PergolyDopady psychických poruch rodičů na izolaci dítěte
Ne všechny děti mají to štěstí, že se narodí ve vztahově vyváženém rodinném prostředí propojeném láskyplnými vztahy. I duševně nemocné ženy chtějí mít děti. Některá onemocnění se zase objeví v průběhu života pod vlivem stresu, napětí, partnerských problémů, genetických vlivů a dalších působících faktorů. Pokud je duševní nemoc rodiče dlouhodobá, vždy nějakým způsobem vstupuje do života celé rodiny.
Obecně lze říci, že rodina je často schopna vyrovnat se dobře s krátkodobější zátěží - mluvíme o krizi, kterou lze překonat a na které je možné se něčemu novému naučit. U dlouhodobých potíží je situace jiná. Zde je velmi důležité, aby se sám nemocný snažil do léčby aktivně zapojit, aby ostatní členové rodiny tuto snahu vnímali a viděli, že celá situace má nějaký vývoj.
Je důležité připomínat si, že děti se z přístupu rodičů k životu učí a na tomto základě se formuje jejich vlastní přístup. Pokud se rodič s duševní nemocí chová nezodpovědně, pasivně a nepostará se o sebe (vyhýbá se léčbě), přenáší se takové postoje jednoznačně i na děti.
Typy psychických poruch a jejich dopady
Psychóza
Psychóza je závažný duševní stav, který lze charakterizovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s vnějšími okolnostmi a požadavky okolí. Jde vlastně o nesoulad mezi vnímáním, chováním a prožíváním. Mezi příčiny vzniku patří abnormální biochemické pochody v mozku (dopaminová teorie) a zdá se, že u části postižených se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady, zejména u paranoidní schizofrenie. Psychotické projevy však mohou být způsobeny také jinými chorobami, například poruchami látkové výměny, nádorem na mozku a účinkem některých léků, drog nebo alkoholu.
Charakteristické projevy psychózy
- Porucha vnímání: halucinace - typicky sluchové, kdy člověk slyší hlasy, které přikazují, pomlouvají či rozmlouvají mezi sebou, zesměšňují a někdy i vyhrožují.
- Porucha kvality myšlení: bludy, například paranoidní, kdy má nemocný pocit, že je sledován, odposloucháván, pronásledován. Bludem však obecně chápeme chorobné přesvědčení (protože příliš nekoresponduje s realitou), které je nevyvratitelné, může mít pevnou logickou strukturu a má vliv na chování pacienta.
- Poruchy emotivity: Před vypuknutím nemoci, v průběhu nebo u chronicky nemocných pacientů nastávají poruchy emotivity. Někteří pacienti se smějí v nepřiměřené situaci, jiní pod vlivem hlasů prožívají masívní úzkosti a obavy o život. U dlouhodobého onemocnění dochází k emoční otupělosti až „plochosti“, kdy člověk není schopen emočního prožitku a projevu.
Příběhy z praxe
Martina si vzpomíná, jak s matkou chodily hledat večer s lopatou mrtvoly na zahradě. Jarda vzpomíná, jak otec, povoláním jaderný fyzik, mluvil s termoskou a vymýšlel vesmírné teorie.
Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost
Jedna pacientka popsala zkušenost s matkou, která se chovala podivně, například rozprávěla se skleničkami. Její matka bývala dlouhodobě v nemocnici, kde jí tvrdili, že se léčí se žlučníkem. „Když jsem to ale řekla ve škole, holky se vždycky divně smály. Pak šla na operaci a už se nevrátila. Řekli mi, že měla špatnou srážlivost krve a zemřela. V 18 letech jsem začala slyšet hlasy, promlouvali ke mně andělé, a taky jsem se schovávala, protože mě pronásledovaly zlé síly. Andělé mi často říkali, ať se jdu s nimi prolétnout. Od otevřeného okna ve druhém patře mě odtrhla sousedka a zařvala na mě: ‚Přece nechceš skončit jako tvoje máma.‘ V nemocnici jsem se dozvěděla pravdu, že mamka se léčila se schizofrenií a že v léčebně, v době propustky, skočila z okna a zabila se. Vůbec jsem nevěděla, jestli se mám na tátu a všechny okolo zlobit, že mi lhali, vím, že mě na druhou stranu zase chtěli chránit.“
Deprese
Deprese zahrnuje lehkou, středně těžkou a těžkou formu onemocnění. Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, ztráta energie, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Někdy je to ovšem zakryto náhlou podrážděností a hádavostí jedince. Pacient se přestává zajímat o dřívější aktivity, které přinášely radost a přestává z nich mít potěšení (ztrácí zájem o své koníčky, jídlo a sexuální život). Významně dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a budí se okolo třetí hodiny ranní. Může však spát i více, než je obvyklé, třeba i téměř celý den, přesto má pocit, že nenačerpal energii a cítí slabost a nevýkonnost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená (zpočátku mechanismus „zajídání stresu“) a nemocní přibírají.
Dále dochází k výrazným poruchám soustředění, často u aktivit dlouho nevydrží. Dotyčný se cítí zranitelný, snižuje své schopnosti, bagatelizuje dosavadní úspěchy. Sám sebe podceňuje a znevažuje. Ztrácí zájem o dění kolem sebe, také o rodinný život. Ztrácí smysl života. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky, či dokonce pokus o sebevraždu, protože logicky pod vlivem deprese dochází k tomu, že je rodině jen na obtíž.
Příběhy z praxe
„Bydleli jsme ve velkém domě ve městě. Co si ale pamatuju, bylo u nás smutno, tísnivě. Maminka se nikdy neusmála, byly jsme jí se sestrou na obtíž. Posedávala, polehávala, vypadala jako těžce nemocná. Bály jsme se zasmát. Nepamatuju se na jedinou radost s maminkou. Táta zkoušel přimět maminku, aby s námi chodila ven, ale nešla. Vařila jen z nutnosti, spíš abychom měly plné břicho, nezáleželo jí na tom, jestli nám chutnalo. Maminka neměla ráda dotyky, nemazlila se s námi, byla nejradši, když jsme byly zalezlé v pokoji a samy si tam hrály. Vánoce se u nás neslavily, jen u babičky. Nakonec, když mi bylo 16 let, spáchala doma sebevraždu, našla jsem ji. Dnes už vím, že trpěla těžkými depresemi, které nikdy neléčila.“
Dcera jiné pacientky, trpící depresí, popisuje: „Mně samotné přišly deprese po narození dcery, i když jsem se snažila, najednou jsem zjistila, že jsem stejně chladná jako moje matka. Uvědomila jsem si, že to není v pořádku, a když jsem si přečetla článek o depresích, zjistila jsem, že jsem vlastně nemocná a začala se léčit. Na něco už ale bylo pozdě, manžel mě mezitím opustil, odešel s takovou veselou paní. Věděla jsem, že mám vůči dceři obrovský dluh, takže přišly výčitky a sebeobviňování. Na to žádné prášky nepomůžou. V době, kdy jsem chtěla začít řešit vztah se svou čtyřicetiletou dcerou, která si nikdy děti nepořídila, se nechala konečně hospitalizovat na psychiatrii. Ukázalo se, že má dlouholeté vleklé deprese. Byla jsem ale ráda, že se něco děje, že dceři pomůžou, začala jsem žít pro tuhle naději. Na jednu propustku se však nevrátila, byla pohřešovaná a na jaře ji policie našla mrtvou.“
Čtěte také: Kročejová izolace a její použití
Bipolární afektivní porucha (BAP)
Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná maniodepresivní psychóza či cyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje cyklickými (maniodepresivními epizodami) změnami nálad, energie a výkonnosti psychických funkcí. Nemoc se projevuje alespoň jednou manickou epizodou (manická psychóza), spíše však střídáním manických a depresivních epizod (bipolární afektivní porucha).
Charakteristické projevy BAP
- Manická epizoda: Nemocný je nadměrně aktivní, podnikavý, nápadně, až bujaře veselý, má zvýšené sebevědomí, sníženou potřebu spánku, v sexuální oblasti je často dobrodružný, navazuje s lehkostí nové vztahy. Snadno si půjčí peníze a utratí je. Je podrážděný, pokud ho někdo usměrňuje, „brání mu v rozletu“. Veškeré pochody v jeho těle jsou zrychlené, včetně mluvy.
- Depresivní epizoda: Protikladem je depresivní epizoda, v hlavních rysech popsaná výše. U bipolární afektivní poruchy se však na rozvoji deprese podílí i „prozření“ po manické fázi, kdy si člověk uvědomí důsledky svého chování. Přicházejí sebeobviňovací bludy a bludy o vlastní bezvýznamnosti, bezcennosti.
Příběhy z praxe
„Při první atace odešla z práce, že se bude věnovat podnikání v oboru reiki a výkladu z karet. Půjčila si peníze od známých. Sršela energií, smíchem, nepotřebovala spát, na druhou stranu byla doma hádavá a vyčítavá, že ji manžel nepodpoří v jejím podnikání. O děti se staral tou dobou manžel, žena totiž shledala, že jejich manželství byl omyl. Opustila rodinu, během týdne vystřídala několik sexuálních partnerů, u kterých pobývala. Následoval propad, pobyt na psychiatrickém oddělení.“
Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)
Generalizovaná úzkostná porucha (GAD, Generalized Anxiety Disorder) se řadí mezi úzkostné poruchy. Je charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Lidé trpící touto poruchou se obávají o své zaměstnání, finanční situaci a zdraví své i své rodiny. Mohou ale pociťovat obavy i v souvislosti s méně závažnými věcmi, jako jsou termíny schůzek a udržování pracoviště nebo domácnosti v čistotě. Porucha začíná zpravidla mezi 16. až 18. rokem života. Komplikací může být závislost na užívání anxiolytik (léků snižujících úzkost) a alkoholu.
Sociální fobie a její dopady
Porucha zahrnuje i sociální fobii. Pacienti prožívají úzkost, která jim působí jak tělesné (pocení, rudnutí, bušení srdce, sevření hrudi, přiškrcený hlas, nedostatek dechu), tak emocionální problémy (neklid, nervozita, podráždění, pláč, vyhýbání se ostatním, následně stud za sebe sama), když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti a podobně. Lidé se sociální fobií si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. Generalizovaná úzkostná porucha se většinou objeví na podkladě stresu u zranitelných a predisponovaných osobností. Spouštěčem může být traumatická událost.
Příběhy z praxe
Jedna pacientka byla poslána lékařkou pro závažný stav, kdy nevychází z domu nebo s ní někdo musí být doma. Nesnese zůstat sama doma. Nemůže jít mezi lidi. Má pocit, že na ní všichni vidí, jak se klepe, nemůže mluvit, buší jí srdce, zrudne. Když manžel odejde, musí s ní být doma děti, které nepošle do školy a školky. Přišla o práci, přestala tam chodit. Hospitalizaci odmítá. S manželem se seznámila, když začal přicházet o zrak, od začátku se o něj starala, procházela s ním období oslepnutí. Vztah nejlépe fungoval při nejmasivnější manifestaci potíží pacientky. Žena se na manželovi stala zcela závislou, on měl pocit smyslu a uplatnění - „konečně ho někdo potřeboval“. Po třech měsících léčby se zlepšila, stala se samostatnější, manžel ale rodině oznámil, že je opouští, že už ho nepotřebují.
Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace
Dítě popisuje situaci s matkou: „Mamka s námi nechodila mezi ostatní děti, říkala, že na ni všichni koukají a že vidí, jak jí je špatně. Hrozně zrudne, když se jí někdo na něco zeptá, a radši se tomu setkání vyhýbá. Má potíž bavit se s jinýma mamkama. S našimi kamarády to jde, tak děti chodí k nám. Nepracuje, taťka chodí do práci. Na schůzky a školní akce chodí taťka a babička. Taky na úřady nejde. Někdy s námi ale musí, když jdeme k doktorovi a taťka je na služebce. To pak koktá, je rudá, zmatkuje a doktor se ptá, jestli není nemocná, což ji ještě víc vyvede z míry. Ale doma je veselá, hraje si s námi a chodíme celá rodina na výlety, do bazénu ale ne. Hrozně se o nás bojí, pořád jí musíme telefonovat, kde jsme. Nepouští nás spát ani k babičce, pořád nás hlídá.“
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD)
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD, Obsessive-compulsive disorder) se řadí k úzkostným poruchám a stává se do určité míry chronickou. Jedinec má nutkání vykonávat určitý soubor činností (kompulzí), které jsou také běžně nazývány rituály. Člověk, který trpí obsedantně-kompulzivní poruchou, má pocit nesnesitelné úzkosti (například že se jeho blízkým nebo jemu něco hrozného stane), dokud nevykoná osobní „očistný rituál“. Tyto rituály mohou být patrné navenek nebo se mohou odehrávat v jeho mysli. Začátek poruchy nastává většinou mezi 13. až 25. rokem věku. Obsese jako chorobně utkvělá představa nebo vtíravá a opakující se myšlenka se projevuje strachem ze špíny, nákazy a onemocnění. Kompulze je jednání, které osoba trpící obsedantně-kompulzivní poruchou - obvykle opakovaně - vykonává, aby se zbavila obsese a úzkostí, které způsobuje.
Příběhy z praxe
Otec od raného dětství rodinu nutí účastnit se rituálu „poděkování chlebu“. Sám každé ráno listuje v novinách, kde si zaškrtává slovo smrt nebo události s tím spojené. Tento rituál dělá proto, aby uchránil rodinu od všeho zlého. Poté odejde do práce, kde pracuje jako strojní inženýr.
Petra děsí, že jí od dětství říkají, že je celá po tátovi. Ve škole jedničkářka, perfekcionistka. Provádí magické rituály s čísly, při určitém seskupení čísel musí provést rituál, například: „Třikrát obejdu stůl podle hodinových ručiček, dvakrát se vrátím domů, jestli jsem vypnul plyn, a při zamykání bytu pětkrát musím zaťukat. Dělám to proto, že se hrozně bojím o jediného syna, kterému je 12 let.“ Syn se jeho strachu směje, pak se ale zlobí, když ho třeba nutí jet nějakou ritualizovanou trasou a cestou „musí splnit úkoly“. „Když dělám tyhle ochranné rituály, myslí si, že jsem cvok, a stydí se za mě u kamarádů.“
Poruchy příjmu potravy (PPP)
Poruchy příjmu potravy (zkráceně PPP) jsou kategorií psychických onemocnění, kam řadíme mentální anorexii (úmyslné snižování váhy, které může vést až k úplnému odmítání potravy) a bulimii (přejídání a následné vyzvracení potravy). Pacienti často popisují poruchy příjmu potravy jako bludný kruh nebo kolotoč. Mentální anorexie, která má začátek obvykle s nástupem puberty, většinou v dospělém věku vyústí v bulimii. Osobnostně se jedná o perfekcionistické ženy toužící po dokonalém vzhledu jako výrazu úspěchu a demonstrace spokojenosti. Poruchy příjmu potravy přináší škálu psychických problémů, jako je deprese, výčitky, podrážděnost, nesoustředěnost, závratě, strach z tloustnutí, uzavření do sebe, ztráta zájmu o okolí, únava a podobně. Nemocní jsou na tom obvykle velice špatně i po fyzické stránce, trpí řídnutím kostí, kazivostí zubů, ztrácí menstruaci a dlouhodobé zvracení (kyselina chlorovodíková) narušuje vnitřní sliznici jícnu.
Příběhy z praxe
Studentka popisuje: „Máma je, co pamatuju, bulimička. U nás se vařila dokola mrkev, a když nám udělala jídlo, nikdy s námi neseděla u stolu, že se na to nemůže dívat. Neustále sportuje, počítá kalorie, říká mi, že jsem tlustá a že mám zhubnout. Já jsem z toho celá nešťastná, protože mám ráda sladké a tajně se přejídám. Doma se cítím nesvobodně, hrozně se za mámu stydím, pořád má nějaké nesmyslné diety. Nikdy jsme neměly doma normální jídlo. Mám špatné zuby a pořád mám průjem. Chtěla bych se osamostatnit, utéct od ní, ale nemám peníze. Mám strach z tloustnutí. Kamarádka mi řekla, že jsem nemocná, ale já si to nemyslím. Jen se stydím.“
Doporučení pro rodiny
Dítě vás nemůže hlídat! Je třeba po malých krůčcích „trénovat“, i tím jdete dítěti příkladem, že se takové onemocnění dá zvládnout. Spolupracujte se všemi zdravými v rodině, s prarodiči, s širším příbuzenstvem.
tags: #dopady #psychicke #poruchy #rodice #na #izolaci
