Vlašské ořechy: Od starověké symboliky po moderní využití

Vlašské ořechy jsou malá semena plodu ořešáku, mohutného stromu, který dorůstá až do výšky 20 metrů. Ořechy jsou velmi výživné a kvalitní, přesto jich obvykle konzumujeme méně, než bychom měli. Vlašské ořechy jsou sice na pohled maličké, ale co se týče obsahu živin, jsou považovány za mimořádně hodnotný a koncentrovaný zdroj.

Historie a původ ořechů

Ořech je odjakživa součástí stravy člověka. Záznamy na hliněných tabulkách v Mezopotámii potvrzují pěstování ořechů v proslulých Semiramidiných zahradách již kolem roku 2000 před Kristem. K nám měl ořešák královský (Juglans regia) dorazit před staletími z Itálie. U nás se rychle zabydlel a jeho využití bylo vždycky široké: ceněno bylo dřevo tohoto stromu, jeho plody se zpracovávaly v kuchyni, znala je také stará medicína, uplatnění našly i v kosmetice.

Symbolika a význam ořechů

Ve starověku býval ořech symbolem plodnosti a erotiky, jak dokazuje jeho latinský název Juglans regia, který vznikl spojením slov "glans" a "Jovis", tedy Jupiterův žalud. Druhové jméno regia - královský - vyjadřuje úctu, kterou lidé k ořechům chovali. Podle keltských legend je ořech symbolem koncentrované moudrosti.

Různé významy slova "ořech"

Pokud jde o původ slova ořech, patří výraz ořech k těm méně jasným. U slova ořech Slovník spisovného jazyka českého uvádí celkem pět významů:

  1. Plod nebo část plodu rostlin vyznačující se tvrdým obalem.
  2. Strom jinak zvaný ořešák.
  3. Ořechové dřevo.
  4. Cokoli tvarem nebo velikostí ořechu podobného, tedy hrudka másla, druh tříděného uhlí, také součást samostřílu.
  5. Maso nejlepší jakosti, pocházející z telecí kýty.

Slovo ořech má ale ještě jeden význam, a to ve spojení s nečistokrevnými psy.

Čtěte také: Návod na míchání betonu pro domácí kutily

Péče o sklizeň a trvanlivost

Jen správně usušené ořechy jsou trvanlivé a chutné. Nejdříve po dvou až třech týdnech můžeme ořechy sesypat a uložit do beden nebo síťovaných pytlů.

Ořechy v lidové medicíně a pověrách

Z kvalitních vlašských ořechů se dá připravit mnoho dobrot. Doporučujeme například zdraví či nemoc věštit z ořechů. Pro nahlédnutí do své budoucnosti potřebujeme čtyři ořechy. Postup je velice jednoduchý: Ořechy rozlouskneme a když jsou jádra pěkná a zdravá, můžeme se radovat. Běda však nám, pokud najdeme jádra načernalá nebo dokonce zkažená.

Po jídle dá hospodyně děvečce kousek vánočky, jablko a ořech s tím doložením, aby to dala studánce. Děvečka pak se slovy: „Studně, studničko! Skořápky ořechů od štědrovečerní večeře by měla svobodná děvčata vzít ke studni.

Recepty a tradiční přípravy

Mattioli ve svém Herbáři ze 16. století uvádí: „Vlašské ořechy zadělávají se v květnu a červnu, dokud jsou ještě měkké a nedozrálé, do cukru a medu; v této přípravě jsou chutné a posilují žaludek. Zadělávají se tímto způsobem: kolem sv. Jana natrhej nové vlašské ořechy, propíchni je křížem malou špicí, oloupej z nich zevní hořkou kůru a moč je sedm až deset dní v čerstvé vodě studničné až zmizí jejich hořkost, pak je přistav na malý oheň do mírného varu až zkřehnou, nesmí však docela změknouti a pak je vysuš na řešetu. Dírky pak prostrč skořicí, řebíčky a pomorančovými kůrkami a vlej na ně cukr svařený do hustoty. Dávají se obyčejně s ovocem na koláče, posilují zažívání, zahřívají všecky vnitřní orgány a brání výparům vystupovati vzhůru.“

Kolem sv. Jana vypalují také s utlučených zelených vlašských ořechů vodu, kterou dávají píti v době nákazy - epidemie, buď samotnou nebo dryákem.

Čtěte také: Efektivní zateplení s pytlovou izolací

Zdravotní přínosy

Pravidelná konzumace 5 ořechů (30g) denně po větším jídle pomáhá tělu vyrovnat se s negativním působením zkonzumovaných tuků.

Příběhy a úvahy

Zdeněk byl nevinně vyhoštěn! Nevinnost sama není tak bez poškvrny. Pochválen! - Toho se měl starý otec dočkat! Žádného! Na Zdeňka! Znám-li ho? po oudu zvadne, ptej se jich, znají-li nebe!

Co je to? - Co se mne chápá? dosaženého cíle!? který mne co stín následoval do všech zemí cizích? je Blaník? Nic děvče - nic. Tady několik dní pobudu. Jak? hoře? - Mějte se na věky dobře, pane rytíři! líbí. - Ne, tohoto vrchu se nezpustím!

Ach! opuštěna, od vrahů pronásledována po kraji vzdáleném bloudím! do otcova hradu? je s to, aby vyzkoumal skrejš loupežnickou, v které já vadnu! popisovati to vězení černé. Plné tři noci chvátala jsem, než jsem dosáhla tvou přátelskou katrč. tak byl již doprovodil na bezpečné místo! popisujete, budeme míti čtyry dni ochotně co kráčet. líto, slečno! Ach! a kdyby to byl již prsou mých poslední trn! O! Ne - ne, dobrý starče! - Potěšiti? - Ano, potěšiti mne můžeš - ó, učiniž to, stolis! vlastních svých strastí. práchniví statečná pravice jeho. nepomyslím. ten nyní po dalekých končinách bloudí!

O!! Šedivče! Neodolá-li Miloslava krutostem těmto. šlechetný vůdce náš! jednoho ducha? skloní.) Ty mne vůdcem nazýváš, a pokorně se uvoluji sloužiti vám. vítej nám, šlechetný vůdce náš! Mé jméno. „Zdeněk Zásmucký“ - Jak? Tys náš! projdeš všecky silnice světské, s plesáním přivítáme tebe! šlechetný vůdce náš! ­­Hola! děkuji vám. Děkuji a bratrsky pozdravuji vás! cíli, my jsme bratři! vysvětlení, povolně následoval hlas váš? volen. mi ruce! druhé jiný RYTÍŘ podá ruku. rytířstvo do půl kola k němu stáhne.) Bratři! heslem nám! ani hodiny. Vykonáno jest! žádám. jménu Boha, jenž zázračně obmyslil nás! nás! Ve jménu Boha! jménu vlasti! Staniž se oudem nejhlavnějším našeho řádu! důvěrnost vaši!

Čtěte také: správná aplikace omítek

Seděl, byl však pořád ve střehu. mluvím pořád dokola. Mají to ve zvyku starci a já tě tím už míchám. budeš ve stejné roli. meč. Odmlčel jsem se. Znova a pořád dokola stále totéž. unaví, ale koho víc? Mne, nebo toho kluka? já musím trápit svého nejstaršího. Nejen jeho. hlavy, protože vím, co je boj o knížecí dědictví. následnictví. Chápu, co je přirozené. Všichni to máme v sobě. starší bratry, taky bych bušil na zavřenou bránu. nespravím, ale co kdyby? Co kdyby se právě v našem případě stala výjimka? si dají říct a meč proti sobě nepozvednou? teče krev. I na to, že pokud není právě moje, tak se zase tak moc neděje. není mé krve na zemi příliš, žádná škoda. být musí.

Doprdele! To byla rána. Slavníkovec! hrobě praštil do hlavy. Řekl a měl to za hotovou věc. Pitomec. vzpamatuju. Naštvu papeže a kdo ví, koho ještě. obracet, protože někam vedle nich položím Slavníkovce. „Jdi a vymysli něco chytřejšího! Ať ví, škrkavka, že si nenechám poroučet. světská vrchnost. Do všeho mluví. Všemu nejlíp rozumějí.

„Co tu chceš, Šebíři?“ křikl jsem. mučedníka. Výraz trpícího má perfektně nacvičený. Já že jsem ho pozval? Uvažuji a nemohu si vzpomenout. Už je to se mnou pěkně zlé. Jestli ovšem nelže. toho. pěkně otravuje. „Co je tvoje hlavní poslání, biskupe? vůbec,“ zaútočím přímo a jasně a současně otázku trochu rozmáznu. knížeti, který se nejraději rozhání mečem, trocha diplomacie neuškodí. kolem dokola to je samý intrikán, jako by už ani nebyl středověk. Odpověď měl jistě nacvičenou, ani chvilku nezaváhal, dobře jsem ho sledoval. „Bohu a mně? Proč ne naopak. zdání dobromyslnosti. Když v kostele spustí, jde z něj strach.

říkal, jaké mají lidé štěstí, že se do Šebířova kostela nevejdou. Střelil jsem okem po Spytihněvovi. neskrýval. Pořád to je jenom cucák, kluk. Pravda, má už určité vladařské zkušenosti, lecčemu se naučil. hrady, nechávám ho, aby se vyslovil a pronesl soud. Málokdy ho musím opravit. bylo asi třicet, když umřel kníže, můj otec. Kolik je mu? Čtyřiadvacet? nezávazně uvažuji.

„Jsi břichomil, holokrk a vrtichvost. Seděli tam Tysr, Tas, Mutina a několik dalších družiníků. dosud klábosili a teď dávali pozor, co bude dál. že by náš rozhovor měl pokračovat ve dvou. Šli a smáli se. „Jen biskup, pane. „Jak to myslíš?“ vyskočil jsem popuzeně. To byli jeho předchůdci. Co tím myslel? „Nitranský Bistricius, Ostřihom má Šebastiána. „Vynechal jsi Mohuč, Poznaň a kdo ví co ještě. No? Paměť mi ještě slouží.“ Ten lišák mi tohle nevypravuje jenom tak. Ve skutečnosti jich bylo víc. Rozčílený kníže, zranitelný kníže. rozhodnutí. Zkušenost mi radila se neukvapovat. Rozhlížel jsem se po holi. „Kdybych byl arcibiskup, zpovídal by tě arcibiskup. chvíli mohlo být pozdě. Mně to najednou začalo zapalovat. hubou. Přemýšlel jsem na plné obrátky. Takže ouha. hemží. Kde ho vezmeš, kněže biskupe? myslím si a chytře mlčím. svatými zatím moc neoplývá. On však, kujón, uvažoval a všechno připravil. Hnězdně prý leží a zahálí svatý Vojtěch.

Koupil jsem jedné z paní takovou tretkou. nestálo. Dát něco, co by jinak nedaly? Vrtěl jsem nad tím se smíchem hlavou. rozestupovali, aby líp viděla. a zvedali je nad hlavu, aby mne přiměli zastavit. vzal a zase vrátil, ale s koně jsem neslezl. Budu se dohadovat s kramáři! kníže něco potřebuje, vzkáže a kramář přinese. Kousek stranou od této kupecké osady byla německá osada. prý občas zacházela, asi si chtěla vybavit vzpomínky na své mládí. odkud tihle Němci přišli. Byli moji poddaní a to bylo rozhodující. měli zase synagogu Židé a žili v houfu kolem ní. Tam zajít by bylo zajímavé. tohoto národa se bylo čemu přiučit. Šebíř by však křičel. Krista a kníže se s nimi stýká! Houby. Koho by tihle pejzatci mohli ukřižovat? pokorní a když jsem mezi ně přišel, každý bezpečně věděl, kdo je tu kníže.

To jsem mohl vědět. nedostane. Proto na Vyšehrad. Popohnal jsem koně a jel jsem teď před vozem. jsem, že když nezastavím, ani ona si povoz zastavit nedovolí. zboží zde vyložené. Bylo na co se dívat. Zajímalo mne železné zboží. než by si ji sám udělal. výhně. Dokonce bych řekl, že v mnohém by měl můj Velech přednost. dovezené, se lišily od těch, co jsem měl na botách. všechno, co potřebuje. nepadalo. Hrnčíři mne nezajímali. různých koutů země. Jinak byl vyzdobený hrnec od Charvátců, jinak od Zličanů. náramků.

„Jsi břichomil, holokrk a vrtichvost. Seděli tam Tysr, Tas, Mutina a několik dalších družiníků. dosud klábosili a teď dávali pozor, co bude dál. že by náš rozhovor měl pokračovat ve dvou. Šli a smáli se. „Jen biskup, pane. „Jak to myslíš?“ vyskočil jsem popuzeně. To byli jeho předchůdci. Co tím myslel? „Nitranský Bistricius, Ostřihom má Šebastiána. „Vynechal jsi Mohuč, Poznaň a kdo ví co ještě. No? Paměť mi ještě slouží.“ Ten lišák mi tohle nevypravuje jenom tak. Ve skutečnosti jich bylo víc. Rozčílený kníže, zranitelný kníže. rozhodnutí. Zkušenost mi radila se neukvapovat. Rozhlížel jsem se po holi. „Kdybych byl arcibiskup, zpovídal by tě arcibiskup. chvíli mohlo být pozdě. Mně to najednou začalo zapalovat. hubou. Přemýšlel jsem na plné obrátky. Takže ouha. hemží. Kde ho vezmeš, kněže biskupe? myslím si a chytře mlčím. svatými zatím moc neoplývá. On však, kujón, uvažoval a všechno připravil. Hnězdně prý leží a zahálí svatý Vojtěch. Doprdele! To byla rána. Slavníkovec! hrobě praštil do hlavy. Řekl a měl to za hotovou věc. Pitomec. vzpamatuju. Naštvu papeže a kdo ví, koho ještě. obracet, protože někam vedle nich položím Slavníkovce. „Jdi a vymysli něco chytřejšího! Ať ví, škrkavka, že si nenechám poroučet. světská vrchnost. Do všeho mluví. Všemu nejlíp rozumějí. to jenom biskup. Jak by si foukal, kdyby povýšil. Nic. Zadek na trůně, hlavu v oblacích. Jenže mne to nenapadlo. Sám jsem se tomu teď divil. dost zralý, asi. to vlastně trpím. nápady. Řvát na Juditu se nehodilo. Vždycky.

Takže ouha. hemží. Kde ho vezmeš, kněže biskupe? myslím si a chytře mlčím. svatými zatím moc neoplývá. On však, kujón, uvažoval a všechno připravil. Hnězdně prý leží a zahálí svatý Vojtěch. Doprdele! To byla rána. Slavníkovec! hrobě praštil do hlavy. Řekl a měl to za hotovou věc. Pitomec. vzpamatuju. Naštvu papeže a kdo ví, koho ještě. obracet, protože někam vedle nich položím Slavníkovce. „Jdi a vymysli něco chytřejšího! Ať ví, škrkavka, že si nenechám poroučet. světská vrchnost. Do všeho mluví. Všemu nejlíp rozumějí. to jenom biskup. Jak by si foukal, kdyby povýšil. Nic. Zadek na trůně, hlavu v oblacích. Jenže mne to nenapadlo. Sám jsem se tomu teď divil. dost zralý, asi. to vlastně trpím. nápady. Řvát na Juditu se nehodilo. Vždycky.

Časopisy a literatura

V časopise Melodie se v roce 1977 překvapivě objevil seriál Jiří Suchý: Jak vznikaly písničky. Překvapivě proto, že jméno Jiřího Suchého v Melodii těch let najdeme uvedeno tolikrát, že bychom to spočítali na prstech jedné ruky. Jak vznikaly písničky 1 Napsat tak jednou knihu písňových textů s přihlédnutím k jejich vzniku - to by byl podtitul. Název ještě nevím. Vím však, že každá z těch sedmi set písniček, které mám ku dnešnímu dni na kontě, má svou malou historii. Každá vznikla za nějakých okolností. U některých jsou to okolnosti zanedbatelné, jiné snad stojí za zmínku. Pominu-li svou prvotinu Pan Človíček v Americe, kterou jsem napsal kdysi dávno - snad jako nemluvně - nacházím své další texty v jakémsi sešitě formátu A 3, kde se svorně dělí o místo s písněmi V & W, E. F. Buriana, s anglickými texty černošských spirituálů a lidových popěvků. Takové sešity si dodnes vede každý slušnější mladý člověk. Ten můj napovídá, jaké vlivy mě vedly k vlastní tvorbě.

Byly zděděné po Osvobozeném divadle a pak mi jich několik znělo v uších jako ozvěna na tři filmy George Formbyho, které se po válce objevily v našich kinech. Tou dobou jsem byl začínajícím grafikem a neměl jsem rád tramvaje. Chodíval jsem zásadně pěšky a při chůzi jsem psal. V kapse jsem nosil kus papíru a ten byl stále užmoulanější, avšak narůstaly na něm den po dni veršíky. A najednou tu byla písnička o sardinkách, která by nevznikla, kdybych neznal Ježkovu Stonožku či Ezopa a hraběnce. Taková maličká plechová krabička Maličká plechová krabička taková A v ní se chudinky mačkaly sardinky A v ní se mačkaly sardinky Ačkoliv se mačkaly A neměly pohodlí Nikdy nenadávaly A vždycky se dohodly Lidi se v piksle nemačkají Někdy i to pohodlí mají A přece nadávají Krabička ta je maličká. A tak rybička se v ní mačká Zbytečně čeká rybička Až ta krabička bude bez víčka Lidi se na ni dívají Při tom navzájem si říkají Nekupujte tu krabičku Má podřadnou značku na víčku A tak zbytečně čeká rybička Až ta krabička bude bez víčka.

Tehdy mi vířila hlavou v podstatě nereálná představa, že budu komikem, že budu hrát v divadle uprostřed Prahy a lidi se tam budou hrnout, protože se tam děsně nasmějou a bude jim hezky. Nikdy jsem se nepozastavil nad tím, proč zrovna já ze čtrnáctí miliónů Čechů a Slováků bych měl mít k dispozici divadlo uprostřed Prahy. A proč zrovna já bych měl mít možnost a právo rozesmávat ty zbylé milióny občanů. Mladý člověk nemívá vždycky soudnost, a tak se nedivme, že i mně byla odepřena. Zkrátka chtěl jsem být komikem a při nejrůznějších pochůzkách po Praze jsem se na tu dráhu připravoval: stavěl jsem si repertoár!

Když jsem totiž v té písničce o vyšinutém trpaslíkovi (Titina se mi nějak do písně nedostavila) sdělil svému budoucímu posluchači, že: Jezdím ke svému strýci Co bydlí v Prosečnici uchýlil jsem se bezostyšně k výroku: Sádrové trpaslíci Tam na zahrádce má Když člověk jednou zhřeší, není už problémem zhřešit podruhé. Znáte to jistě i z jiných příležitostí: Prvý má kabát žlutý Druhý má pohled krutý A stále vyšinutý-ma kouká očima A jelikož je v lidské přirozenosti nacházet ve vlastních poklescích zalíbení, oddal jsem se bezostyšně psaní textů, které opouštěly ustálené normy kdykoliv jen to bylo zapotřebí.

A tak jsem se postupně osměloval a nacházel jsem nové možnosti, o nichž se mi původně ani nesnilo, a nacházel jsem v tom hledání zálibu. Ta Vesnická romance se mi pak jednou vrátila na gramofonové desce značky Supraphon a já jsem si uvědomil, že jejímu textu je už osmnáct let. Osmnáct let - v tomhle věku bývají holky nejhezčí...

A dál se písničky měla ujmout dívka - to jsem pořád ještě nevěděl která - a pánové už měli jen její zpívání glosovat, což uvádím v závorkách: Za kafíčko za travičku striptýzek To by se vám hodilo Nesvlíknu se páni ani za řízek (A co takhle za kilo?) Nejsem děvče peněz lačné Šaty dělaj člověka (Řekněte nám kdy to začne Hlavně ať se nečeká) Nejsem děvče co se svlíká Když si někdo zamane (K snídani je krajáč mlíka A dvě duše zklamané)

Když jsem písničku dopsal, chtěl jsem si text zařadit do archívu, kde mám písničky seřazené pěkně podle abecedy. Snídaně v trávě - našel jsem si tedy písmeno S ... Smrt starého osla ... Smutný probuzení ... Sněhová vločka ... tady! - Jenomže za Sněhovou vločkou už jedna Snídaně v trávě byla. Složil jsem ji kdysi pro Milušku Voborníkovou a nějak jsem na ni zapomněl. (Na tu písničku. Na Milušku Voborníkovou nezapomenu nikdy.) A tak jsem to vyřešil tím, že jsem tu novou písničku nazval Konzerva v trávě a zařadil jsem jí pod K. A tam je dodnes.

tags: #ja #mam #pytel #orechu #vysypu #je

Oblíbené příspěvky: