Rovinnost Hran Keramických Obkladů: Klíč k Dokonalé Pokládce

Při výběru a pokládce keramických obkladů a dlažeb je jedním z klíčových geometrických parametrů rovinnost plochy obkladového prvku, označovaná také jako „planarita“. Tato vlastnost má zásadní vliv na konečný vzhled položené keramické podlahy a celkovou estetiku interiéru. I když se na první pohled může zdát, že každá dlaždice je dokonale rovná, ve skutečnosti se setkáváme s určitými odchylkami, které je důležité správně pochopit a řešit.

Planarita a její odchylky

Původně latinský výraz planarita je dnes používán zejména v chemii, biologii, ale i statistické matematice. Pro nás je klíčový překlad pojmu planarita jako rovinnost. Rovinnost plochy každé dlaždice a také z ní vyplývající výsledná, místní rovinnost položené keramické podlahy jsou klíčové pro konečný vzhled podlahy. Odchylky v „planaritě“ najdeme prakticky u každé dlaždice bez rozdílu kupní ceny a technologie výroby. Vlivem vysokých teplot v peci dochází při výpalu střepu k nejrůznějším deformacím, přičemž mezi ty nejdůležitější patří průhyb. U menších formátů jsou tyto odchylky méně znatelné, u velkých formátů (nad 30 cm) bývají viditelné pouhým okem.

Tolerance dle norem a interní kritéria výrobců

Aby mohli výrobci řadit keramické dlažby a obklady do I. (nejvyšší) kvalitativní třídy, musí dodržet závazné požadavky dané platnými normami. Ty jasně stanovují, za jakých podmínek může být dlažba deklarovaná jako výrobek I. jakosti. Aby mohla být dlaždice zařazena do I. jakostní třídy, musí splňovat normou stanovené požadavky na geometrické a mechanické parametry. Závazné normy nejsou příliš přísné. Například norma stanoví, že průhyb dlaždic nesmí přesáhnout 0,5 % z rozměru dlaždice. To znamená, že prohnutí dlaždice o rozměru 40x40 cm nad či pod ideální rovinu nesmí přesáhnout 2 mm. Dlažba o formátu 30x60 má maximální limit prohnutí 3mm. Obecné normy udávají, že tolerance rozměrů může být +/- 0,5 %. U dlaždice rozměru 90x90 cm tak může být tolerance až +/- 4,5 mm. Toto je hodně, proto mnozí výrobci kvalitních obkladů a dlažeb hodnotí kvalitu podle interních norem. V kategorii obkladů a dlažeb II. jakosti jsou tyto požadavky přísnější.

Kvalitní keramičky třídí dlaždice do jakostí podle mnohem přísnějších kritérií, daných jejich vlastními interními normami. Například tolerance rozměrů dlaždic je obecně platnými normami daná hodnotou +-0,5% z kontrolovaného rozměru dlaždice. To znamená, že dlaždice o rozměru 60x60 cm může mít toleranci +-3 mm, což je velmi mnoho, a proto kvalitní keramičky do 2. jakostní třídy řadí dlaždice s menšími odchylkami. Dlaždice s velkým rozdílem délky a šířky, například ty s rozměry 120 x 12 cm nebo 100 x 10 cm, budou mít specifické průhyby již při vybalení. Jejich nerovnost je způsobena procesem výroby, materiálem a rozměrem.

Jakostní třídy a jejich charakteristiky

Keramické obklady a dlažby se obvykle nabízí v I. jakosti nebo ve II. jakosti, případně výjimečně ve III. jakosti. Sníženou jakostí se rozumí 2. jakost nebo 3. jakost.

Čtěte také: Jak se liší ČSN 74 4505 a DIN 18202 u pokládky dlažby?

I. jakostní třída

• Splňuje normou stanovené požadavky na geometrické a mechanické parametry.
• Může být hodnocena i podle přísnějších interních norem výrobců.

II. jakostní třída

• Zpravidla v geometrických charakteristikách vykazuje jisté nepřesnosti či povrchové vady.
• Mechanické charakteristiky však musí splňovat (pevnost, mrazuvzdornost, náročnost údržby, chemická odolnost, odolnost vůči tepelnému šoku).
• Častým důvodem zařazení je přísná norma výrobce na geometrické charakteristiky.
• Obal, jehož popis neodpovídá reálnému obsahu, může být též důvodem.
• Díky moderním technologiím a podrobné kontrole může být obtížné zjistit konkrétní důvod zařazení do II. jakosti.
• U renomovaných výrobců jsou obklady a dlažby s uvedenou sníženou jakostí často kvalitnější než materiály méně kvalitních keramiček.

III. jakostní třída

• Materiály řazené do III. jakosti mají geometrické nepřesnosti zpravidla viditelné na první pohled, stejně tak i povrchové vady bývají výraznější.

Na drobné vady, které se mohou u zboží ve snížené jakosti objevit, se reklamace nevztahuje. Větší viditelné vady je možné reklamovat pouze před položením dlaždic.

Způsoby řešení nerovností dlaždic

Odchylky planarity dlaždic nedokážeme vyrovnat ani čarováním s podkladem nebo s tím nejflexibilnějším lepidlem. A klasická „křížová“ metoda také nepomůže kvalitně položit dlaždice s průhyby. Na plošné odchylky rovinnosti dlaždic od výroby, ale i na celkovou místní rovinnost položené dlažby, existuje prakticky jediný účinný recept.

Vyrovnávací nivelační leveling systém

Použití vyrovnávacího nivelačního leveling systému dokáže průhyby eliminovat. Vyrovnávacím systémem nastavíme a zafixujeme konečnou rovinnost podlahy. Dlaždice vyrovnáme vůči sobě a zamezíme propadům, vyplývajícím z odchylek jejich rovinnosti. Keramická dlažba není laminátová plovoucí podlaha, není flexibilní a při pokládce nemůžeme počítat s tím, že ji ohneme, pokud bude potřeba. Aby nám dlažba nepopraskala a abychom ji položili co nejvíce do roviny, musíme jít na její přirozené odchylky od planarity jinak.

Kalibrace a rektifikace

Pro dokonalou rovinnost hran existují speciální úpravy. Kalibrace a rektifikace je zabroušení hran vypálené hotové dlaždice, které eliminuje přirozené kolísání rozměrů keramiky a snižuje rozměrové tolerance jednotlivých prvků na minimum. Kalibrované výrobky jsou "ořezány" s přesností na desetiny milimetru, rektifikované obklady pak s přesností o řád vyšší na setinu milimetru. Zejména pak rektifikované dlaždice lze pokládat s minimální spárou (2-3 mm) a dosahovat tak homogenního vyznění podlahy. Je nezbytné sledovat č. šarží na obalech výrobků nejen kvůli stejnému odstínu, ale i z důvodu, že stejné šarže mají nastavenou stejnou toleranci. Docílíte maximálního efektu s minimální spárou. Nelze klást tzv. "na sraz" (bez spár) z několika důvodů. U velmi tenkých mezer nelze spolehlivým způsobem vpravit spárovací hmotu, čímž dochází k odkrytí prostoru pro zatékání vody pod obklad. Dále, díky velkým rozměrům dochází u těchto keramických obkladových prvků též k patrným změnám v objemu díky tepelným změnám, a tím při vyšší teplotě dochází k větším nárůstům a mohlo by se stát, že desky budou díky malé spáře, případně při její neexistenci, tlačit proti sobě.

Příprava podkladu pro pokládku

Předpokladem kvality a trvanlivosti díla je dostatečná pevnost, únosnost a tvarová stabilita podkladu. Pro položení velkoformátových dlaždic musíme zajistit naprosto rovný podklad. Podkladní konstrukcí se rozumí plocha určená k montáži obkladů, její nerovnost nesmí překročit +- 5 mm na dvoumetrové lati. Rovinatost změříme buď klasickou nebo laserovou vodováhou, použít můžeme i klasický nebo laserový nivelační přístroj. Velkým problémem podkladových konstrukcí je vodorovnost podlah, svislost stěn a jejich vzájemná kolmost. Stejně jako tvar je důležitá také vyzrálost podkladu, dostatečná pevnost a soudržnost.

Čtěte také: Pravidla pro rovinnost podkladu před pokládkou PVC a vinylu

Penetrace

Pro dosažení požadované přídržnosti všech vrstev materiálů je třeba použít penetrační nátěr, který volíme podle druhu a stavu podkladu. Na standardní savé podklady (beton, cement, mazaninu) použijeme univerzální nátěr, na nesavé podklady (dlažbu, gletovaný beton apod.) používáme tzv. můstek. Zvláštní pozornost je třeba věnovat podkladům na bázi sádrovce (anhydrit), které jsou velmi citlivé na vlhkost. Zde penetrujeme po předchozím obroušení povrchového sintru. Penetrací se anhydrit zároveň oddělí od následné vrstvy lepidla.

Lepidla a spárovací hmoty

Velkoformátové obkladové prvky vyžadují použití kvalitních lepidel a spárovacích hmot. Použití flexibilních lepidel je samozřejmostí se zvýšenými hodnotami odolnosti proti deformacím (označení S1 a S2) s ověřenými hodnotami pro kladení velkých formátů. Vhodná jsou thixotropní lepidla. Podlepení celého formátu musí odpovídat i technologie lepení. Jako vhodná se jeví tekutá rozlivková lepidla. Správná konzistence a dostatečné množství nanášeného materiálu zajistí potřebné rozlití po celé velké ploše dlaždice a zamezí vzniku nežádoucích dutin. Rozlivná lepidla je vhodné nanášet hřebenem s oblými zuby. Pro vyspárování se doporučuje použít kvalitní hmoty, které umožňují jejich vpravení i do velmi úzké spáry.

Malta a lepidla pro keramické obkladové materiály jsou rozděleny do tří druhů: cementové, disperzní a z tvrditelných pryskyřic. Každý druh se může vyskytovat ve třídě 1 nebo 2. Malty a lepidla mohou mít i zvláštní charakteristiky: rychle tvrdnoucí (F), se sníženým skluzem (T), s prodlouženou dobou zavadnutí (E). Označení flexibilní ve vztahu k lepidlům znamená přizpůsobivé, tj. že lepidlo je schopné udržet si zvýšenou přídržnost při všech zkoušených způsobech namáhání. Novelizace normy ČSN EN 12004 umožňuje přívlastek flexibilní ve smyslu ohebný vykládat pouze ve vztahu k cementovým lepidlům třídy 2 se zvláštní charakteristikou S1 - deformovatelné a S2 - vysoce deformovatelné lepidlo.

Dilatační spáry

Přestože při instalaci velkoformátové dlažby používáme flexibilní lepidla a flexibilní spárovací hmoty, nesmíme u ploch větších než cca 6 x 6 m zapomenout na dilataci. Dilatační spáry rozdělují podklad na menší pole a jejich posláním je vyrovnávat vnitřní napětí v podlahové konstrukci. Procházejí celým profilem podlahy a objektové dilatace i profilem nosné konstrukce. V položené dlažbě musí dilatační spára procházet ve stejném místě nad dilatační spárou v podlaze. Existují však systémy, které umí překlenout tyto dilatace.

Měření místní rovinnosti

Měření místní rovinnosti povrchů je často využívaným postupem při kontrole kvality dokončených konstrukcí. V praxi často dochází k tomu, že lidé kontrolující místní rovinnost přesně nevědí jak postupovat. Je to způsobeno tím, že neexistuje jednotná metodika napříč stavební praxí, protože požadavky jednotlivých norem ČSN zabývajících se měřením místní rovinnosti se od sebe navzájem liší.

Čtěte také: Marmoleum a příprava podlahy

Postupy měření místní rovinnosti

České technické normy používají při měření rovinnosti povrchu svislých i vodorovných konstrukcí pojem místní rovinnost. V praxi to znamená, že lze měřit rovinnost povrchu v určitém místě plochy, aniž bychom museli měřit rovinnost celé plochy. Normy ČSN také udávají, že místní rovinnost se obvykle měří na vzdálenost (nebo úsečku) délky 2 m. Postupy měření místní rovinnosti jsou popsány v platných normách pro provádění stavebních konstrukcí různým způsobem, v některých normách nejsou uvedeny vůbec. Navíc je potřeba upřesnit, že postup měření a vyhodnocení místní rovinnosti bude také záležet na tom jak je definována normová hodnota pro místní rovinnost.

Místní rovinnost se měří latí, přičemž mohou být použity latě různých délek. Lať musí být vždy umístěna na měřený povrch tak, aby se na koncích dotýkala povrchu, přičemž se měří velikost prohlubně mezi povrchem a spodním lícem latě mezi dvěma body dotyku latě. Místní rovinnost lze měřit pomocí ocelového lanka nebo vodováhy (s nebo bez libely). Lanko nebo vodováha mohou být umístěny na podložkách. Podložky musí být stejné a známé tloušťky. Vzdálenost X mezi měřeným povrchem a hranou lanka nebo vodováhy se změří pomocí pravítka (délkového měřidla) nebo pomocí měrného klínku.

Odchylky místní rovinnosti se stanovují pomocí dvoumetrové latě, na jejíchž koncích jsou podložky o půdorysné ploše 10 mm × 10 mm až 20 mm × 20 mm. Výška podložek se zvolí podle potřeby. Pomocí odměrného klínu se změří maximální a minimální vzdálenost mezi povrchem vrstvy a spodním lícem latě. Minimální a maximální odchylky se stanoví odečtením výšky podložek od změřených hodnot. Měření se provede nejméně v pěti zkušebních místech na každých 100 m2 podlahy. Nejmenší počet zkušebních míst v jedné místnosti je pět.

Doporučuje se měřit místní rovinnost 2m latí, pro měření by měla být použita vyztužená lať nebo lať s vyšším průřezem. Jeden postup říká, že místní rovinnost lze měřit pomocí latě přímo položené na měřeném povrchu. Lať musí být umístěna tak, aby se na obou koncích dotýkala povrchu, a měří se největší prohlubeň mezi body dotyku. Při tomto postupu se měří největší odchylka (prohlubeň) mezi spodním lícem latě a povrchem. Tento postup se používá u konstrukcí, jejichž přípustné odchylky místní rovinnosti mohou nabývat absolutních hodnot (bez znaménka ±).

Druhý postup požaduje, aby při měření místní rovinnosti povrchu byla lať, kterou se měří, umístěna na podložky o určité velikosti. Poté se měrným klínkem odečte největší a nejmenší odchylka mezi spodním lícem latě a měřeným povrchem. Od změřených odchylek odečteme výšku podložek a tím získáme odchylku od nulové úrovně, která může nabývat kladné hodnoty v případě nejmenší změřené odchylky a záporné hodnoty v případě největší změřené odchylky. Největší a nejmenší změřenou odchylku od sebe odečteme a získáme tak absolutní odchylku rovinnosti měřeného povrchu. Tento postup se používá u konstrukcí, jejichž přípustné odchylky mohou nabývat kladných i záporných hodnot (týká se podlah, obkladů, zděných konstrukcí a konstrukcí jejichž rovinnost je posuzována v souladu s normou ČSN 73 0205).

Měření menších ploch

Pro měření místní rovinnosti vnitřních ploch s dokončeným povrchem s rozměry kratšími než 2 m nejsou v technických normách nastavena jasná pravidla. Pro povrch o delším rozměru 2 m > l ≥ 0,5 m se doporučuje použít lať o délce alespoň o 200 mm kratší než je delší rozměr měřeného povrchu. Postup měření by měl být stejný jako při měření 2m latí. Pro povrch o delším rozměru 0,5 m > l (např. niky nebo výklenky) se doporučuje použít jiné měřidlo než lať (např. úhelník nebo pravítko). V případě, že je výklenek obložen nějakým obkladovým prvkem (např. keramický obklad), doporučuje se použít jako přípustnou odchylku hodnotu pro odchylku rovinnosti povrchu obkladového prvku udanou výrobcem.

Relevantní technické normy a parametry

Kvalita výroby keramických dlaždic je závazně popsaná v platných normách, které pro jednotlivé typy dlaždic stanovují podmínky, za jakých může být vyrobená dlažba deklarovaná jako dlažba v 1. jakosti. Technickými specifikacemi se pro účely vyhlášky č-239/2004 rozumí souhrny technických a uživatelských standardů stavby, které stanoví jednoznačně jakostní technické parametry navrhovaných technologií, konstrukcí, výrobků a materiálů, a to v rozsahu jejich jednoznačně stanovených stavebně fyzikálních požadavků a technických parametrů. Na provádění, měření a kvalitu prací se vztahují příslušné ČSN, obecně závazné předpisy nebo normy výrobců v plném znění. Na dodávky materiálů požadovaných k vytvoření kompletních obkladů keramických se vztahují příslušné certifikáty jakosti ISO a příslušné normy.

Níže uvedená tabulka shrnuje některé z klíčových norem ISO a ČSN týkajících se keramických obkladových prvků:

Doplňkové práce a bezpečnost

Doplňkovými pracemi se rozumí úkony sloužící k úplnému provedení obkladů. Obsahem standardu je pro řezání obkladaček diamantovým kotoučem rozměření a vyznačení řezu a řezání, pro montáž lišt rozměření a vyznačení řezu, uříznutí a osazení lišty a dále zvýšení pracnosti a potřeby řezání při kladení diagonálním, při sestavování dekoru, při kladení a spárování mozaiky za použití pryskyřičného lepidla. Při provádění prací je nezbytné dodržování všech platných předpisů BOZP a všech bezpečnostních listů vystavených výrobci materiálu.

tags: #rovinnost #hran #keramicky #obklad

Oblíbené příspěvky:

• Více o Primalex Polar
• Využití kamenných materiálů
• vlastnosti a využití polystyrenu při zateplení lehkých střech
• Jak řezat dlažbu úhlovou bruskou
• Vše o termoizolačních fóliích