Podkladní beton a jeho mezní odchylky

V posledních několika letech se lze setkat s tím, že je v projektové dokumentaci, ale často i pracovníky na stavbách podkladní beton pod skladbou podlahy označován nesprávně jako základová deska. Celý tento článek je psán z jediného důvodu, a to je, že dle mého názoru by především odborná stavební veřejnost (projektanty počínaje a ideálně zhotovitelem konče) měla používat správnou terminologii, když už mezi laickou veřejností dostatečné povědomí chybí. Je proto důležité si ujasnit rozdíly a správnou terminologii.

Podkladní beton vs. Základová deska

Podkladní beton pod skladbou podlahy je první funkční vrstvou podlahy na upraveném terénu. Vytváří zpevněný rovný podklad, na který se pak v dalších krocích provádějí další vrstvy podlah. Dále se na tuto vrstvu zakládají např. i příčkové konstrukce v nejnižším podlaží. Tento zpevněný podklad může být, ale nemusí být vyztužený.

Základová deska je druh plošné základové konstrukce, tedy primárně nosné konstrukce, která se používá například v případě, kdy není k dispozici dostatečně únosné podloží. Základová deska má plošných charakter, tj. půdorysné rozměry převládají nad tloušťkou. Rozdíl mezi podkladním betonem a základovou deskou je tedy nejen v tloušťce této konstrukce, míře vyztužení, ale zejména ve funkci, jakou ve stavbě plní.

V segmentu rodinných domů se pak často lze setkat s podkladním betonem, který je zcela zbytečně masivní a zcela zbytečně vyztužený.

Vyztužování podkladního betonu

Před tím, než si řekneme, kde a jak podkladní beton vyztužit, je nutné si uvědomit několik souvislostí, a především způsob namáhání této nenosné konstrukce. Nejedná se o základovou desku, která se navrhuje v podstatně větších tloušťkách, je vyztužena nosnou výztuží dle statického návrhu a lze ji zatěžovat nosnými konstrukcemi kdekoliv.

Čtěte také: Krok za krokem: Montáž dřevěné terasy

Historický kontext vyztužování

Častým argumentem je, že podkladní desky se dříve nevyztužovaly. Ano, nedělávalo se to, jelikož většinou kari sítě nebyly k dostání a zejména se tyto podkladní betony prováděly až po dokončení hrubé stavby. Podkladním betonem se vylévaly jednotlivé místnosti, byly tedy minimálně po místnostech dilatované, byly prováděny v malých tloušťkách 6 cm až 10 cm a beton nedosahoval takových kvalit. Tyto aspekty mají samozřejmě významný vliv na snížení vlivu smršťování betonu a jeho ošetřování, které bylo nepochybně jednodušší. Rovněž nároky na hydroizolace a protiradonové izolace byly často opomíjeny a nekladla se na ně taková důležitost jako v nynější době.

Tři způsoby provedení podkladního betonu

V zásadě jsou tři možnosti, jak podkladní beton provést, což také okrajově zmiňuje ČSN 730601 Ochrana staveb proti radonu z podloží:

  1. Podkladní beton se ukončí u základového pasu.
  2. Podkladní beton se umístí nad základové pasy.
  3. Podkladní beton se konstrukčně spojí s pasem v jeden celek, tj. železobetonová deska.

Postup dle bodu a) vyžaduje perfektní zhutnění podsypu a nejlépe zajištění podkladního betonu proti svislému posunu - např. vložení výztužných trnů. Obecně se tento postup u novostaveb nedoporučuje a ani nepoužívá.

Postup dle bodu c) vyžaduje statický návrh nosné výztuže. Železobetonové desky jsou tak nosnými konstrukcemi ve formě stropu, který se opírá o žebra vyztužené základové pasy. S tímto postupem se setkáváme např. u sklepů.

Bod b) navazuje na další článek 6.1.7 výše zmíněné normy, kde je zmiňováno, že podkladní betony se doporučuje provádět v nejmenší tloušťce 100 mm a s celoplošným vyztužením sítí 150 mm krát 150 mm při horním povrchu. Alternativně lze podkladní betony vyztužit rozptýlenou výztuží. Je nutné si uvědomit, že jsou tyto požadavky na tloušťku a vyztužení podkladního betonu uváděny s ohledem na požadavky pronikání radonu z podloží do obytných a pobytových místností. Vyztužování desky při horním povrchu je tedy z pohledu této normy prováděno z důvodů, aby se nevyskytovaly případné trhliny a praskliny, které by mohly poškodit protiradonovou izolaci. Při návrhu podkladní desky je nutné tento požadavek akceptovat.

Čtěte také: vlastnosti podkladní betonové směsi

Vyztužení podkladní desky a vlivy

Kromě požadavků dle normy ohledně ochrany staveb proti radonu působí na podkladní desku další vlivy (vlastní zatížení podlahy a užitné zatížení podlahy). Stanovením těchto vlivů určíme, kde a jak podkladní desku vyztužit. Nejkritičtějším místem podkladní desky je styk se základovým pasem. Základový pas bude zatížen zdivem a velikost zatížení bude vyšší než zatížení na podkladní desku. Základový pas po obvodu stavby tak bude sedat více než podkladní beton, ve kterém mohou vznikat při horním povrchu tahová napětí. Naopak při poklesu pasu pod vnitřním nosným zdivem vzniká namáhání tahem u spodního okraje, a to vlivem spojitosti podkladní desky. Toto namáhání zachycuje výztuž u spodního okraje, kterou navrhujeme vždy a v celé ploše. Reálné sednutí pasů je s ohledem na 1.GK velice nízké, většinou do jednoho milimetru, případně jednotek milimetrů. Proto provádíme toto vyztužení pouze v místě styku pasu a desky. Výztuž po celé ploše při horním povrchu nemá pro podkladní desku opodstatnění (vyjma dle doporučení normy ochrana staveb proti radonu z podloží).

Vyztužení při spodním povrchu podkladní betonové desky

Toto vyztužení je nezbytné a jeho absence nebo vyztužování jen při horním povrchu je vždy chybným návrhem. Velmi často na těchto jednoduchých stavbách dochází k nerovnoměrnému zhutnění podloží pod budoucí podkladní deskou. Jednak nelze dostatečně hutnit plochu v místech, kde je uložena kanalizace a jednak se míra zhutnění nijak neměří. Proto mnohem častěji, než že by výrazně poklesl základový pas, má tendenci lokálně poklesnout zhutňovaná zemina pod deskou. V těchto lokálních poklesnutích se deska ocitá ve vzduchu a je tedy namáhána tahovými silami při spodním povrchu. Je nutné tento spodní povrch vyztužit, jelikož tato skutečnost může nastat. Dalším a dle mého názoru výrazným aspektem je, že pokud provádíme standardní podkladní desku tloušťky min 150 mm, ukládají se na její povrch příčky, které vyvozují zatížení a opět to může být v dutých místech, které samozřejmě nevidíme. Zde už reálně hrozí praskliny při dolním okraji desky. Podkladní deska tak může vykazovat lokální průhyby, které mohou mít za následek také praskání zděných příček. Z těchto důvodů vyztužujeme desku v celé ploše při spodním povrchu. Cílem je tedy mít správně založené nosné základové pasy a podkladní desku vyztužit dle doporučení v tabulce č.1 s ohledem na výše popsaná rizika.

Posledním důvodem a neméně důležitým je smršťování betonu, zejména u deskových konstrukcí. Při zrání betonu dochází k vysychání nevázané vody a smršťování při jeho hydrataci (postupné zrání a zvyšování pevnosti). Beton tedy snižuje při zrání svůj objem a tím zejména na jeho horním povrchu vznikají tahová napětí. Smršťování je tím větší, čím je okolní prostředí sušší a teplejší a čím je nižší zrnitost kameniva. Je naprosto nevhodné přilévat do mixu s betonem vodu - tím sice výrazně omezíme následné smršťování, ale také snižujeme jeho pevnost. Abychom předešli trhlinám je nutné při ostrém slunci započít po cca 1,5-2 hodinách od betonáže s jeho ošetřováním. Nejúčinnější je v počáteční fázi mlžení nebo kropení vodou a ochrana před sluncem. Mlžíme a kropíme vždy vodou o teplotě shodné s teplotou betonu. Je proto vhodné mít na stavbě plastovou nádrž s odstátou vodou. Naprosto nejlepším ošetřováním betonu je jeho zakrytí geotextílií, kterou následně kropíme vodou. Pokud beton, jak již bylo psáno výše také separujeme od zeminy fólií, je toto ošetřování nejlepší variantou. Tímto vhodným ošetřováním, nejlépe po dobu jednoho týdne, přesuneme smršťování do doby, kdy se v betonu vyvine vyšší tahová pevnost a nevzniknou tak trhliny a praskliny. Konečná velikost smrštění je shodná a záleží jen na provádění ošetřování, zdali na konci zrání budou na povrchu trhlinky či nikoliv. Návrh výztuže doporučuji provádět s ohledem na výše popsané souvislosti. Použitý beton pro podkladní desku min C16/20 - XC2. Svislou výztuž ze ztraceného bednění lze zahnout a provázat s horní výztuží v podkladní desce. Vznikne tak tužší spoj mezi deskou a základovým pasem. Při návrhu je nutné zohlednit také nerovnoměrné sedání stavby, druh zeminy mezi základy, smršťování betonu a další proměnné, které mohou návrh ovlivňovat. Tento článek a v něm uvedená doporučení jsou pouze informativního charakteru a nelze jej považovat jako závazný.

Zatížení podkladní desky po betonáži

Velkým rizikem je zatížení podkladního betonu paletami s cihelnými tvarovkami v prvních 7 dnech po betonáži, jak často vidíme u stavebních firem ženoucích se za termínem stavby. Pokud se bude jednat o zděnou stavbu, tak po cca 7 dnech můžeme začít s natavováním pruhů asfaltových pásů a začít postupně zdít. Upozorňuji, že nelze po sedmi dnech natavit asfaltové pásy v celé ploše. V betonu dochází stále k vysychání a pokud by se tato konstrukce v celé ploše uzavřela asfaltovými pásy, dojde k tzv. uzavření vlhkosti. Pokud se bude jednat o dřevostavbu, kde je nutné kotvení základových prahů (celých dřevěných stěn) závitovými tyčemi do podkladního betonu, je nutné mít beton dostatečně vyzrálý a v oblasti kotvení také správně vyztužený.

Hutnění vrstev pod betonem

Mezi tvárnicemi ztraceného bednění vzniká často prostor, který je nutné vyplnit - jednak vznikne prostor při skrývce ornice a jednak se v rámci stavby provádí rozvody kanalizace, přípojek vody a elektřiny, a prostor je tak velmi často protkán dalšími výkopy a ten je nutné zasypat. Již při výkopech a dle geotechnické průzkumu zjistíme jakou zeminu vlastně vyhloubíme v rámci základových pasů. Tuto zeminu lze využít pro tyto zásypy. Skrývku ornice zásadně nepoužíváme. Nelze používat ani zeminu s kusy kořenů a organických příměsí - ty následně vyhnívají a tzv. prosedají. Jako nevhodné jsou soudržné zeminy třídy F5-F8 (jíly a hlíny se střední, vysokou, velmi vysokou a extrémní plasticitou), které v podstatě nelze hutnit a jsou objemově nestálé. Všechny ostatní zeminy lze pro zásypy použít, případně je nahradit štěrkovým podsypem. Abychom mohli na tyto nasypané zeminy provést podkladní betonovou desku je nutné je zhutnit. Hutnění se u těchto jednoduchých staveb provádí pro nesoudržné zeminy (štěrky, písky, hlína štěrkovitá) vibrováním a válcováním. U soudržných zemin pak pouze válcováním. Při zhutňování je nutné dbát, aby nedošlo k porušení svodného potrubí kanalizace a ostatních přípojek.

Čtěte také: průvodce betonáží základových pasů

Štěrk pod podkladní beton

Štěrkové podsypy ani polštáře se pod podkladní ani základové desky zpravidla nedělají. Desky jsou navrhovány s ohledem na únosnost stávající zeminy a zlepšování zeminy je v takovýchto plochách neekonomické. V případě podkladních betonových desek se podsyp u hrubozrnných zemin většinou neprovádí, jelikož ty jsou dostatečně únosné a štěrkem již únosnosti významně nepomůžete. Je nutné si však uvědomit, že případná vložená štěrková vrstva má svou mezerovitost, a tedy i vzduch, ve kterém se hromadí radon. Dle příslušné normy musí být všechny štěrkové podsypy a zeminy o mocnosti nad 50 mm odvětrány nad střechu.

V rámci jemnozrnných zemin obsahujících jíly a hlíny střední a vysoké plasticity, které po celou dobu zůstávají mezi základovými pasy, jsou vždy nasyceny vodou a je nutné provést štěrkový podsyp. Tyto zeminy je nutné důkladně nechat vyschnout, následně zaválcovat štěrkem frakce 16-32 tloušťky 100 mm a následně uložit frakci 8-16 tloušťky 150 mm a provést zhutnění vibrační deskou. Štěrkový podsyp se zde dává z jediného důvodu, a to z důvodu urychlení konsolidace neboli postupného vytlačování vody z pórů zeminy při zhutňování. Po vylití podkladní desky betonem se již nepředpokládá znovu nasycení vodou.

Velmi nedoporučuji používat jako podsyp štěrkopísek, zejména ve větších vrstvách. Používá se pouze u štěrkopískových polštářů, a to jsou úplně jiné druhy zlepšování zeminy. Pokud jej použijeme u podkladního betonu, únosnost ani sedání nijak neovlivníme, ovšem zaděláme si na skrytý problém v další fázi stavby, kdy na tuto vrstvu vylijeme podkladní betonovou desku. Proto doporučuji v případě štěrkopísku separovat jej od následného betonu polyetylénovou fólií. Stejný postup se aplikuje při odvětrání radonu, kdy nechceme, aby cementové mléko protékalo do vrstvy štěrku a snižovalo tak jeho účinnost na odvětrání. Ještě upozorním, že pokud je v domě instalováno teplovodní nebo elektrické podlahové topení nebo štěrková vrstva o mocnosti nad 50 mm, nebo je-li radonový index stavby vysoký, je nutné provést vždy odvětrání radonu přes štěrkové lože nad střechu objektu nebo vložení ventilační vrstvy do kontaktní konstrukce (tedy souvrství podlahy).

Revize ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení

Norma ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení je v praxi velmi využívaná. Její znění z roku 1994 bylo již zastaralé a v některých pasážích dokonce nepoužitelné. Proto se Český normalizační institut rozhodl zařadit do plánu normalizace její revizi ve vztahu k základním ČSN a EN, technickým předpisům a současným technickým požadavkům. Revidovaná norma prošla mnohastupňovým připomínkováním a oponenturou odborníků z různých materiálových oblastí (dřevěné podlahy, betonové podlahy, plastové povrchy podlah). Byly prověřeny všechny ČSN, resp. harmonizované ČSN EN, na které je odkazováno, tak, aby ustanovení revidované normy nebyla v žádném případě v rozporu s těmito dokumenty.

Předmět a rozsah normy

Předmět normy byl nově přeformulován: „Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování, provádění a zkoušení podlah ve stavebních objektech.“ Norma rozlišuje dva druhy podlah: podlahy v bytové a občanské výstavbě a průmyslové podlahy. Norma se nevztahuje na nemovité kulturní památky a na objekty pro ustájení zvířat. Největší změnou je rozšíření normy o problematiku průmyslových podlah, která nebyla v předchozím znění ČSN 74 4505 vůbec zohledněna.

Termíny a definice

Kapitola Termíny a definice zajišťuje, aby terminologii použitou v normě chápali všichni její uživatelé stejně, a bylo tak minimalizováno riziko nedorozumění v důsledku špatného pochopení textu. Nová ČSN 74 4505 rozděluje podlahy na dva druhy: podlahy v bytové a občanské výstavbě a podlahy průmyslové. Rozlišení je specifikováno v definici pojmu průmyslová podlaha: „Průmyslová podlaha je podlahovou konstrukcí, která je zatížena rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m2, nebo pohyblivým zatížením - manipulačními prostředky, jejichž celková hmotnost je větší než 2000 kg. Průmyslovou podlahou je i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu, kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to i v případě, že zatížení je menší než výše uvedené hodnoty.“ Ostatní podlahy spadají do kategorie podlah v bytové a občanské výstavbě. Kritériem pro rozdělení je zatížení. Může nastat situace, že například podlaha v kuchyni pro hromadné stravování bude muset mít větší únosnost než 2000 kg/m2 a bude muset být navržena a provedena podle ustanovení pro průmyslové podlahy.

Technické parametry podlah

Revidovaná norma přináší změny i v kapitole technických parametrů. Mezi nejdůležitější patří:

  • Vzhled podlahy: Norma řeší případný vznik trhlin, který je obecně považován za nepřípustnou vadu, s výjimkou betonových podlah, kde se odkazuje na základní normy pro navrhování betonových konstrukcí (ČSN 73 1201 a ČSN EN 1992-1-1).
  • Stálobarevnost: Reflektována je přirozená vlastnost dřeva měnit svůj odstín pod vlivem osvětlení.
  • Rovinnost povrchu: Sledují se odchylky výškové úrovně náhodně vybraných bodů skutečně provedené podlahy od výškové úrovně definované v projektu. Tento parametr je důležitý zejména pro návaznost podlahy na okolní konstrukce, např. dveře. Maximální dovolené odchylky od rovinnosti nášlapné vrstvy je třeba stanovit v návrhu podlahy, a to v závislosti na konkrétních podmínkách.
  • Místní rovinnost povrchu: Sledují se dva parametry - odchylka povrchu podlahy od proložené úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a mezní rozdíl rovinnosti nášlapné vrstvy v dilatační nebo smršťovací spáře a ve spárách mezi dlaždicemi.
  • Tloušťka vrstvy potěru: Definována je spodní mez skutečného provedení a horní mez, omezená 120 % tloušťky předepsané v návrhu podlahy.
  • Mechanická odolnost a stabilita: Významné pro statickou únosnost nosné vrstvy podlahy.

Návrh a provádění podlah v bytové a občanské výstavbě

Podlahy popisované v kapitole 5 normy jsou prakticky vždy podlahy plovoucí, kdy je nosná vrstva uložena na relativně měkké vrstvě tepelné nebo zvukové izolace. Návrh podlahy musí obsahovat:

  • skladbu podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, jejich tloušťky, kvalitu, popřípadě i složení vrstev a pracovní postupy pro jejich zhotovení
  • řešení dilatačních spár nosné konstrukce, které prochází podlahou
  • požadavky na místní rovinnost povrchu podlahových vrstev (ne nášlapné vrstvy). Požadavky musí vycházet z požadavků následné vrstvy na podklad.

Vzhledem k tomu, že norma nemůže postihnout celou škálu individuálních podmínek na stavbě, ani zahrnout požadavky všech vrstev na podklad, je povinnost předepsat požadavky kladena na autora návrhu podlahy, tedy obvykle projektanta.

Dobrou pomůckou pro navrhování potěrů může být tabulka uvádějící nejmenší návrhové tloušťky plovoucích potěrů (viz tab. 5 v původním textu). Doporučuje se uvedené hodnoty považovat za naprosto minimální.

Provádění

Provádění definuje požadavky na firmu provádějící pokládku podlahy nebo některých jejích vrstev. Nová je povinnost sepsat při převzetí staveniště zápis obsahující alespoň údaje jako rovinnost podkladu, tloušťky zadávaných vrstev a rovinnost a místní rovinnost povrchu nejvyšší prováděné vrstvy.

Mezi požadavky na provádění podlahy patří i vytvoření rastru smršťovacích spár ve vrstvách z materiálů podléhajících smršťování. Dobře se osvědčilo pravidlo požadující pro obvyklé nevyztužené cementové potěry vzdálenost smršťovacích spár maximálně třiceti- až čtyřicetinásobek tloušťky vrstvy.

Předepsána je zde nejvyšší dovolená vlhkost podkladu pro pokládku běžných nášlapných vrstev, a to pro cementový potěr a pro potěr na bázi síranu vápenatého (viz tab. 6 v původním textu). Pokud je součástí podlahy systém vytápění, je třeba požadavky uvedené v tabulce snížit.

Mezní odchylky a rovinnost podlah podle norem

ČSN 730420-2 uvádí mezní vytyčovací odchylky v půdorysném rozměru do délky 16m +-5 mm, ve výškové úrovni základů +-5 mm. V mnoha případech i při jejich dodržení nelze stavbu kvalitně provést. Tento příspěvek srovnává metodiky měření a požadavky na rovinnost podlah uvedené v české normě ČSN 74 4505 Podlahy, společná ustanovení a v německé DIN 18202 Toleranzen im Hochbau - Bauwerke.

Srovnání ČSN 74 4505 a DIN 18202

V aktuálně platných normách je hodnocení rovinnosti průmyslových podlah popsáno v ČSN 74 4505 Podlahy, společná ustanovení. Na některé podlahy, zejména pokud jsou investory německé společnosti, jsou však i u nás kladeny požadavky německých norem, které jsou uvedeny v DIN 18202 Toleranzen im Hochbau - Bauwerke. Český i německý systém požadavků a hodnocení jsou rozdílné jak co do metodiky měření, tak co do požadavků. Jednoduché srovnání obou systémů jen podle velikosti přípustných odchylek je proto velmi nepřesné až zavádějící.

Metodika měření rovinnosti

Norma ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení definuje pojem místní rovinnost povrchu. Sleduje se při něm jednak odchylka povrchu podlahy od proložené úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak mezní rozdíl rovinnosti nášlapné vrstvy v dilatační nebo smršťovací spáře. Odchylky místní rovinnosti se stanovují pomocí dvoumetrové latě, na jejíž koncích jsou podložky o půdorysné ploše 10 mm × 10 mm až 20 mm × 20 mm. Výška podložek se zvolí podle potřeby. Pomocí odměrného klínu se změří maximální a minimální vzdálenost mezi povrchem vrstvy a spodním lícem latě.

V Německu se pro měření rovinnosti podlah používá norma DIN 18202. Měření se provádí buď pomocí lati příslušné délky, nebo geodeticky v síti bodů - plošnou nivelací. Při měření latí se lať pokládá na namátkově vybraná místa, přímo na povrch podlahy a hledá se maximální vzdálenost mezi latí a povrchem podlahy. Uvažují se pouze měření mezi body dotyku lati s podlahou, na převislých koncích ne.

Postupy měření podle ČSN 74 4505 a ČSN 73 0212-3 jsou metodicky podobné. V obou případech je podlahou proložena sečna délky 2 metry. ČSN 74 4505 je o trošku přísnější, protože hledá největší odchylku od proložené úsečky, zatímco ČSN 73 0212-3 hledá odchylky v předem daných místech. DIN 18202 definuje dva metodicky odlišné postupy. Při geodetickém zaměření jsou podlahou prokládány sečny a hodnoceny uzlové body geodetické sítě. Při použití latě jsou na povrch podlahy pokládány tečny a hledány maximální vzdálenosti mezi tečnou a povrchem podlahy. Metoda dle ČSN je zdánlivě podobná metodě DIN pomocí latě. Tím že se při ní lať pokládá na podložky, jejichž výška se od zjištěné hodnoty odčítá, umožňuje zachytit nerovnosti jak v podobě prohlubní, tak i boulí.

V roce 2008, kdy byla norma kompletně přepracována a byla zavedena tato metoda měření, došlo k drobnému zmírnění požadavků, a to při zachování nominálních hodnot požadavků, díky změně metodiky měření.

Příklad srovnání požadavků

Průmyslová podlaha tvořená drátkobetonovou deskou s minerálním vsypem na povrchu, o ploše 120 × 96 m byla zaměřena geodeticky, s body v pravoúhlé síti se vzájemnou vzdáleností 2 m. Provedeno bylo i zaměření metodou dle ČSN 74 4505, v 500 bodech. Geodeticky bylo zaměřeno celkem 2549 bodů. Vyhodnocení dle DIN 18202 bylo provedeno pro odměrné délky 4 m, 10 m a 14 m, podle přísnějšího řádku 4 (zvýšené požadavky). Pro odměrnou délku 2 m nemohlo být vyhodnocení provedeno, protože rozteč bodů byla právě 2 m. Nevyhovělo 16 bodů, tj. 0,6 % zaměřených bodů. Při měření dle ČSN 74 4505 bylo zjištěno celkem 500 hodnot, z toho požadavek pro výrobní a skladovací haly byl překročen ve 14 případech. Z popsaných výsledků je zřejmé, že podlaha byla provedena velmi dobře a množství míst, kde nebyl dodržen požadavek DIN nebo ČSN na rovinnost podlahy, je velmi nízký. Zároveň se ukázalo, že v popisované případě byl přísnější požadavek DIN 18202 (geodetická metoda) k podlaze méně náročný než ČSN 74 4505, protože procento nevyhovujících měření bylo výrazně nižší (cca čtvrtinové). Tato skutečnost pravděpodobně není způsobena tím, že vyhodnocení dle DIN nemohlo být provedeno pro odměrnou délku 2 m, protože při odměrné délce 10 m bylo zjištěno více nevyhovujících bodů než při odměrné délce 4 m. Bohužel takto podrobně je zaměřeno velmi málo podlah, autor příspěvku se dosud setkal pouze s jediným, a na otázku z názvu tedy není možné odpovědět přesvědčivě.

Další požadavky a doporučení

  • V projektové dokumentaci mohou být předepsány přísnější požadavky na odchylky místní rovinnosti a/nebo na rozdíly ve výškové úrovni hran ploch na obou stranách smršťovacích a dilatačních spár a/nebo na rozdíly ve výškové úrovni hran sousedních dlaždic. Zejména v případě výrobních a skladovacích hal je třeba přihlédnout k požadavkům strojního a manipulačního zařízení, které se v těchto halách bude provozovat.
  • Měření odchylek místní rovinnosti se provádí pomocí latě dlouhé 2 metry. Měření se provede minimálně v pěti zkušebních místech na každých 100 m2 podlahy.
  • Měření rovinnosti v místech smršťovacích a dilatačních spár se provádí pomocí krátkého pravítka položeného kolmo na spáru. Provede se minimálně 5 měření na 10 metrů spáry.
  • Měření rozdílu výškové úrovně sousedních dlaždic se provádí pomocí krátkého pravítka položeného kolmo na spáru. Provede se minimálně 10 měření na 100 m2 dlažby.

Autoři: Ing. Jiří Šmejkal, CSc., prof. Ing. Oldřich Navrátil, CSc. a Ing. David Klement. Tento článek je informativního charakteru a nenahrazuje závaznou projektovou dokumentaci a statické výpočty.

tags: #podkladni #beton #mezni #odchylka

Oblíbené příspěvky: