Bezpečnost a umění na piazzettě Vrchlického divadla v Lounech: Pocta Zdeňku Sýkorovi

Monumentální geometrická kompozice světoznámého umělce a lounského rodáka Zdeňka Sýkory ze 60. let nově formuje piazzettu Vrchlického divadla v Lounech.

Protiskluzový nátěr pro bezpečnost návštěvníků

Bílé části na ploše před vchodem do divadla v Lounech budou drsnější, a za mokra tedy i bezpečnější. Postará se o to speciální nátěr, který firma právě nanesla. Při prvních podzimních deštích se ukázalo, že bílé části na zemi nebezpečně kloužou. Nepříjemné to bylo zejména pro návštěvníky divadla, protože piazzetta zdobí prostor před hlavním bezbariérovým vchodem. Město proto okolí osadilo varovnými tabulkami a s dodavatelskou firmou jednalo o nápravě. „Ze dvou vzorků, které přicházely v úvahu, jsme se na jednom shodli. Dojde tedy k přetření bílých ploch,“ konstatoval lounský místostarosta Vladimír Antonín Hons z Unie pro sport a zdraví. Upozornil také na to, že natírání potřebuje minimálně desetistupňové teplo. „Ty práce pak budou velice rychlé - troufnu si říct, že v řádu několika dnů,“ doplnil. Opravy už začaly - dělníci teď před Vrchlického divadlem lepí pásky kolem obrazců, aby bílá barva nezasáhla černou. Poté nanesou na bílé plochy nový nátěr. Celkem půjde o tři vrstvy.

Sýkorova kompozice a její historie

Plochu před divadlem tvoří černobílá geometrická kompozice, kterou v roce 1962 navrhl na divadelní oponu lounský rodák a světově proslulý malíř Zdeněk Sýkora. Protipožární opona z plechu zmizela při opravě divadla v letech 2001 až 2003. Loni se do města motiv vrátil. Realizace je jedinečným setkáním umění a architektury a současně spojením věhlasných jmen - Zdeňka Sýkory a Josefa Pleskota. Dílem malíře Zdeňka Sýkory prolínají jasná pravidla a matematický řád spolu s principy náhody. Celý život pracoval v Lounech, stranou uměleckých center, ale přesto se stal jednou z nejvýraznějších a nejoriginálnějších osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Věnoval se nejen malbě na plátno, ale také realizacím do architektury.

Sýkorovy realizace v architektuře

  • Pražané znají asi nejlépe geometrický skleněný obklad čtyř větracích komínů Letenského tunelu.
  • V roce 2005 byly vytvořeny dvě rozměrné malby s názvem Létání pro novostavbu objektu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy.
  • Své stopy v architektuře Sýkora zanechal i v Litvínově, ale i ve Švýcarsku či Nizozemsku.

Na přelomu let 1962 a 1963 také navrhl a pomaloval kovovou protipožární oponu tehdejšího Fučíkova divadla v Lounech, která ale byla při rekonstrukci divadla v roce 2001 zničena. Po pěti letech přípravné fáze projektu se město Louny letos v červenci dočkalo dokončení tohoto výjimečného počinu. Nové dílo je nejen významným příspěvkem k sérii uměleckých realizací ve veřejném prostoru, ale i důstojnou vzpomínkou na Zdeňka Sýkoru. Město v roce 2016 uzavřelo licenční smlouvu s dědičkou autorských práv, manželkou Zdeňka Sýkory, která dala svolení k použití geometrické kompozice.

Vyjádření architekta a představitelů města

Autor architektonického řešení Josef Pleskot při prvním vstoupení na piazzettu prohlásil: „Realizace mi objevila skrytou dimenzi architektonického prostoru v Sýkorově raném díle. Zvětšení kompozice do měřítka vstupního předprostoru Vrchlického divadla ukázalo, že na ploše vznikl svébytný architektonický prostor, do kterého lze vstoupit a být v něm, prožít v něm výjimečnou chvíli.“ Starosta města Loun Pavel Janda je rád, že se po různých peripetiích podařilo piazzettu dokončit. „Pro město je to třešinka na dortu, a i když mnozí namítnou, že to není nezbytná věc, jsem přesvědčen, že si ji Louny mohou dovolit,“ sdělil. Dále dodává, že na vznik díla, které budí vesměs pozitivní ohlasy, přispěly desítky dárců a firem: „Věřím, že i ti, kteří realizaci nepodporovali, si sem cestu najdou.“ Místostarosta Loun Vladimír Hons v této souvislosti dodává: „Je to hold ke 100. Celkové náklady se vyšplhaly na 8,9 milionu korun. Město Louny zaplatilo přes 5,7 milionu, další finanční prostředky získal Spolek Sýkora 2020, který uspořádal veřejnou finanční sbírku, do níž přispěla i Lenka Sýkorová. „Sbírka vynesla přes 1,6 milionu. Příspěvky se pohybují od stokorun po statisíce,“ zmínila předsedkyně spolku Jolana Planičková. Projekt finančně podpořila také Nadace ČEZ a společnost Ekostavby Louny. „Myslím, že není větší výzva pro místní obyvatele, ale nejen pro ně, aby tady ta opona byla a zůstala. Tohle stojí za to,“ shrnuje patron sbírky, herec a ředitel karlovarského filmového festivalu Jiří Bartoška, který je jedním z mnoha milovníků díla Zdeňka Sýkory. Vznik piazzetty finančně podpořili například i herec a režisér Zdeněk Svěrák, galerista Zdeněk Sklenář, který se propagaci Sýkorovy tvorby u nás i v zahraničí dlouhodobě věnuje, či ředitelka Nadace Charta 77 Božena Jirků. Mezi přispěvateli jsou i bývalí Sýkorovi studenti, lounští přátelé a všichni členové Spolku Sýkora 2020.

Čtěte také: Výhodný prodej prken v Lounech

Technologický postup realizace dlažby

Samotný technologický postup realizace nám popsal a zdokumentoval výrobní ředitel Coming Plus, a.s., Ing. Martin Kuchynka: „Aby byl výsledek naší práce perfektní, museli jsme nejdříve čekat, přes veškeré vynaložené úsilí, na celkové vyschnutí podkladního betonu, které nám dovolilo realizovat podlahový systém ze syntetických pryskyřic až letos v květnu.“

Fáze technologického postupu:

  1. Příprava podkladu: Odstranění vadné povrchové vrstvy betonové desky odfrézováním strojní frézou a přebroušením povrchu diamantovou bruskou na plocho.
  2. Otryskání a vysátí: Provedeno bezprašné otryskání ocelovými částicemi systémem BLASTRAC včetně finálního vysátí plochy průmyslovým vysavačem.
  3. Sanace poškození: Lokální vyspravení výtluků a děr betonové desky epoxidovým tmelem a sanace trhlin gravitačním zmonolitněním epoxidovou nízkoviskózní injektážní pryskyřicí.
  4. Penetrací vrstva: Po komplexní přípravě povrchu podkladu byla provedena stěrková penetrační vrstva epoxidové bezrozpouštědlové pryskyřice s pohozem křemenným plnivem (písek frakce 0,3-0,8 mm), přebroušení podlahovou bruskou na plocho, vysátí plochy průmyslovým vysavačem.
  5. Hlavní bílá vrstva: Dále následovala celoplošná aplikace hlavní bílé stěrkové nosné vrstvy epoxidové pryskyřice s pohozem bílým křemenným plnivem (písek frakce 0,3-0,8 mm).
  6. Rozměření díla: Po zatažení celé plochy povrchu litou epoxidovou bílou vrstvou následovalo podrobné rozměření a rozkreslení finálního díla na podlahu (podle přesného výkresu architektů týmu Josefa Pleskota).
  7. Aplikace černé vrstvy: Po dokončení rozkreslení díla se provedla aplikace jednotlivých segmentů černé „vystupující“ stěrkové nosné vrstvy epoxidové pryskyřice s pohozem černým křemenným plnivem (písek frakce 0,3-0,8 mm) a povrch těchto segmentů se následně zatáhl litou epoxidovou černou vrstvou.

Život a dílo Zdeňka Sýkory

Zdeněk Sýkora (1920-2011 v Lounech) začal v roce 1945 studovat výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Záhy byl obor přesunut na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde Sýkora od roku 1947 působil jako asistent a v letech 1966-1980 jako docent. Od 60. let vyučoval výtvarnou výchovu také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od ztvárnění krajiny postupně dospěl k abstrakci, kolem roku 1962 namaloval první strukturální obrazy, které jsou tvořeny elementy vloženými do rastru. V roce 1964 vznikly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první struktury programované s využitím počítače. Od roku 1973 vyvíjel nový systém založený na náhodnosti, který byl základem liniových obrazů, na jejichž tvorbě se od roku 1985 podílela také jeho manželka Lenka. Od druhé poloviny 60. let se začal objevovat na velkých mezinárodních výstavách konstruktivního umění. Jako jeden z mála Čechů se zúčastnil prestižní přehlídky documenta v Kasselu (documenta 4, 1968). Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových i českých sbírek.

Historie Vrchlického divadla v Lounech

Myšlenka vybudování vlastního divadla v Lounech sahá až někam k počátku minulého století, první stanovy „Spolku pro postavení divadla“ jsou datovány rokem 1900. Prvním viditelným výsledkem byla adaptace jeviště v hotelu Záložna v roce 1932, od té doby snad můžeme hovořit o prvopočátku vzniku divadla. Provizorní, byť na svou dobu poměrně dobře vybavené jeviště, se stalo základem všech dalších místních divadelních aktivit. Po válečném mezidobí, kdy byla budova divadla uzavřena a většina vybavení zlikvidována, pověřila počátkem roku 1947 městská rada pana Víta Nepora, technického revidenta MNV vypracováním modelu a projektu nového divadla. Pro potřebu vybudování divadla byl založen účet „Louny sobě“ a na stavbu dohlížel „Spolek Vrchlického divadla“. Touha místních obyvatel po divadle byla značná a po celou jednu generaci se vybíraly dary a příspěvky, prodávaly se tzv. „cihly“, jejímž „zakoupením“ se přispívalo na vybudování regulérního divadelního domu.

Financování a otevření divadla

Na první setkání „Spolku“ do největšího sálu ve městě - Na Zastávku - přišlo velké množství lidí, kteří se stali svědky neočekávané události: po aktuálních zprávách, ve kterých dr. V. Zíma spontánně navrhl vyhlásit finanční sbírku, jejímž cílem bylo vybrat milion korun. Nečekaně vystoupil čestný host schůze, E.F.Burian, který do všeobecného nadšení řekl: „Zahajuji tuto sbírku tím, že věnuji budovanému divadlu 10 000 korun.“ Po něm povstala jeho životní družka paní Kočová a jménem souboru E. F. Buriana prohlásila, že provedou sami sbírku a shromáždí pro divadlo rovněž 10 000 korun a navíc sehrají v nové budově zdarma jedno představení. Skutečně stovky lidí přispívaly penězmi či prací zdarma ke zdaru celé akce, v březnu 1950 sbírka činila 1 646 000,- Kčs a na dobrovolných brigádách bylo odpracováno více než 20 000 pracovních hodin. Vlivem společenské atmosféry padesátých let bylo nakonec divadlo rozhodnutím rady MNV - byť Kruh přátel Jaroslava Vrchlického i členové Spolku Vrchlického divadla (který byl tímto rozhodnutím přejmenován na Spolek divadla Julia Fučíka) byli proti - přejmenováno na Fučíkovo divadlo a slavnostně otevřeno v sobotu 29. října 1950 a až do neděle 12. listopadu se denně hrálo. Během těchto dní se odehrálo 20 představení, které navštívilo 10 540 diváků.

Divadlo jako kulturní centrum

Divadlo se skutečně stalo významnou součástí místního kulturního života, Národní divadlo sem poprvé přijelo 5. února 1951, kdy v Lounech jeho herci Zdeněk Štěpánek, Marie Burešová, Miroslav Bolek, Václav Švorc a František Velebný předvedli v civilním oblečení pásmo z Rostandova Cyrana z Bergeracu. I další výčet her je pozoruhodný: např. Lakomec, Višňový sad, Ženitba, Zkrocení zlé ženy či opery Rigoletto, La Traviata. Mimo Národního divadla do Loun zajížděla také Městská divadla pražská, Divadlo S.K. Neumanna, divadla z Mostu, Teplic, Ústí nad Labem a další. Divadlo bylo krátce po oficiálním otevření ve správě Spolku Fučíkova divadla, do poloviny roku 1959 Závodního klubu železničářů, později přešlo pod Osvětovou besedu při MěstNV a nakonec pod Společenské a kulturní středisko města Loun, které sídlilo přímo v prostorách divadla.

Čtěte také: Kvalitní OSB desky od výrobce z Loun

Lounští ochotníci

Nejstarším divadelním amatérským souborem v Lounech byl zřejmě soubor vedený paní Zlatou Husákovou, který se pod záštitou Obce baráčnické zabýval především folklórními a pohádkovými inscenacemi. Divadelní život v Lounech byl aktivní zejména v podobě souboru J.K.Tyla již v době první republiky a k hostování do jeho řad byli často zváni renomovaní umělci z pražských divadel. Během války se scéna přesunula do sálu Na zastávce, kde ochotnický divadelní život stále fungoval i v těchto pohnutých dobách. Přerušila ho až Heydrichiáda, byť profesionální soubory i po té době občas vystoupily. Počínaje rokem 1946, kdy přišel do Loun učitel Václav Šlajcher a nastudoval hru Václava Klicpery „Lhář a jeho rod“, která byla uvedena na mnoha místech nejen lounského okresu, můžeme mluvit o zlaté éře lounského ochotnického divadla. Dalším významným režisérem a dobrým hercem byl tragicky zesnulý Jaroslav Maněna, významně se do historie lounského ochotnického divadla zapsali i Václav Jaroš, Václav Zima či Ladislav Škaloud. Po otevření regulérní divadelní scény našel spolek J. K. Tyla mimořádně příznivé zázemí, měl zde i své dílny, které scénograficky obhospodařoval prof. Vladislav Mirvald a činnost spolku pokračovala po celá 60. i 70. léta. Po smrti Šlajcherově pracoval v úloze režiséra Zdeněk Bába, Jan Červa nebo Antonín Havlín a z jeho členů vyšlo i několik profesionálních herců. Své nejlepší roky měl soubor J.K.Tyla v šedesátých letech, kdy se dostal dvakrát i na národní přehlídku Jiráskův Hronov. Lounští ochotníci také dokázali nastudovat za svou existenci řadu kvalitních představení, mezi nejzdařilejší představení patřila hra Drahomíra a její synové, Charleyova teta, Bílá nemoc, Teta z Bruselu nebo Sen noci svatojánské. Koncem osmdesátých let došlo k útlumu činnosti, i přesto, že se hrou Rodina Tótů v roce 1988 se soubor J.K.Tyl probojoval na Hronov ještě jednou, ovšem toto představení se zároveň stalo posledním, jež ochotníci na lounském jevišti odehráli.

Oprava divadla a návrat k původnímu jménu

Po celá devadesátá léta minulého století se technický stav budovy stále zhoršoval a před představiteli města stála otázka, co bude s budovou dál. Nejednotný postoj jak úředníků, tak veřejnosti k divadelní budoucnosti provázely diskuse - od varianty vše zbourat a postavit na uvolněné parcele parkoviště nakonec zvítězil názor budovu opravit a obnovit tradici divadelního života. V roce 2000 přijalo tehdejší městské zastupitelstvo usnesení, v němž se rozhodlo o opravě budovy a navrácení jména po lounském rodákovi Jaroslavu Vrchlickém. Následovalo výběrové řízení na zpracování projektu a několikaletá, do etap rozložená oprava. Tato, prozatím nejvýznamnější, investice města Louny v jeho novodobé historii byla ukončena v polovině měsíce října 2003.

Zpátky do 60. let: Kulturní kontext Sýkorovy opony

Když se v letech 2001-2003 rekonstruovalo městské divadlo v Lounech, vzala za své plechová protipožární opona z roku 1963. Jejím autorem byl Zdeněk Sýkora, který je dnes považován nejen za jednu z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění, ale stal se také významným představitelem současného umění ve světovém kontextu. Na realizaci opony se také podílel jeho přítel malíř Vladislav Mirvald, který svým významem, stejně jako Zdeněk Sýkora, přesáhl hranice své vlasti. Opona měla úctyhodné rozměry - 7,8 x 5,8 metru - které snad vylučují krádež ze sběratelských důvodů. Počátek 60. let minulého století je dobou, která lidem, prožívajícím tehdy sladký čas mládí, zanechala v srdci hluboký otisk. I když si komunistická strana stále udržovala mocenský monopol, hrůzná 50. léta byla ta tam. V oblasti kultury bylo najednou možné, na co se dříve nedalo ani pomyslet.

Kulturní scéna 60. let

  • V roce 1963 byly Semaforu Suchého a Šlitra již čtyři roky, Petr Janda zakládá Olympic.
  • Začíná nová vlna českého filmu: Forman točí Konkurs a Černého Petra.
  • Pražané stojí fronty na lístky do Krejčova Divadla Za branou a Radokovy Laterny magiky.
  • Rozruch v literární obci budí knihy Josefa Škvoreckého či Bohumila Hrabala.

Zajímavé věci se ale děly i v oblasti výtvarného umění. Důležitá byla světová výstava v Bruselu roku 1958, na které získala československá expozice významná ocenění. Ta část výtvarné veřejnosti, která se na výstavě podílela, dostala po dlouhých letech možnost konfrontace se současnou světovou kulturou. Ještě v 50. letech vznikají tvůrčí skupiny Máj a Trasa, na které pak začátkem 60. let navázaly další. Hlásily se k tradicím české moderny a hledaly nové tvůrčí postupy. Významným mezníkem byla v roce 1962 pražská výstava skupiny UB 12, kam patřili Adriena Šimotová, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal a mnozí další. Povědomí o moderních trendech začaly počátkem 60. let zprostředkovávat i časopisy Výtvarné umění a Výtvarná práce. Informace o nových směrech v umění se ale šířily i neformálně, zejména v kroužcích kolem Jana Kotíka a Jiřího Koláře.

Louny v 60. letech

Louny byly v té době jiné než dnes. Především ještě stála obě historická předměstí. Zvláště to Žatecké s úzkými křivolakými uličkami, barokními statky, hospodářskými budovami a obytnými domy s trojúhelníkovými lomenicemi si udržovalo dávnou patinu. Přesto se od roku 1960 stalo správním centrem nového okresu, kam bylo připojeno Žatecko i vzdálené Podbořansko. Chceme-li alespoň trochu zakusit atmosféru tehdejších Loun, můžeme vzít do ruky knihu černobílých fotografií města a okolí, jak je zachytil objektiv Vladislava Mirvalda. Jestliže se 60. léta občas nazývají zlatou dobou české kultury, o Lounech to platí dvojnásob. Spiritus agens kulturního dění ve městě byl estetik Josef Hlaváček, zaměstnaný v tzv. osvětovém domě. Byl u všech důležitých počinů: založení klubu přátel umění, filmového klubu a lidové univerzity, kam přijížděli přednášet např. Václav Havel, Vojtěch Jasný či František Vláčil. Lounští ochotníci pod vedením Václava Šlajchera si troufali i na Ionesca. Do širšího lounského intelektuálního okruhu patřili i básník Emil Juliš, hudební skladatelé Zdeněk Šesták a František Chaun, knihovník Jiří Jedlička, archivář Bořivoj Lůžek, historik umění Jan Sekera, scénograf Miroslav Melena, kinař Jan Jíra či organizátoři kulturního života Dušan Vosyka a Jan Suchý. Pověstnými se ale Louny staly hlavně v oblasti výtvarného umění. Žili a tvořili zde tři umělci, jejichž jména jsou dnes v dějinách českého malířství pojmy: Kamil Linhart, Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora. Opomenut by neměl být ani tehdejší ředitel muzea a sochař Josef Šimůnek a o generaci mladší malíř Václav Jíra, který právě tehdy začínal se svými kinetickými objekty. Zatímco Linhart směřoval více k Praze a Litvínovu, Sýkorovo a Mirvaldovo pedagogické působení v Lounech bylo rozsáhlé a dosud nebylo adekvátně zhodnoceno. Mirvald vyučoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na místním gymnáziu. Těžiště Sýkorova profesního působení leželo na Pedagogické a Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl v roce 1966 jmenován docentem v oboru malba. Rád ale maloval v plenéru a rád se obklopoval mladými lidmi. V rodných Lounech se proto ujal vedení malířského kroužku, který vznikl v roce 1960. Zdá se proto logické, že ve městě s takovým kulturním zázemím vznikla galerie. Její první ředitel Jan Sekera vzpomíná, že bezprostřední impulz k jejímu založení dal jeden z pražských výtvarníků nebo výtvarných kritiků, kteří do Loun pravidelně zajížděli. Organizačně se myšlenky ujal Josef Šimůnek, který v roce 1963 ustavil při muzeu galerijní odbor. Jeho prvním počinem byla v roce 1964 výstava koláží Jiřího Koláře, s nímž se členové lounského okruhu přátelsky stýkali. Akviziční program galerie, která se 1. března 1966 osamostatnila a byla pojmenována po architektovi lounského kostela sv.

Čtěte také: Palubky tloušťky 3 cm

Vznik Sýkorovy opony pro divadlo v Lounech

Významnou kulturní institucí ve městě bylo divadlo, otevřené v roce 1950. Pořádala se zde zájezdová představení, koncerty klasické hudby a vystupovali zde místní ochotníci sdružení ve spolku Tyl. V roce 1962 bylo rozhodnuto vyzdobit protipožární železnou oponu. O okolnostech zadání a vzniku této zakázky nejsou bohužel k dispozici žádné záznamy. Písemnosti Fučíkova divadla z 60. let se nedochovaly, v zápisech městské rady není o oponě ani slovo. Tehdy dvaačtyřicetiletý Sýkora měl v té době za sebou zajímavý vývoj. Po surrealistických a kubistických začátcích 40. let se počátkem 50. let spolu s Vladislavem Mirvaldem rozhodli pro studium přírody a celé desetiletí pak společně trávili dlouhé hodiny při malbě v plenéru, zejména v okolí Loun. Jejich tvorba se nesla ve znamení realistické krajinomalby s postimpresionistickými rysy. Postupně však v jejich obrazech přestává být primární zobrazení skutečnosti a důraz se klade na barevné vztahy. Pro malířský vývoj Zdeňka Sýkory bylo pak důležité setkání s kolekcí Matissových děl v Ermitáži roku 1959. Ihned po návratu začíná malovat cyklus Zahrad - obrazů složených z barevných skvrn. Sýkora v jednom z rozhovorů říká, že v té době pochopil barvu a čáru jako konstruktivní a výrazové prostředky a zároveň zákonitost vztahu mezi jednotlivými barvami. Přibližně od roku 1960 se barevné skvrny zahrad geometrizují. Autora k tomu vedla snaha po vyloučení všeho subjektivního a zároveň hledání objektivního řádu. Klíčový byl pro Sýkorův vývoj rok 1962, shodou okolností právě ten, kdy obdržel zakázku na výzdobu lounské opony. Tehdy se seznámil s Pedagogickým náčrtníkem Paula Kleea, v němž ho zaujaly pasáže o obecných vlastnostech struktur. A právě v tomto roce začal ve svém ateliéru ještě v Husově ulici pracovat na první ze série struktur, Šedé struktuře. Kombinatorický princip, který Sýkora zvolil jako základní metodu při tvorbě struktur, umožňoval jejich tvarové i barevné variace. A protože stále usiloval o nalezení objektivního řádu, bylo logické, že do své tvorby časem zapojil i počítač. Od struktur pak, přibližně za deset let, vedla cesta k liniím, u nichž naopak jako základní tvůrčí princip zvítězila náhodnost. Zadání na dekoraci opony tedy přišlo v době, kdy Zdeněk Sýkora zcela měnil formu svého výtvarného vyjádření. Divadelní opona ale nebyla první zakázkou na výzdobu veřejného prostoru v Lounech. V letech 1958-1959 probíhala rekonstrukce hotelu Union. Tři lounští výtvarníci, sochař Josef Šimůnek spolu s malíři Sýkorou a Mirvaldem, do interiéru navrhli sgrafito, malované okno a reliéfní mozaikou obložili jeden ze sloupů. Redaktor okresního týdeníku Nové Lounsko práci umělců pochválil a projevil svérázné pochopení pro náznaky abstrakce: „Umělci se vyhnuli plochému napodobování přírody, tolik vyžadovanému kdysi měšťáky, kteří považovali dílo z jejich hlediska tím věrnější, čím více se blížilo fotografii.“ Rozměry malované plochy byly obrovské a práce na oponě se musely stihnout do určitého termínu, Sýkora proto požádal o pomoc svého dlouholetého přítele Vladislava Mirvalda. Ten byl s divadlem úzce spjatý. Již v 50. letech pro ně navrhoval plakáty a pro některé hry dekorace a scénografická řešení. Právě tehdy absolvoval krátkodobou profesní epizodu odborného asistenta na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Stručné svědectví o práci na Sýkorově oponě máme od samotného Vladislava Mirvalda. Ten v novinovém článku, který vyšel roku 2003, vypráví o technických okolnostech realizace. Protože se horní okraj opony nacházel ve značné výšce, bylo třeba malovat z lešení. To bylo ovšem improvizované, sestavené z náhodně posbíraných stolů. Jednou se prý stalo, že se Sýkora zřítil až do orchestřiště. Naštěstí se vážně nezranil. Atmosféru společného malování zachycuje několik fotografií.

tags: #louny #dlazba #pred #divadlem #informace

Oblíbené příspěvky: