Rysy barokních staveb

Koncem 16. století se v Itálii zrodil nový umělecký sloh zvaný baroko. Ten se začal postupně šířit po Evropě, aby v druhé polovině 17. století převzal vládu nad dřívější renesancí. Původní význam slova baroko měl pejorativní nádech - portugalské slovo „barocco“ či španělské „barueco“ znamená nepravidelně tvarovanou perlu (verruca), někteří uměnovědci je odvozují z řeckého „báros“ = tíha, hojnost (což je bezpochyby narážka na přemíru dekorace na uměleckých dílech). Termín baroko jako označení uměleckého slohu se začal užívat až později v 18. století.

Baroko bylo politicky spojeno s procesem protireformace a s budováním panovnického absolutismu ve většině Evropy. Absolutismus a katolická církev demonstrovaly v barokní architektuře svou moc. V barokní architektuře se uplatnila vizuální harmonie. Estetické dekorace vnořené do zakřivených organických linií vytvářejí dynamický celkový obraz, který upoutá pozornost.

Charakteristické rysy barokní architektury

Barokní architektura je styl, který má na člověka zapůsobit na první dobrou - emocemi, pohybem, světlem a bohatými detaily. Vznikla jako reakce na strohost předchozích slohů a chtěla lidi doslova vtáhnout dovnitř prostoru. Typickými znaky baroka je okázalost, velkolepost, bohatství forem, dramatičnost, pohyb a energie. Důraz se dává na kontrasty, hru světel a stínů.

Barokní architektura je stavební sloh, který se projevoval především na monumentálních stavbách, které mají působit na diváka a prezentovat bohatství i moc stavebníka. Fasáda je silně symetrická a středový, zdůrazněný vstup utváří první dojem. Průčelí bylo zdobeno pilíři, polosloupy (pilastry), sochami v nadživotní velikosti (andílci, atlanti podpírající balkóny a okna). Byl hojně využíván mramor (zejména na italské půdě) a napodobeniny mramoru, časté bylo zlacení a štukatérská výzdoba. Kromě toho je patrné téměř inflační použití zlata a mramoru.

V baroku rozlišujeme radikální baroko a klasicizující baroko. V architektuře baroko dělíme na dvě linie. První je klasicizující baroko, které navazuje na renesanci a později přechází do klasicismu (na konci 18. stol.). Druhou linií je dynamické baroko, které vyjadřuje pohyb, deformaci přímých linií, odpoutává se od renesance a antiky. Půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips. Častým architektonickým prvkem baroka je také kopule. Barokní stavby bývají masivní, monumentální a symetrické. Barokní architektura miluje konvexní a konkávní fasády, tedy plochy, které se střídavě vyklenují a prohnou dovnitř. Když se po takovém průčelí díváte, působí jako zvlněná kulisa, která se s vámi „dává do pohybu“, jak měníte úhel pohledu.

Čtěte také: Zakládání staveb: Nové normy a technologie

Důležitá je i osová symetrie. Mnoho barokních staveb je komponováno kolem hlavní osy - například vstup, schodiště, hlavní sál, zahrada. Vše se skládá do jedné logické linie, která vede návštěvníka prostorem. Zároveň se kombinují různé typy půdorysů: centrální půdorys například u kaplí a rotund, a podélný půdorys u kostelů a paláců. Barokní prostor často pracuje s navazujícími sály různých velikostí a výšek, s průhledy z jednoho prostoru do druhého, s galeriemi a balkóny.

Z hlediska konstrukce se baroko opírá o tradiční kamenné a cihelné zdivo, klenby a pilíře. Díky dobře zvládnutým klenbám bylo možné vytvářet velké, souvislé prostory bez husté sítě sloupů uprostřed. Fasády se často omítaly a následně zdobily štuky nebo malbami, takže samotná konstrukce se pod bohatou výzdobou schovala. V interiérech se používalo dřevo, mramor nebo jeho napodobeniny, zlacení a pestré barevné kombinace. Baroko vždy pracuje s divákem. Cílem je, aby se člověk cítil ohromený, dojatý, zaujatý. Tomu odpovídají i velkorysá schodiště, dlouhé enfilády sálů, perspektivní průhledy i způsob, jakým světlo dopadá dovnitř.

Hlavní představitelé a stavby barokní architektury

Ještě donedávna se myslelo, že baroko vzniklo v 17. století a za jeho zakladatele byli považováni Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini, zatímco ve skutečnosti oba tento styl pouze šířili. Zárodky nového slohu můžeme najít už na počátku 16. století dokonce už u Michelangela, když připustíme, že pro baroko je typické hromadění tvarů a jejich deformace. Pak je nutno uznat, že Michelangelo a jeho žáci položili základy novému umění, na které Bernini a Borromini už jen navázali. Důkazem je například Michelangelův návrh průčelí florentského kostela San Lorenzo a schodiště tamější knihovny, jejichž zdobné prvky (masky, konzoly, medailóny, girlandy) jsou příznačné pro baroko a inspirovaly umělce 17. století. Totéž se dá říci i o Michalengelových žácích, jako je například bezprostřední Michelangelův následovník Giacomo della Porta. Ten navrhl průčelí římského kostela Il Gesú, který se stal vzorem pro mnohé kostely budované v 17. století nejen v Itálii, ale i v jiných katolických zemích, a je považován za první výtvor barokní architektury.

Itálie

Jako první z italských měst podlehl barokní architektuře Řím. V díle generace, která zde nastoupila v 17. století, se začaly barokní prvky slučovat do jednoty a řádu, který nesl všechny znaky tvořícího se slohu. Vedoucím architektem této generace byl Carlo Maderna. Byl pověřen dostavbou chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Četné barokní stavby se nacházejí též v italských městech. Těžiště barokního snažení se radikálně přesunulo do jižní a severní Itálie, kde byly lepší podmínky pro jeho vývoj než v konzervativním Římě.

• Gian Lorenzo Bernini: Mezi evropské barokní stavitele řadíme především Itala Gianlorenza Berniniho, kterého můžeme považovat za duchovního otce radikálního barokního stylu. Bernini vytvořil kolonádu před bazilikou sv. Petra ve Vatikáně. Bernini byl pověřen úpravou tzv. Královského schodiště a vytvořením celé řady děl pro chrámový vnitřek: různých soch, kropenek Svatopetrského stolce a zejména proslulého bronzového baldachýnu. Bernini šel v Michelangelových stopách a přehodnotil i palácový typ. Jeho reformní myšlenka vyvrcholila v projektu přestavby pařížského Louvru, který ale nebyl nakonec proveden.
• Francesco Borromini: Berniniho žák a spolupracovník Francesco Borromini dosáhl vývinu prostoru a tvaru ze složitých půdorysných vzorců. Zkonstruoval v kostele S. Carlo alle Quatro Fontane vnitřní prostor z průniku stereometrických těles v podobě oválu omezeného zprohýbanými stěnami. Vnitřek tohoto kostela byl jeho první a průčelí jeho poslední prací. Borrominiho kostely jsou dost složité a originální, bez jakékoliv stopy vlivu antiky nebo renesance, byly proto ve své době považovány za vrchol výstřednosti. Mezi další Borrominiho díla patří například kostelík, nebo vlastně kaple Sant`Ivo della Sapienza, která se nalézá na konci arkádového nádvoří, zřízeného uvnitř budovy římské univerzity.
• Carlo Fontana: Projektant kostela v jezuitské koleje v Loyole, jež je pro španělskou architekturu docela netypický.

Náměstí a fontány v Římě:

Barokní architekti provedli řadu urbanistických úprav v okolí Svatopetrského chrámu a vůbec v celém městě. Upraveno bylo i Španělské náměstí, na němž lze obdivovat krásnou fontánu ve tvaru loďky. Barokní fontány patří vůbec k nejpůsobivějším ozdobám Říma. Za zmínku stojí fontána di Trevi a Fontana dei Fiumi.

Čtěte také: Zjistěte vše o suchých stavbách

Španělsko

Ve Španělsku se baroko prosazovalo postupně, protože většinou byla barokní architektura ve Španělsku odsuzována. Romantičtí spisovatelé a básníci se k baroku nehlásili vůbec, místo toho obdivovali pouze katedrály a gotické památky. Nakonec však Španělé pochopili, že by tento sloh neměl být odsuzován a španělskému baroku se začalo nepřesně říkat „churriguerismus“ - podle jména architekta Josého de Churriguera a jeho bratrů, kteří se v architektuře také alespoň trochu uplatnili. Nejstarší a nejnadanější z bratrů - Alberto de Churriguera v Salamance zanechal po sobě trvalou památku - náměstí Plaza Mayor.

Významnou osobností z řad tehdejších architektů byl Alonso Carbonell, hlavní stavitel paláce Buen Retiro v Madridu a tamějšího tanečního sálu, kde se baroko prosazovalo zatím pouze v povrchové výzdobě. V polovině 17. století se pak osobitě projevili umělci v Andalusii - průčelí katedrály v Granadě navrhl architekt, malíř a současně i sochař Alonso Cano. Toto průčelí je vynikající ukázkou andaluského baroka, který byl vzorem pro další řadu kostelů, hlavně však pro jejich průčelí a vnitřní výzdobu.

Za velký úspěch ve španělské barokní architektuře je považována modernizace velmi starého a významného kostela, románské baziliky Santiago de Compostela. Dnes je v paláci muzeum a používá se také pro recepce, ceremonie a oficiální příležitosti.

Francie

Ani ve Francii nebylo přijato baroko nijak s nadšením. Dá se říct, že pro francouzské umění 17. století je příznačný odpor k evropskému baroku a jeho prvkům. Typické barokní křivky a zborcené plochy byly francouzským architektům cizí. Vyvinuli proto monumentální styl, v němž převládají přímé linie, horizontály a vertikály.

Obzvlášť pozoruhodným příkladem francouzské barokní architektury je kostel Val-de-Grace v Paříži, s jehož stavbou začal jeden z největších architektů této doby - Francois Mansart. Projektoval rovněž zámek Maisons - Laffitte poblíž Paříže, který budoval pro Richelieuova ministra financí Reného de Longueil a je to vlastně jeho jediné dílo, které má dodnes svou původní podobu, včetně výzdoby.

Čtěte také: Jak se změnila pravidla požární bezpečnosti staveb

Další proslulý architekt první poloviny 17. století je Jacques Lemercier, který se proslavil v dějinách francouzské architektury především jako projektant kostela pařížské Sorbonny, postaveného z iniciativy kardinála Richelieua. Posledním z trojice architektů, která se nejvíce zasloužila o vznik francouzského klasicismu, byl Louis Le Vau, jež zhotovil plány pro stavbu koleje Čtyř národů.

Nejtypičtějšími pařížskými stavbami této doby jsou pařížská Invalidovna, která měla sloužit pro ubytování starých a zmrzačených vojáků, a východní průčelí Louvru, tzv. kolonáda. Stavba Invalidovny byla zahájena v roce 1671 architektem Libéralem Bruantem. Spolu s ním se na stavbě dále podílel Jules Hardouin - Mansart, který navrhl kupoli tamějšího chrámu.

Česká republika

Mezi nejznámější barokní stavitele u nás patří otec a syn Dientzenhoferové, Jan Blažej Santini-Aichel a Giovanni Battista Alliprandi. Z českých architektů jmenujme například Františka Maxmiliána Kaňku, který dokončoval Klementinum a Černínský palác. Na našem území se nachází velké množství barokních památek, jiné byly barokizovány.

Významní čeští architekti a jejich díla:

• Kryštof Dientzenhofer: chrám sv. Mikuláše na Malé Straně.
• Kilián Ignác Dientzenhofer: dostavba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, přestavba kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, Michnův letohrádek (Vila Amerika), kostel sv. Mikuláše v Karlových Varech.
• Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jde o významné umělecké dílo z rozhraní raného a vrcholného baroka. V obci Obyčtov se nachází starobylé mariánské poutní místo. Chrám ve tvaru želvy vznikl posmrtně podle návrhu Jana Blažeje Santiniho, řečeného Aichla, za ideové spolupráce opata Václava Vejmluvy. Santiniho kostel sv. Původní středověký farní kostel v Horní Bobrové nedostačoval na počátku 18. století potřebám rozsáhlé farnosti. Santini proto v roce 1714 vypracoval nový projekt a kostel byl v souvislosti s realizací svatojánského poutního kostela na Zelené hoře vysvěcen 5.
• Carlo Lurago: začal stavět Klementinum, kostel sv. Ignáce a sv.
• František Maxmilián Kaňka: dokončoval Klementinum a Černínský palác.

Příklady barokních staveb v ČR:

Zde je tabulka s vybranými významnými barokními stavbami v České republice, rozdělenými podle typu:

Česká barokní krajina, kostely, statky, zámky, usedlosti, ale i drobné sakrální stavby, patří podle některých kunsthistoriků k nejcennějšímu příspěvku, který v oblasti kultury dala Česká země celému světu. Ne nadarmo je soubor našich barokních památek tím nejrozsáhlejším památkově chráněným souborem u nás a nikoli nadarmo chrání jeho notnou část i UNESCO.

Barokní umění

Můžeme pozorovat témata jako například zázračná zjevení, blaženost či mučednické smrti svatých. Barokní umění se vyznačuje několika klíčovými rysy, které jej odlišují od předchozích uměleckých směrů, jako je renesance. Barokní umění tedy představuje fascinující období v dějinách umění, které se vyznačuje svou schopností zachytit dynamiku, emoce a dramatické momenty. Jeho vliv je patrný nejen v malířství a architektuře, ale také v sochařství, hudbě a literatuře, čímž se stává jedním z nejvýznamnějších uměleckých směrů 17. století.

Malířství

Barokní malířství se odvíjí od díla italského mistra Caravaggia, který ukončil éru slunné renesance svými často ponurými a naturalistickými obrazy s náboženskou tematikou. Ve tvorbě dalších barokních malířů se také hojně vyskytují církevní a biblické motivy, objevují se však také stylizované krajiny či lovecké scény. V barokním malířství byly nejčastěji zastoupeny fresky (nástěnné malby) a v obrazech technika šerosvitu (hra světel a barev). Častým prvkem jsou falešné iluzivní malby, které mají „otevírat“ strop nebo stěnu do hloubky. Malíři uměli vytvořit dojem neexistujících sloupů, balkonů nebo nebe nad hlavou.

Představitelé českého barokního malířství:

• Karel Škréta (oltářní obrazy a portréty)
• Václav Hollar (rytiny - pohledy na Prahu)
• Petr Brandl (oltářní obrazy - v Manětíně, chrámu sv. Víta, Kuksu…)
• Jan Kupecký (světoznámý portrétista)
• Václav Vavřinec Reiner (autor fresek)
• Norbert Grund (krajinomalba)

Hudba

V hudbě převládla melodie podporovaná harmonií, dříve vedoucí lidský hlas (polyfonie) ustupoval k harmonii s instrumentální složkou.

Literatura

V literatuře se setkáváme s okrasným jazykem plným metafor, bohatých adjektiv a obsahových oklik; v ději pak sledujeme napětí, boj, pohyb, dramatické zápletky, kontrast a překvapení, „hororové scény“, hluboká citová pohnutí a smysl pro nadpřirozené síly.

tags: #rysy #barokních #staveb

Oblíbené příspěvky:

• Péče o vodu v bazénu
• Význam prostorové míry dřeva pro biodiverzitu
• Přečtěte si o dopadech digitálního světa na duševní zdraví.
• Vše o plastových lištách pro Škodu Fabia
• Obklady z cihel