Vše o oxydovém nátěru německých tanků a další zajímavosti druhé světové války

Při pohledu na německé tanky z druhé světové války jste si možná všimli zvláštní textury pokrývající většinu povrchů jejich pancíře. Ačkoli to vypadá jako nějaký zajímavý druh kamufláže, ve skutečnosti se jedná o speciální nátěr, který Němci vymysleli, aby omezili magnetické vlastnosti pancíře tanku a snížili tak možnost umístit na vozidlo magnetickou minu.

Co je Zimmerit?

Speciální nátěr se jmenoval Zimmerit a jeho aplikace byla obtížná a časově náročná. Zimmerit byl hlavní německou obranou proti magnetickým minám. Sloužil jako fyzická bariéra mezi pancířem a magnetickou minou, aby zabránil jejímu upevnění, přičemž se spoléhal na princip, že magnetostatické pole rychle klesá se vzdáleností. Vyráběl se smícháním krystalů pryskyřice, benzenu, síranu barnatého, sulfidu zinečnatého, borových pilin, PVA lepidla, okru a prachu z oblázků. Směs podobná tmelu se na vozidla nanášela stěrkou a každé vozidlo, na které měla být aplikována, mělo určená konkrétní místa a způsob, kam přesně se má nanášet.

Proč byl Zimmerit potřeba?

V roce 1942 Německo zavedlo protitankovou magnetickou minu Hafthohlladung, která obsahovala bojovou hlavici s tvarovanou náloží a tři silné magnety, které zařízení udržely na pancíři tanku. Její obsluha byla jednoduchá: přiběhnout k tanku, upevnit minu na libovolný magnetický povrch, zatáhnout za pojistný kolík a utéct do krytu. Tvarovaná nálož pak vystřelila proud roztaveného kovu skrz až 140 mm pancíře. Protože bylo zařízení magnetické, odstranilo veškeré výhody získané skloněním pancíře, výbuch na rozdíl od vystřelovaných projektilů směřoval vždy kolmo proti zvolenému plátu, tedy ideálním směrem. Pro uživatele to však byla nebezpečná práce, vystavovala ho nepřátelské palbě a obraně samotného tanku.

Aplikace Zimmeritu

Aby se ušetřil čas a materiál, nanášela se pasta hlavně na plochy vozidla v hypotetickém dosahu pěších vojáků nepřítele. Na vozidla se začal nanášet v továrnách v srpnu 1943. Dělníci nejprve nanesli 2mm vrstvu Zimmeritu a nechali ji čtyři hodiny zaschnout. Po uplynutí této doby se použila letovací lampa, aby se rychle spálila přebytečná vlhkost a nátěr ztvrdl. Přebytečný benzen při použití letlampy často vzplanul, což byl pro pracovníky poměrně nebezpečný proces. Nebylo však vyhnutí, protože Zimmerit jinak přirozeně schnul osm dní. Nátěr se dodával v několika různých vzorech, které se obvykle lišily mezi továrnami, které jej aplikovaly. Nejběžnějším vzorem bylo hřebenování, ale některá vozidla, jako například StuG-III, měla Zimmerit nanesen ve "vaflovém" vzoru. Nešlo samozřejmě o design ani módu.

Konec Zimmeritu

Zimmerit se používal až do září 1944, kdy se začaly šířit zvěsti, že povlak může při zásahu dopadajícími střelami vzplanout. Němci tuto teorii testovali a zjistili, že není pravdivá, ale Zimmerit již pak aplikován nebyl. Hlavním důvodem byla jeho zbytečnost. Jak se ukázalo, spojenci magnetické miny nepoužívali. Po válce provedli Britové zkoušky podobného materiálu na tancích Churchill a Cromwell a v Kanadě byly provedeny zkoušky s podobným materiálem na samohybných dělech, ale k jejich realizaci nedošlo.

Čtěte také: Druhy nátěrů pro dřevo v interiéru

Tanková výroba a kvalita vs. kvantita

Vítězství ve válce nemohla zajistit pouze kvalita zbraní, ale také dostatečná produkce. Po vypuknutí 2. světové války přešel průmysl zapojených zemí na válečnou výrobu, k čemuž došlo také v Německu. Tam se jasným „tahounem“ válečného úsilí stal PzKpfw IV. Ačkoli měl původně zejména spolupracovat s motorizovanou či mechanizovanou pěchotou coby nástroj k vyřazování opevněných bodů na bojišti, postupně získal funkci hlavního ničitele obrněných vozidel protivníka. Jednalo se o vozidlo s mimořádným evolučním potenciálem, které se proto vyrábělo až do samého konce války.

Zároveň je třeba zdůraznit, že se Hitler nemýlil, když nové projekty prosazoval, protože již boje v západní Evropě a v severní Africe v letech 1940-1941 naznačily potřebnost modernějších vozidel. Zejména britské „pěchotní“ tanky disponovaly pancéřováním, s nímž si německé kanony nedokázaly poradit, a ještě horší situace panovala v SSSR, když Němci narazili na pomalé, ale výjimečně silně chráněné těžké obrněnce řady KV. Skutečný generační průlom měl přinést až zcela nový střední tank, budoucí PzKpfw V Panther, jenž vznikl jako odpověď na T-34. Početní přesile sovětských „téček“ (a posléze rovněž amerických shermanů) totiž chtěli Němci vzdorovat převahou v kvalitě. Říše prostě neměla kapacity pro produkci v počtech srovnatelných s USA či SSSR, a to mimo jiné kvůli skutečnosti, že většina tamních továren nikdy nezavedla pásový systém.

Statistika tankové produkce během druhé světové války

Jen s malou nadsázkou se tedy říká, že jeden tiger nebo panther dokázal téměř vždy spolehlivě porazit dva nebo tři T-34 či shermany. Ovšem naneštěstí pro Němce jich většinou bývalo spíše 20 nebo 30.

Vývoj hlavního bojového tanku (MBT)

Všechny tyto zkušenosti se již v závěru druhé světové války projevily v návrzích nových typů, které již ale do bojů nestačily promluvit. Mezi hlavní zjištění patřila teze, že užitečnost těžkých tanků v klasickém smyslu (například tiger či IS-2) prudce klesá, a to zejména kvůli jejich omezené pohyblivosti. Totéž ostatně platilo o britských „pěchotních“ tancích. Zároveň ovšem vycházely najevo limity klasických středních tanků a „křižníků“, které už nemohly nabídnout adekvátní pancéřovou ochranu. Z hlavních válečných typů se nejlepších hodnocení dočkal T-34 jako jednoduchý a vážné nedostatky mající, avšak pro masovou výrobu ideální typ, a dále německý panther coby určitě nejlepší příklad sázky na kvalitu.

Sovětský svaz jako přímého soupeře „Panterů“ vyvinul střední T-44, na jehož základě poté vznikl typ T-54, kdežto Britové vtělili podobné požadavky do projektu Centurion. Ani jeden z těchto obrněnců už do války nepromluvil, avšak spolu s americkým pershingem stály u zrození nové konstrukční filozofie, jíž se pak začalo říkat „hlavní bojový tank“ (Main Battle Tank - MBT). Stručně se dá říci, že MBT reprezentuje univerzální bojovou platformu jako klasický střední tank, ale nabízí ochranu jako těžký a rychlost lehkého. Taková kombinace se ale pochopitelně stala dostupnou až díky pokroku v oblastech kanonů, pancéřování a motorů, jenž se odehrál během války.

Čtěte také: Nátěr pro OSB desky na podlahu

Taranování v průběhu druhé světové války

Během druhé světové války se nebojovalo konvenčními zbraňovými prostředky, ale ve vybraných případech přišlo právě na řadu taranování, které praktikovali mimo jiné Sověti. Pojem ramování (beranění) si spojujeme nejčastěji s prorážením trupu lodí, a to přibližně od dob starého Řecka. V novodobé historii pak ramování ožilo s velkými světovými konflikty - první a druhou světovou válkou. Taranování je během druhé světové války zaznamenáváno přibližně od roku 1941.

Případy taranování tanků

Ramování nepřátelských vozidel - nejčastěji tanků - se odehrálo většinou v zoufalých podmínkách a bezvýchodných situacích, kdy byla zbraňová výbava vyřazena z boje. Během klíčové bitvy o Moskvu se střetl v jedné z bitev blízko vesničky Denisicha sovětský lehký tank BT-7 se dvěma německými středními tanky Panzer III. Posádka sovětského tanku se rozhodla Panzer III s vědomím všech rizik z toho vyplývajících taranovat, což také řidič BT-7 Pjotr Trajnin záhy učinil. Vozidla byla od sebe prakticky 200 metrů, když BT-7 vyrazil vstříc svému německému nepříteli. Následoval prudký náraz, nicméně riskantní manévr v tomto případě uspěl, sovětský tank nebyl vážně poškozen, nicméně se objevil další tank Panzer III, aby „kolegům“ v nesnázích pomohl.

Jakéhosi pomyslného vrcholu pak ramování dosáhlo v bitvě u Kurska v roce 1943, největšího tankového střetu v dějinách. Takových případů bylo zaznamenáno okolo 50. V jednom případě se proti sobě postavili tank T-34 a německý Tiger. Na známé stanici Prochorovka se rozhodl „do toho jít“ poručík Ivan Gusev, který v plné rychlosti narazil do Tigeru. Nepřátelský tank se ocitl sice v mžiku v plamenech a nebyl schopen další jízdy, ale posádku sovětského tanku to stálo život. Když jeho tank T-34 spatřil nepřátelský Tiger, o taranování bylo poměrně rychle rozhodnuto. Řidič T-34 se rozjel proti německému tanku, prudce do něj narazil a doslova mu odtrhl část pásů. Posádka Tigeru se snažila rychle dostat pryč z poškozeného stroje, ale Sověti využili momentu překvapení a nepřítele postříleli.

Taranování obrněných vlaků

Sovětské posádky sice byly cvičeny na to, jak „správně“ provést taranovací manévr, ale nebyli instruováni k tomu, jak ramovat také německé obrněné vlaky. I k těmto případům totiž docházelo. Asi nejznámější případ byl z roku 1944, jenž se odehrál v jihovýchodním Bělorusku. Sověti sváděli tuhou bitvu o železniční stanici. Když se jeden z tanků T-34 ocitl v plamenech a jeho zbraňové systémy prakticky vyřazeny z boje, odhodlala se posádka, která sestávala již jen ze dvou bojeschopných lidí - poručíka Dmitrije Komarova a řidiče Michaila Buchtujeva k riskantnímu kroku - taranování obrněného kolosu. Tank se rozjel prudkou rychlostí a narazil do obrněného vlaku, důsledkem čehož byly vykolejeny tři jeho vagony s kulomety a další zbraňovou výbavou. Řidič Buchtujev náraz nepřežil, Komarov však zázračně přežil, dokázal vylézt z tanku, dostat se ještě do přilehlého lesa, kde ztratil vědomí. Ramování tanků tak s sebou přinášelo na jedné straně velké riziko, na straně druhé se v mnoha případech vyplatilo. Nejinak tomu bylo i během druhé světové války, zvláště v bitvě u Kurska, ale i dalších bojích.

Hledání potopených tanků

„Tanky, ty jsou naházené v Dolním Žlebu.“ Této věty, pronesené bývalým kapitánem vyklizovací lodi Václavem Patkou, se chytil tým redaktorů Českého rozhlasu Online a Leonardo a rozhodl se, že se pokusí tohoto zapomenutého svědka minulosti nalézt. Vedoucí projektu Do hlubin historie Petr Slavík se o tanku u Dolního Žlebu dozvěděl při natáčení v Českém Švýcarsku. Začal se o něj více zajímat a dostal se tak k vyprávění zmíněného Václava Patky, který velel vyklizovací lodi čistící po druhé světové válce dno řeky.

Čtěte také: Doporučení pro ekologické nátěry

Možné druhy tanků

Hledání tanku přihlížel také Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Podle něj se na konci války část německé armády v oblasti skutečně pohybovala. „Může to být jakýkoli tank, který používala německá armáda na konci druhé světové války. To znamená, že to může být i tank sovětské výroby, nebo americké výroby. Tanková divize SS Frundsberg, která v těchto místech ustupovala, jejíž tanky jsou zdokumentovány právě třeba v Děčíně, tak ta měla ve výzbroji dokonce 20 amerických schermanů. Takže skutečně to může být jakýkoli kus techniky. Navíc si musíme uvědomit, že pro civilní osoby byl jakýkoli bojový prostředek s viditelnou zbraní byl tank, pokud možno tiger. Německá propaganda a filmové válečné zpravodajství, filmové týdeníky, hovořily o všech německých tancích jako o tigrech. Takže jakýkoli německý tank je tiger a jakýkoli bojový prostředek je tank. Takže skutečně tady není vyloučeno nic.“

Nálezy válečné techniky pod vodou

„Jedná se zejména o polské území, tam dokonce odklonili nějaký kus řeky, aby mohli vytáhnout ze dna německé samohybné dělo z druhé světové války. V Pobaltí byl nalezen v dokonalém stavu sovětský tank právě také s německými kříži. Probořil se pod ním led a on zapadl do bahna a to jej uchovalo do současnosti ve vynikajícím technickém stavu. V Polsku například vytáhli z moře vrak německého samohybného děla, který byl také v poměrně dobrém stavu. Pokud k těm nálezům dnes dochází, tak je to především v těch lokalitách, které dodnes byly těžce dostupné, a které svými fyzikálními a chemickými podmínkami umožňují dochování té techniky.“

Jestli u Dolního Žlebu potopený tank skutečně je, nebo jde o jednu z pověstí, se zatím neví. Podle Jiřího Macha z Povodí Labe, které na projektu spolupracuje, by to možné bylo. „Tady právě je na řece taková anomálie, kde za normálních vodních stavů jsou opravdu prohlubně a hloubky kolem pěti metrů, ale může tam být i metrů sedm.“ Dno se v tomto místě nijak neudržuje, protože jsou zde hloubky, které zabezpečují plavbě dostatečný ponor pro plavidla. Není třeba ani odstraňovat překážku. I když potápěči tank nenašli, úspěch přeci jen měli. Kromě torza opakovací pušky byla nalezena třeba kovaná kotva nebo schránka, která sloužila k ukládání nábojů a nábojových pásů a používala ji za druhé světové války německá armáda.

Darování tanků Leopard české armádě

Česko a Německo dořešily právní i technické detaily darování 15 německých tanků Leopard české armádě. Smlouvu nyní posoudí ministři a následně bude podepsána. Zároveň jsou v Německu upravovány první tanky tak, aby vyhovovaly potřebám českých vojáků. Podle dřívějšího vyjádření českého ministerstva obrany Německo darem oceňuje to, jak intenzivně Česká republika podporuje vojenským materiálem Ukrajinu. Německou výpomoc při nahrazení techniky darované na Ukrajinu na začátku května dohodl s německým kancléřem Olafem Scholzem premiér Petr Fiala (ODS). Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) v květnu oznámila, že Německo daruje České republice 15 starších tanků Leopard 2A4. Obě země zároveň zahájí jednání o nákupu dalších až 50 nejmodernějších tanků Leopard verze 2A7+ různých modifikací, které by Česko pořídilo v příštích letech. „Daru Německé spolkové republiky ČR v podobě 15 tanků Leopard v tuto chvíli nestojí nic v cestě. Právní i technické detaily byly dořešeny,“ uvedla Forsterová. Po projednání smluv na vládě bude následovat jejich podpis. „Zároveň se už v Německu uskutečňují úpravy prvních tanků tak, aby vyhovovaly potřebám Armády ČR a byla zajištěna kompatibilita zejména komunikačních a informačních systémů,“ dodala.

tags: #Vše #o #oxydovem #nateru #nemeckych #tanku

Oblíbené příspěvky:

• vlastnosti tryskané dlažby
• Průvodce louhovým odstraňovačem nátěrů
• vliv smáčivosti podkladu na kvalitu malby
• Vše o příčkách Ytong a Silka
• Jak se stavěly egyptské pyramidy