Nad střechami Vídně: české stopy a majestátní památky

Mnozí Češi mají v posledních letech za to, že lidé přicházející odjinud jsou nebezpeční asociálové, kteří přišli vysávat sociální systém a brát práci zároveň. Nejspíš jsme jako národ zapomněli, že jsme sami po dlouhou dobu utíkali před pronásledováním či odcházeli za lepším životem do zahraničí. Z Čech a hlavně z Moravy však lidé vyráželi především do hlavního města, rozuměj Vídně. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se o městu na Dunaji říkalo, že je vůbec největším českým městem.

Česká Vídeň: Historie a vliv

Při sčítání lidu v roce 1910 udalo 23 % obyvatel tehdy dvoumilionové metropole za místo narození Čechy nebo Moravu. Podle odhadů se ve Vídni do první světové války trvale usadilo celkem šest set tisíc Čechů a Moravanů, dvě třetiny z nich českého a třetina německého mateřského jazyka, nejvíce z jižní a střední Moravy a jižních Čech.

Významné osobnosti a každodenní život

Z Libavé u Olomouce do města přišel například Ignaz Czapka, v letech 1838 až 1848 starosta Vídně. Mezi moravské rodáky patří také Sigmund Freud nebo Leo Slezak, ve své době v Evropě i zámoří oslavovaný tenor. Obyčejný člověk z Moravy se ovšem v metropoli habsburské říše živil hlavně jako dělník nebo řemeslník, respektive jako služebná či kuchařka. Často šlo o náctileté, které jejich chudí rodiče nedokázali zajistit. V nablýskaném hlavním městě pak živořili v otřesných podmínkách, dřeli od rána do večera a mnohdy ani nechodili do školy. Z českých zemí kupříkladu pocházeli tři z pěti stolařských učňů ve Vídni v roce 1860. Nejznámějším byl jistý Klement Gottwald, který do učení nastoupil jako dvanáctiletý v roce 1908. „Jednou, když jsem byl vyvolán a odpovídal se svou špatnou němčinou, vysmáli se mi všichni spolužáci a učitel s nimi,“ vzpomínal už jako prezident. Také každá druhá ve Vídni zaměstnaná služebná v roce 1880 přišla z Českého království. Mladé dívky si toto povolání vybíraly proto, že v překotně rostoucím městě panoval nedostatek bydlení. Kamrlík pro služku byl sice stísněný a neútulný, ale dívka nemusela s bůhvíkým sdílet přeplněnou místnost v činžáku - běžně se pronajímaly jen postele na osm hodin denně, kdy se v jedné střídali tři lidé s různými směnami ve fabrice. Zato však byla více či méně vystavena libovůli pána domu. „Chvíli jsem sloužila u velice pobožné rodiny v devátém okrsku. Paní domácnosti byla milá, ale on byl naprostý prasák,“ vzpomínala na sklonku života Barbara Spirik, ročník 1882. Česky se mluvilo i na stavbách, na sezónní práce ve stavebnictví z jižní Moravy přicházely často celé rodiny. Především v cihelnách běžně dřely deseti či dvanáctileté děti po boku svých rodičů. Byla to vyčerpávající práce s vážnými následky na zdraví a takzvaní Ziegelböhm, tedy „cihločeši“, tvořili skutečné dno společnosti. Tak či onak lze jen s malou nadsázkou říct, že to byly hlavně moravské ruce, které postavily majestátní Ringstrasse, a způsobily, že je rakouská kuchyně tak podobná té české.

Tabulka: Příliv Čechů do Vídně

Asimilace a boj o jazyk

Našince Vídeňáci vnímali jako noční můru starousedlíků nasupeně přihlížejících, jak se jim „jejich“ město mění před očima. Navíc se příliš neasimilovali, spíše pěstovali svoji paralelní společnost. „Hodně se mluvilo česky. Vždyť já německy neuměla,“ vzpomínala Spirik. „Když jsem s paní chtěla něco vyřídit, zašla jsem za jednou českou ženou, aby jí to převykládala. Ale práci jsem rozuměla, to mi nikdo nic říkat nemusel.“

Češi se brzy začali organizovat, už v roce 1868 byl v dělnické čtvrti Favoriten založen Česko-slovanská Dělnická jednota a v roce 1883 otevřel vzdělávací spolek Komenský první ze svých škol a školek. Jenže vysvětlete to křesťanským sociálům vládnoucím městu. Starosta Karl Lueger, za jehož třináctileté vlády v letech 1897-1910 Vídeň vyrostla do dnešní krásy, je považován za prvního moderního populistu, který obratně hrál na strunu nenávisti proti Židům a také Čechům. Ti nejenže neměli zastoupení mezi konšely města, Luegerův magistrát navíc vytvářel silný tlak na jejich asimilaci. Kupříkladu musel každý žadatel o domovské právo z českých zemí odpřísáhnout, že bude „udržovat německý charakter Vídně“, a do služeb města Češi ani nebyli zaměstnáváni. Rudým hadrem bylo národovcům především české školství. Od roku 1896 se dolnorakouský zemský sněm každoročně snažil přijmout zákon, který by z němčiny udělal jediný povolený vyučovací jazyk také ve Vídni, která tehdy s Dolními Rakousy tvořila jednu zemi. Císař jej pokaždé smetl ze stolu, ale Lex Kolisko, pojmenovaný po svém předkladateli, pravidelně zavdával důvod k tomu, aby se politici mohli předvádět ve výpadech vůči Čechům. Institucím spolku Komenský alespoň nikdy nedovolili získat statut veřejných škol, takže závěrečnou zkoušku v českém jazyce museli jejich žáci skládat v Břeclavi.

Čtěte také: Vydejte se po stopách Komisaře Rexe

S koncem války a zrodem Rakouské republiky získali vídeňští Češi na základě Brněnské dohody s ČSR právo na veřejné školství v českém jazyce. A česká sociální demokracie měla za podpory sesterské SDAP od roku 1923 vyhrazeny dva mandáty v městském zastupitelstvu. Po zřízení austrofašistického režimu kancléřem Dollfußem v roce 1933 však pánové Machát a Vavroušek museli vyklidit svoje kanceláře. Zakázány ostatně byly všechny sociálnědemokratické strany a organizace, jejichž předáci utekli do Brna. Opět také začala úřední šikana českých škol, která se po anšlusu ještě zintenzivnila.

Příliv Čechů do metropole na Dunaji se obnovil po okupaci v srpnu 1968, kdy se do Rakouska uchýlilo na 162 tisíc Čechoslováků, z nichž zhruba sto třicet tisíc se do ČSSR více či méně dobrovolně vrátilo, a další šli dále do Evropy. Uprchlíků z pod pásy tanků semletého Československa rakouské úřady totiž přijaly jen asi tři tisíce. Příliv českých žadatelů o azyl však v následujících dvou desítkách let nepolevoval, v osmdesátých letech šlo o téměř dva a půl tisíce běženců ročně. Exulanti ve Vídni pěstovali malou komunitu, čeština z ulic ovšem dávno vymizela.

Procházka Vídní: Od Stephansdomu po Hofburg

Vydali jsme se do rakouského hlavního města Vídně a samozřejmě jsme nemohli vynechat procházku centrem města s návštěvou pamětihodností. I když počasí našemu záměru příliš nepřálo, vydali jsme se do ulic a zamířili k asi nejznámější pamětihodnosti na Hofburg.

Katedrála svatého Štěpána (Stephansdom)

Vystoupili jsme na zastávce Stephansplatz na trase U1 metra. Katedrála svatého Štěpána (Stephansdom) je jedna z nejvýznamnějších rakouských gotických památek, současně také symbol Vídně. Od roku 1469 je sídelním kostelem vídeňských biskupů a později arcibiskupů. Rozměry dómu jsou založeny na číslech 3 a 4. Podle starých údajů je jeho šířka 111 stop, délka 333 stop a jižní věž vysoká 444 stop. Počet schodišťových stupňů k věžní místnosti - dnes vyhlídkové terase je 343, to je (3+4)³. Zábradlí schodiště ke kazatelně se skládá z kruhů rozdělených stylizovaným troj- nebo čtyřlistem. Jižní věž je obklopena dvanácti (=3×4) věžičkami. Historické počátky kostela sahají až k roku 1137, kdy byla mezi markrabětem Leopoldem IV. a pasovským biskupem uzavřena smlouva, na jejímž základě stavba začala. Slavnostně vysvěcen byl románský kostel o deset let později, tedy v roce 1147. Do dnešní doby se žádná z jeho částí nedochovala, známy jsou pouze půdorysné rozměry. Na poměry, ve kterých vznikal, byl kostel velmi naddimenzovaný - je možné, že už tehdy tím byla projevena snaha o zřízení biskupského sídla. Kostel byl postaven na periferii města - vně jeho hradeb a dlouho se předpokládalo, že to byla vůbec první stavba na tomto místě, ale jak ukázaly archeologické nálezy z roku 2000, už od 8. století se zde nacházely starší stavby.

Obří brána tvořící hlavní vstup do kostela je klasický ústupkový portál. Nad jejich bohatě zdobeným kládím, v němž je možno pozorovat množství zvláštních výjevů, bájných zvířat a fantastických tvorů, se nachází dvanáct za sebou seřazených apoštolů vzhlížejících k tympanonu, na němž je zobrazen Ježíš s kolenem vystrčeným zpod roucha a dvojicí andělů. Ve výklencích okolo samotného vstupu jsou rozmístěna další démonická stvoření. Zajímavostí, která se nachází při severním okraji Obří brány, jsou dvě ocelové tyče zasazené do zdiva, jejichž délka určovala míru platnou ve městě. V dobách, kdy ještě délková míra nebyla sjednocena, znamenalo podobné opatření významnou pomoc pro kupce přicházející do města za obchodem. K severní i jižní straně westwerku od počátku 15. století přiléhají dvojice nad sebou ležících kaplí. Na severu Savojská kaple (místo posledního odpočinu prince Evžena Savojského) a nad ní kaple svatého Valentina (včetně jeho ostatků, využívaná jako sbírka relikvií), na jihu kaple svatého Eligia a nad ní kaple svatého Bartoloměje. Jsou obdélníkového půdorysu s vnitřními rozměry asi 6 x 12 metrů. Na rohovém opěrném pilíři jižních kaplí se pod baldachýnem nachází socha Rudolfa IV. s arcivévodskou korunou na hlavě a dvěma štítonoši. Na westwerk navazuje jako pseudohala podélné trojlodí, k jehož bočním lodím zvnějšku přiléhá z každé strany jedna věž.

Čtěte také: recenze filmu Pod střechami Paříže

Poté co jsme si prohlédli tuto nádhernou stavbu zvenčí, vstoupili jsme dovnitř, abychom si prohlédli interiér. Vyšli jsme z katedrály a zamířili směrem k rezidenci habsburských panovníků k Hofburgu.

Hofburg: Císařská rezidence a kulturní centrum

Cestou jsme slyšeli na dlažbě klapot koňských kopyt. Při naší cestě uličkami jsme potkali několik kočárů taženými koňmi. Tentokrát v nich neseděli šlechtici, ale turisté, kteří si pro prohlídku pamětihodností zvolili tento způsob cesty odlišující se od každodenního cestování městskou hromadnou dopravou. Všechny kočáry byly taženy nádhernými bílými koňmi. Lipicánští koně byli v dobách monarchie vyšlechtěni a trénováni v hřebčíně v Lipici v nynějším Slovinsku. Tyto nádherné koně však nevidíte jen v ulicích historického centra Vídně, hned při vstupu do areálu Hofburgu máte možnost navštívit Španělskou dvorní jízdárnu se světoznámými lipicány, která představuje jezdecké umění vrcholné úrovně v barokním prostředí Hofburgu.

My jsme se ještě před vstupem do Hofburgu zastavili na náměstí Michaelerplatz u odhalených vykopávek z římské doby. Tehdy se Vídeň nazývala Vindobona a někde v jejím okolí zemřel římský císař Markus Aurelius. Jsou zde vidět pozůstatky kanalizace i zdí městských domů. Poté jsme si prohlédli kostel svatého Michaela. Je jedním z nejstarších kostelů ve Vídni v Rakousku a také jednou z mála zbývajících románských staveb. Kostel svatého Michaela, zasvěcený archandělu Michaelovi, se nachází na náměstí Michaelerplatz naproti Bráně svatého Michala v paláci Hofburg.

Po vstupu jsme po levé straně minuli pokladnu Španělské dvorní jízdárny. Španělská jezdecká škola, německy Spanische Hofreitschule, je rakouská vzdělávací instituce věnující se ochraně klasické drezúry a výcviku lipicánů. Sídlí ve vídeňském Hofburgu a je známou turistickou atrakcí. Je řazena k tzv. velké čtyřce světových jezdeckých škol. Vyšli jsme na nádvoří In der Burg, kde jsme se zastavili u pomníku se sochou císaře Františka I. Tento pomník prvního rakouského císaře Františka I. Z nádvoří projdete vlevo uličkou k Císařské klenotnici. Klenotnice představuje poklad habsburských panovníků. Sídlí ve dvou podlažích severního traktu Hofburgu, zvaném Švýcarský dvůr. Klenotnice se dělí na dvě části: na světskou a církevní pokladnici. Za Císařskou klenotnicí se nachází Vídeňská Hofburgská kaple. Je nejstarší a hlavní kaplí Hofburgu a někdejší domácí kaplí Habsburků. Pravděpodobně kolem roku 1287 nechal Albrecht I. postavit pozdně románskou kapli, která je poprvé zmíněna v listině z roku 1296. V letech 1423 až 1426 došlo k přestavbě za Albrechta V.

Hofburg je palácový komplex v centru Vídně, do roku 1918 rezidence habsburských a habsbursko-lotrinských panovníků. Od roku 1945 sídlo prezidenta Rakouské republiky, ale také Rakouské národní knihovny a několika muzeí. Počátky dějin paláce sahají do 13. století. V roce 1275 byl na místě dnešního Schweizerhofu postaven hrad s kaplí. Předpokládá se, že tento gotický hrad kastelového typu o čtyřech věžích dokončil po ukončení boje o dědictví Babenberků český král Přemysl Otakar II. Po roce 1278 se pevnost stává sídlem Habsburků. Tzv. Alte Burg dal v letech 1547-1552 v renesančním slohu přestavět Ferdinand I. Tehdy bylo pro budoucího Maxmiliána II. vybudováno náměstí pro rytířské turnaje, náměstí „In der Burg“. Další přístavba, Stallburg (nejprve renesanční palác, později stáje), proběhla v letech 1558-1565, v roce 1611 byla dokončena stavba Amalienburgu (křídla pojmenovaného podle manželky Josefa I., která si tu po smrti svého manžela zřídila vdovské sídlo), potom v roce 1668 stavba Leopoldova traktu (Leopoldinischer Trakt), jenž je první světskou barokní stavbou ve Vídni. Většina habsburských vladařů v hradu a později zámku dávala vybudovat vlastní tajná schodiště a vchody, do dnešního dne se tak při rekonstrukcích objevilo 30 takových schodišť. Za Karla VI. vybudoval Johan Fischer z Erlachu dvorní knihovnu (1722-1726). Dnešní vstup do Hofburgu, Michaelertrakt, dal postavit teprve František Josef I. v roce 1888, když bylo zbouráno původní divadlo, které zde stálo od roku 1751 a bylo otevřeno nové divadlo na Ringstrasse (Burgtheater). Vykopávky pod náměstím před tímto traktem tehdy odhalily základy středověkých domů a zbytky římského tábora. V letech 1438-1583 a 1612-1806 byl Hofburg současně residencí králů a císařů Svaté říše římské a posléze do roku 1918 residencí císaře rakouského. Také bývá nazýván jako zimní residence, zatímco zámek Schönbrunn byl tzv. letní residencí císaře. Jeho část je dnes sídlem úřadu rakouského spolkového prezidenta.

Čtěte také: tajemství trulli

Heldenplatz a okolní muzea

Došli jsme na prostranství Heldenplatz, kterému vévodí pomník arcivévody Karla. Náměstí hrdinů je jedno z nejznámějších náměstí ve Vídni a nachází se přímo před Hofburgem. Bylo to dějiště klíčových událostí rakouských dějin - od císařství až po nacistickou éru. Heldenplatz vzniklo jako součást velkého plánování Ringstrasse za císaře Františka Josefa v 19. století. Heldenplatz hrál ústřední roli 15. března 1938, kdy zde Adolf Hitler pronesl svůj tzv. „Anšlus řeč“ po začlenění Rakouska do nacistického Německa před zraky desítek tisíc lidí. Dnes je Heldenplatz otevřeným zeleným prostorem s širokým výhledem na Ringstrasse a vnější Burgtor. Heldenplatz se také pravidelně využívá k veřejným akcím, shromážděním nebo velkým televizním produkcím - například k ceremoniálům Republiky, každoročnímu státnímu svátku 26. října. Navzdory svému historickému významu se dnes Heldenplatz jeví jako klidné a otevřené. Mnoho návštěvníků ji využívá jako průchod mezi Volksgarten, Ringstraße a Hofburg nebo se zdržte a prohlédněte si působivou fasádu Nového hradu.

Vpravo do Heldeplatz se nachází park Volksgarten s Théseovým chrámem. Tato klasicistní stavba vznikla mezi lety 1819 až 1823 architektem Peterem von Nobile. Na tomto místě se nachází několik muzeí:

• Ephesus Museum vystavuje starožitnosti z města Ephesus v dnešním Turecku. Sbírka byla zahájena koncem 19. století.
• Papyrus museum - sbírka Rakouské národní knihovny, známá také jako Rainer Collection a Vienna Papyrus Collection, je sbírka papyru Rakouské národní knihovny. Celkem obsahuje asi 180 000 svazků. Je to jedna z nejvýznamnějších sbírek v papyrologii, která obsahuje spisy dokumentující 3 tisíciletí historie Egypta od roku 1500 př. n. l. - 1500 n. l.
• Dále zde můžete navštívit také Sbírku starých hudebních nástrojů a Muzeum rakouských dějin, od roku 2015 plánovaný muzejní projekt, věnující se dějinám Rakouska, který by měl býti otevřen u příležitosti oslav 100. výročí ukončení první světové války a rozpadu Rakousko-Uherské konstituční monarchie dne 12. listopadu.

Burggarten a Maria-Theresien-Platz

Zamířili jsme k rozsáhlé zahradě Burggarten, která bývala soukromou zahradou císaře Františka I., manžela císařovny Sisi vybudovanou v anglickém stylu. V roce 1919 byla zpřístupněna veřejnosti. V zahradě se nachází také secesní palmový skleník, postavený podle plánů Friedricha Ohmanna. Návštěva pavilonu exotických motýlů Schmetterlinghaus, byla v deštivém počasí naprosto ideální volba. Poté jsme obešli zahradu a došli na křižovatku Burgring, kde jsou také zastávky tramvají. Odtud je to už jen kousek na Maria-Theresien Platz, kterému vévodí pomník významné panovnice spojené s našimi dějinami Marie Terezie. Jedná se o velké náměstí spojující Ringstraße s Museumsquartier. Uprostřed náměstí stojí Památník Marie Terezie, velká socha zobrazující císařovnu Marii Terezii. Socha Marie Terezie byla vytvořena v letech 1874 - 1887 Kasparem von Zumbusch. Socha znázorňuje na trůně sedící císařovnu Marii Terezii, kterou obklopují jezdecké sochy čtyř nejslavnějších vojevůdců tereziánské doby Dauna, Laudona, Trauna a Khevenhullera.

Ze stran náměstí stojí proti sobě dvě téměř identické budovy, Naturhistorisches Museum (Přírodovědné muzeum) a Kunsthistorisches Museum (Uměleckohistorické muzeum). Budovy jsou téměř totožné, s výjimkou soch na jejich fasádách. Na fasádě Naturhistorisches jsou sochy zobrazující personifikaci Afriky, Asie, Evropy a Ameriky. Na Kunsthistorisches fasádě se objevují slavní evropští umělci, jako je mimo jiné holandský Bruegel. Naturhistorisches Museum a Kunsthistorisches Museum a k nim přilehlé náměstí byly postaveny v roce 1889. Kunsthistorisches Museum obsahuje četná slavná díla severoevropských mistrů, jako je Bruegelova Babylonská věž, a také rozsáhlou sbírku antického světového umění. Egyptská sbírka (Aegyptisches Sammlung) obsahuje mumifikované formy, kamenné řezby a hrobku egyptského prince, která byla převezena do Vídně a znovu sestavena pro rakouského císaře Františka Josefa I. V Naturhistorisches Museum se nachází expozice motýlů a jiného hmyzu a rozsáhlá sbírka zachovalých a vycpaných zvířat, mezi jejichž nejpůsobivější příklady patří kůň Převalského, mládě nosorožce jávského a případ ostatků dodo. Pozoruhodné je také slavné mikrodivadlo muzea, které ukazuje diapozitivy mikroskopických organismů, jeho dva pavoučí kraby, které japonský císař poslal císaři Františku Josefovi jako dar, a vůbec první lidské zobrazení podmořské scény vytvořené z pozorování života a potápění zvon, ze kterého byl vyroben.

tags: #nad #strechami #vidne #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o palubkách a jejich aplikacích
• moderní sprchové žlaby do koupelny
• Omezení staveb v CHKO
• metoda izolace DNA na silikátovém nosiči
• jak chránit základy domu před vlhkostí