Římské cihly na Moravě: Odkazy impéria a moderní výzkumy

Území České republiky nikdy nebylo součástí římské říše, ale nacházelo se nedaleko jejích hranic, poblíž dunajského limitu. I přesto bylo římskou říší značně ovlivňováno, především v příhraničních oblastech, kde se rozvinul čilý obchod a intenzivní diplomatické styky s různými barbarskými kmeny. Díky obchodu a službě germánských bojovníků v římském vojsku se do vzdálenějších oblastí barbarika dostávaly nejrůznější předměty římské provenience. Nemalou roli v tomto procesu hrála samozřejmě i jantarová stezka.

Vliv římské kultury byl nesmírně silný hlavně v příhraničních oblastech, a to nejen na aristokracii, ale do jisté míry i na ostatní členy společnosti. Přestože soužití Římanů a Germánů na našem území bylo po většinu času mírové a přátelské, docházelo občas také ke konfliktům. V důsledku toho na naše území vkročily nejen boty římských obchodníků a diplomatů, ale také charakteristickými cvočky pobité caligy římských vojáků.

Rané římské vlivy a tažení proti Marobudovi

První zprávy o římském zásahu na území ČR pocházejí již z počátků 1. století n. l. Na našem území se tehdy rozkládala mocná Marobudova říše. Marobud, pocházející z urozené rodiny germánského kmene Markomanů, strávil mládí v Římě, kde se mu dostalo výchovy a vzdělání na dvoře císaře Augusta. Zde se seznámil s římskou kulturou, vzdělaností i vojenstvím. To mu pomohlo k tomu, že po svém návratu mezi soukmenovce získal velké uznání a postavení. Jeho lidé ho následovali při opuštění dosavadních sídel a hledání nových zemí mezi léty 9-6 př. n. l. Marobud odvedl své krajany do Čech, kde postupně vybudoval rozsáhlou a silnou říši. Centrum říše se od počátku nalézalo ve středních Čechách, ovšem Marobud záhy začal rozšiřovat svůj vliv i na rozsáhlá území svých sousedů.

Marobudovo počínání vzbudilo zájem, respekt i strach nejen u germánských sousedů, ale také v samotném Římě. Přestože navenek byly vztahy mezi oběma říšemi dobré, Marobudova rozpínavost a budování silného vojska vzbuzovaly podezíravost a obavy. Celá situace nakonec vyústila v Augustovo rozhodnutí napadnout Marobuda v centru jeho říše. Tažení do Čech měly vykonat dva proudy - jeden pod velením Tiberia, vyrážejícího od Dunaje z oblasti pozdějšího stálého římského tábora a města Carnunta, druhý pod velením Gaia Sentia Saturnina, s východiskem pravděpodobně Mogontiacum (dnes Mohuč).

Na jaře roku 6 n. l. bylo zahájeno tažení. Tiberiův kontingent měl postupovat přes jižní Moravu a pak směrem k severozápadu přes Českomoravskou vrchovinu. Saturninus zřejmě hodlal využít toku Mohanu a postupovat podél něj, pak přes Smrčiny a dále údolím Ohře. Bohužel, archeologickými výzkumy se doposud nepodařilo pobyt značných římských vojsk v našem prostoru v této době bezpečně potvrdit. Kampaň byla zrušena kvůli rozsáhlému povstání v Pannonii. Marobud využil římských potíží a uzavřel smír, čímž si upevnil svoji pozici. Dohoda s markomanským králem se Římu vyplatila i později, když se po strašlivé bitvě v Teutoburském lese (9 n. l.) Marobud k povstalcům nepřidal a dodržoval přísnou neutralitu. Tato neutralita však přivedla Marobuda do konfliktu s Arminiem, který vyústil roku 17 velkou bitvou. Následovalo svržení Marobuda Katvaldou a jeho internace v Raveně.

Čtěte také: Podkroví: kombinace palubek a cihel

Svržení Marobuda nijak nepoznamenalo dobré vztahy Říma se zadunajskými Germány. Ke konfliktu došlo opět teprve za císaře Domitiana. Markomané a Kvádové tehdy odmítli poskytnout Domitianovi pomoc při jeho válce proti Dákům. Římané byli poraženi a donuceni stáhnout se. O tři roky později napadli Markomané své sousedy Lugie. Ty požádaly o pomoc Řím, který jim přispěl nepatrnou podporou. Je možné, že některé boje těchto válek se odehrávaly i na našem území, ovšem žádné jisté doklady o tom v pramenech nemáme.

Markomanské války a invaze na Moravu

Zmíněné útoky severních Germánů na římská území byly většinou jen menšího, loupeživého charakteru a Řím neměl příliš velké problémy se s nimi vypořádat. To se změnilo za vlády mírumilovného císaře Marka Aurelia (161-180 n. l.). Zřejmě kolem roku 166 využilo oslabení Říma způsobené válkou proti Parthům 6 000 Langobardů a Obiů k překročení Dunaje a pokusu násilně vpadnout do římských provincií. Útok byl však zastaven. K usmíření bylo vysláno poselstvo jedenácti germánských kmenů v čele s markomanským králem Ballomariem, které dohodlo podmínky míru. Ten však dlouho nevydržel.

Záhy se uskutečnila další germánská ofenzíva proti Římu, které se tentokrát již účastnila většina blízkých kmenů - především Hermundurové, Naristové, Markomani a Kvádové - a přidali se dokonce i sarmatští Iazygové, Roxolani, Alani a další kmeny. S navrátivšími se jednotkami z východu přinesla morová nákaza, která vážně zdecimovala jak římské vojsko, tak i civilní obyvatelstvo. Bylo nutné konat v Itálii odvody, z nichž pak byly vytvořeny dvě nové legie - legio II Pia a legio III Concors. Marcus Aurelius a Lucius Verus se následně osobně vydali v čele vojsk k Aquileii. U Aquileie však kromě mnoha vojáků zahynul i praefectus praetorio Furius Victorinus. Oba císařové barbary pronásledovali, překročili Alpy a dosáhli významného vítězství. Kousek od Aquileie na cestě do Říma však na začátku roku 169 Lucius Verus zemřel.

Roku 170 se zřejmě Římané pokusili o ofenzívu, která však dopadla katastrofálně. Měla se odehrát velká tragická bitva, ve které údajně zahynulo až 20 000 římských vojáků. Germáni následně učinili rozsáhlý vpád na římská území, při němž se bleskově dostali až do Itálie a oblehli Aquileiu. Ta se sice po tuhých bojích ubránila, ale ještě dále na západ od ní ležící město Opitergium bylo dobyto a vypleněno. Nájezdy trpěla i Moesie, Thrákie, Makedonie a barbaři pronikli dokonce až do Achaie k Eleusině. V této době největší krize dokonce sáhl Marcus Aurelius k verbování otroků, gladiátorů a banditů k doplnění vojsk. Při následující protiofenzívě se legiím podařilo vytlačit Germány z římských území.

Na počátku roku 172 přešli Římané do rozsáhlého protiútoku směřujícího již přímo na barbarská území a řízeného samotným císařem. Toto tažení bývá označováno jako expeditio Germanica prima. Hlavní útok směřoval nejdřív nejspíše proti Markomanům. Z počátku se boje pro Římany nevyvíjely příliš dobře, nicméně brzy získaly legie převahu. V průběhu střetů Kvádové údajně přijímali markomanské uprchlíky a také aktivně bojovali po boku Iazygů. Také vypudili Furtia, krále, kterého jim dosadili Římané, a na jeho místo nastoupil Ariogaisos. Proto se následně hlavní římské síly pravděpodobně vypravily z oblasti Carnunta přes Dunaj i proti Kvádům.

Čtěte také: Proč třídit odpad?

Hradisko u Mušova: Klíč k římské Moravě

Nové pozoruhodné objevy archeologů na jižní Moravě potvrzují vážnou snahu Římanů o připojení tohoto území k římskému impériu v 70. letech 2. století n. l. Dunaj, po dlouhá staletí hraniční řeka římské říše, teče jen pár desítek kilometrů jižně od současné moravské hranice. Je tedy jisté, že římští obchodníci nebo vojáci na Moravu odedávna pronikali. V období tzv. markomanských válek (166 - 180 n. l.) však došlo ke skutečné invazi, během níž na jižní Moravu vpochodovaly tisíce římských legionářů.

Dobové písemné prameny tvrdí, že Římané měli v plánu přičlenit část Moravy ke své říši jako součást nové provincie, nazvané Markomania (podle germánského kmene, který Moravu obýval). Historici to dlouho považovali za nepravděpodobné. Jak ale archeolog Balázs Komoróczy ze Střediska pro výzkum doby římské a doby stěhování národů Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně sdělil, „v posledních letech se na Moravě množí objevy, které naznačují, že se Římané ideu nové provincie severně od Dunaje skutečně pokusili alespoň zčásti realizovat.“ Klíčem k tomuto tvrzení jsou mimo jiné aktuální nálezy, odkrývané pracovníky brněnského Archeologického ústavu na známé lokalitě Hradisko poblíž bývalého Mušova, záměrně zatopeného při stavbě vodního díla Nové mlýny.

Morava plná vojáků

Vojska císaře Marka Aurelia, která se roku 172 vydala na zteč jihomoravských nížin, musela pochodovat jedinou přirozenou trasou podél dolního toku řek Moravy a Dyje. Důkazem je hustá síť krátkodobých římských táborů, objevená v této oblasti v minulých letech, především díky tzv. letecké archeologii. Tábory se stavěly podle jednotného plánu a není tedy těžké je odlišit od pozůstatků jiných opevnění. Umístění táborů prokazuje strategické myšlení římských velitelů. Tábory takto hlídaly všechny důležité cesty nebo významnější centra germánského osídlení. Archeologové, kteří germánská sídliště zkoumají, na řadě z nich zaznamenali přerušení jejich souvislého obývání právě v období markomanských válek. Římané zřejmě Germány vystěhovali, pravděpodobně násilně, a na troskách jejich chatrčí vystavěli své tábory. Každý z nich mohlo obývat 10 000 -12 000 vojáků, a to na ploše o rozloze až 60 hektarů. Na jižní Moravě a v přilehlé části Dolního Rakouska bylo do dnešních dnů objeveno kolem 25 podobných táborů. Přestože je označujeme jako „krátkodobé“, nebyly to rozhodně tábory na jednu noc. Stály v nich sice jen dřevěné stavby, ale ty mohly vydržet i několik válečných sezón. Římští vojáci na Moravě došli až do brněnské kotliny (Modřice u Brna) a nejseverněji položený římský tábor byl objeven v roce 2001 až v Olomouci. Největší hustota Římanů však byla přece jen jižněji.

Význam Hradiska u Mušova

O dávné přítomnosti Římanů u Mušova se ví již několik set let. Rolníci na tamních polích odedávna vyorávali římské cihly a mince. K prvnímu organizovanému archeologickému výzkumu přesto došlo až ve 20. letech 20. století, kdy na vrchu zvaném Hradisko (Burgstall) kopal archeolog a historik Anton Gnirs. Na ploše o rozloze přibližně 80 x 80 metrů se mu podařilo odkrýt základy dvou zděných budov - lázní a obytného domu. Na základě Gnirsových nálezů pak vznikla hypotéza, že u Mušova stála ve 2. století „římská stanice“, jakási předsunutá základna římského impéria, která byla využívána především obchodníky. Tato hypotéza přežila šest desetiletí, ale vyvrátily ji až nové archeologické výzkumy, které u Mušova započaly v 80. letech a trvají dodnes.

Zázemí pro invazi

Při výzkumech se především přišlo na to, že plocha, obývaná a využívaná Římany, je daleko větší, než se předpokládalo. Celá lokalita má totiž rozlohu zhruba 40 hektarů a je obehnána mohutným opevněním. To sestávalo z hlinitého valu, který byl původně přes tři metry vysoký, a z dvojité linie typických hrotitých příkopů, hlubokých místy až 3,5 metru. Mohutný val byl obložen nepálenými cihlami a z jeho konstrukce je jasné, že byl skutečně zbudován římskými vojáky. Archeologové teď postupně odkrývají vnitřek rozsáhlého opevněného areálu. Z něj pozvolna vykukuje velmi rozmanitá zástavba, nejen vojenského, ale i výrazně civilního charakteru.

Čtěte také: Přírodní materiály a současná architektura

Na východním svahu vrchu Hradisko byly například objeveny dílny, v nichž tehdejší civilní řemeslníci pracovali na vojenských zakázkách, opravovali výzbroj a výstroj římských legionářů. Mezi nálezy z Mušova nechybějí ani hroty kopí, trojbřité šipky, kování pochev mečů, různé spony, části zdobených pancířů (jeden z nich dokonce ze stříbra), železné cvočky z bot, vojenské hliněné talíře, misky a pochopitelně mince. Převažují mezi nimi čerstvě ražené denáry zejména z období vlády Marka Aurelia (od roku 161 do roku 180). Nešlo tedy zjevně jen o nějakou „římskou stanici“. Na vrchu Hradisko se nepochybně nacházela velká římská pevnost, doslova opevněné město s mnoha tisíci obyvatel, vojáků i civilistů. Podle archeologů lze důvodně předpokládat, že právě tady měla invazní římská armáda své řemeslnické a hospodářské zázemí. Patrně tady sídlilo i její vrchní velení, ale nejen to.

Hlavní město provincie?

Objevy rozlehlé římské pevnosti 80 kilometrů od hranic impéria a sítě krátkodobých vojenských táborů příliš neodpovídají původní představě historiků o trestné výpravě, která měla Germány jen pacifikovat a zase se vrátit na území říše. Daleko více ladí s dříve zpochybňovanou výpovědí písemných pramenů o plánované provincii Markomania. Podle archeologa Balázse Komoróczyho „dosavadní odkryvy na Hradisku přesvědčivě podporují teorii, že Mušov mohl být projektován jako budoucí středisko nově získaného území.“ Římané začali mušovskou pevnost budovat po svém vpádu roku 172. O pouhých osm let později se ale všechno změnilo. V římském táboře Vindobona (dnešní Vídni) náhle umírá duchovní otec plánované provincie, císař Marcus Aurelius. Jeho nástupce Commodus byl slabý vládce a špatný vojevůdce. V bojích s Germány proto dál nepokračoval a raději s nimi uzavřel mírovou smlouvu, později dokonce vykupoval jejich poslušnost penězi. Římská vojska se z Moravy stáhla a Germáni se vrátili do svých osad. V roce 180 byl zřejmě opuštěn i velký tábor u Mušova, s největší pravděpodobností nikdy nedobudované správní centrum provincie Markomania, které mělo sloužit k podpoře další římské expanze na sever od Dunaje.

Co si Římané neodvezli?

Nejnovější objevy z Mušova naznačují, že k opuštění římské pevnosti došlo velice rychle. Kolonisté tu zřejmě nechali barbarům napospas i značné bohatství. Jak se archeologům podařilo prokázat, na troskách pevnosti pak vyrostla malá germánská osada, jejíž odkrývané pozůstatky jsou mimořádně bohaté na kovové předměty, převážně římského původu. V jiné germánské osadě v nedalekých Pasohlávkách se našly i odlévací nádobky (tyglíky) a formy, a tak je možné předpokládat, že se místní obyvatelé zabývali sběrem a zpracováním kovových předmětů, zanechaných Římany na Hradisku. Muselo jich být opravdu hodně, když se Germánům podobná „těžba“ vyplatila.

Lokalita na Hradisku u Mušova je z pohledu pravěké archeologie Evropy zcela unikátní. Všechny nalezené předměty totiž můžeme bez potíží datovat do úzkého období mezi lety 172 - 180. Podobná pravěká situace se nikde v Evropě nevyskytuje. Hypotéza o mušovské „římské stanici“ je víceméně zapomenuta, o nových hypotézách se mezi odborníky živě diskutuje. Dosud byla prozkoumána jen velice malá část z celkové rozlohy římské pevnosti na Hradisku. A protože výzkumy brněnských archeologů jsou financovány výhradně z vědeckých grantových projektů omezeného rozsahu, potrvají zřejmě ještě dlouho.

Historie a diagnostika cihel v českých zemích

Pálená hlína ve stavitelství je materiál, který zásadně a historicky nejdéle pomáhal vytvářet architektonickou podobu stavebních objektů. Ze starověkých civilizací se o rozvoj využití stavební keramiky jednoznačně nejvíce zasloužil antický Řím. První využití pálené hlíny ve stavitelství na Moravě lze doložit díky stopám římského osídlení v lokalitě Burgstall poblíž Pasohlávek. Po Burgstallu se sem cihly, dlažby, střešní krytiny naplno vrací ve 13. století.

Ve střední Evropě se s pálenými cihlářskými výrobky setkáváme (pokud odhlédneme od nálezů římských cihel na archeologických lokalitách) až v 11. století. Dobová terminologie hovoří o cihlách „zdících, krycích a dláždících“. Středověké cihly jsou charakteristické roztříštěností rozměrů, poměrů délek stran, stejně tak se liší kvalitou zpracování a materiálem. V tomto období bylo značení cihel v Čechách a na Moravě spíše výjimkou. V rámci monarchie tvoří v tomto směru výjimku oblast Horních Uher, kde lze vysledovat značení cihel tzv. pozitivními kolky již v 18. století jako vcelku běžné. Pozitivní kolek byl vytvořen tak, že ve dně formy byla vyryta či vypálena značka.

Vývoj unifikace cihel a kolkování

V roce 1839 byly pro Čechy předepsány základní rozměry cihel pro zdění (tzv. zdice) 11½ × 5½ × 2½ palce a současně bylo předepsáno razit na cihlu značku výrobce - cihelny. Zcela unifikovaného formátu bylo dosaženo až ke 14. 4. 1883 v souvislosti s metrologickou reformou. Formát cihel pro zdění byl stanoven na 290 × 140 × 65 mm. Pro výše uvedené období se stalo charakteristickým tzv. kolkování. Na dno formy byla umístěna reliéfní raznice, jež po odformování vytvořila negativní reliéf v cihlářském výrobku - tzv. kolek. Můžeme tak pozorovat nejčastěji cihly s kolky ve formě iniciál majitele, či tradičního názvu cihelny, vzácněji kolky s propracovanými reliéfními erby a symboly, a stejně tak primitivní kolky ve formě malé značky. Často je kolek doplněn kolky číselnými, které pravděpodobně označovaly číslo sady forem nebo pracovní skupinu.

Poměrně častým požadavkem v rámci stavebně-technických průzkumů historických konstrukcí je zjištění původu a stáří cihel, a současně stanovení fyzikálně-mechanických vlastností cihel v kontextu se statickým posouzením cihelného zdiva. To je úkol nesnadný, a v řadě případů zcela nemožný. Prakticky v každém historickém období bylo běžné recyklovat stavební prvky, tedy i cihly byly zcela běžně využívány sekundárně, tedy zdění probíhalo s využitím již dříve jinde použitých cihel. Klasickým příkladem je například užívání cihel získaných při demolici prvků tereziánského opevnění v Olomouci (cihly s orlicí a iniciálami F.M.T.). S těmito cihlami se dnes setkáváme ve stavbách z přelomu 19. a 20. století.

Příklad průzkumu historického mostu

Příkladem je průzkum konstrukce mostu ev. č. 36719-2 přes říčku Brodečku a mlýnský náhon v obci Dobromilice, okres Prostějov. Most je zděný z kamene, parapetní zdi pak z cihelného zdiva. Použití cihel v původně kamenné konstrukci mostu se pravděpodobně datuje od rekonstrukce v polovině 18. století, kdy byla stávající konstrukce doplněna zděnými parapety a sokly se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera. K další úpravě došlo patrně při výstavbě náhonu a jeho překlenutí při severní straně mostu. Zatím poslední doplnění cihelného zdiva souvisí s opravami parapetů poškozených provozem v průběhu 20. století. Dle data na omítce na koruně parapetu na povodní straně mostu lze tyto opravy datovat rokem 1968.

Pro stanovení fyzikálních a mechanických vlastností jednotlivých typů cihel byly použity cihly odebrané z konstrukce. Identifikace stáří a původu historických cihel v konstrukci je sice možná, ale jako kombinace zjištěných historických a stavebně technických dat o konstrukci, a zjištěných rozměrů podoby cihlářských výrobků. Bohužel, rozdíly rozměrů cihel před rokem 1883 jsou navzdory předpisům tak variabilní, že stoprocentně potvrdit jejich zcela přesné stáří pouze na základě rozměrů nelze.

Typologie cihel z mostu v Dobromilicích

Výsledky zkoušek cihel prokázaly vcelku očekávanou kvalitu cihel různého stáří. Normalizovaná pevnost v tlaku fb byla vypočtena podle ČSN EN 772-1 [4] z průměrné pevnosti fb,u na základě rozměrů zkušebních těles. Zatřídění cihel bylo provedeno podle výsledků zkoušek ve stavu vysušeném na reprezentativních částech cihel.

Výstavy a naučné stezky

Návštěvníci výstavy „Pálená hlína v historických stavbách Moravy“ v Technickém muzeu v Brně se na 25 grafických panelech seznámí s historickými stavbami na Moravě, ať už s brněnskými industriálními stavbami z období elektrifikace Brna, jako je např. elektrárna pro první plně elektrifikované divadlo v Evropě - Mahenovo divadlo - ve Vlhké ulici či městská elektrárna v Plynárenské ulici, tak i se sakrálními stavbami cihelné gotiky v podobě baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně a s podzemními zděnými vodojemy v Brně na Žlutém kopci, Špilberku a Petrově. Z mimobrněnských industriálních staveb výstava představí např. největší cukrovar na Moravě, cihelnu, pilu aj. Vizuální vjemy z výstavy podpoří trojrozměrné exponáty cihel pro zdění, střešní krytiny a dlažby i méně známých druhů cihel, jako jsou klenačky, půdovky, komínovky, vápnitopísčité či nepálené cihly. Pozornost návštěvníků upoutají rovněž cihly kolkované, které jsou opatřeny značkami výrobců.

Archeologická naučná stezka u Pasohlávek se věnuje historii Římanů na tamním území. Stezka je dlouhá 1,5 km a najdete na ní 10 zastavení. Zavede vás na místa unikátních archeologických nálezů v jedné z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v ČR, Hradiska u Mušova. Hradisko je jediný římský tábor na území Moravy a unikátní památka tohoto historického období. Na místě byly nalezeny cihly, římské mince, keramika, spony a brnění legionářů. Území dnešních Pasohlávek a zaniklé obce Mušov se před téměř 2000 lety stalo cílem římského vojska vedeného císařem Marcem Aureliem.

tags: #rimske #cihly #morava #informace

Oblíbené příspěvky:

• obklady Fineza White Collection
• Laminové palubky jako stylový doplněk vašeho interiéru
• Jak na čištění polystyrenu od lepidla?
• Vše, co potřebujete vědět o sněhových zábranách a střešní krytině Capacco
• komplexní průvodce výběrem lepidla na polystyren