venkovní žlaby: Určené pro instalaci mimo budovy nebo v exponovaných prostředích. Vyrobené z materiálů odolných vůči povětrnostním podmínkám.
• Rohové žlaby: Speciální skupina žlabů určených k vedení kabelů v rozích místností.

Příprava na montáž a nástroje

Než přistoupíme k montáži žlabu, stojí za to se postarat o správnou přípravu místa instalace a shromáždění potřebných nástrojů.

• Šroubovák
• Vodováha
• Montážní držáky
• Ruční pila nebo pila na plasty/kovy

Postup montáže kabelových žlabů

1. Prvním krokem je očištění a kontrola místa montáže.
2. Žlaby je třeba zkrátit na odpovídající délku podle dříve provedených měření. Po řezání stojí za to vyhladit hrany (např. pilníkem), aby se zabránilo poškození izolace kabelů při jejich vedení.
3. Odstupy mezi držáky by měly být v souladu s doporučeními výrobce (obvykle každých 40-60 cm) a zvýšené v místech ohybů a zakončení.
4. V této fázi lze také namontovat další prvky: spojky, rohy, zátky nebo trojúhelníky.
5. Uložit kabely uvnitř žlabu - bez nadměrného stlačení, s ohledem na organizaci. Po uložení kabelů se nasazují kryty žlabů, které se často zacvakávají bez použití nástrojů.

Ukládání kabelů uvnitř žlabů

Po namontování žlabů je stejně důležitou etapou správné uložení kabelů uvnitř kanálů. Od způsobu jejich rozmístění závisí nejen estetika instalace, ale také bezpečnost, účinnost chlazení a snadnost budoucích modifikací a servisu.

• Doporučuje se rozdělit kabely podle funkcí (např. energetické, datové, nízkonapěťové).
• Zachovat poloměr ohybu v souladu s dokumentací výrobce daného kabelu (např. min. 6násobek průměru).
• Zajistit snadný přístup ke kabelům.
• V případě energetických instalací nebo velkého zahuštění kabelů může docházet k nadměrnému zahřívání, což ohrožuje trvanlivost izolace a bezpečnost.

Omezení kabelových žlabů

Montáž žlabů v prostředích s omezeným přístupem, vysokou vlhkostí, zaprášením nebo vysokou teplotou může být technicky náročná. Také se může vyskytnout obtíže s upevněním na nestandardní povrchy. Ačkoli žlaby chrání kabely, neodstraňují potřebu kontrol a čištění.

Řezání a lepení kabelových žlabů

V mnoha případech je nutné řezání prvků na odpovídající délku a jejich lepení - zejména v situacích, kde je vrtání nemožné nebo nedoporučené.

• Nástroje pro řezání: Ruční pila na plasty (pro PVC/polypropylen), pila na kov (pro ocelové/hliníkové žlaby).
• Lepení: Když není možná mechanická montáž, používají se montážní lepidla. Některé modely žlabů jsou vybaveny montážními páskami.

Antikorozní ochrana kabelových žlabů

Vzhledem k tomu, že prakticky všechny prvky systémů jsou vyráběny z oceli (ocelový drát, nebo ocelový plech) je vhodné (a ve většině případů nutné) vybavit jednotlivé součásti systému vhodnou povrchovou úpravou, která zajistí chemickou stabilizaci kovového povrchu částí a rovněž zvýší jejich kvalitu po funkční a estetické stránce.

Metody zinkování

Z běžně dostupných metod je možné pro ošetření povrchu kovových součástí použít některou z metod zinkování, což je v současnosti nejrozšířenější typ povrchové úpravy ocelových prvků a konstrukcí. Pozinkování obecně spočívá v pokrytí povrchu ocelové části souvislou vrstvou zinku. Tato vrstva chrání povrch žlabů mechanicky, ale zejména chemicky, protože i při porušení lokální vrstvy zinku dochází ke korozi jen v zinkové vrstvě. Tím ocel zůstává chráněna až do doby, než se zinková vrstva rozpustí.

Zinkování se provádí několika možnými postupy, přičemž každá z metod je charakteristická tloušťkou nanesené vrstvy, která je zásadní pro stupeň odolnosti zinkem ošetřeného povrchu. Přitom platí pravidlo přímé úměrnosti mezi tloušťkou vrstvy a její odolností.

• Galvanické zinkování: Elektrochemické vyloučení zinku, tloušťka vrstvy bývá 12 - 15 μm. Povlaky mají lesklý povrch, podobný chromovému. Využívá se pro aplikace do neagresivního prostředí suchých vnitřních prostor.
• Sendzimirové zinkování: Ocelový plech prochází kontinuálně lázní s tekutým zinkem, tloušťka vrstvy cca 17 - 23 μm. Kvalitou srovnatelné s galvanickým zinkováním, vhodné do stejných prostředí, ale technologicky jednodušší pro velkoplošné aplikace.
• Žárové zinkování: Ocelové komponenty pokoveny ponořením do lázně roztaveného zinku (440 - 460 °C), tloušťka vrstvy 40 - 60 μm. Zinek vytváří pevný a nepropustný povlak s dlouhodobou životností, chrání trvale před podkorodováním. Nejuniverzálnější pro suché i vlhké, venkovní i vnitřní prostředí.
• Magnelis®: Technologicky příbuzné sendzimirovému zinkování, ale kvalitou ochrany na úrovni žárového zinkování. Vhodné pro venkovní prostředí a styk s potravinami. Ochranná vrstva je tvořena slitinou zinku s hořčíkem a hliníkem, má schopnost regenerovat po narušení.

Nerezové provedení

Nerezové provedení znamená zcela odlišnou strategii ochrany součástí před korozí. Jde o to, že je součást vyrobena z oceli antikorozně stabilizované přidáním legovacích prvků jako je chrom, nikl a některé další.

• Nerez A2: Nejvíce rozšířená korozivzdorná ocel, odolná proti vodě, vodní páře, vzdušné vlhkosti, jedlým kyselinám a slabým organickým i anorganickým kyselinám.
• Nerez A4: Kyselinovzdorná chromniklmolybdenová ocel, s přídavkem molybdenu pro zvýšení korozní odolnosti. Používá se v chemickém, potravinářském a farmaceutickém průmyslu.

Dále existuje pasivace, technologický proces, kterým je možné až 4-násobně zvýšit antikorozní odolnost nerezových ocelí. Při této operaci se nejdříve chemickým mořením provede dokonalé odmaštění povrchu a odstranění mechanických nečistot. Přitom dojde ke zmatnění a sjednocení povrchu ošetřovaných částí.

Ochrana spojovacího materiálu

Pro spojovací materiál, který je součástí dodávky prvků, ale i pro spojovací materiál použitý k instalaci nosných prvků trasy platí, že úroveň jeho antikorozní ochrany ve srovnání s ostatními prvky trasy by měla být stejná nebo vyšší.

• GEOMET 500: Povrchová úprava charakteristická stříbrošedým povrchem vyvinutá pro antikorozní ochranu spojovacího materiálu. I při velmi tenké vrstvě (5 - 7μm) dosahuje vysoké odolnosti proti korozi. Odolává více než 600 hodin v solné komoře.

Kategorie ochrany proti korozi podle normy IEC 61537

Norma IEC 61537 definuje celkem 4 kategorie pro nosné systémy pro kabely, které jsou rozděleny podle úrovně ochrany proti korozi a prostředí, ve kterém budou systémy použity.

tags: #vše #o #dodávce #a #montáži #žlabů

Oblíbené příspěvky:

• komplexní návod na přestavbu koupelny
• Typy zemních vrutů a jejich vlastnosti
• Požadavky na obchodního zástupce prodeje střešních materiálů
• Abramsuv kužel: Zkouška sednutí betonu
• Přečtěte si o nezbytnosti tažné lišty v zemědělství