PergolyBetonový sarkofág na Marshallových ostrovech: Časovaná bomba uprostřed ráje
Představte si ráj na Zemi. Bílé písčité pláže, průzračně modré vody Tichého oceánu a nedotčená příroda, která dýchá klidem a krásou. Takové byly Marshallovy ostrovy v Tichém oceánu, dokud se na tuto idylu nezřítil stín radioaktivního nebezpečí. Marshallovy ostrovy jsou malebný ostrovní stát zasazený v Tichém oceánu mezi Havají a Filipínami. Scenérii s kokosovými palmami a křišťálově čistou vodou ale zkazí betonové monstrum, kterému se přezdívá hrobka Runit. Jde o betonový poklop, jenž má obyvatele chránit před radiací.
Dědictví jaderných testů
Příběh Runit Dome, betonového pohřebiště jaderného odpadu, je děsivým varováním před nepředvídatelnými následky jaderného zneužití. Některé části Marshallových ostrovů, které se rozkládají uprostřed Tichého oceánu, jsou dnes kontaminovány radioaktivitou na úrovni srovnatelné s Černobylem.
Proč Marshallovy ostrovy?
Příběh Runit Dome sahá až do čtyřicátých let 20. století, kdy Spojené státy vybraly Marshallovy ostrovy jako ideální místo pro provádění svých jaderných testů. Důvodem byla nízká populace a relativní odlehlost od ostatních zemí a námořních tras.
Zkoušky, které změnily osud ostrovů
Roku 1946 Spojené státy provedly svůj první jaderný test na těchto krásných ostrovech. Mezi lety 1946 a 1958 vypálily Spojené státy 67 jaderných a atmosférických bomb (pozn. red.: atmosférická bomba je jaderná zbraň, jež exploduje ve vzduchu) na atolech Enewetak a Bikini. Jen zlomek, 67 v letech 1946 - 1958, se uskutečnil na Marshallových ostrovech. Během následujících pěti let explodovalo poblíž atolu Enewetak a Bikini dalších osm jaderných bomb o síle od 23 do 225 kilotun. V roce 1952 začala americká vláda testovat ještě mocnější zbraně, a během čtyř následujících let uskutečnila celkem 25 jaderných testů včetně ničivého výbuchu Castle Bravo, jenž byl tisíckrát silnější než bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki. Šlo tedy o nejsilnější vodíkovou bombu, jakou kdy USA odpálily.
Silnější než celá druhá světová válka v jediné vteřině: Monstrum Ivy Mike vypařilo ostrov z mapy a šokovalo i své tvůrce. Ráno 1. listopadu 1952 přestal existovat celý ostrov. Termonukleární test Ivy Mike s výtěžkem 10,4 megatuny zanechal na místě ostrova Elugelab jen podmořský kráter. Koncem padesátých let, kvůli obavě ze zákazu pozemních testů, se počet odpálení zvýšil na třiatřicet bomb. Po podpisu Smlouvy o omezení jaderných zkoušek se Američané v šedesátých letech zaměřili na biologické zbraně. V sedmdesátých letech testy konečně skončily.
Čtěte také: Vlastnosti a vzhled betonových pražců
Tyto testy učinily neobyvatelnými nejen Bikini, ale kontaminovaly i další atoly, Enewetak, Rongelap a Utirik, na které dopadl radioaktivní spad. Výbuch bomby způsobil masivní destrukci na okolních atolech, což vedlo k vážným popáleninám a zdravotním potížím místních obyvatel v důsledku radioaktivní kontaminace. V některých oblastech došlo k výraznému zvýšení výskytu rakoviny, pravděpodobně v důsledku radioaktivní kontaminace. Americká vláda obyvatele atolu v roce 1946 násilně přesunula na jiné ostrovy kvůli kontaminované vodě a jídlu. Americká armáda nabídla finanční kompenzace obyvatelům Marshallových ostrovů, kteří byli nuceni kvůli jaderným testům opustit své domovy. Mnozí však tvrdí, že odškodnění nebyla dostatečná.
Zrod Runit Dome
Desítky let jaderných výbuchů zde způsobily nepředstavitelné škody - obrovské krátery, zničené ostrovy a především tuny radioaktivního odpadu. Američané v rámci odškodnění za testy jaderných zbraní souhlasili s tím, že oblast vyčistí od nebezpečných látek. Jenže jak záhy zjistili, ukousli si příliš velké sousto. Na ostrovech se nacházelo 101 498 kubických metrů radioaktivního odpadu. Nejhorší byl ostrov Runit. Proběhlo tam 11 testů a podpovrchová voda byla tak kontaminovaná, že byl ostrov pro člověka napořád neobyvatelný.
Komise pro atomovou energii tak přišla s návrhem, že by se odpad uskladnil v kráteru, a ten by se následně uzavřel betonovým víkem. Práce provedly americké jednotky, mezi roky 1977 až 1980 zde pracovaly tisíce vojáků. Kráter musel spolknout celkem 73 000 metrů krychlových radioaktivního odpadu. Potom se přiklopilo betonové víko o tloušťce cca 7 metrů a průměru cca 114 metrů. Vojáci, kteří se na stavbě podíleli, poté trpěli rakovinou, problémy s kostmi anebo se jejich děti rodily s vrozenými vadami.
Runit Dome je betonová kopule o tloušťce 45 centimetrů a průměru 115 metrů. Původně byl navržen jako dočasné řešení, ale zůstal na svém místě po mnoho desetiletí a začíná jevit známky stárnutí.
Vláda Marshallových ostrovů je přesvědčená, že USA odmítly převzít odpovědnost za ekologickou katastrofu, kterou za sebou nechaly. Marshallovy ostrovy tehdy mimo jiné nevěděly, že USA na souostroví uskladnily 130 tun kontaminované zeminy z nevadského polygonu, nedozvěděly se ani o místech uložení odpadu či o tom, že zde byly zkoušeny i biologické zbraně. Ostrovní činitelé také uvádějí, že jim nikdo neřekl o klimatických změnách a o tom, že betonová kopule může prasknout a jaderný odpad uniknout.
Čtěte také: Vlastnosti překladů RZP
Časovaná bomba v Pacifiku
Stoupající hladina moře nyní dosahuje břehů ostrova Runit, což způsobuje erozi betonu a únik radioaktivního materiálu do okolní půdy a vody. S tím se však mění v naléhavou krizi s čitelnou časovou osou. Klimatické změny ohrožují na Marshallových ostrovech betonový sarkofág, který tam k uložení radioaktivního odpadu po zkouškách nukleárních zbraní vybudovaly Spojené státy. Stoupající moře a praskající beton teď mění dočasné řešení z roku 1979 v časovanou bombu.
Konstrukční nedostatky
Pod betonem silným necelých padesát centimetrů leží přes 73 000 m³ radioaktivního odpadu - kontaminovaná půda, korálový písek, trosky budov a sudy s materiálem prosyceným plutoniem-239. Prvkem s poločasem rozpadu 24 100 let. Beton vydrží nanejvýš staletí. Matematika tohoto příběhu nevychází. Runit Dome je katastrofou v mnoha ohledech. Zaprvé je symbolem bolestné historie amerických jaderných testů. Za druhé představuje vážné nebezpečí, protože betonová kopule začíná stárnout. Změny klimatu tuto „bezpečnostní pojistku“ čím dál více poškozují. Hlavně prudké bouře. Pokud by začala schránka protékat, mohl by se obsah kráteru vylít do Tichého oceánu.
Základní konstrukční problém kupole byl znám od počátku: radioaktivní odpad je uložený v nevyloženém kráteru bez izolačního dna. Spočívá přímo na korálovém štěrku a písku, jimiž se volně pohybuje podzemní voda ovlivňovaná přílivem a odlivem. Kupole plní funkci víka - nikoli hermeticky uzavřeného trezoru. Kupole Runit nemá nepropustné dno - radioaktivní odpad tak leží přímo na porézním korálovém vápenci, jímž přílivová podzemní voda proudí volně do laguny i do Tichého oceánu. Praskliny v betonové skořepině jsou viditelné pouhým okem.
Hrozba pro životní prostředí a zdraví
Výzkumníci našli značnou koncentraci radioaktivních izotopů, plutonia-238,239,240; americia-241, a cesia 137 na 11 ostrovech napříč čtyřmi atoly. Největší hodnoty radiace naměřili na atolu Bikini, kde Američané provedli v roce 1954 nejsilnější test termonukleární zbraně známý jako Catle Bravo. Podle vědců je atol díky vysokému podílu radiace neobyvatelný. Vysoké hodnoty gama záření byly zvláště naměřené na ostrovech Enjebi v atolu Enewetak a na ostrově Naen v atolu Rongelap.
„Překvapivá byla síla gama záření na ostrově Naen, který se nachází na vnějším okraji atolu Rongelap. Během Castle Bravo byl (ostrov) obydlený. Pak byli lidé odsunuti, vrátili se a znovu museli odejít. Je to docela hrozná historie toho, co se stalo lidem z Rongelapu,“ řekla serveru Live Science Ivana Nikolic-Hughesová, jedna z členek vědeckého týmu. Stanice CNN poukazuje, že vysoká míra radioaktivity na ostrově Naen může být dána tím, že ostrov byl používán jako skládka pro radioaktivní odpad při čištění Rongelapu.
Čtěte také: Obrubník 100x20x5 cm
Při projekcích nárůstu mořské hladiny o jeden metr do roku 2100 hrozí, že 73 000 m³ kontaminovaného materiálu přijde do přímého kontaktu s otevřeným oceánem, jehož součástí jsou i lovná stanoviště místních rybářů. Studie, publikovaná v prestižním akademickém žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences, varuje, že radioaktivní izotopy by postupným smýváním mohly proniknout do oceánu a kontaminovat vody kolem ostrovů. Vědci radí obyvatelům Marshallových ostrovů, aby se zdržovali na těch jižních, kde sídlili pozorovatelé jaderných testů a které tedy nebyly radioaktivním odpadem tolik zasaženy.
Klimatická změna jako katalyzátor krize
Marshallovy ostrovy leží v průměrné výšce pouhých dvou metrů nad mořem. Kupole Runit převyšuje okolní krajinu přibližně o tři metry. Při mimořádně silných přílivech - takzvaných královských přílivech, které souostroví zažívá stále častěji - mořská voda zaplavuje nízko položené části ostrůvku a oblévá vnější stěny kupole.
Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) ve svých projekcích předpokládá nárůst průměrné hladiny světového oceánu o 0,3 až 1 metr do roku 2100. Pro oblast Marshallových ostrovů pracují novější regionální odhady se zvýšením hladiny moře zhruba o 22 až 62 cm do roku 2090 v emisně nepříznivém scénáři. Runit Island by při silných bouřích čelil pravidelným záplavám. Kupole by mohla být zčásti nebo zcela pod vodou. Radionuklidy jako plutonium-239, cesium-137 a stroncium-90 by se mohly dostat do laguny, do oceánu a do potravního řetězce. Obyvatelé přilehlých ostrůvků loví v laguně ryby denně. Závislost na mořských zdrojích potravy je v Marshallových ostrovech existenční - alternativy jsou omezené a dovoz drahý.
Americké ministerstvo energetiky ve své zprávě z roku 2013 uznalo, že kupole je zranitelná vůči klimatickým změnám a stoupající hladině moří. Zpráva nicméně k bezprostřední akci nevedla.
Slovníček pojmů
- Plutonium-239: Syntetický radioaktivní prvek vznikající při jaderných výbuších i v reaktorech. Jako alfa-zářič je vysoce toxický při vdechnutí nebo požití. Poločas rozpadu 24 100 let.
- Poločas rozpadu: Doba, za níž se rozpadne polovina atomů radioaktivní látky. Čím delší poločas, tím déle látka zůstává radioaktivní.
- Radionuklid: Nestabilní atomové jádro, které se samovolně přeměňuje za vyzařování energie ve formě záření. Na atolu Enewetak jsou přítomny zejména plutonium-239, cesium-137 a stroncium-90.
- Cesium-137: Radioaktivní izotop cesia vznikající při jaderných výbuších. Poločas rozpadu přibližně 30 let. Snadno se váže na půdní částice a je rizikový při vstupu do potravního řetězce.
- Stroncium-90: Radioaktivní izotop, který se v těle chová podobně jako vápník a ukládá se do kostí. Poločas rozpadu přibližně 29 let. Patří mezi nejrizikovější produkty jaderných výbuchů z hlediska dlouhodobého zdravotního dopadu.
- Atol: Prstencovitý korálový ostrov obklopující mělkou lagunu, vzniklý nad ponořeným sopečným vrcholem. Naprostá většina atolů se nachází těsně nad hladinou oceánu, jsou proto extrémně citlivé na její výkyvy.
- Královský příliv: Výjimečně vysoké přílivy způsobené kombinací přitažlivosti Měsíce, Slunce a dalších faktorů. Na nízko položených ostrovech způsobují dočasné záplavy, které jsou se stoupající hladinou moří stále závažnější a častější.
tags: #marshallových #ostrovech #betonový #sarkofág
