Mafie, utopení a beton: Od pašování lidí po skryté podzemí

Mafie je fenomén, který se projevuje v různých formách po celém světě, od organizovaného pašování lidí přes drogové kartely až po skryté komunity na okraji společnosti. Tento článek se zabývá několika aspekty této problematiky, včetně finančních mechanismů pašování, násilných činů a snah o vymýcení symbolů mafiánské nadvlády.

Finanční zisky z pašování lidí a nebezpečné plavby

Pašeráci lidí používají černé gumové čluny dlouhé asi osm metrů. Do každého posadí minimálně čtyřicet lidí, každý nad tři roky platí 1200 dolarů. Pokud odečteme cenu člunu a motoru, pak z každého vypraveného člunu mají provozovatelé zisk v přepočtu asi milion korun.

Plavba samozřejmě přináší riziko poruchy motoru, proražení člunu, převržení a utopení. V sobotu kolem druhé odpoledne připlul jeden člun z třetiny vyluštěný. Uvnitř bylo po lýtka vody, ve snaze odlehčit člunu někteří muži cestou vyskočili a drželi se jen šňůr, natažených po obvodu člunu. „Volali jsme pobřežní hlídku, ale bylo to marné,“ říká stále ještě roztřesený muž, původem ze syrského Aleppa, když plavbu přestál.

V neděli dopoledne zase přestal jít jednomu z člunů motor asi tři sta metrů od pobřeží. Uvnitř měli pouze jedno pádlo, jinak máchali do vody rukama. Do toho brečelo několik malých dětí, které seděly uvnitř na podlaze. Naštěstí vítr a vlny pomohly dostat člun k pobřeží.

O kus dál u opuštěného člunu jedno drama teprve začíná. O lodní motor, který je teď volně k mání, se přetahují party chlápků. Čekají na příjezd člunů, a jakmile se některý objeví blízko pobřeží, mohutným máváním je navigují k sobě, jako když trhovci lákají zákazníky.

Čtěte také: Pohledový beton a bednění

Uprchlíci šťastní z toho, že plavbu přežili, se o cenné a snadno odmontovatelné motory nestarají. Na téhle pláži se o ně tedy v neděli přetahují jeden mladý Bulhar, několik místních a pak parta turecky a řecky mluvících mužů s téměř novým pickupem. „Jsou součástí té mafie. Berou motory a posílají je zpět na druhou stranu k dalším plavbám,“ šeptá jeden z přítomných fotografů, kteří na severu Lesbu už nějaký čas pobývají.

Právě ti motor získávají i teď a odnášejí jej na korbu auta. Jeden jejich konkurent to nevydrží a snaží se jim motor vytrhnout z ruky. Vše končí pěstmi, kopanci a zakrvaveným obličejem od hozeného kamene.

Vraždy a skrývání těl: Brutální praktiky drogové mafie

Vraždou Ericha se původně zabývali jen slovenští kriminalisté. Mladíka utajená svědkyně viděla naposledy loni 4. listopadu. Erich podle ní odešel z práce, venku na něj čekala trojice v kuklách nebo kapucích. Slovenští kriminalisté zjistili, že ho na parkoviště vylákali pod záminkou aplikace drogy. Omámeného mladého muže pak naložili do auta a zavezli za Ilavu, kde jej jeden z bratrů zabil. Doslova ho popravil - zezadu mu do hlavy a zad zasadil několik ran samopalem. Podle slovenské policie mají smrt mladíka na svědomí bratři Dávid a Dominik K. (26) z obce Udiča u Povážské Bystrice. Muži stáli v čele drogové slovenské mafie.

Mrtvolu mladíka pak slovenští mafiáni naložili do auta a odvezli na Valašsko za obec Študlov u Vsetína. „Tam vykopali více než jeden metr hlubokou jámu, do které tělo ukryli, částečně zabetonovali, zahrnuli zeminou a zamaskovali,“ upřesnil mluvčí české Národní centrály proti organizovanému zločinu Jaroslav Ibehej. Když se slovenští policisté dověděli, že tělo má být ukryté na Valašsku, požádali o pomoc své české kolegy. Ti několikrát provedli v tamních lesích pátrací akce a nakonec slavili úspěch. Přesto, že bylo tělo částečně zabetonováno, pes speciálně vycvičený na hledání mrtvol označil jedno místo na stráni lesní mýtiny. „Kriminalisté tělo vyzvedli z hrobu a následná pitva prokázala, že muž byl skutečně zavražděn několika výstřely. Oba bratři jsou ve Slovenské republice stíháni pro trestný čin úkladné vraždy, za který jim hrozí až doživotní trest odnětí svobody,“ dodal Ibehej. Momentálně jsou oba mafiánští bratři ve vazbě za jinou trestnou činnost. Z celé organizované skupiny se už sedm lidí přiznalo k drogové trestné činnosti.

Demolice symbolů mafiánské nadvlády v Neapoli

Na neapolském předměstí Scampia, které se v uplynulých letech dostalo do obecného povědomí díky seriálu Gomora o místní mafii, začala demolice dalších tří výškových budov. Výškovým budovám se pro jejich nezvyklý tvar říká Le vele (plachty) a první tři byly zbourány v období 1997-2003. Komplex vyrostl na severu Neapole v 60. a 70. letech podle projektu architekta Franze Di Salva. Komplex se od 80. let stal symbolem chudoby a zchátralosti. V Itálii i za jejími hranicemi Scampia proslula jako bašta neapolské mafie Camorra.

Čtěte také: Jídelní stůl MDF beton: Co zvážit?

V uplynulých letech se nezvykle tvarované budovy dostaly do obecného povědomí díky populárnímu seriálu Gomora. Betonové bloky protkané azbestem a lemované zemí nikoho plnou odpadků tvořily dominantu severu Neapole pět desetiletí. Aktivisté se pověst místa a jeho obraz v médiích pokusili očistit a v posledních letech se zde situace skutečně zlepšila. Nemálo lidí si přesto přeje, aby budovy zmizely - nejvíce ze všech paradoxně místní. Před začátkem demolice rozvinuli její příznivci spolu s neapolským starostou Luigim de Magistrisem transparent s nápisem „Boj skončil vítězstvím.“ Při demolici se nebudou používat výbušniny, úřady vybraly pomalejší cestu - betonové struktury kleštěmi rozeberou speciální demoliční stroje. Z komplexu zůstane zachována pouze jedna z budov, kterou obsadí místní radnice.

Život v pražském podzemí: Kanálníci a mafiánské kostky

Praha - pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku - se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj.

Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník.

Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé.

Přehled situace v uprchlických táborech a registrace

Když uprchlíci dorazí do Mytilény, míří jednoho ze dvou přijímacích táborů mimo město. Jeden je pouze pro Syřany, druhý - dál od města - pro zbytek běženců. Město pro ně provozuje autobus s jízdenkami za přijatelná dvě eura, jimiž mohou z táborů dojet do města.

Čtěte také: Beton Brož: Alternativa k pravému dřevu

Registrace probíhá hladce. Pro Syřany se odehrává hned u moře na dětském dopravním hřišti, kde i teď svítí semafory - pěkně podle pravidel červená, žlutá, zelená. U vchodu do plotem obehnaného prostoru prodává místní Řek broskve - tři po euru, pití a sladkosti. O kus dál vydává charita teplé jídlo s plackami.

Přístup k registracím reguluje dvojice policistů a čekání trvá jen několik desítek minut. Pak se jde k prvnímu stolečku, kde se vyplňuje identifikační karta. Tady sedí úředníci vládnoucí arabštinou, na ověřování detailů ale není čas. “Sýrie? Dobře. Tohle je vaše dcera? Určitě?“

Je zapsáno a postupuje se k dalšímu stolku, kde imigrační úředníci vydávají orazítkované papíry, které jsou klíčem k lístkům pro plavbu do Atén a dál. Pak ještě do třetí fronty, kde se registrace oxeroxuje a řecká vláda reprezentovaná tady obsluhou xeroxu si jednu kopii ukládá do papírové krabice. Otisky prstů se nesnímají.

V neděli v podvečer vyřizují pořadové čísla kolem 86 tisíc. Znamená to tedy, že tolik lidí ostrovem Lesbos letos prošlo? Úředník kroutí hlavou, že neví. Vědět by to měl jeho nadřízený, který jediný může dát informace. A kdo to je? Neví, v poslední době se prý střídají.

Přijímací procedurou akorát prošla i rodina Basila Sájida. Trvalo to jen necelou hodinu, nad čímž teď spokojeně přikyvují. S manželkou a dvěma malými dětmi vyrážejí shánět hotel na jednu noc a vzápětí pak koupit lístek na trajekt.

Právě s tím jsou tady asi největší potíže. Nejde ale o drama. Kdo chce uspět, musí mít trpělivost vystát frontu na rozpáleném betonu v přístavu a trochu ostré lokty nenechat se ve frontě odstrčit. Na Lesbos jezdí tři velké trajekty denně. Za palubní lístky nejnižší třídy uprchlíci platí běžnou cenu - 45 eur. Někdy si ale prodavačky v prodejních budkách řeknou víc - padesát, občas šedesát. Na sehnání lístku se obvykle čeká den, maximálně dv...

tags: #mafie #utopeni #beton #informace

Oblíbené příspěvky:

• koupelnové obklady s dekorem dřeva
• Prohlédněte si dlažbu Multi Tahiti – ideální pro interiér i exteriér
• Kompletní návod na zateplení půdních prostor
• Zjistěte více o plochých střechách
• řešení odpadních vod v Liberci