Přehled historických stavebních materiálů v českých zemích

Historické konstrukce a prvky mají pro toho, kdo v nich umí „číst“, nesmírnou vypovídací hodnotu. Zásah do konstrukcí proto vždy znamená zničení alespoň části informace, kterou nesou. Změna konstrukce nebo dokonce typu konstrukce, třeba krovu, má navíc často nečekaně významný dopad na celkovou podobu stavby či na vyznění její architektury. Konstrukce jsou sice často pohledově skryté, přesto jsou památkově chráněné. Na historických konstrukcích a prvcích si předkové dávali záležet, a tak jsou například záklenky oken, dveří, kleneb i nosné zdi provedeny s velkou precizností i v případě, že nebyly pohledové. Oprava konstrukcí a prvků by měla být provedena stejným materiálem, technologiemi a ve stejné kvalitě - i přesto, že budou skryty. Pokud by při stavebních úpravách historického domu chtěl majitel do konstrukcí zasáhnout, je nutné poradit se s odborníkem památkářem. Případný stavebněhistorický průzkum určí, které konstrukce jsou novodobé, takže zásahy do nich nejsou problematické, a které jsou naopak cenné, tudíž je třeba je zachovat.

Dřevo jako stavební materiál

Přestože se vývoj dřevěných staveb vzhledem k přírodnímu původu materiálu hůře prokazuje, existuje řada pevných orientačních bodů na základě archeologických nálezů. Nejstarší prokazatelné stopy nás vedou do starší a střední doby kamenné. Prvními stavbami s nosnou konstrukcí ze dřeva byly v historii lidstva příbytky lovců a rybářů. S odklonem od kočování a přechodem na usedlý způsob života generujícím zemědělství a chovatelství vznikají trvalejší stavby obydlí s delší životností. Uspořádány jsou již do vyšší organizační jednotky - osady či sídliště s ochrannou palisádou a příkopem. První domy měly nosnou konstrukci ze dřeva, kůly byly zapuštěny do podloží, podlahu tvořil dřevěný rošt podle povahy podloží ukládaný na terén nebo kotvený nad zemí do nosných kůlů stavby. Rozvoj technologické vyspělosti při stavbě obydlí, zejména opracování nosných prvků a jejich spoje, šel ruku v ruce s vývojem nástrojů a klimatickými podmínkami. Stavitelským počinem našich pra-prapředků, na který můžeme být opravdu pyšní, je takzvaný „dlouhý dům“, který se jako typologický druh vyskytoval ve střední Evropě přibližně kolem roku 4000 před Kristem. Konstrukce z dubového dřeva o rozměrech 25 x 7 metrů o výšce 5 metrů měla dřevěnou podlahu zdviženou nad terén, stěny byly z masivní kulatiny, dřevěné krokve nesly vazničky s rákosovou krytinou.

Dalším přínosným obdobím pro rozvoj dřevostaveb bylo antické Řecko a Řím. V Číně a Japonsku se dochovaly rozsáhlé mnohapodlažní komplexy zejména sakrálních staveb ze dřeva starých tři tisíce let. Počínaje 7. stoletím se v Evropě rozvíjela znalost těžkých skeletových a hrázděných staveb. V českých zemích bylo převládajícím řešením v období středověku pro obytné domy roubení, němečtí osadníci přicházející do české kotliny v průběhu 13. století obohatili tuzemské znalosti o technologii hrázděné stavby. Mistrovským příkladem komplexního tesařského díla v domácích podmínkách byla stavba čtyřbokého dvoru jako hospodářské usedlosti, která se počíná objevovat v středoevropském prostoru počínaje 16. stoletím jako důsledek vzniku lesní lánové vsi s většími rozestupy mezi jednotlivými usedlostmi. V Čechách byl tehdejším vzorem panský dvůr z 19. století.

Novodobé použití dřeva

Novodobé použití dřeva jako stavebního materiálu zaznamenáváme až na sklonku 18. století. Cena stavebního dříví byla v té době závislá na ceně dřeva pro palivo a k využití v dolech. V druhé polovině 18. století se můžeme v českých zemích a na Moravě setkat s projevy energetické krize: neúměrné nároky na kapacity palivového a důlního dříví tehdy vyčerpaly zásoby dřeva. Dřevo i pro svoji vyšší cenu a menší dostupnost (časté kalamity v monokulturách lesního hospodářství) přestává být oblíbeným stavebním materiálem a celodřevěná stavba se vytrácí i z oblasti lidového stavitelství. To postihuje nejen města (zpřísnění požárních předpisů a nové stavební řády, které užití dřeva pro bytovou výstavbu výrazněji omezují), ale i vesnice. Dřevo (pomineme-li stále rozšířené stavby zemědělské a vedlejší) jako konstrukční materiál je vytlačováno do oblasti návrhu krovů a stropních a střešních konstrukcí, kde lze za něj i v průběhu 19. století jen stěží nalézt vhodnou a ekonomicky přijatelnou náhradu. Určitou výjimkou jsou pouze pozemní stavby pro dráhu, kde se dřevo i nadále uplatňuje pro pomocné objekty remíz, drážních domků, WC a skladišť. Tyto do jisté míry pomocné budovy jsou často řešeny jako stavby pro opakovanou výstavbu - jedná se tak vlastně o první pokusy v oblasti objemové typizace v našich zemích.

Pro období národního obrození v 19. století je charakteristická výstavba dočasných divadelních arén ze dřeva, kterých byly v různých českých městech realizovány asi dvě desítky. Za příklad stojí Nové české divadlo v Praze (1876 - 1885) od architekta A. Přelom 19. a 20. století náleží dřevěným stavbám v oblasti výstavních pavilónů (zejména zemědělské a lesnické expozice) a lázeňských staveb. Na tomto místě nelze nezmínit architekta Dušana Jurkoviče (1868 - 1947), který dokázal transformovat typické detaily, ornamenty a barevnost lidové architektury i do oblasti velkých veřejných staveb v secesním slohu. Rozšířená je rovněž stavba plováren s dřevěnými šatnami, dřevěných sokoloven, turistických a rekreačních chat. Lidové tradice a tvarosloví starších dřevěných staveb je přenášeno i do klasických zděných staveb do členění jejich fasád, uplatňují se rovněž dřevěné dekorace.

Čtěte také: Moderní využití zadlabacích vložek

S poválečným rozvojem průmyslové výroby dochází k prudkému rozvoji dřevěného stavitelství s užitím prvních lepených a lamelových konstrukcí. Významného uplatnění dosahují sbíjené konstrukce. Rozšíření obchodních a hospodářských styků se Spojenými státy vede rovněž k přenosu know how - zejména systému two by four. Stavitelé se inspirují, opouštějí těžké masivní trámové konstrukce a nahrazují je levnějšími fošinkovými z jednotného unifikovaného profilu. Vzniká celá řada úsporných halových konstrukcí, například filmová studia Barrandov, pekárny v Praze Hostivaři, vozovny ve Střešovicích a dalších. Spolu s technologiemi přichází na kontinent ze Států a z Británie rovněž hnutí „Wood craft“, které obrací často levicově orientovanou dělnickou mládež k zájmu o přírodu a pobyt v přírodě. Podél dosud neregulovaných českých řek vznikají trampské osady a posléze chatové kolonie se svéráznou dřevěnou architekturou, která u nás dosud přetrvává zejména v povodí Sázavy.

Dřevo v poválečném období

Mezi oběma válkami se rozhodujícím objemem těžby stává dřevo zejména materiálem pro bednění betonových (například pohraniční opevnění) a jiných pomocných konstrukcí. Jeho druhotné využití je problematické, a tak bylo likvidováno zejména veřejnými dražbami. V prvních letech po osvobození bylo proto východiskem zavedení prefabrikace a produkce konstrukcí bez užití dřeva. Přispěla k tomu rovněž značná zachovalost technické infrastruktury a bytového fondu v poválečném Československu oproti vybombardovanému Německu a Rakousku, které muselo řešit v historicky krátké době bytový problém. Reakcí na to byly rozsáhlé kolonie dřevěných bytových domů. V novém poválečném Československu bylo dřevo označeno za strategickou surovinu a degradováno pouze na pomocný stavební materiál a konstrukce pro dočasné stavby. Zákon č. 22/1955 Sb. v podstatě zastavil vývoj dřevěných konstrukcí u nás. Umožnil vznik Státní dřevařské inspekce, která se snažila zcela vyloučit dřevo ze stavebnictví.

Dřevostavby byly na státní úrovni centrálně řízeného hospodářství v 70. a 80. letech minulého století degradovány zejména na výrobu „Unimo“ buněk pro sovětský těžařský průmysl a tuzemská zařízení staveniště. Omezena však byla rovněž výuka dřevěných konstrukcí na odborných a vysokých školách, nevydávaly se knihy s touto tematikou. Přerušen byl dovoz časopisů a odborných publikací ze zahraničí do knihoven. Na západě, kde nikdy nedošlo k přerušení vývoje do té míry jako u nás, se dřevostavby dostávají v souvislosti s první ropnou krizí na počátku 70. let a následně vlivem války mezi Irákem a Íránem do popředí zájmu jako výhodný stavební materiál pro energeticky úsporné stavby. O vývoj a dodávku dřevěných halových staveb pro zemědělství se pokoušel v tuzemsku v souladu s evropskými trendy s dílčími úspěchy podnik Bios Sedlčany. Severomoravské dřevařské závody (dnes RD Rýmařov) rozvíjely projekty rodinných domů a prostorové prvky ze dřeva. Rudné doly Jeseník potom produkovaly licenční výrobu rodinných domů Okal problematické úrovně, která nadále poškozovala pověst dřevěných staveb pro individuální bydlení. Armabeton, závod Tesko se specializoval na lepené nosníky pro velkorozponové haly.

Technologická laboratoř se zaměřuje na poznání, metody záchrany a preventivní ochrany dřeva a jeho povrchových úprav a na nezávislé posouzení stavu a poškození předmětů či konstrukcí ze dřeva, na určení příčin poškození a hledání cest poškozování zpomalit. Vedle odborného technologického servisu jsou historické konstrukce a předměty ze dřeva dlouhodobě zkoumány v rámci vědeckovýzkumné činnosti.

Hlína jako stavební materiál

Nepálená hlína je jedním z nejstarších stavebních materiálů, který člověk na světě používal. I u nás byla hlína pro stavební účely používána od nepaměti a dodnes zde stojí tisíce kvalitních hliněných staveb ve stáří sto, dvě stě i více let. Často ani místní obyvatelé netuší, jakým způsobem byl daný objekt zbudovaný, protože pokud je dobře postavený a řádně udržovaný, obvykle nevykazuje žádné vady. Nahlédnutí na použitý stavební materiál nabídne až opadaná omítka, oprava nebo přestavba domu. U sto a více letých staveb je obvykle použita fungující stavební technologie, ale zároveň se objevují nedostatky v údržbě, způsobu používání stavby, a hlavně problém s nedostatkem znalostí běžných stavařů o tom, jak začlenit hlínu do nových požadavků majitelů.

Čtěte také: Kde koupit MDF v Uherském Hradišti?

Nedůvěra v hliněné stavby, jejich nosnou schopnost a trvanlivost převládla zejména po povodních v letech 1997 a 2002. Jednalo se zároveň i o dobu, kdy neznalost chování hliněného materiálu ve stavbách byla jedna z nejvyšších. Důvodem byl souběh dopadů pro hlínu negativních legislativních opatření z počátku 20. století a zároveň teprve počátky systematické výuky hlíny u nás. Ačkoliv dnes už můžeme na jednotlivých příkladech doložit, že za poruchy hliněných staveb obvykle nemůže samotný hliněný materiál, nedůvěra přetrvává. Seznámení veřejnosti s velkým množstvím dobře fungujících hliněných staveb tuto nedůvěru pomáhá snížit. Průzkumy stávající hliněné zástavby navíc odhalily vysoké regionální kulturní kvality těchto objektů. Zvyšování povědomí o rozšíření, technologii a funkčnosti hliněných staveb je jedním z cílů specializované mapy s odborným obsahem, která vzniká v rámci výzkumného projektu NAKI III.

Hliněné stavby se vyskytují na celém území České republiky, přičemž nejvíce se jich dochovalo na Moravě. Stavění z hlíny u nás zahrnuje široké spektrum tradičních technologií, jako je zdění z nepálených cihel, dusaná hlína, hliněné omazávky a vrstvená hlína. Stavby zbudované pomocí méně obvyklých technologií, případně objekty s výrazným krajovým, kulturním nebo technickým specifikem, bývají často předmětem památkové ochrany. Jejich společenská i historická hodnota je daleko vyšší, než jejich majitelé obvykle předpokládají. Jednou z méně dochovaných technologií využívajících nepálenou hlínu je stavění z takzvaných „válků“. Tato technika spočívá ve výrobě stavebních dílců z jílovité hlíny s velkým podílem slámy, „válků“, které se hnětou a tvarují ručně, bez použití forem či šablon. Na rozdíl od cihel sušených na slunci a spojovaných hliněnou maltou se války ukládají ve vlhkém stavu přímo na sebe, přičemž jejich spojení zajišťuje přirozeně se vyskytující jíl na povrchu dílců. Po vysušení vzniká kompaktní, v některých případech až monolitická struktura zdi. Vzhledem k omezenému rozšíření a nízkému počtu dochovaných objektů byla dokumentace a ochrana této technologie podpořena cíleným výzkumným projektem NAKI III.

Mapování hliněných staveb

Jako základ pro zachování informací o konkrétním objektu slouží jeho popis a umístění na mapě. Pokud má zadavatel technické zázemí, příkladem může být VUT v Brně, rozšiřuje informace o stavbě hlavně o výkresovou dokumentaci, stavebně fyzikální vlastnosti a technické detaily stavebního provedení objektu. Metody pro popis stavby pak jsou zaměřovací (v současnosti je pro tyto geometricky složité stavby používáno LiDARové skenování a vytvoření tzv. digitálního dvojčete), experimentální (obvykle spojeny s měřením nějaké veličiny na stavbě nebo v laboratoři, jako je například měření vlhkosti, a v neposlední řadě i ověřování únosnosti konstrukcí či stavebních dílců), numerické a simulační. Důležitou metodou etnologického studia tradiční architektury je pro NÚLK již řadu desetiletí tzv. etnokartografická metoda. Její účinná aplikace směřuje k hlubší analýze dokumentovaných prvků, hledání obsahových a formálních souvislostí i prostorových vazeb. Tato metoda slouží k zobrazení prostorového zastoupení vybraných kulturních prvků a zároveň umožňuje identifikovat vzájemný vztah mezi elementy kultury stejné kategorie nebo kategorií různých. V tomto případě spočívá v kartografickém vyjádření vybraných stavebních jevů, umožňujícím sledovat jejich geografické rozšíření, souvislosti s jinými kulturními projevy, s historickými a přírodními okolnostmi, sledovat cesty jejich pohybu, synchronně či diachronně zachytit jejich dynamiku a intenzitu. Do dnešní doby je velmi složité stanovit časovou hranici geneze, výskytu a vzájemného ovlivnění jednotlivých stavebních technik. Určitou roli zde jistě hraje zkoumaný stavební materiál a středoevropské klimatické podmínky. Pokud jsou totiž nechráněné hliněné stěny ponechány účinkům povětrnostních vlivů, poměrně rychle dochází k jejich degradaci. Tato skutečnost způsobuje faktickou nemožnost identifikace původních snad hliněných stěn, a to i u recentních staveb. V případě Národního památkového ústavu (NPÚ) se jedná zejména o specifické metodiky pro popis staveb, které se zaměřují především na památkovou hodnotu, historický kontext a urbanistické souvislosti. Především se jedná o metodiku klasifikace staveb podle památkové hodnoty, která zahrnuje typologické a slohové hodnocení (architektonický styl a výtvarné kvality), hodnocení kontextu (význam stavby je posuzován v rámci širšího urbanistického prostředí) a kategorizaci staveb (A-Z).

Výzkum a dokumentace hliněných staveb si již od svého počátku vyžádaly zhotovení podrobnějších mapových podkladů. Spolu s informacemi o hliněných domech daného regionu se v odborné literatuře objevovaly i mapové podklady. V současnosti je i u nás několik funkčních mapových databází hliněných staveb, které v rámci svého zaměření uchovávají informace o tomto typu architektury na území ČR. NPÚ dlouhodobě provozuje online památkový katalog, kde lze nalézt mnoho hliněných domů. Sdružení hliněného stavitelství (SHS) v rámci projektu „Operační program rozvoje lidských zdrojů (OP RLZ) Hlína dnes“ v roce 2006 provedlo mapování stávajících památkově chráněných hliněných staveb v Jihomoravském kraji. Proto zpracovatelé mapy poctivě navštívili všechny uvedené objekty a zaznamenali vždy přesné souřadnice jeho vstupu a provedli fotodokumentaci. Tyto fotografie byly uvedeny společně s popisem pro snazší vyhledávání. U každého objektu byla uvedena adresa, účel. Interaktivní mapa byla vystavena na webu SHS v letech 2006 až 2024, kdy byla podpora knihovny JavaScript Software Development Kit (JS SDK) portálu Mapy.cz ukončena z důvodu jejího zastarání. Nicméně splnila svůj účel. Národní ústav lidové kultury ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v roce 2015 zveřejnil dva výstupy typu Nmap (specializovaná mapa s odborným obsahem), které vznikly v rámci projektu NAKI DF11P01OVV015 Technologie tradičního hliněného stavitelství na Moravě a vztahové souvislosti k oblasti středního Podunají. První výstup nesl název Kartografické znázornění stavebních projevů (technik použitých u hliněných staveb) na vymezeném území a jejich vzájemné souvislosti s odborným obsahem. Především úvalové části Moravy byly v minulosti charakteristické variabilitou použitých konstrukčních způsobů vyskytujících se u hliněných staveb. Cílem prvního výstupu proto bylo vytvoření přehledu o rozšíření archaických stavebních technologiích, které se na Moravě u hliněných staveb ještě v první čtvrtině 20. století vyskytovaly. Shromážděny byly doklady o rozšíření monolitického hliněného zdiva i o postupech pracujících s kusovým stavivem, v tomto případě s tzv. hliněnými války. Záměrně byly tehdy vynechány způsoby, které pracovaly s nepálenými hliněnými cihlami. Ty se na vymezeném území vyskytovaly ve většině lokalit a dodnes jsou poměrně hojně zastoupeny. Informace pro kartografické znázornění stavebních projevů byly získávány během terénních výzkumů a excerpovány z pramenů a odborné literatury. Pro mapu byly klíčové způsoby konstruování stěn hliněných staveb. Jistým způsobem se částečně jednalo o rozšíření map publikovaných etnologem Václavem Frolcem a historikem umění Václavem Menclem. Odlišnost oproti zmíněným výstupům spočívala v novosti postupů, neboť v těchto mapových podkladech nebyly podrobně rozebírány jednotlivé stavební způsoby.

V současnosti, za použití nových technologií, je možno zpřístupnit výsledky dlouhodobé práce různých oborů a organizací široké veřejnosti. Práce s mapovými podklady je totiž daleko snazší a intuitivnější než byla dříve. Toto s sebou nese i potřebu vybrat a zobrazit zásadní informace o každém z objektů, propojit dostupné poznatky a v jednoduché formě je zpřístupnit veřejnosti. Požadavkem je nezahltit zájemce o hliněné stavby velkým množstvím dat, ale přehledně ukázat rozsah hliněných staveb u nás, u každé uvést jen vybrané informace a odkázat se na podrobnější data. Jedním z výstupů aktuálního projektu NAKI III. DH23P030VV049, řešeného VUT a NÚLK v letech 2023-2027 je vytvoření interaktivní specializované mapy s odborným obsahem (mapové vrstvy nad stávajícím mapovým řešením), která znázorní vybrané hliněné objekty na území ČR. Na mapě bude znázorněna přesná pozice, vzhled, stručný popis objektu, případně datování. Významným přínosem pak bude propojení informací z již existujících, ale v současnosti nepropojených databází (SHS, NÚLK, NPÚ). Mapa bude určena jak pro odborníky se zájmem o studium hliněných staveb, tak pro širokou veřejnost.

Čtěte také: Stavební technologie v modelové železnici

Ačkoli jsou hliněné stavby dlouhodobě součástí našich obcí, nedůvěra k hlíně jako k stavebnímu materiálu stále přetrvává. Rozptýlit tyto obavy je jedním z cílů souhrnné mapové databáze historických hliněných staveb v ČR, která bude ukazovat rozsah a kvalitu našeho hliněného stavebního fondu. Nová mapa na rozdíl od svých předchůdců nejenom spojuje různé oborové mapy, ale umožňuje i zapojení široké odborné i laické veřejnosti a rozšiřování o novostavby a rekonstrukce. Specializovaná mapa s odborným obsahem má celou řadu využití, a to na úrovni informačního, studijního a ochranného nástroje při péči o významné a zánikem ohrožené jevy movitého kulturního dědictví. Pro odborného badatele nabízí virtuální prostředí podrobnější údaje o způsobech budování hliněného zdiva a rozšíření jednotlivých variant v terénu. Tyto informace je možné případně využít při koordinaci grantových řízení na ochranu a konzervaci významných staveb in situ. Zpřístupnění specializované mapy s odborným obsahem s tématem hliněných staveb pro veřejnost je plánováno v průběhu roku 2026, jako jeden z výstupů projektu NAKI III.

Kámen jako stavební materiál

Kámen, jako jeden z nejdéle člověkem využívaných materiálů, je ceněn pro svoji odolnost, stabilitu a také krásu. Technologická laboratoř se od svého vzniku specializuje na problematiku záchrany kamenných památek, porozumění mechanismům degradace a poškozování kamene, jejich diagnostiku, oblast konzervace, restaurování a preventivní ochranu těchto památek. V rámci standardně prováděných analýz se laboratoř zaměřuje zejména na výzkum povrchových úprav kamene, historickou polychromii skulptur, průzkum zasolení a hodnocení dalších degradačních faktorů.

Malta a omítky

V rozsahu dochování historických omítek, sgrafit, ale i štukové výzdoby z malt patří Česká republika k unikátům. Technologická laboratoř se věnuje výzkumu jejich vlastností, složení, postupů a materiálů jejich ochrany systematicky od 90. let minulého století. Téma historických malt a omítek je zkoumáno v rámci aplikované vědeckovýzkumné činnosti, která má v technologické laboratoři dlouhou tradici. Omítky a další povrchové úpravy kromě toho, že stavby „zdobí“, také konstrukce chrání před působením deště, mrazu apod. nebo před mechanickým opotřebením. Jsou navíc zdrojem informací o stavebním vývoji domu a o dobové módě či vkusu. Proto si i omítky, omazávky, nátěry i nejrůznější obklady, jejichž hodnota se rovná hodnotě konstrukcí samých, zaslouží památkovou ochranu. Co přesně je třeba zachovat a proč opět nejlépe odhalí průzkum.

Kov v historických stavbách

Kov se na historických stavbách objevuje již v rámci stavby o jejího okolí, např. jako součást oken, dveří, mříží, zábradlí, oplocení, u modernějších historických staveb pak i třeba schodišť, zasklení fasád, sloupů a podobně. Vedle odborného technologického servisu jsou v technologické laboratoři historické předměty a konstrukce z kovů zkoumány v rámci vědeckovýzkumné činnosti NPÚ.

Keramika a sklo

Vývoj keramiky je vodítkem pro archeologii, historii i předmětem specifikujícím předhistorická období. Od nejstarších nádobek na uchování potravin a vody, přes výrobu cihel v Uru lze sledovat vývoj civilizace na základě keramických nálezů. Keramika je obrazem doby a vývoj od jednoduchých, tzv. Naproti tomu první sklovité výrobky (korálky, figurky) tzv. fajánsové předměty jsou mladší a vznikly pravděpodobně až v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii či Egyptě. S postupem času došlo i díky objevu tvarování pomocí sklářské píšťaly k rozšíření a větší výrobě předmětů ze skla různých tvarů a barev s nejrůznějším zdobením (např. užitné předměty jako vázy, mísy, nápojové sklo, skleněná výplň oken, vitráže, mozaiky, šperky, atd.). Z luxusního a nedostupného materiálu se časem stal běžně dostupný a dnes nacházíme sklo nejen jako často využívaný moderní stavební materiál v architektuře (okna, celé fasády, obklady, dlažby, schodiště), ale i jako materiál umělecko-řemeslné výzdoby interiérů (lustry, sochy, zrcadla, apod.). Vedle odborného technologického servisu je problematika keramiky zkoumána v rámci vědeckovýzkumné činnosti.

tags: #prehled #historickych #stavebnich #materialu

Oblíbené příspěvky:

• Design cedulky na schránku
• Elegantní věšáky na kabelky
• Okna a palubky: průvodce
• Zkušenosti s houpacím prknem
• ochrana kapoty pro Mazdu 3 od Scoutt Automotive