PergolyDřevěné Sochy Bohů Česká Mytologie
Ze slovanské mytologie se zachovaly různé střípky rozprostřené v prostoru od Polabí až po dnešní Rusko. Sami Slované si své mýty, božstva nezaznamenávali, takže písemné zmínky existují z druhé strany - od křesťanských kronikářů, kteří často pohanstvím opovrhovali nebo mu příliš nerozuměli. Většina kronikářů navíc zachycují pohanství u Polabských Slovanů, které bylo navíc nejpokročilejší a nejlépe zorganizované, aby mohlo být fungující ideologií prot tlaku christianizace ze západu.
O původní vlasti Slovanů nemáme žádné písemné zprávy, existuje mnoho teorií, ale žádná nedává uspokojivé vysvětlení. Slovanské kmeny se objevily v Evropě začátkem šestého století a zanedlouho osídlily polovinu Evropy. Slované hovořili indoevropským jazykem, nazývali se Slověni - hovořící mocným slovem. Národy, které nehovořily jejich řečí, je naopak nazývaly Němci - němými lidmi. Dle současných historických a archeologických výzkumů, včetně prací v oboru lingvistiky, se usuzuje, že Slované jako etnikum se původně nacházelo především v oblasti na sever od Karpat, mezi středním Dněprem a střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština se ustálila někdy mezi čtvrtým a osmým stoletím a Slované až do konce devátého století hovořili jednotným jazykem.
Římský (góský?) historik Jordan popisoval v roce 550 Slovany, (které nazýval Venety) jako početný národ, který sídlí v oblasti mezi Černým mořem, Vislou a Dněprem. Slované neměli zrovna holubičí povahu, jak se je snaží vylíčit obrozenecké hnutí v rámci všeslovanské vzájemnosti, ale byli vynikajícími válečníky, kteří si v Evropě podrobili bez problémů starousedlíky a postupně se s nimi asimilovali. Od těchto podrobených národů přejímali jejich kulturu a především technologické znalosti. Během expanze narazili i na první pevné státní útvary, což u nich bylo pravděpodobně podnětem k vytvoření vlastních státních útvarů. Jako první je známa tzv. Sámova říše v sedmém století, na kterou postupně navazovala Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Piastovské Polsko, Kyjevská Rus a další.
Během osmého století počíná postupná christianizace a v druhé polovině devátého století již bylo z valné části přijato křesťanství. Ve střední Evropě slovanská víra vzdorovala vnějším vlivům až do roku 1168, kdy byla dobyta Arkona na ostrově Rujána, a tím padlo poslední místo, kde Slované uctívali svá tradiční božstva. Ve východní Evropě se staroslovanské náboženství, díky své odlehlé poloze, udrželo v určitých oblastech až do 15. Staří Slované neznali písmo, jsme tedy odkázáni především na cizí písemné prameny. Ovšem ani jich se mnoho nedochovalo, popřípadě jsou psány tendenčně. I zde platí, že čím méně máme k dispozici hodnověrných pramenů, tím více máme „odborné historické literatury“.
Musíme tedy o to více spoléhat na slovanskou ústní tradici a archeologii. První zmínku o slovanském náboženství máme od byzantského historika Prokopia z Caesareje, který se účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara v letech 527-536 (526-540?). Ve své třetí knize Války gótské popisuje obětování slovanských válečníků blíže nespecifikovanému vládci blesku, dále uctívání řek, nymf, démonů, věštění a další. Poměrně přesné zprávy máme od některých arabských autorů, např. Ibn Fadlána, který popisoval v roce 922 pohřeb ruského velmože. Thietmar Merseburský psal ve své kronice z let 1012-1018 o náboženských názorech Luticů včetně popisu Svarožicovy svatyně. Za zmínku stojí také dvojdílná Slovanská kronika (Chronica Slavorum) buzovského faráře Helmolda, kde psal o pohanství ve Vagrii a Meklenbursku.
Čtěte také: Výroba dřevěných Buddhů: Tradiční postupy
I mýtus o stvoření člověka nebude nejspíš původní. Člověka tak měl stvořit démon Rod z hlíny, nebo Bůh z potu (u Slovinců). Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uznávali celý panteon bohů, kteří měli určitou hierarchii, zároveň existovaly lokální kulty věnované místním bohům. Nejvýznamnější, minimálně na Rusi v době křtu kyjevského knížete Vladímíra byl Perun - bůh blesku, hromu, později i deště a úrody. Mezi jeho atributy patřily skála, hora, strom, dub, sekera. Bohem úrody, stejně jako bohem dobytka a magie, byl zřejmě původně Veles. Významným bohem byl i Svaroh (nebo Svarožic, pokud koncovka -ič není otčestvo), který byl bohem války, ohně a kovářství. Jeho synem byl Dažbog (uváděný jako Svarožic, tedy syn Svaroha), který byl bohem Slunce, mezi jeho atributy patřil kůň a divoké prase. Mezi méně významné bohy patřila Mokoš, bohyně země, ovcí a přadlen, Rod byl snad bohem plodnosti a Morana smrti. Z Černoboha se zřejmě vyvinulo negativní božstvo, alternativa Satana.
Další Bohové byli zřejmě uctívání jen regionálně. Nejvíce zpráv o lokálních kultech nabízí oblast na východ od řeky Labe. U Ránů na ostrově Rujana (Rügen) existovala v Arkoně svatyně, která byla zasvěcena bohu Svatovítovi. Organizovaný kult soše boha se čtyřmi obličeji a picím rohem v pravé ruce se rozšířil zřejmě v polovině 11. století. V Garzu na Rujáně byla svatyně Rujevíta, vedle Porevíta a Porenuta. Rujevítova socha byla stejně jako Svantovítova také zničena během dánského tažení v roce 1168, měla sedm hlav, u boku stejný počet mečů, poslední, osmý meč socha držela v rukách. Sochy obou další bohů měly pět tváří. Břežané ve Wolgastu a Havelbergu zase uctívali Jarovíta, který měl výrazné válečné rysy, ve Vágrii byl uctíván Prove. V Brandenburgu a v okolí Štětína byl uctíván trojhlavý bůh, Triglav.
Nejširší oblast v staroslovanském náboženství tvoří tzv. démonolatrie - kult přírodních duchů a různých bytostí nižšího řádu, které oživovali, a přebývali ve většině věcí. Působnost těchto bytostí se vztahovala na zemi, vodu, vzduch a oheň. U Slovanů, podobně jako u Keltů, byla velká úcta ke stromům (obzvláště k dubům), v nichž sídlila nějaká nadpozemská bytost, buď bůh, nebo bytost nižšího řádu - démon. Tyto stromy byly prohlášeny za posvátné, nesměly se kácet a byly před nimi vykonávány oběti. Byli uctíváni duchové hor, skal, jeskyní, popřípadě kamenů. Velmi byla rozšířena úcta k vodě - studánkám, pramenům, řekám a jezerům. Vodní živel ovládali rusalky a vodníci, vzduch víly a větrnice. V ohni působili plivníci a ohniví mužíčci.
Démoni oživující polní vegetaci se nazývali polevoj, žitná bába, serpyšija a další. K denním rytmům se váží polednice, klekánice, popřípadě půlnočnice. Samostatnou skupinou byly bytosti, které řídily lidský osud jako např. sudičky, režanice, sreči, sudvěje… Domácí duchové se nazývali Dědové. Byli to duchové předků, ideální hospodáři. Měli podobu stařečků, někdy na sebe brali podobu zvířecí. Slovanským specifikem byli upíři, zmínky o nich máme doložené z Ruska a ponejvíce z Bulharska. Lidská duše se mohla stát upírem z různých příčin, o čemž svědčí etnografický materiál. Upír vycházel z hrobu o půlnoci za svitu měsíce, napadal obvykle vlastní příbuzné a do hrobu se vracel při ranním zakokrhání kohouta. Zajímavé jsou praktiky zneškodňování upíra. Archeologické nálezy z hrobů zjistily zatloukání srdce a úst kůlem nebo hřebem, useknutí hlavy nebo nohou pod koleny, svázání rukou, zavalení těla balvany, a v konečném případě i spálení.
Druhým specifikem byla démonická bytost - vlkodlak, tj. živý člověk se schopnostmi měnit se v určité době na vlka, a to zejména v obdobích slunovratů. Existují pro to opět různé příčiny, např. jde o čaroděje zrozené ze styku mezi ženou a upírem. Slované uctívali i některá zvířata, která byla zasvěcena bohům, např. kůň Svantovítovi, kanec Svarožicovi, kohout Svarogovi. Posvátným byl i vůl a býk, symbol plodivé síly. Jinak náboženství u Slovanů v pátém až sedmém století silně připomíná duchovní život starých Árijců z védského období, na který plynule navázali. U většiny indoevropských národů je totiž doložena úcta k bohu hromovládci, který je znám pod různými jmény jako indický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis a z nich vyplývající slovanský Perun.
Čtěte také: Dřevěné sudy: tradiční výroba
Na to, že duchovní kultura starých Slovanů navazovala přímo na indoevropské kořeny, svědčí i spalování mrtvých, které se kromě Slovanů nejdéle udrželo u Baltů a Indů. Každodenní život Slovanů ovlivňovaly více bytosti nižšího řádu, obývající většinou bezprostřední okolí člověka, než bohové. (Tyto bytosti dnes známe především z pohádek (víly, skřítci atd.)). Je to částečně dané tím, že i když slovanští bohové mají lidskou podobu, nežení se, ani se vzájemně nemilují nebo nenávidí a jsou vzdáleni od běžného lidského života. Slované vyznávali henoteismus, tj. uctívali více bohů, ale pouze jeden byl hlavní. Ke společným kořenům všech Indoevropanů, a tím i Slovanů, patří i polykefalismus, čili vícehlavost božstev.
Symbol hlavy měl hned několik významů. Kult se projevoval vyvěšováním lidských a zvířecích lebek na obranných valech, kde měly zastrašovat nepřátele, a nad vchody domů, kde měly bránit vstupu zla. Hlavním vyjádřením kultu, především u kmene Luticů, bylo zpodobňování vícehlavých božstev, kde více hlav boha, hledících do různých směrů, představovalo božskou vševědoucnost. Dřevěné sochy bohů měly standardně tři nebo čtyři hlavy, vyjímku tvoří bůh Rugievit v rujánské Korenici, který měl sedm hlav. Například bůh se třemi hlavami nebo obličeji byl uctíván ve Štětíně, Wolinu a podle pozdějších zpráv i v Braniboru (Brandenburgu) až do pokřtění knížete Přibyslava. Všichni bozi však nebyli vícehlaví, ale naopak. Např. hlavní bůh východních Slovanů Perun měl jen jednu hlavu.
Také jiný významný bůh, Veles, byl jednohlavý. Je zosobněním nebeského světla a tepla - ohně, bývá často považován za nebeského kováře, protože podle pověsti ukul slunce. Je tvůrcem všech věcí i zákonů, patří ke starší božské generaci bohů, která byla později zatlačena do pozadí. Byl prvním přemožitelem tmy a chaosu. Svědectví o existenci Svaroga pocházejí ze starých ruských letopisů - „Povesti vremennych let“ z počátku dvanáctého století. Svarog je zde ztotožňován s bohem ohně Héfaistem a jeho syn Dažbog se slunečním božstvem Héliem. Svarog podle letopisů ustanovil zákon jednoženství a jednomužství, jeho narušitelé měli být uvrženi do ohnivé pece. Dažbog, jeho syn a nástupce, tento zákon střežil a zachovával.
Představy o Svarogovi dokládá Helmoldova Slovanská kronika: „…jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Byl jedním z nejvýznamnějších slovanských bohů. Byl uctíván jako bůh bouře, hromu a blesku. Doslovný překlad slova Perun znamená Bůh hromovládný. Jedná se pravděpodobně o analogii s řeckým bohem Diem a římským Jupiterem. První písemný záznam o Perunovi máme zapsán v byzantské legendě o životě sv. Démétria Soluňského ze sedmého století. Jeho podoba byla vytvořena ze dřeva. V ruce držel ohnivé křesadlo, většinou ale ohnivou sekeru, která byla oblíbenou zbraní slovanských válečníků.
Podle Prokopia byl Perunovi obětován především býk. Zasvěcen mu byl dub coby nejtvrdší a nejsilnější strom. Dubu se též obětovalo a před Perunovou sochou hořel oheň z dubového dřeva, který nesměl nikdy vyhasnout. Největší rozkvět jeho kultu byl v období slovanské expanze. Je zprostředkovatelem a dárcem základních podmínek života na zemi. Jakožto Svarogův syn je spojován s viditelným sluncem, stal se tedy nejvýznamnějším solárním božstvem, ale i jedním z nejvíce uctívaných slovanských bohů vůbec, a to především během slunovratů a rovnodenností. Jeho pozemským reprezentantem byl oheň, považovaný za něco posvátného. Coby syn boha Svaroga již představuje mladší generaci bohů. Jeho uctívání je doloženo v ruských traktátech z jedenáctého až dvanáctého století, kde je zmiňována úcta k ohni nazývanému Svarožic.
Čtěte také: Venkovní sezení ze dřeva
Thietmar z Merseburgu dokládá jeho existenci u polabských Slovanů popisem jeho svatyně v Retře. Byl však znám i pod jinými jmény patrně vyvinutými z jeho přívlastků. Zastával mezi slovanskými bohy hospodářskou funkci, pravděpodobně ho uctívali všichni Slované. V ruských textech bývá označován také jako „skotij bog“ - bůh skotu, ale zřejmě mu podléhala i polní úroda, což dokazují jihoruské zvyky při žních zvané zavinování „brady Velesovi“, při kterém byly do uzlu svázány poslední klasy z úrody. Veles tedy působil jako ochránce vlastnictví vůbec. Na starobylost jeho kultu poukazuje i litevský výraz véles pro duše zemřelých, popřípadě i pro boha podsvětí. Není tedy vyloučeno, že byl původně i vládcem mrtvých.
Stribog byl pravděpodobně zosobněním větru, bohem nebeské atmosféry a nositelem zimy a mrazu. Je mimo „Povesti vremennych let“ doložen i v apokryfech a kázáních z jedenáctého a dvanáctého století. Nikde však není blíže charakterizován. Jediným náznakem zůstává zmínka ve Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi, který za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním, a zkřížil tak cestu „velkému Chorsovi“. Mnozí badatelé proto ztotožňovali Chorse se sluncem. Jenže v případě, že kníže při svém nočním běhu mířil ze severu na jih, mohl zkřížit cestu pouze měsíci.
Mimo „Povesti vremennych let“ máme zmínku i v „Slovu nekoego christoljubca“ ze dvanáctého století, kde je ale vylíčen v podobě dvou bohů Sima a Rgla. Ani zde neznáme přesně jeho funkce. Můžeme se opřít pouze o dohady založené na sporné etymologii. Zřejmě jde o íránský původ z výrazu senmurv-símurg, což je posvátný okřídlený pes. Odtud bývá ztotožňován s drakem i ptákem ohnivákem. Motiv dokládají vyobrazení na ruských špercích, náramcích a diadémech, které byly běžné až do třináctého století. Podle tohoto výkladu by Simargl byl prostředníkem mezi nebeskými božstvy a zemí a snad i bohem ohně. Dle druhého výkladu se jeho jméno vztahuje k praslovanským výrazům „semja“ - rodina a „rž“ - žito. To by však ukazovalo na božstva dvě. Tato hypotéza nás dovádí k myšlence božských dvojčat, blíženců, známých již ve starých indoevropských představách, jako např.
Polabští Bohové
Jedním z nejvýznamnějších polabsko-pobaltských bohů byl Radogost. Ten je v této oblasti doložen i pod jménem Svarožic, a jedná se tedy o boha uctívaného všemi Slovany - Svarožice (Dažboga). Radogost je spíše odvozené jméno od hlavního centra kultu tohoto boha, a to byla Retra. Byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho socha byla vyzbrojena štítem s obrazem tuří hlavy, na přílbici byla labuť s rozpjatými křídly a v ruce měl kopí. Ze zvířat mu byl zasvěcen kůň, kterého se používalo i při věštění.
Nejznámějším bohem polabsko-pobaltských Slovanů byl rujánský Svantovít. Informace o něm čerpáme ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů od Saxona Grammatica z konce dvanáctého století. Svantovít měl atributy válečného a hospodářského božstva. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje a oholenou hlavu. V pravé ruce třímal bůh kovový roh na pití, který kněží naplňovali každoročně vínem k věšteckým účelům, za účelem zjištění bohatosti úrody. Levou ruku měl opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a válečný praporec. Svantovít vlastnil posvátného bělouše (podobně jako Radegast), na kterém mohl jezdit pouze on nebo jeho kněz. Kůň vykonával také válečné věštby překračováním řady zkřížených kopí. Podle způsobu překročení se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Svantovítovu moc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů.
Nejmocnějším bohem v ústí Odry, kde leží dva velké přístavy, Wolin a Štětín, byl Triglav. Zprávy o Triglavovi nám zanechali Ebbo, Herbord a Prieflingenský mnich. Triglav měl oči i ústa zakrytá zlatým pásem, aby neviděl na hříchy lidí. Jeho tři hlavy znamenaly tři sféry jeho vlády na nebesích, zemi i v podsvětí. Jako každé lokální božstvo v sobě patrně Triglav spojoval funkci válečnou i hospodářskou.
Za zmínku, v nepřeberném množství slovanských bohů, stojí dualistické božstvo Černobog a Bělbog (Bělboh). Luticové uctívali boha plodnosti Pripegalu, kterému byly přinášeny lidské oběti, především z řad křesťanů, jak popisuje arcibiskup Adelgott. Lidské oběti byly přinášeny i bohu Provemu. Byl bohem spravedlnosti a místo kultu měl ve Starogradě. V našich krajích je známa i bohyně smrti (spíše démon smrti) Morana, především díky lidové tradici - vynášení smrtky a jejímu vhození do vody.
Slovanští Představitelé Víry
Slovanští představitelé víry se dělili do dvou skupin. Vlastní kult božstev obstarávali kněží. Jejich centralizovaný kult je lokálně doložen pouze u Rusů a polabských Slovanů. Tam, kde nebyla oficiální kněžská třída, obřady prováděl většinou kníže nebo náčelník či vedoucí rodu. Přímých zpráv se ale zachovalo poměrně málo a o organizaci kněžských zřízení nevíme skoro nic. U polabských Slovanů bylo kněží poměrně dost, s jedním hlavním veleknězem. Starali se především o věštby. Na sklonku pohanství získali velikou politickou moc, převyšující knížete. Velekněz např. s konečnou platností potvrzoval knížecí rozhodnutí. Podle Dětmara byli kněží voleni kmenovým sněmem, jinde byla funkce nejspíš dědičná. Např. bůh Prove, který neměl chrám, ale jen posvátný háj, měl velekněze.
Moc kněží omezovala pouze roztříštěnost kultu, protože každý kmen měl své božstvo i svůj zvláštní kult, a jen v případě, že některý z kmenů dosáhl vůdčího postavení v kmenovém svazu, nabylo také jeho božstvo převahy nad ostatními, např. Druhá skupina, čarodějové, byla v úzkém svazku s kněžstvem, místy je proto těžké rozlišit, jestli se jedná o kněze.
Jediným pozůstatkem české mytologie jsou zakladatelské mýty rodu Přemyslovců, zachycené především v Kosmově Kronice české a v Jiráskově Starých pověstech českých. Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem, od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, peründan, takže bůh Perun musel být znám na dosti velkém území. Bůh stád a hospodářství Veles, bůh úrody a slunce Dažbog. Krom Peruna ctili Rusové a patrně i jiní Slované na Balkáně a v Čechách boha Velese nebo Volese, boha stád a snad i hospodářství vůbec.
K slovanskému náboženství patřily nejen sochy a sošky bohů v lidské podobě, ale i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. K náboženským představám Polabských a Pomořanských Slovanů patřil kůň, s jehož pomocí se věštilo. Kultovní význam mají patrně i různé sošky koníků, dřevěné, olověné či z jiného kovu. Ke kultovním účelům sloužila slepičí vejce nebo celé slepice, kohouti či kuřata ukládaná do hrobů jak v podobě předkřesťanské, tak i po přijetí křesťanství.
V lidové kultuře a lidové víře přežívali nižší bohové, démoni a bytosti jako rusalky, diblíci, můry, divé ženy, víly , vlkodlaci, upíři, diví muži, skřítci. Byly to bytosti dobré i zlé, příznivé i nepříznivé, které bylo možno získat nebo také rozzlobit. Funkce pohanských bohů převzali někteří svatí, u východních Slovanů je to např. Ilja Hromovládce - Perun a sv. Blažej - Veles (ochránce stád). Také různé magické a šamanské praktiky, léčení či zaříkávání měly kořeny v původních pohanských představách. Vyhánění hadačů a čarodějů se v písemných pramenech objevuje ještě dlouhou dobu po přijetí křesťanství. Čarování a hádání byly obecnými praktikami v lidové kultuře. Také víra v amulety, v šťasné a nešťastné dny, ve znamení či sny se tradovala od pradávna.
tags: #dřevěné #sochy #bohů #česká #mytologie
