Realizace hliněných omítek: Průvodce pro zdravé a udržitelné bydlení

Hliněné omítky představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým stavebním materiálům, oproti nimž nabízejí řadu výhod, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Jsou ryze přírodní, ekologický materiál, který zlepšuje komfort bydlení, protože umí pracovat s vnitřní vlhkostí a regulovat tak vnitřní klima. V tomto ohledu jsou ještě lepší než sádrová omítka. Dále pak dokážou pohlcovat pachy, čímž taktéž přispívají k lepšímu pocitu v místnosti. Pro své pozitivní vlastnosti se zájem o ně opět zvyšuje.

Proč zvolit hliněnou omítku? Přednosti a výhody

Hlavním přínosem hliněných omítek je blahodárný vliv na zdraví. Umí totiž nastolit tepelnou pohodu a prospívají alergikům. Jejich příznivé parametry tepelné vodivosti navíc v konečném důsledku ušetří náklady na vytápění. Přirozená regulace vlhkosti v domě, zabránění prostupu par do konstrukcí, dobré akumulační vlastnosti, originální vzhled a pocit tepelné pohody, to vše patří mezi přednosti hliněných omítek. Hliněné konstrukce i omítky dokážou regulovat vlhkost v interiéru. V okamžiku, kdy je v místnosti velká vzdušná vlhkost, hliněná omítka část této vlhkosti dokáže pohltit.

Roli sehrává také ekologické hledisko a nižší uhlíková stopa ve srovnání s vápenocementovými materiály. Mezi další důvody patří staletími prověřená tradice jejich používání, dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí doslova z vlastní zahrady a rovněž dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.

Hliněné omítky jsou navíc příjemné na dotek a nenapodobitelné po stránce vizuální. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost. Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat. Akumulace tepla: hlína se vyznačuje velmi dobrou schopností uchovávat po určitou dobu teplo. Požární bezpečnost: omazávky hlínou se tradičně využívaly k ochraně dřeva v konstrukcích proti ohni.

Kde použít omítky z hlíny

Hliněné omítky se hodí pro různé typy stavebních prvků a konstrukcí:

Čtěte také: Použití alufólie pro izolaci sauny

• Hrubé hliněné omítky
• Jemné hliněné omítky
• Omazávky roubených a laťových konstrukcí
• Hliněný pačok (nátěr)

Systém je určen pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků a všech dalších klasických stavebních materiálů při výstavbě a rekonstrukcích staveb. Nepálené stavební prvky se používají na vnitřní příčkové a akumulační zdivo v kombinaci s klasickým obvodovým zdivem, ale také jako vnitřní zdivo dřevostaveb a pro výstavbu pecí a kamen. Bez problémů je možné je použít i na pálené cihly.

Nevýhody a co jim škodí

Za jistotu nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. Přibývá ovšem počet specializovaných „hlínařů“, práci s hlínou se navíc lze poměrně rychle naučit a využít k tomu třeba i různé semináře či praktické workshopy, které čas od času pořádají výrobci i řemeslníci.

Nevýhodou hliněných omítek je náročnost zpracování: špric - omítka - štuk, a každou vrstvu je důležité nechat vyzrát. A pokud chcete mít povrch hladký jako u sádrové omítky, pak je třeba povrch třikrát až čtyřikrát gletovat. To se samozřejmě promítá do ceny. Nevýhodou může být také jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu.

U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálených cihel i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování. Eroze: destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.

Kondenzace vlhkosti: už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant.

Čtěte také: zdravé bydlení s hliněnou omítkou

Příprava podkladu a postup omítání

Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar. Před aplikací finální vrstvy musí být podklad provedený řemeslně správně: kvalitní provedení ostění oken a dveří (špalety), modelace venkovních a vnitřních rohů, spoje různých materiálů opatřeny armovací síťkou.

V každém případě neomítat na malbu. Je potřeba povrch minimálně oškrábat až na původní jemnou omítku, aby se otevřely póry. Povrch ometeme, nejlépe vysajeme, případně opláchneme-navlhčíme vodou, aplikujeme přilnavostní nátěr a můžeme omítat. Jestliže se provede hliněný špric, na který se aplikuje hliněná omítka, nemusí při klasickém nahazování dobře držet. Proto se nejprve, pokud je to potřeba, provádí kontaktní tenká vrstva, která se nazývá zaškráb, a teprve potom se nanáší finální vrstva hliněné omítky. Ještě je třeba věnovat pozornost tomu, aby se každý podklad vždy dobře navlhčil.

Základní vrstvy

Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny).

Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.

Finální vrstva

Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem. Dbejte technologického postupu na materiálu nebo se poraďte se zkušenějším. Doporučujeme omítku nanášet ve dvou vrstvách následujících chvíli po sobě (podle míry navlhčení). Výsledný vzhled bude lepší.

Čtěte také: Vše o hliněných omítkách se slaměnou řezankou

Typy podkladů a doporučený postup

Postup přípravy a aplikace

1. Míchání směsi: Spojovaný zdicí materiál musí být pevný, bez prachu, zbaven mastnoty a jiných nečistot a nesmí být zmrzlý. Suchá směs se vsype do předepsaného množství vody a důkladně se rozmíchá v bubnové míchačce nebo jiným typem míchače (nejlépe rychloběžným míchadlem) na homogenní hladkou hmotu. Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá.
2. Provádění jádrové vrstvy: Provedení jádrové vrstvy se použije Cemix Hliněná omítka hrubá (482) rozmíchaná do homogenní hladké konzistence. V případě nesavých podkladů (např. beton) nebo při přechodech materiálů (smíšené zdivo) s různou savostí se použije Cemix Spojovací můstek CLAY (401).
3. Stahování omítky h-latí: Plocha se následně srovná stahovací latí. Zahlazování se provádí podle potřeby dřevěným nebo nerezovým hladítkem.
4. Provádění vrchní omítky: Pro povrchovou úpravu hliněné jádrové omítky se používá Cemix Hliněná omítka jemná (433). Podkladní jádrová omítka se důkladně navlhčí. Omítka se nanáší na podklad velkým nerezovým nebo novodurovým hladítkem.
5. Povrchová úprava: Hliněnou jemnou omítku lze ponechat bez dodatečné povrchové úpravy. V případě požadavku na povrchovou úpravu se tato provádí až po dokonalém vyschnutí jemné omítky s minimální technologickou přestávkou pět dnů.

Hliněné omítky nejsou tak dobře odolné vůči otěru a navíc se na jejich filcovaném povrchu mohou drolit drobná zrníčka. Doporučuje se proto po zaschnutí omítky vzít koště a povrch omést. Ještě existuje další efektivní způsob, jak tuto vlastnost hliněných omítek eliminovat. Použít fixační, nejlépe silikátový nátěr, který povrch zpevní a zabrání jeho sprašování. Případně je možné povrch omítky natřít různými oleji nebo voskem anebo se může perfektně vyhladit. Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků, a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.

Realizace svépomocí

Bojíte se, že nezvládnete aplikaci hliněné omítky? Bát se opravdu nemusíte. Zvládne to každý, kdo alespoň jednou už nějakou tu zeď nahodil. Pracovní postupy omítání hliněnými materiály se zase tak moc neliší od klasického omítání vápenocementovými materiály.

Příprava vlastního jílu

Vedle úspory za vlastní práci při svépomocném omítání můžeme u hliněných omítek (jako jediných) taktéž ušetřit peníze, pakliže si hliněnou omítku namícháme z místního jílu. Ten v převážné většině nalezneme na každém stavebním pozemku. Při kopání základů nebo inženýrských sítí se nám nabízí, jako vedlejší produkt zmiňované činnosti, jílový materiál na hliněné omítky.

Zalitý jíl vodou po změknutí rozmícháme, nejlépe ručním míchadlem, do jogurtové konzistence bez hrudek. Pokud hmota obsahuje větší pevné částice, jest nutno ji přelít přes síto. Každá omítka se skládá z pojiva a plniva obsažených v ní v určitých poměrech. V našem případě jíl je pojivo a přidaný písek, s případnou slaměnou řezankou, představuje plnivo. Hliněná omítka, resp. jíl v ní obsažený, při vysychání zmenšuje svůj objem a podle množství jílu se tvoří v omítce praskliny.

Jak zjistit správný poměr pojiva a plniva?

Vymícháme vzorky v objemovém množství jíl:písek 1:1, 1:2, 1:3 a 1:4. Toto rozmezí by mělo v převážné většině stačit. Písek použijeme do velikosti max 4 mm, ideální frakce 0,5 - 4 mm, ale ten v betonárkách či pískovnách asi nebude. Běžně k dostání je 0-4 mm, bohužel pokud písek není praný, tak bude obsahovat i jemné jílové a prachové částice, které zrovna nepotřebujeme. Podle potřeby přidáme vodu a zednickou lžící omítneme plochu cca 60x60cm od každého materiálu. Srovnáme hoblem, aby tloušťka hliněné hrubé omítky byla 15-20 mm. Necháme vyschnout a ideální vzorek by měl být ten, jehož praskliny, na které když zatlačíme, se neulomí a neodpadnou. Vzorky aplikujeme na pevný podklad, nejlépe ten, na který se bude omítat. Toto je jedno z vodítek, jak přiměřeně namíchat směs na hliněné omítky hrubé.

Zkouška smrštitelnosti

Smrštitelnost hliněné omítky zjistíme následovně. Každý vzorek roztáhneme v tloušťce cca 15 mm do lívance na igelit, který ořízneme na cca 6x25 cm. Tento igelit umožní hliněné omítce při vysychání klouzat po povrchu, čímž nedojde k popraskání vzorku. Ve vzdálenosti 200 mm, nejlépe přesně, zhotovíme značky nožem, nebo zapíchneme špičatá krátká párátka anebo obojí. Tyto značky nám slouží ke kontrole, až vzorek vyschne. Při měření suchého vzorku byste neměli naměřit méně než 196 mm. Tuto zkoušku na smrštění hrubé hliněné omítky je potřeba udělat hlavně tehdy, pokud víme, že chceme použít jemnou hliněnou omítku dekorativní - barevnou, neboť ta někdy vyžaduje důkladnější provlhčení podkladu - hrubé hliněné omítky.

Přidání slaměné řezanky

Slaměnou řezanku, její poměrové zastoupení, je potřeba taktéž vyvzorovat, nejlépe až s omítkou, která se v pokusech jeví nejlépe. S přidáním řezanky do hmoty můžete přidat i na jílu, nebo ubrat na písku. Zkoušky budou stejné, jak je uvedeno výše. Řezanku ideálně připravíme za pomocí travní sekačky, kterou jezdíme po slámě tak dlouho, až jste spokojeni s její délkou. Je doporučovaná délka do 5cm. Při delších vláknech se projeví horší zpracovatelnost hmoty.

I jemnou omítku lze vytvořit z místních zdrojů za použití jemnějších písků. Ovšem pakliže neplánujete tyto omítky opatřit nátěrem, tak jemnou hliněnou omítku míchanou svépomocí nedoporučuji. Důvod je prostý. Nejste schopni bez velkých znalostí vymíchat materiál, který by byl dostatečně tvrdý a soudržný. Proto všem doporučuji jemnou hliněnou omítku zakoupit u výrobce, hlavně ty barevné - dekorativní.

Vzhled a barevná škála hliněných omítek

Povrch omítky z hlíny má svoji specifickou podobu a strukturu, která je příjemná na pohled i na dotek. Někdo může dávat přednost nerovným - plastickým hliněným omítkám (v památkovém duchu - chalupáři). V tomto případě hrubujeme bez stahovacích omítníků a zarovnáváme pouze zednickým hoblem o velikosti požadované výsledné plasticity.

Obrovskou výhodou finálních hliněných omítek je jejich přírodní barevná škála. Přirozená barva hliněné omítky se pohybuje v odstínech hnědé. Hnědé jíly jsou získávány povrchovou těžbou, jsou dostupnější, snadněji zpracovatelnější, a proto levnější. Přejeme-li si světlejší odstíny, lze jich dosáhnout přidáním hlubinných kaolinických jílů nebo přidáním přírodních pigmentů. Pigmentace hliněných omítek se provádí buď při výrobě, nebo dobarvením hotové směsi přímo na stavbě. Při přidávání pigmentu na stavbě hrozí, že se při dalším míchání nedodrží poměr a výsledná omítka bude mít jiný odstín. Proto všem našim zákazníkům doporučujeme vybrat si z barevné škály předpřipravených hliněných omítek.

Pokud si přejeme mít zajímavou dekorativní vrstvu, můžeme uvažovat o přidání organické složky - plevy, levandule, kopretiny, pazdeří a podobně. Další možností, jak se dá obohatit finální štuková vrstva je přidání anorganické složky - rozdrcené skleněné kuličky, perleťové vsypy, barevná sklíčka a kamínky.

Údržba a další úpravy

Případná výmalba hliněných omítek (by měla být považována za trestný čin) se provádí vápnem, kaseinovými, hliněnými nebo silikátovými barvami, které povrch omítky tolik neuzavřou, ale zpevní a ochrání. Bohužel nátěr může u někoho vyvolat pocit obyčejné omítky opatřené nátěrem. Skutečnost, že pod nátěrem je schovaná příroda, která už nepracuje pro Vaše blaho, víte pouze Vy a i Vám se po čase může stát při pohledu na natřenou stěnu, že prostě pozapomenete, jaký poklad jste pod nátěr schovali...

tags: #hliněná #omítka #realizace #návod

Oblíbené příspěvky:

• Praktické tipy pro výběr podlahy
• Ochrana proti vlhkosti s Tytan hydroizolací
• hodnocení firmy Malik Stavba s.r.o.
• Kde koupit přechodové lišty Duriwood v Plzni
• Kompletní průvodce výběrem venkovních žaluzií