Venkovní omítky a jejich proměny v roce 1920 a dříve

Nedokonale zahlazená omítka s kulatými rohy nepatří minulosti. Tohoto úžasného povrchu lze dosáhnout i na moderních zateplovacích systémech. Kulaté rohy a rustikální povrch na stěnách není doménou hliněných omítek. Lze toho dosáhnout i s obyčejným štukem nebo v kombinaci se stavebním lepidlem a klasickou jádrovou omítkou. Obecně je ale mnohem těžší udělat dobře vypadající nedokonalý povrch, než rovnou stěnu s pravidelnými rohy. Jemné rozdíly v dokončení finální omítky mohou mít velký vliv na konečný vzhled domu.

Senzační nález cementové omítky v Hrubém domě

Senzační nález se podařil pražskému architektovi Liboru Sommerovi, kterého si radnice najala, aby prováděl na domě restaurátorský průzkum. Všechno začalo před několika lety, když se lomnická radnice rozhodla rekonstruovat fasádu na budově Hrubého domu, kde sídlí zdejší muzeum. Architekt Libor Sommer při restaurátorském průzkumu původní omítky domu a jejím laboratorním rozboru zjistil, že obsahuje hydraulické pojivo, pravděpodobně cement. „Tu omítku původně chtěl investor dokonce otlouct, její stáří jsem na první pohled odhadoval tak na třicátá léta 20. století. Až při provádění sondážního průzkumu z lešení jsem zjistil, že pod slabou vrstvou novodobého nátěru je několikacentimetrová tvrdá vrstva, která sahá až ke zdivu. Tím začala celá detektivní práce.“

Laboratorní analýzou bylo zjištěno, že původní omítka má charakteristické rysy cementu, který před 200 lety našinci neznali. To už i laici obeznámení s případem začali chápat, že Hrubý dům skrývá nejedno tajemství. Domněnka je založena na provedených archivních průzkumech. „V Anglii si tehdy Šlechta koupil Portlandský cement, který byl tehdy novým a vzácným materiálem, ve své podstatě určeným pro zhotovování štukatérských prvků a architektonické modelování fasád,“ vypráví architekt. „Je to převratný nález. Lomnice nad Popelkou se díky Hrubému domu stává slavnou. Historická a autentická hodnota domu neuvěřitelně vzrostla. Penězi je to nevyčíslitelné,“ raduje se Libor Sommer. Jeho domněnku potvrzuje i starosta Lomnice nad Popelkou Vladimír Mastník, který sdílí architektovo přesvědčení o původnosti a vzácnosti omítek na Hrubém domě.

Radost všem ale trochu kazí fakt, že hypotézu o jedinečnosti omítek zatím není jak dokázat. Analytické metody, které by argumenty odborníků mohly potvrdit, jsou příliš nákladné. „Bohužel dosud nemáme v ruce žádný doklad, ve které cementárně v Anglii mohl být cement vyroben, abychom provedli porovnávací rozbor. Poslední naději ještě skrývá Šlechtův archiv, který je velmi obsáhlý a podle architekta Sommera nebyl ještě zcela prozkoumán. „Zatím je pouze prokázáno, že cementová omítka to je. Jedinou jistotou, kterou mám, je, že na Hrubém domě vydrží původní zrestaurovaná omítka ještě dalších 200 let,“ říká s úsměvem Libor Sommer.

Vývoj venkovních omítek a dřevěné dlažby

V roce 1822 zásluhou Vincenze Priessnitze vznikl první moderní vodoléčebný ústav na světě. Z prostého selského stavení byla vytvořena přes sochařské otisky Myslbeka a Schwanthalera a architekta Leopolda Bauera moderní podoba. Fasáda i vnitřek národní kulturní památky byly silně poškozeny působením povětrnostních vlivů a zemní vlhkostí. Interiér byl poškozen vlhkostí a dlouhým neužíváním objektu. Exteriér objektu byl silně poškozen vzlínající vlhkostí a povětrnostními vlivy. Rekonstrukce vnějších omítek Hlavní lázeňské budovy perly Jeseníků byla provedena v nejkratším čase mezi 1. březnem a 23. Po rekonstrukci byly v rámci výzkumu VŠB Ostrava, v roce 2008 a 2018, provedeny kontrolní odběry vzorků k vyhodnocení vhodnosti a kvality navržených omítek.

Čtěte také: Složení venkovní omítky

Jelikož je fasáda stěží chráněna nízkým převisem střechy typickým pro tento region, byla základní omítka opatřena další vrstvou sanační a vyrovnávací omítky HASIT 250 Renoplus. Difúzně otevřená fasádní omítka na dřevovláknité desce pasivního domu pomohla rozbít velké dřevěné fasádní plochy.

Římští panovníci vybudovali v Galii, Germánii a Británii rozsáhlou síť kamenných cest. V bažinatých místech ale kámen nahrazovali dřevěnými prkny nebo trámy. Kolem roku 1820 vznikla z obou systémů dřevěná dlažba, která se pokládala obdobně jako původně kamenné cesty. Poprvé ve větší ploše byla použita v Petrohradu v Rusku. V Londýně se začalo s používáním špalíkové dlažby v roce 1840. O tři roky později už bylo takto vydlážděno 80 tisíc metrů čtverečních. V Berlíně byla dřevěná dlažba poprvé použita v roce 1879 a další velká města následovala.

V roce 1920 měla plocha dřevěné dlažby v Paříži okolo 2,5 milionu metrů čtverečních a v Londýně přes 3 miliony. V průběhu let bylo ohledně výroby dřevěné špalíkové dlažby registrováno na 500 patentů. Zejména v počátcích nebylo zcela jasné, zda dát přednost tvrdým nebo měkkým dřevinám. Z počátku se na výrobu dřevěné špalíkové dlažby používala surová borovice. Poměrně rychle se ale vyskytovala hniloba. Následovalo 50, někde se uvádí až 100 let pokusů. Dalšími zkoušenými dřevinami byly buk a dub. Brzy se ukázalo, že jejich elasticita je horší než u borovice. Na buku se navíc vyskytla hniloba ještě dříve než u borovice. Roku 1886 se v Hamburku a Berlíně použitá buková dlažba musela už po dvou letech vyměnit. U buku i dubu dochází ježděním, stejně jako u kamenných silnic, k zaoblení horní hrany kostek a silnice jsou potom nerovné.

Koncem 19. století, v letech 1889-1900, vzrůstal na základě získaných poznatků podíl zámořských tvrdých dřevin. V Sydney v Austrálii měli dobré zkušenosti s eukalyptovými dřevinami. Ty se potom zkoušely například v Londýně nebo v Lipsku. Byly dojednány dodávky dvou konkrétních druhů eukalyptu - jarrah a tallow, které jsou poměrně tvrdé. Výsledky těchto pokusů na více než 2 milionech metrů dřevěných dlažeb v Londýně a více než 400 tisících metrů v Německu:

Nejhorší výsledky ale vykazoval červený gumovník. Vzhledem k těmto výsledkům, ale také k objemové stálosti, která způsobuje, že se občas nějaká kostka uvolní, a tím se uvolňují další, nebo k poškozování hran tvrdých, ale křehkých dřevin došli odborníci k názoru, že tvrdé dřeviny nejsou na stavbu silnic vhodné. Od roku 1920 se tak při výrobě dřevěných kostek znovu používá primárně borovice a ostatní dřeviny jen okrajově. V surovém stavu má borovice životnost jen 5-8 let, ale na rozdíl od exotických dřevin se dá snadno impregnovat. Impregnace výrazně ovlivní odolnost proti hnilobě a škůdcům, a tím i její životnost. Postupem let nacházela dřevěná dlažba uplatnění i v interiérech, zpočátku v dílnách, fabrikách, skladech a podobně, a to opět tvrdé dřeviny, zejména dub nebo buk. Pro venkovní pochozí cesty jsou vhodné skoro všechny dřeviny.

Čtěte také: Průvodce výběrem přechodových lišt

Čtěte také: Silikonová omítka: Použití a výhody

tags: #omitka #venkovni #rok #1920

Oblíbené příspěvky:

• GEZE TS 2000
• jak správně zahladit omítku
• Víceúčelová lepicí a stěrková malta QUICK MIX DBK FAS
• Průvodce řešením problémů s lištou tlačítek na noteboocích ASUS
• Podrobný návod na montáž betonového plotu