PergolyVodohospodářské stavby v Československu ve 30. letech 20. století
Tento článek přibližuje čtenáři významný archivní pramen - Seznam a mapu vodních děl republiky Československé (dále jen SaMVDRČ), který lze využít jako bazální zdroj informací o konkrétních objektech se zařízením na vodní pohon, fungujících ve 30. letech 20. století. Seznam a přiložená mapa dále přibližují dožívající provoz těchto staveb v celém tehdejším Československu. Základní statistické zpracování části tohoto zdroje (Čechy) bylo provedeno v rámci diplomové práce „Stavby na vodní pohon jako objekty archeologického poznání“ (Galusová 2009).
Seznam a mapa vodních děl republiky Československé (SaMVDRČ)
SaMVDRČ byl vypracován Ministerstvem financí jako přehledový seznam vodních děl republiky Československé pro daňové účely v roce 1932, přičemž údaje v něm uvedené odrážejí stav k roku 1930. Jedná se o poslední podrobné a přesné sčítání provozoven s vodním pohonem, jenž obsahoval veškerá „silotvorná“ v této době provozuschopná díla s výkonem větším než 2 koňské síly (1,49 kW).
SaMVDRČ obsahuje název toku, místo podniku, obec, číslo popisné, jméno podnikatele vodního díla, druh živnosti nebo průmyslu, počet a druh vodních motorů, množství vody, které jde na vodní dílo, a jeho spád i normální výkon. Mapa je provedena v měřítku 1:200 000 a je složena ze 26 dílčích listů pro jednotlivé finanční úřady. Orientace v mapě je ztížena velikostí měřítka a použitou symbolikou, představující jednotlivé průmyslové objekty. Jednotlivá díla jsou řazena dle toků, ovšem v rámci jednotlivých tehdejších správních jednotek, čímž se stává jmenovaný seznam pro nového čtenáře méně přehledným. Po zorientování se je však práce s tímto pramenem logická a uspokojivá. Pro Čechy bylo vydáno 12 listů, které jsou uspořádány dle okresních finančních ředitelství (dále jen OFŘ) s vnitřním členěním dle důchodkových kontrolních úřadů (dále jen DKÚ), respektive Měřických úřadů (Ministerstvo veřejných prací 1932, 3; Statistický lexikon obcí v zemi České 1934, XIII - XVIII).
Statistické zpracování dat
Data byla tříděna sčítáním v rámci jednotlivých živností a poté také dle jednotlivých OFŘ. Vyjádření počtu provozoven dle sledovaných živností ukazuje, že v sledovaném souboru se nejvýrazněji projevují hodnoty mlynářství (5168), pilařství (1660), výroba elektrického proudu (799), dále dřevoobrábění (413) a textilnictví (467). Sklářství (373) a kovoprůmysl (202) se projevují již méně. Dále byla snaha vyjádřit počet provozoven dle jednotlivých živností pro každé OFŘ. Ze získaných dat bylo vytvořeno 12 grafů pro každé OFŘ, jež obsahují výčty živností v rámci daného okresního ředitelství. Sloupcové diagramy byly poté vloženy do digitalizovaného mapového výřezu, který odpovídá územnímu členění ČR k roku 1930 (Hledíková - Janák - Dobeš 2007, 526 - 527). OFŘ Cheb, Litoměřice a Plzeň obsahují 16 živností, což je nejvíce ze všech. V oblasti Chebské chybí živnost hornictví, v Litoměřické taktéž, v Plzeňské se nenalézá zpracování perleti.
Následující tabulka ukazuje přehled počtu provozoven s vodním pohonem v Čechách dle vybraných živností v roce 1930:
Čtěte také: charakteristika gotických staveb
| Živnost/Průmysl | Počet provozoven |
|---|---|
| Mlynářství | 5168 |
| Pilařství | 1660 |
| Výroba elektrického proudu | 799 |
| Textilnictví | 467 |
| Dřevoobrábění | 413 |
| Sklářství | 373 |
| Kovoprůmysl | 202 |
Limity pramene SaMVDRČ
Z uvedeného se zdá, že se jedná o jedinečný a relativně detailní pramen pro studium veškerých vodních děl s výkonem nad 2 koňské síly, zaniklých po roce 1930. SaMVDRČ je velmi zajímavým základním zdrojem dat pro vodní díla zaniklá po roce 1930. Přesto však nelze k tomuto prameni přistupovat nekriticky. Jeho výraznou nevýhodou je nejednotnost zápisů určující druh živnosti či průmyslu. Často se lze setkat s různými názvy jedné a téže živnosti (příkladně sklářský zušlechťovací provoz - leštírna zrcadel je někdy uváděn jako polírka). Dalšími nedostatky jsou nejasnosti v lokacích provozoven. Příkladně v Mimoni na čp 23/III je uveden biograf a truhlárna Harryho Pietsche a Josefa Biegla, ovšem na této adrese se nachází vodní mlýn, sídlo Harryho Pietsche, nikoli biograf a truhlárna. Kino bylo objeveno na čp. 485/I, truhlárna na čp. 485/II.
Tyto nedostatky byly způsobeny získáváním dat dotazníkovou formou. Majitelé vodních děl uváděli názvy živností dle krajových zvyklostí, umístění provozoven definovali též dle místního zvyku a někteří se patrně snažili záměrně snižovat výkon svého vodního motoru z důvodu nižšího zdanění. Z uvedeného je tak zřejmé, že SaMVDRČ není věrným obrazem rozložení výrobních kapacit na českém území. Lze předpokládat, že u mlynářství a patrně i pilařství je uvedený stav přibližným odrazem skutečnosti. U ostatních živností/průmyslu závisel typ pohonu na velikosti a kapitálu provozovny. Je tedy pravděpodobné, že u větších podniků byl v této době již vodní pohon odstraněn nebo se stal pouze doplňkovou záležitostí. Nemusel být také zaveden vůbec, vznikla-li provozovna v duchu nové doby. Výrobny bez užívání vodní síly samozřejmě v SaMVDRČ nebyly zaznamenávány.
Příkladem zkresleného stavu může být právě počet provozoven textilnictví (467), které v této době prožívá úpadek, a počet provozoven kovozpracovatelství (202), které stojí na vrcholu. Zde je nutno upozornit, že na relativně vysokém počtu kovozpracovatelství se významně podílejí malé provozovny, jako je kovářství, hamry, aj. Ve shodné situaci se ocitá také chemický průmysl, jehož počty (33) neodpovídají dynamickému rozvoji.
Seznam a mapa vodních děl republiky Československé byla zhodnocena jako významný zdroj informující o přežívajících stavbách se zařízením na vodní pohon do počátku 20. století, který zpravuje o jejich umístění, funkci, typu a technických údajích vodního motoru. Samozřejmě, tak jako každý písemný pramen má i tento své limity, které je třeba mít na zřeteli při jeho užití. Jeho aplikace v archeologii 20. století není doposud dostatečně rozšířena, což souvisí s dosud relativně malým zájmem o „moderní“ stavby se zařízením na vodní pohon.
Společensko-historický kontext vodohospodářských staveb
Dějiny vztahů člověka a vody zahrnují reakce různých kultur a civilizací na náhlé proměny přírodních podmínek, například v podobě dramatických povodní, ale i na dlouhodobé procesy, jako jsou změny srážkové činnosti nebo teplot. Vodní hospodářství a jeho vývoj není jen specifickým fenoménem, zrcadlí také dobové ideje a ideologie, k nimž náleží i náboženství. Od druhé poloviny 18. století lidé postupně přijímali předtím nesamozřejmá racionální kritéria (změřit, zvážit, spočítat, ideálně odborníky dané specializace) jako rozhodující ve vztahu ke světu kolem nich. V podobě proměny „víry ve vědu“ a „vědy ve víru“ tento postoj převládl a přetrvává do současnosti. Významné vodní stavby byly ovšem budovány i s vírou člověka ve vlastní schopnosti a podporu bohů.
Čtěte také: informace o stavebninách v Mělníku
Vývoj vodohospodářství před 30. lety 20. století
Plošné úpravy vodního režimu na českém území souvisejí s proměnami společnosti zejména po roce 1848. Byť výstavba jezů, rybníků, náhonů či horských klauz spadá do středověku, teprve industrializace a s ní spojená urbanizace a mechanizace přinášejí zesílený tlak na vodní zdroje a jejich využití. Série velkých povodní z let 1845, 1846, 1862, 1872, 1875 a 1897 a sucha v letech 1842 či 1874 a jejich místně až katastrofické dopady v očích současníků jasně poukazovaly na potřebu vodu „ovládnout“, tedy omezit závislost na výkyvech počasí, ať už pravidelných (sezónní kolísání odtoku), či extrémních. Bylo třeba zajistit podmínky pro plavbu (regulace a splavňování řek - napřimování koryt, zpevnění břehů, výstavba jezů), zemědělství (zavodňování a meliorace), odkanalizovat města (nízké vodní stavy v době sucha odhalovaly rostoucí množství splašků), vystavět vodovody pro uspokojení hygienických nároků moderní společnosti.
Od roku 1870 tak můžeme pozorovat zvýšený zájem o vodu, který se promítl do vydání nového vodního zákona, v zásadě první artikulaci státní vodní a vodohospodářské politiky, který reagoval na potřebu korigovat přirozený odtok vody a také na skutečnost, že nahodile prováděné zásahy často přinášely problémy pro další uživatele - vodní toky bylo třeba upravovat koordinovaně, aby zásah na jednom místě (např. jez pro náhon) neznamenal níže nedostatek vody pro závlahy. Tím se zvyšovaly nákladnost úprav i rozměr vodních děl a stát začal postupně vytvářet dotační programy pro jejich realizaci, na kterou se soukromníkům (byť spojeným ve „vodní společenstva“) nedostávaly prostředky. Skutečně velká vodní díla ale začala vznikat až od devadesátých let 19. století. První přehradní nádrže se soustředily zejména na ochranu před povodněmi a zásobování vodou větších měst na objednávku municipalit s finanční podporou státu. Vznikaly zejména v německy mluvících podhorských oblastech a autory projektů byli převážně němečtí inženýři. V Jizerských horách navrhl systém přehrad „otec“ německého hydrotechnického inženýrství Otto Intze, v Podkrušnohoří Artur Payr z pražské německé techniky.
Postupně však začal převažovat přístup usilující o jednotnou transformaci vodního hospodářství na celém území státu - a do popředí se dostala otázka plavby. Vodní cesty na Vltavě a Labi se jako důležité dopravní tepny rozvíjely od počátku 19. století. Rostoucí obchodní výměna kladla důraz na vyšší rychlost a výtlak lodí, které si následně vynutily zásadní stavební zásahy - hlubší koryto, vyšší vzdutí, napřímení toku a zpevnění břehů, ale také úpravu měst (přístaviště, nábřeží, mosty místo brodů). Takzvaná „splavňovací akce“ probíhá v podstatě dodnes a mění koryta řek v ideálním případě v podstatě v sérii zdrží. Hlavním argumentem při jejich budování bylo povznesení obchodu jako základního předpokladu prosperity. Z českého hlediska pak v době sílícího národního hnutí zásadní roli sehrála i metafora vodních cest jako bran k moři a zaoceánskému obchodu.
Když rakouský stát na počátku 20. století přistoupil k budování jednotného systému dopravních sítí, čeští poslanci si vyžádali zařazení projektu průplavů spojujících Dunaj s Labem a Odrou. Ředitelství vodních cest, zřízené pro jeho realizaci v letech 1901-1949 v Praze, se pak stalo na dalších padesát let dominantním hráčem v oblasti vodohospodářské výstavby v Česku. V průběhu prvních dekád 20. století dosáhlo splavnění Labe a Vltavy až k Praze (1921). Regulace velkých řek přinesly další vlnu budování přehrad v desátých a dvacátých letech 20. století - na Labi (Les Království, Labská), na Doubravě (Pařížov) a také na Moravě, kde vznikla nádrž Bystřička pro zásobování vodou plánovaného dunajsko-oderského průplavu. Ve stejné době probíhaly rozsáhlé meliorační akce v povodí labských přítoků, zejména Cidliny. Právě zde se poprvé silněji ozvala kritika modernizačních vizí, poukazující na zrychlený odvod vody z krajiny, kdy zavlažovací systémy v mnoha případech pole spíše vysušovaly.
30. léta a změny ve vodohospodářské výstavbě
Zásadní zlom ve vodohospodářské výstavbě přichází ve třicátých letech jako výsledek synergie sociálněpolitických a technologických faktorů a také v souvislosti s dalším klimatickým extrémem. Sucho na počátku třicátých let zasáhlo průmyslovou výrobu v hutních oblastech s nedostatečnými vodními zdroji, na Kladensku a Ostravsku. Dopady hospodářské krize umocnily volání po racionálním a koordinovaném hospodářském rozvoji, řízeném technokratickými expertními elitami. Nedostatky v zásobování vodou byly přičítány nekoordinované výstavbě, líčené jako charakteristický rys na zisk orientované liberálně tržní ekonomiky. V diskuzích odborníků stále silněji rezonoval požadavek po centrální správě vod a vodohospodářských investic, poukazující na nutnost řídit oběh vody na národním teritoriu jako celku, včetně zalesňování horských oblastí jako oblastí primární akumulace vod. Nejen z technického hlediska se vzorem i pro české stavitele stává v této době americká betonová Hooverova přehrada, vybudovaná v rámci Rooseveltova Nového údělu (New Deal, 1935), a návazný projekt Tennessee Valley Authority (TVA), který již jednoznačně pojímal výstavbu a řízení velkých vodních děl jako univerzálních nástrojů socioekonomické modernizace prostřednictvím rozvoje hydroenergetiky. Československý stát ovšem ještě na počátku třicátých let pokračoval ve výstavbě na základě rakouských stavebních programů, s orientací na plavbu a zemědělství a pouze s okrajovou rolí energetiky (fondové zákony z roku 1930). Ostatně i schválené řešení projektu vltavských přehrad z roku 1933 odpovídalo spíše potřebám plavby a zemědělství. Zásadním projektem diskutovaným na sklonku třicátých let zůstával průplav D-O-L.
Čtěte také: Mapa světa pro váš interiér
Vodohospodářské plány a vize
První známý a doložený vodohospodářský plán byl zpracován před více než 3 700 lety v staré Babylonii, další takové plány byly zpracovány ve staré Číně, Mezopotámii a antickém Římě. Následně byly v Evropě zpracovány vodohospodářské plány až po více než 1 000 letech. Stavby rybníků za Karla IV. Skutečně velké vodohospodářské plány vyžadovala až výstavba Suezského a Panamského průplavu v 19. století.
V roce 1941 byl zpracován Ing. Bažantem „Moravský vodohospodářský plán“, v roce 1946 Janem Bartovským „Vodní cesty a vodohospodářské plánování v Čechách a na Moravě“ a v roce 1947 J. Bratránkem „Generální plán rozvoje vodního hospodářství v zemi České a Moravskoslezské jako základ soustavného plánování“.
Vltavská kaskáda a její historie
Vodohospodářské stavby na horní a střední Vltavě tvoří takzvanou Vltavskou kaskádu, skládající se ze 7 přehrad (Lipno I a II, Hněvkovice, Orlík, Kamýk, Slapy a Štěchovice), ke kterým dále patří jezy, zejména 6 jezů (České Vrbné, Hluboká, Hněvkovice jez, Kořensko a Vrané nad Vltavou), které jsou kromě vodních elektráren vybaveny i plavebními komorami, umožňujícími splavnění střední Vltavy pro rekreační plavidla (vodní cesta třídy I) až do Českých Budějovic. Na horním úseku Vltavy nad Českými Budějovicemi je pak řada historických jezů. Členění je podle polohy jednotlivých děl po proudu dolů.
Vybrané stavby Vltavské kaskády
- Štěchovice (1938 - 1944)
- Jiráskův jez v Českých Budějovicích (1932)
- Trilčův jez (1937)
V souvislosti s dalšími informacemi v textu lze usuzovat, že přehrada Štěchovice, ač dokončena až během války, měla své počátky plánování již ve 30. letech a je tak součástí širšího vývoje vodohospodářství tohoto období.
Jiráskův jez byl vybudován za účelem výroby vodní energie a regulace Vltavy a Malše. Své jméno získal po stavebním radovi ing. Antonínovi Jiráskovi, který byl projektantem jezu. Jez se spádem 3,4 m je tvořen 2 poli o šířce 28 m hrazenými válcovými uzávěry. Součástí je vorová propust na levé straně a vodní elektrárna na pravé straně se 2 Francisovými turbínami. Třetí nahradila v roce 1936 Kaplanova turbína s výkonem 300 kW. Celkový výkon elektrárny je 760kW.
Jez byl vybudován nad Českými Budějovicemi za účelem stabilizace hladiny Vltavy, k odběru vody a výrobě elektrické energie v elektrárně umístěné na pravém břehu se 2 Kaplanovými turbínami o celkovém výkonu 860 kW. Spád jezu o 2 polích hrazených stavidly je 3,7 m. Na levé straně je umístěna vorová propust.
tags: #vodohospodarske #stavby #Československo #1930
