Historické omítky a barvy: Přehled tradičních technologií a moderních přístupů k renovaci

Historické fasádní omítky obsahují nejrůznější pojiva a příměsi rozdílné od současných materiálů, s tím souvisí i principy obnovy a příprava omítkových maltových směsí. Nejdůležitějším aspektům, ovlivňujícím vzhled a estetické působení historických staveb, patří jejich barevnost. Lze jí potlačit nebo naopak zvýraznit plastické prvky fasád, použitý konstrukční materiál, nebo i celkové proporce stavby.

Barevnost stavby neurčuje jen její fasáda s nátěrem či povrchově upraveným stavebním materiálem, ale i odstín střešní krytiny, nátěr výplní otvorů, truhlářských, kovářských a klempířských prvků a dalších detailů. V minulosti barevnost podléhala změnám v závislosti na obecném vkusu. Proměňuje se však i během dne a roku v závislosti na světelných podmínkách, zastínění stavby apod. Ovlivňuje vnímání každé historické stavby, lidovou architekturu nevyjímaje. Proto je třeba barevné úpravě objektů tradičního venkovského stavitelství věnovat velkou pozornost. Konečná úprava stavby může kvalitu provedených prací zviditelnit, nebo naopak zcela degradovat.

Vápenné barvy a omítky Paulín: Tradiční vápno v moderním provedení

Vápenné barvy a omítky Paulín jsou minerální, přírodní a vysoce paropropustné materiály určené pro renovace historických fasád, památkově chráněných objektů i difuzně otevřených staveb. Tyto vápenné produkty značky Paulín vycházejí z historických receptur používaných po staletí při výstavbě a obnově fasád. Vápenné barvy Paulin tuhnou přirozeným procesem karbonatace. Podklad musí být soudržný, bez nesoudržných vrstev a ideálně před aplikací navlhčený.

Minerální vápenná barva na bázi modifikovaného vápna, minerálních plniv, speciálních pryskyřic a velmi bílých inertních příměsí, poskytuje matnou finální povrchovou úpravu minerálních povrchů pro exteriér i interiér, kde se požaduje vysoká prodyšnost a přirozený matný povrch minerálního charakteru. Moderní vápenné nátěry Paulin jsou vyvinuty s ohledem na současné klimatické podmínky v České republice, včetně kolísání teplot, UV záření a znečištění ovzduší. Vápenné nátěry jsou jedním z nejvhodnějších řešení pro památkové objekty. Vápenná barva netvoří na povrchu uzavřený film, nýbrž se chemicky propojí s minerálním podkladem pomocí karbonatace. Při správné aplikaci může mít vápenný nátěr životnost desítky let.

Analýza a příprava historických omítek

Volba použitých materiálů musí vycházet z analýzy současného složení a stavu stávajících omítek. To vyžaduje provedení materiálové analýzy, která by měla stanovit druh a obsah pojiva a granulometrii kameniva (písku). Obsah pojiva neinformuje exaktně o složení malty použité na fasádě, protože vlivem degradace se jeho množství v průběhu času snižuje, více je ochuzen o pojivo líc omítky v důsledku působení okolního prostředí. Analýzou ale vždy zjistíme poměr rozpustných a nerozpustných podílů v kyselině chlorovodíkové, což při nerozpustnosti kameniva odpovídá poměru pojiva a kameniva. Při obnově fasády je nezbytné také provést stanovení obsahu solí a na základě výsledků pak stanovit další postup opravy zasolených částí. Nejen v soklových částech zdiva, ale někdy i ve vyšších partiích fasády jsou omítky zasoleny. Jsou-li přítomny hygroskopické soli, pak se projevují vlhkými skvrnami na omítce, jejich viditelnost souvisí s relativní vlhkostí okolního vzduchu a teplotou. Při návrhu způsobu přípravy a složení opravných malt by se měly vzít v úvahu objektivní skutečnosti a měly by se zohlednit výsledky diagnostiky stávajících omítek. Použité materiály pro opravné malty a způsob jejich zpracování mají podstatný vliv na vzhled omítky a její stárnutí.

Čtěte také: Moderní využití zadlabacích vložek

Příprava vápenných malt

Při opravě fasád historických staveb se často požadují staveništní omítkové malty, ale neděje se tak s důrazem na způsob jejich přípravy. Technologie přípravy vápenné malty by měla být v souladu s přípravou malty v minulosti. Mělo by být použito vápno ve formě odleželé vápenné kaše. Pokud není k dispozici kaše, lze použít kvalitní vápenný hydrát CL 90 (podle ČSN EN 459-1), který se smíchá s vodou a vytvořená suspenze se nechá alespoň 7 dnů odležet. Tím se dosáhne vytvoření hydrogelu na povrchu krystalků hydroxidu vápenatého (vápenného hydrátu). O vápenných omítkách pojednává směrnice WTA CZ 2-7-01/D, zabývající se jejich přípravou a vlastnostmi. Podává základní informace pro použití vápenných malt v péči o historické stavební objekty a klade si za cíl přispět k předcházení vad a poruch v důsledku chybného projektování, provádění a nevhodných materiálových návrhů při obnově památek. Pro přípravu vápenných omítkových malt doporučuje směrnice odměřovat složky kbelíkem, mísit nejprve vápno s vodou, pak přidat písek a míchat až do získání „vláčné konzistence - bez hrudek“. Přednostně doporučuje míchačku s nuceným oběhem, která zaručuje optimální mísení vápna a písku s minimálním množstvím vody.

Nedůslednost v dodržování výše uvedených požadavků pro přípravu vápenných malt vede, ve snaze pojistit delší trvanlivost omítky a vyloučení technologických poruch, k používání přísad a příměsí, které se do tradičních malt nepřidávaly. Památkáři povolují přídavek malého množství cementu (tzv. jedna „fanka“ na míchačku), což je v omítce spíše na závadu než k užitku. Cement je součástí vápenocementových malt, u kterých se doporučuje poměr vápenného hydrátu k cementu 1,4 : 1 až 3,6 : 1. Tato omítka pak tvrdne v důsledku hydratace cementu, spotřebovává se záměsová voda a rychle se vytváří pevná struktura. Karbonatace vápna pak probíhá dlouhou dobu bez výrazného vlivu na mechanické vlastnosti omítky.

Průmyslově vyráběné malty

Průmyslově se malty připravují ve formě suché směsi, nebo ve stavu husté suspenze. Některé firmy (především zahraniční) nabízejí vápenné malty zpracované z vápenné kaše a písku. Většina firem dodávajících hotové směsi, ať již v suchém stavu nebo v suspenzi, používají k jejich výrobě vápenný hydrát, tj. práškové hašené vápno. Vápenný hydrát je objemově stálý, takže nedochází k dodatečnému dohašování zrn v omítce a ke vzniku poruch v důsledku tohoto děje. Jako přísady pro zvýšení adheze omítek k podkladu se používají redispergovatelné prášky na bázi polyvinylacetátů, polyakrylátů a jejich kopolymerů s řadou dalších sloučenin. Některé typy těchto sloučenin zlepšují ohybovou pevnost omítky. Jako prostředek pro zadržování vody v čerstvé omítce se do směsi přidávají étery celulózy, např. hydroxypropyl methylcelulóza (HPMC), které kromě schopnosti vázat na svůj povrch vodu příznivě ovlivňují reologické vlastnosti malt, přilnavost k podkladu, přídržnost a eliminují vznik trhlin.

Na našem trhu je široká škála průmyslově vyráběných malt pro zdění a omítání. Jsou zastoupeny malty pro omítání na bázi bílého vápna, přirozeného hydraulického vápna, cementu a také sádry. Tyto malty mají stabilní, experimentálně zjištěné vlastnosti, které jsou uvedeny v technických listech, jako je pevnost v tlaku a tahu za ohybu, doba zpracovatelnosti, přídržnost k podkladu, součinitel difuzního odporu, zrnitost kameniva a rámcové složení, které by mělo deklarovat druh a množství pojiva.

Barevnost historických fasád

Nátěry fasád patří k nejběžnějším způsobům povrchové úpravy zděných lidových staveb. Pouze ve vzácných, regionálně vymezených případech se zděné stavby uplatňovaly přirozenou barevností použitého materiálu - neomítaného kamene, cihel, nebo přirozené barvy omítky. Podkladem pro nátěry byla ve většině případů omítka - buď vápenná, nebo hliněná. V minulosti se ale natíralo i neomítané zdivo; zejména u hospodářských a podružných staveb se často setkáváme s nabílenými kamennými či cihelnými stěnami. Naši předkové měli k dispozici výhradně nátěry na bázi vápna a v přírodě dostupných pigmentů - především okrové hlinky, drcených cihel a sazí; později se používaly také nátěry s kobaltovou modří „šmolkou“ a různými barvivy na bázi oxidů kovů. Kromě v minulosti běžného bílého vápenného nátěru se proto na starších stavbách objevují i nátěry v různých odstínech žlutého okru, nátěry cihlově červené, narůžovělé, šedé, sytě či světle modré a světle zelené. Teprve rozvoj moderní stavební chemie dal vzniknout novodobým nátěrovým hmotám a pigmentům, jejichž invazi na venkov dnes prožíváme v nebývalé intenzitě.

Čtěte také: používané materiály v historické architektuře

Ozdobné kontrasty a regionální odlišnosti

Na zděné lidové architektuře se často setkáme se dvěma variantami barevného uspořádání: s „klasickým“ a „inverzním“. Klasická barevnost zvýrazňuje barevným nátěrem plastické architektonické články fasády - nejčastěji lizény, pilastry, polosloupy, římsy a šambrány, případně další štukovou, keramickou či sádrovou ornamentiku apod. Barevné - vesměs okrově žluté nebo červené - články se uplatňují na světlém, většinou bíle natřeném podkladě. Inverzní barevnost naopak využívá kontrastu světlých, většinou bílých, architektonických článků na sytě barevném podkladě - okrovém, cihlově červeném či zeleném. Kromě architektonických prvků fasády býval na venkovských stavbách ještě zvýrazněn sokl (modře, šedě nebo růžově) a pestře se „líčily“ i jednotlivé štukové ozdoby. V některých případech byla ornamentika na průčelí jen plošně namalována. Fasády staveb bez štukové výzdoby, které v řadě regionů převládají, bývaly většinou opatřeny celoplošně jednobarevným nátěrem, někdy jen s lemem odlišné barvy okolo oken, dveří a na nárožích.

Barevnost podléhala proměně dobového vkusu i regionálním zvyklostem. V tomto směru vynikala zejména pestrá průčelí statků na Hlubockých a Soběslavsko-veselských blatech. Sytě barevné ale bývaly i stavby v jiných regionech. Na jižní Moravě a Hané, ale i v dalších oblastech, se tradičně používala šmolková modř. Barveny bývaly také kamenické články fasády - zejména ostění bran, portálků a oken. Odstranění nátěrů až na původní kámen je tedy chybné, přesto se s ním bohužel při opravách denně setkáváme. Výjimkami z tohoto pravidla jsou stavby z konce 19. a první třetiny 20. století, kdy se opravdu používaly kamenické prvky holé, bez povrchové úpravy.

Následující tabulka sumarizuje některé pojmy spojené s architektonickými prvky:

Citlivý přístup k rekonstrukci nátěrů

Při obnově nátěru venkovské stavby je vhodné zvolit některý z odstínů, které již v minulosti byly na fasádě použity. Mnohdy lze na jednom objektu nalézt až překvapivý počet různých barevných nátěrů. Pokud se dochovala návaznost barevných vrstev v klíčových místech stavby (zejména přechody mezi plochou omítky a plastickými články), lze spolehlivě rekonstruovat proměnu vnějšího vzhledu celé stavby. Ten se často během jednotlivých etap diametrálně odlišoval - na jediné stavbě lze nalézt např. stopy celoplošného bílého nátěru, následovaného několika vrstvami zelené s bílými architektonickými články, okrové a šmolkově modré s růžovými články až po mladší vrstvy monochromatických nátěrů šedookrové barvy. Při rekonstrukci barevnosti je ovšem třeba mít na paměti, že spodní bílý nátěr mohl být jen podkladem, provedeným zedníky při dokončení stavby.

Starší soudržné vrstvy nátěrů by se neměly zbytečně odstraňovat - jsou nenahraditelným nositelem informace o proměně podoby stavby v průběhu času. Navíc průčelí má díky postupně nanášeným, překrývaným a opravovaným souvrstvím nátěrů (včetně poškozených partií) nenapodobitelně živý, plastický ráz, v případě lidových staveb zvláště důležitý. Zatímco požadavek na zachování a ochranu historických omítek se daří již částečně naplňovat, nátěry bývají často zbytečně seškrabávány.

Čtěte také: Jak správně kotvit na historických fasádách?

Výběr a aplikace nátěrů

Před vlastní realizací je nutné včas posoudit dostatečně velký vzorek (případně více vzorků) nátěru přímo na fasádě, nejlépe na ploše asi jeden metr čtverečný. Plánování jen podle katalogu či vzorníku barev se nevyplácí, výsledek potom zpravidla neodpovídá původní představě. V předstihu ale lze na zákresu do plánu či fotografie vyzkoušet různé varianty barevného řešení v nárysu průčelí (tak můžeme vyhodnotit působení klasické či inverzní barevnosti, zvýraznění či potlačení plastické výzdoby atd.).

Na trhu dnes o náš zájem soutěží nepřeberné množství výrobců fasádních nátěrů. Pro běžného stavebníka je velmi obtížné se v této nabídce zorientovat. Základními technickými požadavky by měla být prodyšnost, schopnost vytvořit skutečně přirozený barevný odstín, stálobarevnost v čase, částečná transparentnost a v neposlední řadě také snadná odstranitelnost po dožití. Je rovněž velmi důležité, aby nátěr časem degradoval sprašováním a nikoliv odloupáváním v krustách či odprýskáváním.

Charakteru starších venkovských staveb samozřejmě nejlépe odpovídají tradiční nátěry čistě vápenné, nanášené štětkou (nikoliv válečkem!) na zavadlou vlhkou omítku. Vápenné nátěry nezakrývají rukodělné zpracování omítky a reagují na rozdíly podkladu jemnou nerovnoměrností barevného odstínu. Fasáda tím získá žádoucí svěží a živý vzhled. V některých případech lze využít i průmyslově vyráběné modifikované vápenné nátěry, i když jejich problémem bývalá někdy až příliš stejnoměrný vzhled. Ostatní typy nátěrů při opravách venkovských stavení většinou nelze doporučit z technického i estetického hlediska. Jejich nevýhodou je především vysoká krycí schopnost, která ve výsledku promění fasádu v dokonale homogenní, ale „slepou“ barevnou plochu, navíc v nepřirozených barvách. Barevné stupnice většiny druhů fasádních nátěrů sice obsahují množství různých odstínů, často v nich ale chybí právě tóny, charakteristické pro tradiční vápenné nátěry. Výsledkem jsou pak stavby, zářící do okolí nepřirozenými pastelovými barvami.

Sanační omítky a vlhké zdivo

Samostatnou kapitolou jsou sanační omítky, které se začaly používat v 80. letech minulého století jako staveništní malty se specifickými přísadami a příměsmi. Malty pro sanační omítky obsahují jako pojivo nejčastěji vápenný hydrát a cement, výjimečně pouze hydraulické vápno. Porézním stavebním materiálem vzlíná voda s rozpuštěnými solemi z podzákladí, transportu roztoku na povrch omítky zabrání její vnitřní hydrofobizace. V pórovém systému se odpaří voda a soli vykrystalizují. U vysoce hydrofobizovaných omítek může být problémem určité zvýšení vlhkostního profilu ve zdivu pod omítkou. V posledních letech se na trhu objevily pod různými názvy (hydrofilní, sušicí) sanační omítky, které nejsou hydrofobizovány, naopak je povrch kapilárních pórů hydrofilní. Omítky mají vysokou porozitu podobně jako omítky sanační podle WTA, ale díky hydrofilnímu charakteru povrchu pórů se voda rozprostře po jejich povrchu, a dochází tak k odparu na větší ploše. Tyto omítky se označují jako sušicí s účinností 15× větší, než sanační omítky podle WTA. To vede k rychlejšímu odpaření molekul vody, a tedy k vyschnutí. V těchto omítkách je pojivem nejčastěji hydraulické vápno, někdy s přídavkem malého množství cementu. Vysoce porézní lehké příměsi s vhodně koncipovanými póry poskytují vysokou porozitu zaručující dobrou kapilární nasákavost a nízký difuzní odpor pro vodní páru. Porozita kromě toho umožňuje ukládání solí v omítce. Při vhodně zvolené mikrostruktuře omítky je její povrch suchý bez solných výkvětů. Omítky nezvyšují vlhkostní profil ve zdivu, proto jsou na opravu vlhkého zdiva doporučovány.

Význam vzdělávání a spolupráce v památkové péči

Naše architektonické dědictví představuje všeobecně velkou rozmanitost materiálů a aplikačních technik. Nejinak je tomu i v oblasti povrchových úprav stavebních objektů. Pro úspěšnou opravu fasád historických staveb je nezbytná spolupráce všech zúčastněných stran a následně přísná a důsledná kontrola používaných materiálů a provádění stavebních prací. Vápenné technologie jsou o použití vápna pro povrchové úpravy. Nezbytné je soustavné vzdělávání v oboru obnovy architektonického dědictví, a to nejen řemeslníků, ale také pracovníků památkové péče, rozhodovacích orgánů a v neposlední řadě také projektantů. Znalost v minulosti používaných materiálů a technologií je velmi důležitá. Historický materiál je v mnoha případech na památce zachován, proto není problém provést analýzy, a získat tak povědomost o jeho složení. Již zapomenutá a v literárních pramenech nezachycená technologie zpracování je pak velkým problémem při provádění obnovy památky.

Tento komplexní přehled podtrhuje nezbytnost kvalitní analýzy historické omítky při přípravě materiálu pro obnovu a zdůrazňuje rizika spojená s nesprávným postupem. Zásadní přínos je v přesném definování rizik, spojených s nesprávným postupem v procesu „průzkum-návrh“ a následná doporučení ohledně přípravy staveništní malty a případného použití průmyslově vyráběných směsí, včetně polemiky o vhodnosti těch či oněch a v následném popisu možnosti použití moderních sanačních omítek se specifickými přísadami.

tags: #historicke #omitky #barvy #přehled

Oblíbené příspěvky:

• Pracovní deska 28x600
• Jak namontovat závěsy na cihlovou zeď
• Rozpočty a cenové odhady staveb
• Komplexní návod na hydroizolaci balkonu asfaltem
• Jak se vyrábí cement v Heidelberg Materials