Jelen sika japonský: Informace a význam v české krajině

Pokud se řekne „král lesa“, většinou se vám vybaví statný jelen s impozantním parožím. U nás je původním druhem jelen lesní (dříve nazývaný jelen evropský), avšak do Čech se na přelomu 19. a 20. století dostal i jeho menší příbuzný - jelen sika.

Historie a rozšíření jelena siky v České republice

Jelen sika byl do Čech dovezen na počátku minulého století z Japonska. Původně se stal obyvatelem obor na jihu Plzeňska. Odtud se ve čtyřicátých letech minulého století, často díky poškozenému oplocení i díky své schopnosti přeskakovat až dvoumetrové překážky, dostal do volné přírody. Životu v lesích uprostřed Evropy se rychle přizpůsobil a začal se velmi rychle šířit z Plzeňska i na území Tepelské vrchoviny a Slavkovského lesa, kde zdomácněl a stal se běžným.

V současné době jsou nejznámější oborní chovy s jelenem sikou v Lánech a Velkém Meziříčí. V Čechách však převažují volné chovy siků. Největší populace jsou v západních Čechách: Plzeň-sever, části okresů Tachov, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb a Domažlice. Na Karlovarsku se vyskytuje v Doupovských horách a zasahuje do západní části Krušných hor. Ve středních Čechách je menší stabilní populace na Nymbursku a v části okresu Mladá Boleslav, Vidlice, Holedná a Mstišov.

Jelen sika japonský (Cervus nippon) byl v roce 2010 v rámci úpravy zoologického názvosloví jelenovitých přejmenován na siku kjúšúského. Tento název se však nevžil a dále se v odborné literatuře a v Zákoně 449/2001 Sb. o myslivosti užívá sika japonský.

Charakteristika a život jelena siky

Vzhled

Na rozdíl od u nás původního jelena lesního, který dosahuje hmotnosti až 250 kg, je sika podstatně menší. V kohoutku měří přibližně 120 cm a váží přibližně 80 kg. V létě ho poznáte snadno podle kaštanově hnědé srsti s řadami bílých skvrn. Na hřbetu se táhne černý pás končící u ocasu čistě bílou skvrnou - obřitkem. Zimní srst je naopak nenápadně šedohnědě zbarvená. Hlava je poměrně krátká a z profilu trojúhelníková.

Čtěte také: Chov daňka obecného a jeho specifika v českém prostředí

Paroží

Jeleny zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně 8 výsad. Paroží siků (japonského, Dybowského a mandžuského) se měří ocelovým pásmem v centimetrech s přesností na 1 mm. Výsady u trofejí siků musí být alespoň 2 cm dlouhé a jejich délka musí přesahovat šířku výsady při základně. U paroží siků se hmotnost trofeje nezjišťuje.

Chování a potrava

Žijí většinou samotářsky a na podzim, v době říje, často zaslechnete jejich vábení sloužící k přivolání laní. Skládá se ze tří vysokých a táhlých pískavých tónů. V zimním období však můžete narazit i na skupiny několika různě starých jelenů. Samice - laně - žijí v malých rodinných skupinách s mláďaty - kolouchy, pouze v zimě se siky shlukují do větších tlup, které mohou čítat i desítky kusů. Během dne zalehávají v krytu houštin a teprve za soumraku vycházejí za pastvou na louky a pole.

Jejich potravou jsou nejčastěji listy, větvičky i plody stromů a keřů, byliny, houby. Jídelníček si zpestřují i polními plodinami a ovocem. V zimním období les neposkytuje zvěři tak pestré možnosti potravy. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin. Lesníci proto každoročně provádí jejich nákladnou ochranu před zvěří. Sazenice lesních dřevin je nutno před začátkem zimy ošetřit repelentními přípravky, které zvěř odpuzují svou barvou a pachem. Listnaté dřeviny, ale i některé jehličnany jako např. jedle nebo modříny, však lépe ochrání oplocenky z drátěného pletiva nebo dřevěných dílců.

Rozmnožování

Na podzim od druhé poloviny října do první poloviny listopadu probíhá říje jelena siky japonského. Získaný poznatek z celoevropské konference uvádí, že období říje a tím i doba kladení mláďat není jednotná. V některých státech a lokalitách pozorovaná říje začíná běžně již kolem začátku září a končí až koncem prosince i později. Tím doba kladení mláďat začíná již koncem března a probíhá až do konce září. Důvodem jsou zřejmě klimatické podmínky, kdy zástupci Polska uváděli značné rozdíly mezi severem a jihem země, ale i některé další zatím nepoznané vlivy, kdy například v nevelké zemi jako je Dánsko, jsou zaznamenávány rozdíly v době říje i v lokalitách nepříliš vzdálených od sebe.

Vliv siky na lesní ekosystém a ochrana lesa

Zvěř je sice přirozenou součástí přírody, pokud jsou však její početní stavy vysoké, dokáže napáchat poměrně velké škody i na mladých lesních porostech. V mlazinách, kde se tlupa zvěře soustřeďuje, dochází velmi často k ohryzu a loupání kůry stromů. S tímto poraněním se lesní dřeviny neumí vyrovnat, a tak se poškozené místo kmene stává vstupní branou pro dřevokazný hmyz i houby, které po několika letech způsobí znehodnocení dřeva hnilobou s následnou ztrátou pevnosti kmene. Díky tomu strom snadno podlehne silnému větru nebo přívalu těžkého sněhu.

Čtěte také: Bezpečné používání diisokyanátů

Hybridizace jelena siky s jelenem lesním

U siků je možná hybridizace s jelenem evropským, která výrazně mění velikost a někdy i tvar paroží. Byly zjištěny i kříženci siky japonského se sikou Dybowského. Křížení obou druhů nepostihuje celé jejich populace, ale v místech, kde sdílí oba druhy společné území, zejména v době říje, není tento jev ojedinělý. Předpoklad, že může docházet ke křížení obou druhů, je významnější tam, kde ve věkové struktuře populace samčích jedinců jelena evropského chybí dospělí jedinci druhé a třetí věkové třídy.

Po více než 100 letech od introdukce siků do Evropy nelze předpokládat, že by někde existovala populace jelena lesního, do níž se historicky nikdy nedostal sika, nebo alespoň jelení zvěř žijící v oblasti se sikou. Hlavní svízel spočívá v omezené možnosti rozpoznat skutečného hybrida F1 generace. Již jsme si řekli, že zpětné křížení na jeden či druhý druh vede k rychlému převládání vzezření druhu, na který se zpětně kříží. Zpětní kříženci se pak mohou druhotně dostat do kontaktu s opačným druhem, může dojít k opětovnému křížení, čímž vznikne zdánlivá F1 generace. A tak je tomu dále, stále dokola a v nejrůznějších kombinacích. Setkáváme se tudíž s obrovskou variabilitou stupně hybridizace. V extrémním případě nemusí jedinec vykazovat žádné zřetelné hybridní znaky, ač genetická analýza prokáže stopy předchozího křížení. Hybridní původ se v takovém případě dá odhadovat pouze genetickými metodami, pro praxi zcela nedostupnými. Nemluvě o tom, že tyto metody jsou stále ve vývoji a nemají dosud univerzální účinnost. Lovec tedy v takovém případě nemá šanci hybrida rozeznat.

Rozpoznání hybridů

Pokud nějaké hybridní znaky přítomny jsou, je málokterý kus svým vzezřením na půl cesty mezi oběma druhy, ale vypadá spíše jako jeden z výchozích druhů. Většinou tedy vidíme buď „siku“ nebo „jelena lesního“, který nese znaky, které bychom u toho druhu nečekali a které jsou charakteristické pro druhý druh. Obecná zkušenost praví, že je snazší rozeznávat hybridy, kteří vypadají spíše jako jelen lesní než jako sika. Naštěstí je to pro nás v současnosti důležitější, protože hrozí především nebezpečí genetické kontaminace našeho původního druhu.

Hybridi vypadající spíše jako jelen lesní

  • Skvrnitost: Prvním a asi nejnápadnějším znakem je přítomnost skvrnitosti u dospělého kusu, velmi často se objevující podél hřbetu.
  • Obřitek: Dalším poměrně nápadným znakem je horní úroveň světlého zbarvení obřitku. Světlá část (může, ale nemusí být bílá jako u siky) většinou nepřesahuje úroveň báze kelky a je tedy ve srovnání se standardem jelena lesního snížená. K tomu se může přidružovat víceméně výrazné tmavší ohraničení obřitku. Kelka bývá prodloužená, někdy s náznakem tmavého dorzálního pruhu, který často končí při bázi kelky.
  • Hlezenní žláza: Typickým znakem je také bíle zbarvená hlezenní žláza (pod patním kloubem na vnější straně zadního běhu.) Čistý jelen lesní ji má odlišenou od ostatního pokryvu těla jednak strukturou srsti, jednak mnohdy i zbarvením, ale zbarvení není nikdy bílé. Je-li u evropsky vyhlížejícího kusu přítomna bílá hlezenní žláza, o hybridním původu není pochyb.
  • Paroží: Paroží hybridů mívá menší počet výsad než je v dané populaci jelena lesního obvyklé. Očník bývá nasazen v ostrém úhlu k hlavní lodyze tak, jak vídáváme u siků.
  • Další znaky: Rory Harrington ještě přidává ke znakům hybridizace tmavou skvrnu ve vnitřní části slechu, širší boltce a jakoby zkrácenou délku lebky v přední části. Tyto znaky jsou však skutečně těžko rozeznatelné a pro praxi nepříliš spolehlivé.

Hybridi vypadající spíše jako sika

Když se naopak podíváme na hybrida, který vypadá jako sika, je rozeznávání známek křížení mnohem těžší, a bez použití laboratorního vyšetření v drtivé většině případů skoro nemožné. Hybridi totiž vypadají velmi podobně jako sikové, zejména pokud již nejde o F1, ale Fn generaci. O hybridním původu svědčí většinou jen jejich větší velikost. Uvažovaným znakem je skvrnitost v zimní srsti. Pro siky japonské je typické tmavohnědé až černé zbarvení v zimním období. Oproti tomu hybridi bývají i v zimě skvrnití, a to zejména podél hřbetní linie. Za poměrně spolehlivý znak hybridizace se proto v evropských podmínkách považuje paroží, které má více než osm výsad, pokud to není způsobeno mechanickým poraněním paroží v době jeho růstu. Pokud má sika na paroží dokonce korunu, je téměř jisté, že jde o hybrida.

Metrické metody rozpoznání hybridů

Když selže rozeznávání hybridů podle vnějších znaků a nejsou k dispozici postupy moderní genetiky, nastane problém. Zbývá tedy vrátit se případně k postupům dnes již zastaralým, jako jsou metrické metody (měření tělesných nebo lebečních rozměrů). V osmdesátých létech minulého století publikoval kolektiv autorů Bartoš L., Hyánek J. a Žírovnický J. práci o kraniometrických charakteristikách siky japonského, jelena evropského a jejich hybridů. Velký počet změřených lebek obou druhů a několika hybridů, umožnil provést analýzu kraniometrických znaků a sestavit tak tabelární přehled o mezních hodnotách obou druhů a hybridů. Měření se provádí posuvným měřítkem. V případech, kdy je podezření, že se jedná o trofej hybrida, je možné využít i vizuální posouzení tvaru lebečních kostí na patrové kosti (palatinu), v nasální oblasti a intermaxilární oblasti. Tato kraniometrická a vizuální metoda je sice praktická, ale stoprocentní determinace není zaručena. Přesnější metoda laboratorními testy je přesnější, ale není lehce dostupná pro běžnou mysliveckou praxi.

Čtěte také: Více o skladbě střech Sika

Popsaná metoda může dnes ještě sloužit tam, kde byla původně použita, pokud vyvstane problém s posuzováním sporných trofejí. Její nevýhodou však je, že se musí posuzovat trofej v rámci celé populace, z níž je nutné proměřit co největší množství kusů. Vychází z toho, že se matematicky hledají hodnoty, které vybočují z normálu obou druhů, a proto zachytí pouze hybridy F1 typu nebo jim podobné.

Postup měření paroží (pro posuzování trofejí)

  1. Vnitřní rozloha se měří kolmo na podélnou osu lebky jako největší vzdálenost vnitřních stran lodyh, mezi druhou výsadou (opěrákem) a třetí vnitřní výsadou. V případě, že třetí výsada chybí, jelen je šesterákem, pak se rozloha mezi vnitřní stranou lodyh měří v polovině vzdálenosti mezi opěrákem a špicí lodyhy. Naměřená rozloha se zapíše do sloupce 1. Pokud je vnitřní rozloha větší než průměrná délka lodyh, zapíše se rozdíl mezi skutečnou vnitřní rozlohou a průměrnou délkou lodyh do sloupce 4.
  2. Celková délka všech abnormálních výsad z obou lodyh se zapíše do sloupce 4.
  3. Délka lodyh se měří po vnější (nejdelší) straně lodyhy od spodního okraje růží, kde se pásmo nad růží nepromáčkne, až po vrchol lodyhy.
  4. Délka očníku se měří od horní hrany růže po přední straně očníku až k jeho špici. Při vysoko nasazeném očníku (ve vzdálenosti 5 cm nad růží a více) se očník měří od místa, kde na povrchu lodyhy leží bod, vzniklý rozpůlením úhlu mezi osou lodyhy a osou opěráku.
  5. Opěrák se měří po vnější straně od místa, kde se osa výsady protíná s linií horní hrany lodyhy. Měření se vede po ose výsady až k její špici.
  6. Třetí vnitřní výsada se měří po vnější straně od bodu, kde se protíná osa výsady s linií vyčlenění výsady z horní hrany lodyhy.
  7. Pokud jsou na lodyze další výsady nad třetí vnitřní výsadou, jsou považovány za nadpočetné výsady v koruně a zapisují se do tabulky v kolonce 7,8,9.
  8. Spodní obvod lodyhy se měří vždy na nejslabším místě lodyhy mezi očníkem a opěrákem.
  9. Horní obvod se měří na nejslabším místě mezi opěrákem a třetí vnitřní výsadou. Pokud třetí výsada chybí a paroží siky je stupně šesterák, pak se horní obvod měří v polovině délky lodyhy mezi opěrákem a špicí lodyhy.

Vzhledové charakteristiky (barva, perlení, růže, tvar výsad) na paroží se nehodnotí, protože metoda pro ohodnocení trofeje byla v roce 1982 převzata od americké symetrické metody Boone & Crocket Club. Tato metoda je typická tím, že rozdíly mezi délkami lodyh a výsad se zapisují do sloupce č. 4 tabulky a rovněž tak délka abnormálních výsad se zapisuje do tohoto sloupce. Sika japonský má standardní paroží osmeráka, výjimečně i s větším počtem výsad například v koruně. Sika Dybovského má paroží osmeráka, případně i desateráka.

Myslivost a lov jelena siky

Lov jelena siky japonského je pro individuální lovce zajímavý především během sičí říje, která obvykle trvá od druhé poloviny října do první poloviny listopadu. Jelen sika japonský je loven především na individuálních lovech na čekané nebo šoulání během říje i mimo ní.

Naši odborníci upozornili na dobu lovu zvěře jelena sika v ČR, která zcela nekoresponduje s životním cyklem této zvěře, zejména zvěře samičí a mladé. Současná úprava umožňuje lov, bez rozdílu věku a pohlaví, od 1.8., to znamená v době, kdy laně jsou ještě v plné laktaci a kolouši jsou závislí na přísunu mateřského mléka. Je nám jasné, že vcelku brzký počátek doby lovu byl stanoven pro snadnější odlov a redukci zvěře, ale nesmí být v rozporu s etikou a zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Při odlovu koloucha totiž dojde u laně k zatvrdnutí vemínka, zánětům a možnému úhynu s dlouhým trápením a při odstřelu laně je trápen kolouch podvýživou a stresem, a pokud neuhyne, je odsouzen stát se jen slabým kusem zvěře. U zvěře samčí se lov v tomto období v praxi neuskutečňuje, protože paroží mají jeleni ještě v lýčí, které zcela vytloukají až koncem měsíce srpna či začátkem září. Navrhujeme posunout dobu lovu, a to počátek doby lovu od 1. září a ukončení doby lovu podle pohlaví. U zvěře samičí a zvěře mladé do 1. roku věku ponechat termín do 15. ledna. U jelena, vzhledem k tomu, že shazuje paroží výrazně později než jelen evropský, a je tedy nedůvodné ponechat stejné ukončení doby lovu, posunout dobu lovu do 15. února.

Taxonomické poddruhy

Mezi poddruhy jelena siky patří:

  • Sika honšúský (C. n. sika)
  • Sika šanský (C. n. keramský)
  • Sika jihočínský (C. n.)
  • Sika severočínský (C. n.)
  • Sika mandžuský (C. n.)
  • Sika magešimský (C. n.)
  • Sika vietnamský (C. n.)
  • Sika cušimský (C. n.)
  • Sika filipínský (C. n.)
  • Sika sečuánský (C. n.)
  • Sika tchajwanský (C. n.)
  • Sika jakušimský (C. n.)
  • Sika hokkaidský (C. n. yesoensis)

tags: #sika #japonsky #informace

Oblíbené příspěvky: