PergolyJan Tesař a Mnichovská Dohoda: Pohled do Historie a Současnosti
A co o historii nepříliš vzdálené ví současná mladá generace? V tomto ohledu jde o velký problém. Dějepis se mnohde na středních školách učí pouze v prvním ročníku. Jistě, například v humanitně zaměřených gymnáziích je situace lepší, ale celkově mají učitelé velmi málo času vše potřebné studentům vysvětlit.
Ano, a je to dané i tím, že pamětníci války umírají. Mladým lidem prarodiče, kteří válku nezažili, nemohou předat osobní zkušenosti.
Příliš toho o mnichovské dohodě nevím, protože teď už ve škole dějepis nemáme. Každopádně se to stalo v Mnichově za druhé světové války, ale o co vlastně šlo, nedokážu říct. Mnichovská dohoda byla uzavřena před 2. světovou válkou. Dohodli se na ní Benito Mussolini, Adolf Hitler a nějaký zástupce Francie. Přesně však nevím, o čem Mnichovská dohoda byla. Němci po jejím podpisu zabrali československé pohraničí a předpokládali, že budou dál pokračovat na Rusko.
Po zradě spojenců při podpisu mnichovské dohody už asi měl prezident Beneš na výběr jen ze špatných a ještě horších rozhodnutí, jak konflikt s Německem řešit. Beneš neměl na výběr. Poté, co nás spojenci nechali Hitlerovi napospas a tlačili na nás Poláci i Maďaři, lidé si uvědomili, že boj by byl marný.
Ano, toto rozhodnutí nám ohnulo páteře, jak se říká. To bezesporu. Současní historici, kteří zastávají názor, že jsme se měli bránit, apelují především na morální podtext. Odhodlání bránit se bylo skutečně obrovské. Vojáci s nadšením rukovali a chtěli bojovat. Naše pohraniční opevnění se stalo jakýmsi nedotknutelným symbolem vzdoru československého národa.
Čtěte také: Článek o metrologii a prof. Tesařovi
To je na dlouhou diskuzi. Obecně lze říci, že opevnění mělo dát čas pro mobilizaci československé armády v případě nenadálého útoku. Naše armáda pak měla vzdorovat nepříteli co nejdéle až do doby, než nám přijdou na pomoc spojenci. Někteří autoři - například Jan Tesař v knize Mnichovský komplex - rozporují vžité teze o skvělé připravenosti československé armády a jejích obranných plánů.
To je otázka spíše pro vojenského experta, ovšem je jasné, že budování pohraničního opevnění nebylo výsledkem nějakého rozmaru či nepružnosti velení naší armády. Pevnosti jsme však nemohli nahradit mobilní polní armádou jednoduše proto, že by nebylo - vzhledem k počtu obyvatel - kým. Hrozilo však, že Němci vytvoří v pevnostní linii klíny a dostanou se do vnitrozemí, i když opevnění se bude ještě na hranicích bránit. Kromě krátké hranice s Rumunskem jsme byli obklopeni nepřátelskými státy. konfliktu a pokusí se z něj vytěžit územní zisky na úkor našeho státu.
Jedinou šancí po mnichovské zradě mohla být pomoc Sovětského svazu. Těžko říci, ale i z diskuzí mezi odborníky vyplývá, že případná Sovětská pomoc při našem konfliktu s Německem by byla velmi nejistá. A navíc nelze vyloučit variantu, že v rámci expanzivní politiky stalinského SSSR bychom dopadli stejně jako o rok později Poláci - že by si SSSR a Německo Československo jednoduše rozdělily.
Podle mého názoru bylo rozumné, že jsme nekladli žádný odpor, protože německá armáda byla mnohem početnější než naše, a předešli jsme tak zbytečným ztrátám na lidských životech. Obyvatelé Československa se tehdy bránit určitě měli. Alespoň se o to měli pokusit. Myslím si však, že reálná šance na to, že bychom se Německu opravdu ubránili, byla bohužel jen mininální. Myslím si, že by asi nemělo příliš velký smysl, kdybychom se po Mnichově snažili Německu postavit a bránit se. Politováníhodné ale je, že se tehdy neprojevil žádný vlastenecký duch a národní hrdost. Já vlastně nevím. Na jednu stranu se lidé nejspíš bránit chtěli, ale opevnění v té době ještě nebylo úplně hotové.
Čtěte také: Ordinační hodiny lékařské služby
Čtěte také: Silniční obzor a Jaroslav Franěk Tesař
tags: #jan #tesar #rusko #životopis
