PergolyLetohrádek královny Anny: Perla renesance a její unikátní střecha
Dnes budeme pokračovat v procházce po areálu Pražského hradu a zamíříme do letohrádku, který má dva názvy. Říká se mu Belveder, ale mnozí ho znají pod názvem Letohrádek královny Anny, pro kterou byl postaven. Hvězdy z jeho ochozu pozoroval i známý panovník Rudolf II.
Letohrádek královny Anny je elegantní renesanční stavba stojící v Královské zahradě Pražského hradu. Tato stavba, někdy zvaná též Belveder, je jednou z prvních čistě renesančních památek v Čechách a údajně jde o první stavbu tohoto typu na sever od Alp. Koncepce letohrádku s arkádovým ochozem kolem celé obdélníkové stavby platila ve své době za novátorskou, a to dokonce i v italské kolébce renesance. Svůj oficiální název dostala tato stavba na počest královny Anny Jagellonské, pro niž byla na žádost jejího manžela Ferdinanda I. Habsburského v 16. století postavena.
Historie a výstavba Letohrádku
Stavba letohrádku začala za vlády Ferdinanda I. a jeho manželky Anny Jagellonské. Bylo 16. století a vládu přebírala renesance, styl, který preferoval návrat k přírodě. Ještě dříve než letohrádek byla založena zahrada, jejímž architektem byl jakýsi Giovanni Spacco. Komnaty Pražského hradu byly v té době ještě gotické a neútulné, proto král přikázal stavět nové pokoje pro královnu, ale i letohrádek. Říkalo se mu také letní dvorec, protože byl určen jenom pro letní dny, kdy se tam měla scházet společnost.
Renesanční letohrádek v dobových pramenech nazývaný lusthaus, nechal Ferdinand I. postavit pro svou manželku Annu Jagellonskou na východním konci Královské zahrady. Stavba začala v roce 1538 podle modelu, který předcházejícího roku vytvořil v Janově architekt Paolo della Stella. Belvedér však vznikal pomalu, stavební práce přerušil požár Pražského hradu roku 1541, a pak roku 1552 stavitelova smrt. Není zřejmé, kdo nakreslil projekt stavby, mohl to být Paolo della Stella, sám panovník nebo i další nám neznámá osoba. Stavbu samotnou prováděl zednický mistr Giovanni Spatio, po něm pak Giovanni Mario del Pambio. Autorství projektu i vedení stavby ale různí autoři uvádějí různě. Práce byly obnoveny r. 1548 a vedl je opět Stella. Ten však r. 1552 umírá, stavbu převzal jihoněmecký stavitel Hans Tirol. Tuto osobnost uvádějí jen některé zdroje. Královi na stavbu přiděloval peníze zemský sněm, takže realizace vázla, král navíc nebyl spokojen s výslednou podobou, takže ihned po dokončení se podle nového projektu se od r. 1554 prováděla přestavba.
Horní patro objektu poté až do roku 1563 dostavoval slavný císařský architekt Bonifác Wohlmut, který letohrádek opatřil neobvyklou vzdušnou měděnou střechou zajímavého kýlovitého tvaru. Obléhanou patrovou budovu, skrývající v útrobách slavnostní schodiště a několik sálů, obíhá vysoký a opticky odlehčený arkádový ochoz na útlých sloupcích s jónskými hlavicemi. Druhé patro provzdušňuje hustá řada oken, střídajících se s nikami. Letohrádek je však mimořádně cenný také kamenickou výzdobou. Rozsáhlý cyklus reliéfů zdobí zábradlí ochozu, arkády, patky sloupů. Přes osmdesát scén s historickými, mytologickými a alegorickými náměty čerpá svůj ikonograficky zajímavý program z Ovídiových Proměn, Liviových Dějin Říma, ale také z dalších historických událostí, např. výjevy s válečnými úspěchy Ferdinandova bratra Karla V. Sám Ferdinand I. je ve výzdobě několikrát přirovnáván k antickému Herkulovi a je tak oslavována jeho síla a statečnost, dále je zachycen v idealizovaných galantních výjevech ze života královského páru. Milostný podtext řady ztvárněných reliéfů odkazuje jak k dobové renesanční módě, tak k intimnímu vztahu Ferdinanda a Anny, v němž stavba letohrádku hrála roli exkluzivního milostného daru. Jeden reliéf zobrazuje Ferdinanda I. jak podává květinu královně Anně. Má se za to, že to je symbolické vyjádření toho daru, krásné zahrady a letního dvorce královně Anně.
Čtěte také: Výhody valbové střechy
Královna Anna Jagellonská se však dokončení stavby nedočkala. Zemřela po porodu 15. dítěte v roce 1547. Nedočkal se ani Ferdinand I., který po požáru opustil Prahu a zemřel v roce 1564. Letohrádek pak dokončil Bonifác Wohlmut, stavitel hradní míčovny. Letopočet dokončení se považuje rok 1563.
Unikátní měděná střecha
Velkou zajímavostí stavby je střecha, která tvoří jednu z dominant Prahy. Při posledních opravách se přišlo na to, že konstrukce je udělána přesně tím způsobem, jak stavěli lodi holandští stavitelé. Předpokládá se, že ať už Bonifác Wohlmut nebo už jeho předchůdce Paolo della Stella sem pozvali takové odborníky, kteří vytvořili tuto konstrukci a pokryli ji potom měděným plechem. Ten zezelenal a už celá staletí tvoří jednu z dominant Prahy. Okolo střechy je ochoz, který byl posléze využíván hvězdopravci dvora Rudolfa II. Unikátní měděnou střechu ve tvaru obráceného lodního kýlu tehdy zdobily červené a bílé pruhy a malované znaky českého království.
Rekonstrukce střechy
Stáří původních historických měděných plechů použitých při oplechování střechy královského letohrádku nelze jednoznačně určit, snad pouze podle fyzického stavu a podle zpracování při výrobě. Jisté je, že na plechu byly signované značky či monogramy datované i z roku 1688 a výše. Dle dochovaných záznamů bylo při provádění oplechování střechy po roce 1562 použit měděný plech vyrobený v Bánské Bystrici. Při rozsáhlejší opravě roku 1688 byl použit plech vyrobený v Kutné Hoře. V následujících staletích byly prováděny částečné lokální opravy až do rozsáhlejší opravy roku 1989, rozšířené o škody vzniklé požárem. Do této doby byly prováděny opravy přeletovanými záplatami a v pozdějších letech za použití různých tmelů. V letech 2000 - 2004 proběhla rozsáhlá oprava celé střechy s poměrně velkou výměnou původní měděné krytiny. Přes všechny tyto opravy docházelo postupně k zatékání do Královského letohrádku a proto byl na základě požadavku památkové péče Pražského hradu vypracován projekt pro opravu kompletního střešního pláště.
Dle projektu měla být měděná krytina opatrně demontována, v pořadí jednotlivých pasů, s přesnou pozicí jednotlivých kusů zapisovaná do pasportizačních výkresů. Tuto původní představu o zachování a použití původní krytiny jsme se snažili zpochybnit a vyvolat diskuzi, jejímž smyslem bylo zcela nahradit původní měděnou krytinu za novou. Chtěli jsme jednoznačně vyloučit napojování původního byť historického plechu s novým, neboť jeho mechanické vlastnosti nemohly zajišťovat svůj základní požadavek, a to voděodolnost střechy jako celku. Samozřejmě tato myšlenka při vyřčení nenacházela pochopení všech odpovědných, ale na základě vzorkových testů provedených přímo na místě bylo dokázáno, že původní historická krytina není schopná snést mechanické namáhání při drážkovém napojování. Tato skutečnost musela být potvrzena specializovanou firmou a odbornými zkouškami jak na stavbě, tak i v laboratoři. Závěrem bylo konstatováno, že původní měděnou krytinu vzhledem k nízkým hodnotám mechanických vlastností nelze doporučit k použití pro drážkovanou krytinu.
Volba padla na patinovanou finskou měď Nordic green s požadavkem připravit a dodat vzorek, který by byl v barevném souladu s původní renesanční krytinou. Pro pokládku nového materiálu musel být postupně přepracován kladečský plán, který respektoval jednak dodané rozměry plechu, tak samozřejmě představy i požadavky projektanta a památkářů o zachování nebo minimalizování rozměrových rozdílů. Z rekonstrukce z roku 2000-2004 zůstalo v původním historickém renesančním materiálu 387 m2 a 566 m2 bylo nahrazeno mědí novou. Tato plocha tj. 566 m2 měděné krytiny byla demontovaná a upravovaná dle původního projektu k dalšímu použití. Jen pro představu po této úpravě a naohýbání nových spojovacích drážek bylo fyzicky pokryto 279 m2 tj. prostřih více jak 50%. Tato plocha se skládala z 1624 kusů a v průměru to znamená, že jeden m2 pokryté plochy se skládal z 5,8 dílů. Z toho jasně vyplývá nejen velká manuální pracnost při samotné pokládce krytiny, ale i nutnost, podřídit rozměrům vystříhaného materiálu kladečský plán. Z nově dodaného materiálu bylo pokryto celkem 674 m2 i tato celá plocha musela respektovat daná pravidla kladečského plánu při pokládce.
Čtěte také: OSB desky: Ideální pro vaši střechu?
Řemeslná náročnost byla velmi náročná a zodpovědná. Během rekonstrukce střechy probíhala v objektu letohrádku od června do září výstava Ferdinand Dobrotivý se spoustou exponátů a obrazů, kdy cena jednoho obrazu mohla převyšovat cenu díla. A nad touto výstavou probíhal dennodenní pracovní proces, kdy jedinou záchranou v případě přeháňky byly rychle natažené plachty. Výsledkem tohoto snažení je krásný pocit, že Belveder má nejenom krásnou, ale i plně funkční střechu.
Využití a další zajímavosti
Císař Rudolf II. letohrádek využíval pro své umělecké sbírky a astronomická pozorování, v 19. století pak bylo v prvním patře zřízeno astronomické pozorovatelny. Dokonce sem docházelo několik významných astronomů, jako Tycho de Brahe nebo Johannes Kepler. Pozorovatelnu navštěvoval velmi často i sám císař, který zde, po ztrátě královského titulu, v roce 1612 zemřel. Okolo střechy je ochoz, který byl posléze využíván hvězdopravci dvora Rudolfa II. Ten prý sám přikázal vystavět dřevěnou chodbu, kterou mohl procházet, aniž by sám byl viděn přímo z Pražského hradu do letohrádku a tam se účastnil pozorování hvězd. Chodba se sice nezachovala, ale zachoval se tzv. Prašný most, severní příchod k Pražskému hradu. Most byl dříve dvoupodlažní. Dole procházela veřejnost a po dřevěné galerii král a členové jeho družiny.
Přepychově zařízený letohrádek byl několikrát vyrabován za třicetileté války a Josef II. zde zřídil laboratoř dělostřeleckého pluku. Snad nad ním bděla sama královna Anna, neboť žádný z pokusů neskončil výbuchem a letohrádek se dočkal oprav. Období vlády císaře Josefa II. přineslo letohrádku nového majitele, neboť jej císař dal do rukou armády, která zde zřídila dělostřeleckou laboratoř. Roku 1836 dosáhl místodržící hrabě Karel Chotek vystěhování všech dělostřelců. Poté v letech architekti Bernard Grueber a Petr Nobile budovu obnovili, zrekonstruovali a upravili na Obrazárnu vlasteneckých přátel umění. V tomto období získal letohrádek překrásné monumentální klasicistní schodiště. V letech 1851-65 byl na stěnách prvního patra, dle návrhů ředitele Akademie Kristiána Rubena, vymalován cyklus historických scén, zachycující významné historické okamžiky z českých dějin.
Dnes se Letohrádek královny Anny využívá především v letních měsících pro výstavy umění a uměleckého řemesla.
Zpívající fontána
Před Belvederem je ještě jedna zajímavost - tzv. zpívající fontána. Zhotovil ji zvonař Tomáš Jaroš z Brna. V roce 1564 zachytil zprávu, že velký hmoždíř z Tábora má být odvezen do Kutné Hory a tam rozplaven, protože v jeho materiálu je stříbro. Rozborem zjistil, že se to nevyplatí a doložil, že stříbro, které z hmoždíře získají, nezaplatí všechny práce s tím spojené. Vyžádal si materiál k dispozici a začal tvořit fontánu podle návrhu italského umělce Francesca Terzcia. Jsou to dvě mísy. Ta vrchní mísa je zdobená figurou dudáčka s dudami a víme ze starých kronik, že v dudách byl jakýsi mechanismus, který s pomocí vody skutečně vyluzoval zvuky. Ta horní mísa má ještě jednu takovou zajímavost. Fontána je spojena i s jednou pověstí, která je založena na skutečnosti. Jak uvedla Milada Racková, její tvůrce Tomáš Jaroš zemřel ještě před tím, než za fontánu dostal zaplaceno a jeho vdova se proto obrátila na krále.
Čtěte také: Více o dřevěných konstrukcích střech
Renesanční kašna byla ulita v letech 1564-68. Jako materiál byla použita zvonovina a bronz. Fontána se nachází v místech, kde původně stával kamenný bazén, kam byla roku 1573 osazena. Kapky vody, které dopadají na okraj spodní mísy, vyvolávají při poslechu líbezné tóny. Střed fontány znázorňuje pastýře a řeckého ochránce lesů a pramenů - boha Pana. Na samotném vrcholu nalezneme postavu dudáčka.
tags: #letohradek #kralovny #anny #střecha
