PergolyNový zákon: Zákon Ducha Svatého
Každoročně si křesťané připomínají velikou událost seslání Ducha svatého na Kristovy učedníky. Tato událost má dalekosáhlý význam pro církev a také pro každého, kdo ní patří.
"A ustanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi, která byla už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně, byla založena v posledních časech, stala se zjevnou díky vylití Ducha svatého, na konci věků dojde slavného dovršení." (Lumen gentium, 2).
V obecném povědomí je, že den seslání Ducha svatého je také dnem založení Kristovy církve. Český překlad v Dokumentech II. vat. koncilu (Zvon 1995) bohužel není zcela přesný, protože vytváří dojem, jako kdyby založení církve v plnosti času a její veřejný projev díky seslání Ducha svatého byly jedno a to samé.
Rovněž v Katechismu Katolické církve čl. 731-747 bychom nenašli formulaci, že církev byla založena v den Seslání Ducha svatého. Výslovně se ale tvrdí, že církev se zrodila na kříži (srov. čl. 766). Letnice jsou dnem jejího veřejného vystoupení (srov. čl.
"Není pochyby, že Duch svatý působil ve světě již dříve, než byl Kristus oslaven. V den Letnic však sestoupil na apoštoly, aby s nimi zůstal navěky...
Čtěte také: Vlastnosti smrkového a akátového dřeva
Koncilní otcové zdůrazňují paralelismus mezi různými sesláními Ducha svatého v životě Ježíše z Nazareta a sesláním téhož Ducha na učedníky. Autor Lukášova evangelia a Skutků výslovně podtrhuje souvislost mezi tím, že Ježíš byl pomazán Duchem svatým při křtu v Jordánu, a tím, že v den Letnic jsou tímtéž Duchem pomazáni učedníci.
Jako jediný se totiž zmiňuje o tom, že Duch sestoupil na Ježíše v podobě holubice v okamžiku, kdy se Ježíš modlil. Rovněž učedníci se shromáždili o Letnicích proto, aby se modlili. Navíc v souvislosti se začátkem svého veřejného působení Ježíš v Lukášově evangeliu pronáší jakési programové prohlášení. Podobně i prvotní církev ústy Petra po seslání Ducha svatého pronáší svoje programové prohlášení. To znamená, že církev má vystupovat a působit v síle téhož Ducha, kterým se nechal vést jejich Pán.
Duchem misie, která patří k podstatě existence Kristovy církve a která je určitým pokračováním v poslání zakladatele. Toto tajemství lze osvětlit následujícím přirovnáním: Církev si můžeme představit jako Petrovu rybářskou loď. Na této bárce nejsou pouze rybáři a sítě, ale najdeme tam i plachtu.
Má-li plachta sloužit svému účelu, musí být celistvá a dobře napjatá na stěžni, který má často formu kříže tyčícího se k nebi. To jsou modlitby a sounáležitost s Ukřižovaným projevující se v kázni a čistotě života. Tím vším se učedníci disponují k tomu, aby v životě jednali podle Boží vůle.
Slovo duch - hebrejsky ruach, řecky pneuma, latinsky spiritus - znamená ale také vítr nebo dech. Pokud chceme a disponujeme se pro Boží vedení, pak Bůh sám svým dechem - Duchem napíná plachty a je tím, kdo směruje a svou vlastní silou přivádí bárku Petrovy církve i každé jednotlivé věrné křesťanské duše po stopách Kristova pozemského putování do přístavu věčné slávy.
Čtěte také: Průvodce světem plátna
Pokud se týká vztahu mezi Letnicemi a Kristovým křtem v Jordánu, je třeba alespoň stručně se zmínit o symbolu holubice. Ve Starém zákoně totiž nikdy není znamením působení nebo přítomnosti Božího Ducha, ale spíše lidu, nebo milované osoby - nevěsty či snoubenky.
Holubice proto v události Ježíšova křtu naznačuje nejen přítomnost Ducha, ale také cíl poslání Božího Syna i cíl seslání Ducha, tedy shromáždění rozptýlených Božích dětí v jeden nový Boží lid posledních časů.
Můžeme tedy shrnout, že oslavený Kristus daruje svým učedníkům Ducha Božího, který je zároveň jeho Duchem. Jestliže ve Starém zákoně uděloval Božího Ducha pouze Hospodin, pak skutečnost, že oslavený Ježíš daruje nebo sesílá Ducha, velmi zřetelně vyjadřuje jeho božství.
Charakter misie svěřené církvi naznačuje i to, že učedníci hovoří jazyky všech přítomných. Církevní Otcové v tomto divu spatřovali opak a překonání zmatení jazyků a rozdělení lidstva při stavbě babylonské věže.
Tato misie tedy má být univerzální, církev má hlásat Krista v síle jeho Ducha všem národům, rasám, jazykům, lidem všech dob a všech kultur. A nejenom hlásat, církev se má v síle jediného Božího Ducha stát i svátostí jednoty celého lidského rodu (srov. LG, 1).
Čtěte také: Vyložení prostoru pro uskladnění dřeva
Duch je tedy nejenom Duchem poslání, on je i Duchem, který vnitřně sjednocuje církev. Tato shůry darovaná vnitřní jednota společenství je možná jedině díky překonání toho, co odděluje člověka od Boha a lidi navzájem.
Každé rozdělení je způsobeno hříchem, protože hřích je protikladem sjednocující lásky. Duch svatý je tedy Duchem sjednocení, Duchem smíření, které na svém těle naplnil Kristus, když láskou překonal hřích těch, kteří jej zavrhli, odsoudili a vydali do rukou katů, a v tomto největším možném hříchu Kristus zároveň překonává každý jiný hřích.
Jednota církve pro nás v tomto žití je výzvou a úkolem. Protože jsme neustále vystaveni pokušení hříchu, musíme se neustále očišťovat a směřovat k dokonalosti. K tomu nám napomáhají svátosti, modlitba a pokorné přijímání Božího slova.
Nový zákon, nebo zákon Ducha, není v úzkém slova smyslu ten, který Ježíš vyhlásil na hoře blahoslavenství, ale ten, který o letnicích vryl do srdcí učedníků. Evangelní přikázání jsou samozřejmě vznešenější a dokonalejší než starozákonní; přesto by sama o sobě zůstala neúčinná. Kdyby stačilo vyhlásit novou Boží vůli evangeliem, proč by pak Ježíš musel umřít a proč by musel přijít Duch svatý?
Že to nestačilo, dokazují sami apoštolové, kteří vyslechli celé evangelium - například, že mají nastavit druhou tvář - a přesto pak při Kristově umučení nenacházejí sílu ke splnění žádného z Ježíšových přikázání.
Kdyby Ježíš zůstal jen u vyhlášení nového přikázání: Nové přikázáni vám dávám, abyste se navzájem milovali (Jan 13, 34), pak by z něj zbyla jen "litera", jako předtím ze Starého zákona. Novým zákonem, zákonem Ducha, který vede k životu, se plně stává o letnicích, když Ježíš vylije skrze Ducha lásku do srdcí učedníků. Ale jak tento nový zákon, kterým je Duch, působí a v jakém smyslu se může "zákonem" nazývat?
Působí láskou! Nový zákon není nic jiného než to, co Ježíš nazývá "nové přikázání". Duch svatý vepsal nový zákon do našich srdcí tím, že do nich vylil lásku. Je psáno: "Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Ř 5, 5). Touto láskou nás miluje Bůh a současně způsobuje, že my jí milujeme jeho a bližního. Je to nová schopnost milovat. Láska je znakem a projevem nového života z Ducha: My víme - píše Jan - že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry.
Tomu, kdo k evangeliu přistupuje s lidským smýšlením, připadá absurdní, že se z lásky dělá "přikázání" a namítá: co je to za lásku, když není svobodná, ale nařízená? Odpověď zní: jsou dva způsoby, jak přimět člověka k tomu, aby určitou věc udělal, nebo neudělal: buď ho k ní přinutit, anebo ho přivábit; zákon vede člověka prvním způsobem, přinucením, pod hrozbou trestu; láska ho vede druhým způsobem, přivábí ho.
Všichni jsou totiž přitahováni tím, co milují, aniž by k tomu museli být nuceni zvenčí. Jen ukažte dítěti ořechy a uvidíte, jak se po nich vrhne. Kdo ho k tomu nutí? Nikdo, je přitahováno předmětem své touhy. Ukažte Dobro duši žíznící po pravdě, a ona se po něm vrhne. Kdo ji k tomu nutí? Nikdo, vábí ji touha. Láska je jako "závaží" na duši, které ji táhne k předmětu vlastní touhy, o němž ví, že v něm najde pokoj (sv. Augustin).
V tomto smyslu je Duch svatý - konkrétně, láska - "zákon", "přikázání": sám vytváří dynamičnost, v níž křesťan spontánně dělá všechno, co chce Bůh, ani na to nemusí myslet, protože přijal Boží vůli za svou a miluje všechno, co miluje Bůh. Láska se spojuje s živou Boží vůlí v Duchu, přímo v jejím prameni. Čerpá živou Boží vůli z Ducha. Je to, jako když se člověk zamiluje a samou láskou dělá všechno s radostí, sám od sebe, ne ze zvyku, ani z vypočítavosti.
"Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží. Láska často nezná míru, nýbrž plane nade všechnu míru. Láska necítí břímě, nedbá námahy; chce vykonat více, než nač stačí její síly; nevymlouvá se na nemožnost, neboť si myslí, že všechno dokáže a smí. Všeho je tedy schopna, mnoho dokáže a přivede k výsledku i tam, kde nemilující umdlévá a klesá." (Následování Krista, III, 4).
Dalo by se říci, že žít v milosti, podle nového zákona Ducha, je žít jako "zamilovaní", uchvácení láskou.
"Krásná a velkolepá je řeč ruky. Církev o ní praví, že nám ji Bůh dal, abychom v ní nosili duši." (R. Dialog člověka a Boha se neodehrává pouze v duchovní oblasti, člověk do něj vstupuje celý, s duší i tělem. Neomezuje se jen na vnitřní hnutí a stavy, ale zahrnuje i vnější znamení, tělesné postoje, úkony, gesta.
Ve Starém i Novém zákoně je ruka nebo také prst symbolem Boží přítomnosti, věrnosti a moci. Boží ruka stvořila nebe i zemi (Iz 66, 2), ochraňuje duše spravedlivých (Mdr 3, 1), těžce dopadá na hříšníka (Žl 32, 4; Iz 5, 25). Do dlaní si Bůh vyryl své město Sión, aby na něj nezapomenul (Iz 49, 16).
Ruce Ježíšovy odhalují jeho božskou moc. Otec mu všechno dal do rukou (Jan 3, 35), jeho rukama se dějí velké zázraky (Mk 6, 2), Ježíš svýma rukama uzdravuje (Mk 7, 32-35) a žehná (Mk 10, 13-16). Lidská ruka je ve srovnání se silnými Božími pažemi bezmocná. Často se stává nástrojem hříchu, vzpoury proti Bohu. Může se však také zapojit do Božího díla, stát se nástrojem spásy. V Novém zákoně se pak stále častěji objevují ruka a prst jako symboly Ducha svatého.
Sepětí rukou
Stání se sepjatýma rukama patří k základním liturgickým postojům. Ruce jsou obráceny dlaněmi k sobě, prsty směřují šikmo vzhůru, pravý palec je křížem přes levý. Jsme si vědomi toho, že vše dobré jsme dostali od Boha, bez něho bychom neexistovali, nic bychom neměli. Dlaně směřující vzhůru nám připomínají naše základní nasměrování, náš cíl. Sepjaté, jakoby nečinné ruce jsou také výrazem našeho naprostého odevzdání se Bohu a ochoty ke službě podle jeho vůle. Obdobou tohoto základního postoje jsou sepjaté ruce s propletenými prsty, jimiž vyjadřujeme, že nás nic - ani soužení, ani útisk, ani pronásledování, ani hlad, ani bída, ani knížata, ani mocnosti, ... ani smrt - nemůže odloučit od Kristovy lásky (Řím 8, 35-39).
Rozpětí rukou
Modlitba s rozpjatýma rukama byla všeobecně rozšířena v křesťanském starověku. Také v dnešní liturgii patří tento postoj k základním. Kněz jej zaujímá např. Otevřená náruč vyjadřuje naše radostné očekávání a vroucí touhu nechat se obdarovat Božími dary. Chceme se vydat naproti svému Pánu a příteli, rozeběhnout se s rozpjatýma rukama, abychom ho mohli obejmout. Rozpjaté ruce jsou připravené pojmout hojnost darů, které nám Pán přináší.
Zároveň jimi vyjadřujeme i svoji prosbu a očekávání pomoci: bez Božích darů by naše náruč zůstala prázdná, a bez Božího sebedarování by naše touha zcela se vydat lásce druhého a opětovat ji nikdy nedošla naplnění. Rozpjaté ruce kněze doprovázející pozdrav "Pán s vámi" symbolizují všeobjímající Boží lásku. Pán je stále s námi, čeká na nás s otevřenou náručí, abychom se v ní mohli skrýt, abychom v ní nalezli skutečný Pokoj, abychom se v ní mohli zahřát teplem Lásky. "Pán s námi" není strašný a trestající, s hrozící rukou, se vztyčeným prstem. Podobným úkonem je pozdvižení rukou, jím vyznáváme, kde je náš skutečný domov, kdo je náš skutečný Pán, kam by měly směřovat naše kroky.
Vkládání rukou
Tento úkon známe již ze Starého zákona jako znamení předání Boží moci, požehnání a posvěcení ke službě (Gn 48, 14; Nm 8, 10; Dt 34, 9) a také jako symbol očištění a odvrácení se od hříchu (Lv 16, 21). Tato symbolika je zachována a dále rozvedena v Novém zákoně, vkládání rukou je ustanoveno jako znamení epikléze, vzývání Boha Otce, aby daroval svého svatého Ducha a jeho dary. Ruce vložené na hlavu věřícího symbolizují Boží moc, kterou Bůh skrze dar Ducha svatého sděluje svým služebníkům.
Symbolika pomazání vycházející z přirozených vlastností oleje se objevuje již ve Starém zákoně. Olej patří mezi základní potraviny, je znamením hojnosti (Dt 11, 14; Žl 23, 5). Symbolizuje Boží požehnání (Dt 7, 13; Jer 31, 12) a spásu (Jl 2, 19). Slouží k posílení (Ez 16, 9) a léčbě (Iz 1, 6), používá se při péči o tělo (Am 6, 6; Est 2, 12). Pomazání je ve Starém zákoně obřadem posvěcení.
V dnešní liturgii se pomazání olejem užívá především při slavení svátosti křtu, biřmování, kněžského svěcení a pomazání nemocných. Používá se trojí druh olejů: olej katechumenů, křižmo a olej nemocných. Pomazání olejem katechumenů před udělením svátosti křtu naznačuje očištění a sílu. Pomazání křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení, přijetí podílu na trojím Kristově úřadu.
je vyjádřením odpuštění, přátelství, vzájemné otevřenosti, důvěry a jednoty. Při pozdravení pokoje, které předchází přijímání eucharistie, si věřící projevují navzájem ochotu k pokoji a ke smíření. Přijímání eucharistie nás sjednocuje nejen s Kristem samotným, ale i se všemi jeho údy, s ostatními bratřími a sestrami. Podání ruky také stvrzuje smlouvu. Tento symbol známe např.
vyjadřuje lítost nad spáchanými hříchy. Jsme si vědomi svých vin a veřejně to vyznáváme. Toužíme po obrácení. Pěst bijící v prsa nás má vyburcovat k pokání, má rozbít zeď hříchů, jež obklopuje naše srdce a zabraňuje Bohu vejít.
V předkoncilní liturgii bylo toto gesto častější, dnes je zachováno pouze při úkonu kajícnosti při slovech "je to má vina, má veliká vina", celebrant koná toto gesto navíc ještě při přednesu 1.
symbolizuje touhu po vnitřní očistě. První křesťané si myli ruce přede mší svatou i před soukromou modlitbou.
je výrazem úcty vzdávané Bohu.
známe z obřadu "Efeta", který je součástí bezprostřední přípravy na přijetí křtu a symbolizuje nutnost milosti k přijetí Božího slova a ke spáse. Kněz se palcem dotýká pravého a levého ucha a rtů čekatele křtu a říká: "Efeta, to jest "Otevři se": k chvále a slávě Boží vyznávejte víru, kterou jste přijal(a)." (srv.
je jedním z nejčastějších úkonů rukou, a to nejen v liturgii. Zahajuje každé slavení liturgie, začínáme jím či zakončujeme své osobní modlitby. Kříž je ústředním tajemstvím naší spásy, z kříže pramení všechna milost, cesta k Bohu je cestou kříže... Bůh nás Duchem svatým pomazal na kněze, proroky a krále, vyvolil nás k účasti na tajemném a mocném díle svého oslavení a posvěcení tvorstva. Jsme jeho, patříme mu se vším, co máme, chceme ho chválit a sloužit mu nejen svou duší, ale i svým tělem. Celou svou bytostí se upínáme k němu, naší chloubě, našemu štěstí, našemu pokoji.
Staneme-li se učenlivými žáky Ducha svatého a budeme rozumět smysluplné řeči, z níž je liturgie utkána, propukne naše radost a my vyzpíváme svou víru nejen slovy, ale způsobem, který angažuje celého člověka, znovuzrozeného v Bohu. (A. Liturgie je svět svatě skrytého dění, jež se viditelně zpodobilo; má ráz svátostný. Běží tedy především o to, naučit se onomu živému úkonu, kterým věřící člověk chápe, přijímá a koná ta svatá "viditelná znamení neviditelné milosti". (R.
tags: #holubice #druhy #dřeva #charakteristika
