Podlahové mazaniny a potěry: Komplexní průvodce

Podlahová konstrukce se skládá z několika vrstev. Pod viditelnou pochozí vrstvou se skrývá velmi důležitá roznášecí deska, která bývá od stropní konstrukce či základové desky oddělena izolační vrstvou. Na roznášecí desku jsou kladeny velmi vysoké nároky, zejména na rovinatost, pevnost a případně na tepelněakumulační schopnost. Součástí roznášecích desek může být i teplovodní podlahové vytápění. V minulosti byly roznášecí desky zhotovovány z betonové mazaniny.

Betonová mazanina vs. Cementový potěr: Jaký je rozdíl?

Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá.

  • Betonová mazanina: Používá se při výstavbě podlah jako vrstva v konstrukci podlahy, která má zpravidla funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Je to vrstva betonu o optimální tloušťce u obytných budov 50-100 mm. U nadměrně zatěžovaných podlah, tedy zejména v průmyslových budovách či dílnách, může mít tloušťku až 300 mm. V některých prostorách může tvořit mazanina kompletní podlahovou vrstvu, například sklepy, dílny či garáže nebo zemědělské objekty, kde nezáleží na vzhledu ani na dokonalé hladkosti povrchu.
  • Cementový (betonový) potěr: Je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Od mazaniny ho odlišuje i použití štěrku menší frakce (nižší zrnitosti) právě kvůli tomu, že se beton pokládá v tenčí vrstvě.

Jemný betonový potěr může kromě roznášecí funkce plnit i úkol vyrovnání podkladu pod podlahovou krytinu.

Proč je nutné použít podlahový potěr?

Podlahový potěr plní několik nepostradatelných funkcí:

  • Vytvoření hladkého a rovného povrchu: Prvním důvodem je vytvoření hladkého a rovného povrchu pro pokládku podlahové krytiny, ať už si zvolíte dlaždice, lino, plovoucí podlahu nebo jiný typ krytiny.
  • Zvýšení izolace: Podlahový potěr se zcela významně podílí na zvýšení izolace, ať už se jedná o tepelnou nebo zvukovou izolaci.
  • Vyrovnání nerovného povrchu: Podlahová mazanina je velmi vhodná na nerovný povrch, který se může scelit a vyrovnat pro další pokládku. Můžete toho využít například u podlah ve starších domech během rekonstrukce.
  • Zajištění pevnosti a stability: V neposlední řadě dokáže podlahový potěr zajistit pevnost a stabilitu povrchu. Celá podlaha je pak více kompaktní a pevná.

Typy potěrů a jejich umístění v konstrukci

Potěry lze rozdělit podle jejich umístění v konstrukci:

Čtěte také: Weberbat balkonový: specifikace a použití

  • Potěr spřažený s podkladem: Tento potěr není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Do této kategorie lze zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
  • Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu. Silnější mazanina a tenčí potěr mohou být v podlaze odděleny separační vrstvou, kterou nejčastěji tvoří hydroizolace a ochranná fólie. V takovém případě se jedná o potěr s ochrannou funkcí, který mimo jiné vyrovná podklad pro další pokládku podlahy.
  • Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném, tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem. Betonový potěr bývá u novostaveb základem tzv. těžkých plovoucích podlah. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr.

Materiály pro potěry a mazaniny

Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti. Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.

V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry, jejichž hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic. Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.

Samonivelační potěry

Důraz na kvalitu a rychlost zhotovení podlah vedl začátkem tohoto století k vývoji samonivelačních sádrových a cementových potěrů. Tyto směsi se vyrábějí na betonárnách z prvotřídních materiálů, dávkování je řízeno počítači, směsi jsou míchány ve velmi účinných míchacích zařízeních a kvalita je neustále kontrolována. Samonivelační lité potěry jsou na stavbu dopravovány autodomíchávači a pomocí hadic čerpány na místo ukládky, a to až do vzdálenosti 200 metrů. Po uložení do konstrukce se materiál pouze lehce zhutní nivelační hrazdou a do druhého dne je podlaha pochozí. Podlahy v běžném rodinném domě tak lze zhotovit za 2 hodiny. Samonivelační lité směsi není nutné vyztužovat KARI sítí; díky svému složení mají vysoké pevnosti v tahu za ohybu a provádějí se v tloušťkách od 30 mm. Samonivelační podlahové směsi jsou obecně velmi vhodné pro vytápěné podlahy.

Ve společnosti TBG Pražské malty byly před více než 20 lety nejprve vyvinuty samonivelační potěry na bázi síranu vápenatého, pod obchodní značkou Anhyment. Tento materiál je možné ukládat v tloušťkách od 30 mm. Anhyment má velmi nízké smrštění a nevytápěné plochy o obdélníkovém tvaru lze provádět bez spár do velikosti plochy 600 m2, v případě vytápěných ploch do 300 m2. Jedinou nevýhodou potěrů na bázi síranu vápenatého je jejich nestálost ve vlhkém prostředí (sklepy, bazény, sauny, vstupní haly veřejných budov), kde dochází vlivem vlhkosti k dočasné ztrátě pevnosti.

Z toho důvodu byly vyvinuty samonivelační potěry na bázi cementu pod obchodní značkou Cemflow. Cemflow má oproti jiným potěrům na bázi cementu speciálně vyladěné a navržené složení, díky čemuž je dosaženo vynikajících pevnostních charakteristik, homogenity a zejména omezeného smrštění. Zatímco u běžných cementových potěrů a mazanin je nutné provádět smršťovací spáry v rastru již po 3 metrech, materiál Cemflow umožňuje provedení ploch v jednom kuse do 40 m2, tedy v ploše cca 6×6 m. Potěry z Cemflow se vyrábějí od tloušťky 50 mm. Tento materiál je vyráběn i dopravován na stavbu obdobně jako Anhyment. Díky vyladěnému složení mají lité potěry Anhyment i Cemflow vyšší pevnost v tahu za ohybu než betonové mazaniny, odpadá tedy práce i finance spojené s vyztužováním potěru.

Čtěte také: Průvodce jemným cementovým potěrem

Cementový potěr vs. Anhydritová podlaha

Anhydritové a betonové podlahy mají celou řadu společných vlastností. V mnoha věcech se ale významně odlišují:

  • Anhydritové podlahy se vyznačují vyšší tepelnou vodivostí oproti betonu přibližně o 20 %.
  • Největším problémem u betonové podlahy je praskání.
  • Do anhydritové podlahy také není nutné vkládat ocelové výztuže, a to ani při realizaci velkých ploch.
  • Nevýhodou anhydritové podlahy oproti betonové je nutnost vytvoření takzvané igelitové vany. Betonová podlaha vyžaduje pouze separační fólii.
  • Anhydritová podlaha je pochozí většinou po 24 hodinách. Anhydrit by pravděpodobně po delším stálém styku s vodou nabobtnal a mohl by časem začít plesnivět.

Příprava a aplikace potěru

Ještě než budete betonový podlahový potěr pokládat, je nutné mít připravený čistý, suchý a pevný podklad. Betonová mazanina se vyráběla přímo na stavbě z vody, cementu a písku. Nutností bylo zajistit připojení k vodě a elektřině, strojní zařízení (míchačku, hadice), průběžné zásobování vstupními materiály, ochranu cementu před vlhkostí atd. Výroba i ukládka betonové mazaniny je velmi pracná a zdlouhavá vzhledem k tomu, že se jedná o zavlhlou směs, kterou je nutné nejčastěji ručně hutnit tak, aby byla zajištěna požadovaná rovinatost a kompaktnost. Ukládka i hutnění je navíc ztížena přítomností KARI sítí, bez nichž nemá podlaha z betonové mazaniny dostatečnou pevnost.

Míchání a pokládka

Betonový potěr si můžete snadno namíchat sami. Bude stačit, když si koupíte ve stavebninách speciální směs betonu. Pak se tato betonová směs smíchá s vodou. Míchání by mělo být v poměru 1 díl směsi na 4 díly vody. Voda je ideální ta z vodovodního řádu, není vhodná voda z přírodních zdrojů, mohou v ní být nečistoty a organické látky, které mohou zhoršit stav směsi. Výsledkem namíchání musí být pastovitá směs, kterou můžete snadno aplikovat na podklad. Po nanesení směsi je nutné povrch vyrovnat pomocí hladítka. Už při této pokládce je nutné myslet i na to, že pokud budete potřebovat mírný sklon, musíte ho vytvořit již nyní.

Cementový potěr lze namíchat svépomocí z jednotlivých složek v předepsaném poměru. Pokud betonujete na malé ploše, nevyplatí se vám pořizovat cement, písek a štěrk zvlášť. V případě, kdy potřebujete jen malé množství cementového potěru, můžete zakoupit již hotové směsi, které stačí smíchat pouze s vodou v předepsaném množství. Při výběru potěru kromě ceny a zrnitosti vybírejte také podle třídy pevnosti. Pokud naopak potřebujete větší množství cementového potěru a míchání svépomocí tak nepřichází v úvahu, uvažujte o litém cementovém potěru.

Podklad a vyrovnání: Podklad, na nějž mazaninu pokládáte, musí být odolný proti prošlápnutí a vodě. Jestli má beton přijít na tepelnou izolaci, je nutné pokrýt její povrch stavební fólií. Spoje fólie musí být slepeny hydroizolační páskou. U svislých konstrukcí (stěn) je potřeba vytvořit dilatační spáru pomocí speciálních pásků. Pokud je v podlaze vytápění, měla by být vrstva potěru vždy vyztužená kari sítí. U rozměrnějších podlah je potřeba udělat dilatační spáry i v ploše (tzv. dilatační pole), přičemž bez výztuže by toto pole nemělo překročit rozměr 3 × 3 m, zatímco při použití kari sítě může být až 5 × 5 m.

Čtěte také: dodavatel stavebních materiálů v Ústeckém kraji

Při míchání z jednotlivých složek, což je ekonomičtější především na stavbě většího rozsahu, se doporučuje míchat potěr v poměru 1 lopata cementu na 2 lopaty písku a 2 lopaty štěrku, u mazaniny pak 1 lopata cementu na 2 lopaty písku a 4 lopaty štěrku. Množství vody je nutné zvolit podle požadované konzistence betonové směsi. Řidší beton se používá v případě, že je potřeba, aby betonová směs dobře zatekla do různých nerovností či hůře dostupných míst.

Doporučené poměry pro míchání betonového potěru a mazaniny

Typ směsi Cement Písek Štěrk Voda
Betonový potěr 1 lopata 2 lopaty 2 lopaty Podle konzistence
Betonová mazanina 1 lopata 2 lopaty 4 lopaty Podle konzistence

Litý potěr lze použít pro stavbu prakticky jakýchkoli podlah ve zděných domech, ale i dřevostavbách. Vhodný je zejména pro podlahy s podlahovým topením vzhledem k jeho tepelně akumulačním schopnostem a malému tepelnému odporu. Litý cementový potěr je obdobného složení, jako ten doma namíchaný, je však obohacený o různé příměsi a přísady zlepšující jeho zpracovatelnost a čerpatelnost.

Důležité normy a parametry

Příspěvek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů.

  • ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“: Tato norma, vydaná v roce 2003, je určena pro vlastní stavební materiály a poskytuje informace o kódu značení potěrových materiálů a jaké vlastnosti či třídy vlastností lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
  • ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“: Souvisí s předchozí normou a obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině.
  • ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“: Tato nová norma uvádí požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého.

Vlastnosti a zkoušení potěrů

Třída pevnosti

Třída pevnosti betonového potěru je hodnota, která udává pevnost potěru v tlaku. Pevnost se udává v MPa a označuje se písmenem C a číslem. Toto číslo je právě zmíněná pevnost v tlaku v MPa.

Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku.

Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu. Zkoušku lze využít i pro kontrolu předúpravy povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.

Kontrola vlhkosti

Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv. V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří. Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva. Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.

Rovinnost povrchu

Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 se jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.

Příklady poruch a jejich příčiny

Podlahové konstrukce často budí dojem, že jejich návrh a provedení jsou relativně jednoduché a že se nemůžeme setkat s žádným problémem. Zkušenosti z realizací a z posudků vzniklých vad a poruch však přesvědčují o opaku. Poruchy či vady podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Přesto se i s takovými problémy můžeme na stavbách setkat v relativně velké míře a opakovaně. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky.

Příklad 1: Podlaha v přízemí domu

Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm. Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída. V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek. S ohledem na minimální tloušťku potěru a na návaznosti povrchu podlahy na dveřní otvory bude pravděpodobně třeba odstranit a nově položit i technologickou vrstvu a případně zmenšit tloušťku tepelné izolace. Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností. Tyto dilatační spáry tedy musí probíhat všemi teplotně namáhanými vrstvami podlahy.

Příklad 2: Podlaha v prodejní hale

Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce v prodejní hale. Místnost má obdélníkový půdorys o rozměrech cca 15 × 20 m. Podlahová konstrukce je zde rozdělena dilatačními spárami v rastru 5 × 5 m. Součástí podlahové konstrukce je systém podlahového topení. U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází, když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech, kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně nebo dostatečně dlouho ošetřován. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.

Příklad 3: Podlaha ve školních učebnách

Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. V prvním nadzemním podlaží bylo zjištěno poškození anhydritové desky v aule, pravděpodobně od nadměrného namáhání bodovými silami stojek lešení. Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.

tags: #poter #mazanina #deska

Oblíbené příspěvky: