PergolyŽivot a dílo Jiřiny Šiklové a literární debut Terezy Šiklové
Jiřina Šiklová (1935-2021), rozená Heroldová, byla pražská socioložka a publicistka, která se narodila 17. června 1935 v Praze do rodiny lékaře a učitelky. V roce 1953 odmaturovala na gymnáziu a téhož roku začala studovat historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvovala v roce 1958.
Akademická kariéra a politická angažovanost
V roce 1956, po XX. sjezdu KSSS a otevřené kritice stalinistického režimu, vstoupila do KSČ. V letech 1960-69 byla na téže fakultě odbornou asistentkou na katedře filosofie, později sociologie. V polovině 60. let spolu s Janem Sedláčkem, Martinem Marušiakem a Eduardem Urbánkem spoluzaložila katedru sociologie na pražské filosofické fakultě, obnovenou na FFUK v roce 1965. Titul kandidátky věd (CSc.) získala v roce 1965 za práci Československá YMCA: Příspěvek k ideologickým bojům o mládež a studentstvo v období první republiky. Roku 1968 byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ na filosofické fakultě UK. Aktivně se podílela na pražském jaru a v roce 1968 se pak na fakultě aktivně angažovala, aby podpořila reformní tendence uvnitř strany. V roce 1969 prošla habilitačním řízením na základě práce Stoupenci proměn, její habilitace však byla následně zrušena (obnovena 1990). V listopadu 1969 podporovala studenty při okupační stávce a podporu u ní našli také v době, kdy se upálil Jan Palach. Téhož roku ze strany vystoupila a byla vyhozena z fakulty.
Období normalizace a disent
Na počátku tzv. normalizace byla z filosofické fakulty propuštěna a musela pracovat v manuálních profesích, nejčastěji jako uklízečka (1970-71). V období tzv. normalizace nemohla v sociologii pracovat. Poté se jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze (1971-88) podílela na výzkumu stárnutí. Zde inkognito pomáhala zpracovávat výzkumné práce. Po propuštění z nemocnice opět pracovala jako uklízečka (1989). Podílela se na činnosti českého disentu. Od počátku sedmdesátých let spolupracovala s Petrem Pithartem při tajné distribuci exilových a zahraničních publikací a pašování ilegálních tiskovin do zahraničí a zpět. V roce 1977 po něm převzala práci hlavní spojky, kterou vykonávala až do roku 1981, kdy byla akce prozrazena a StB pozatýkala desítky osob. Jiřina Šiklová podepsala Chartu 77. Počátkem května 1981 byla spolu s dalšími zatčena a vězněna v Praze-Ruzyni. Byla obviněna z podvracení republiky. V období 1981-82 byla ve vyšetřovací vazbě za zasílání literatury do zahraničí. Po propuštění v roce 1982 spolu s Vilémem Prečanem a Wolfgangem Scheurem pašování literatury obnovila.
Zkušenosti z disentu a "šedá zóna"
Jiřina Šiklová se v době disentu aktivně podílela na šíření exilové literatury. „Myslím, že to mělo velký význam. Jan Kavan, když to dělal, obracel se na novináře, kdežto Vilém Prečan dostával přese mne texty těch knih, které venku vydávali. Například příspěvky pro Pavla Tigrida do Paříže.“ Popsala, jak velký dopad mělo vydání celého pražského čísla Svědectví Pavla Tigrida, které bylo připraveno z textů českých nebo slovenských autorů: „To byla taková darda! Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí tedy četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, že má cenu psát, tak pro ty čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy. Protože jinak by si mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli.“
Hovořila také o "šedé zóně" lidí, která se nacházela mezi otevřenými odpůrci režimu a jeho bezvýhradnými zastánci. „Kolem té mlčící většiny je šedá zóna. To jsou lidé, kteří nejsou ani černí, ani bílí. Jsou to lidi, kteří se snaží přežít, ale ne tím, že by se měnili v nějaké spolupracovníky. To je svým způsobem pozitivní označení. Přizpůsobují se podle toho, zda jsou blíže k tomu ÚV KSČ nebo k normalizaci, nebo jsou blíže k disentu. To už máte úplně jedno. To je ta šedá zóna, která, jak jsem tehdy psala v tom článku, bude jednou hrát pozitivní roli. Protože na rozdíl od těch disidentů a na rozdíl od těch blbečků z ÚV KSČ, ani se nedá říct, že to byli všichni komunisti, protože tehdy už to bylo taky diferencované, tak tito lidé z té šedé zóny převezmou moc. Oni na rozdíl od těch disidentů nebo lidí z KSČ neztratili kvalifikaci, jsou schopni pochopit, o co se jedná, mají vzdělání, mnozí mají i zahraniční zkušenosti a vědí, jakým způsobem by se to dále mohlo vyvíjet.“
Čtěte také: Rozhovor s PhDr. Jiřinou Šiklovou
Zatýkání a výslechy
Popsala i zkušenosti se zatýkáním a výslechy StB. „Začali otravovat v roce 1988, bylo to 28. října. A všichni lidé si před tím připravili věci a dali si je ke mně. Všechny jejich věci byly u mě, když toho 28. října dorazili ti dva hoši. Ráno, jak se to má dělat. Člověk je v noční košili, což je taková forma jejich práce - zastihnout člověka nepřipraveného. Ale zase vám to umožňuje, že se můžete legálně obléknout. Takže to z jejich strany není zase tak dobrá finta.“ Dokázala se bránit lstí: „To hlavní nenašli. Byla to z mé strany finta nejbanálnější. Na stěně, kde bydlela moje maminka, visel závěs. Byly tam kliky a na nich visely ty tašky s texty určené k exportu. A dole nic nebylo.“ Pro spolupráci v disentu preferovala ženy: „Ženy neměly tendenci o tom tak často povídat. Promiňte, že to teď budu brát trochu z hlediska genderového, ale dovedla jsem si představit, že ten chlap, když bude vědět, jak konspirace probíhá, může chtít být zajímavý u nějaké milenky v posteli. A bude té berušce vyprávět, jak to není jednoduché, taková konspirace. A beruška už nebude mít důvod o tom neříkat druhé berušce. Takže já jsem měla pro spolupráci kritérium, že jsem raději vybírala ženy. Ale vůbec ne z důvodu nějakého genderového, ten pojem jsem tehdy ani neznala. Ale proto, že ty ženy věděly, že když něco takového dělají, tak nejsou tak atraktivní pro muže.“
Po propuštění z vězení byla zklamána, že nikdo v činnosti nepokračoval. „Když jsem přišla z té basy, tak mě překvapilo, že v tom nikdo nepokračoval. Oni ti lidé, co tu zbyli, a bylo jich dost, třeba nebyli schopní ani pořádně obnovit kontakty s Jiřím Pelikánem. Aby sem zásilky někudy chodily. Tak to pro mě bylo překvapující. To mě tak trochu zklamalo. Když jsem se tedy vrátila, tak se to znova obnovilo.“
Po listopadu 1989 a uznání
V roce 1990 se na základě rehabilitace vrátila na filosofickou fakultu UK. Po listopadu 1989 založila katedru sociální práce, kterou vedla až do února roku 2000. Po revoluci 1989 začala opět přednášet a iniciovala založení Katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Poté zde nadále přednášela problematiku životního cyklu, sociální gerontologie, genderu a sociální problémy minorit, národností, azylantů či uprchlíků i tematiku nevládních, neziskových organizací. Je také zakladatelkou centra a knihovny Gender Studies v Praze. V roce 1991 spoluzaložila Centrum Gender Studies (původně Curriculum centrum), knihovnu, která se postupně rozrostla ve středisko intelektuální, praktické a politické aktivity, jež svou šíří a orientací v mnohém překonalo Šiklové původní záměry. Význam Šiklové pro českou sociologii tak přesahuje jeji úzce profesionální angažmá v 60. letech. Publikovala desítky statí v odborných časopisech zahraničních i domácích, byla předsedkyní Masarykovy sociologické společnosti v ČR. V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, v roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku. V únoru 2000 jí byla předána plaketa Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v České republice. Od roku 2009 spolupracuje se stranou zelených. Jiřina Šiklová zemřela 22. března 2021 ve věku 85 let.
Literární dílo Jiřiny Šiklové
- Žena v dnešní rodině (Mladá fronta, Praha 1976; pod jménem Niny Matulové, spoluautorka Helena Jarošová)
- Deník staré paní (Kalich, Praha 2003; 2. vyd.
Příspěvky ve sbornících:
- Akademická YMCA v Československu (Acta Universitatis Carolinae - Phil. et His. 1967/1)
- K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (Acta Universitatis Carolinae - Phil. et His. 1968/4)
- Sociology of Youth in Czechoslovakia (Acta Universitatis Carolinae - Phil. et His. 1969/2; přetištěno v Zeitschrift für Soziologie 1982)
- Stručný přehled dějin akademické Ymky (J. V. Hynek, ed.: YMCA v proměnách času. YMCA, Praha 2011)
- Přežití a přizpůsobování v totalitním režimu (Jan Hron, ed.: Věčné časy: Československé totalitní roky. Editorka: Překlady z prací západoevropských sociologů k problematice sociologie mládeže I.-II. (Socialistická akademie, Praha 1967; spolueditorka E.)
Tereza Šiklová: Beletristická prvotina
Tereza Šiklová se narodila 27. ledna 1997 v Rychnově nad Kněžnou. Vyrůstala v malé vesnici nedaleko Hradce Králové a jistou část svého dětství věnovala četbě knih různých žánrů. V té době ji i napadla myšlenka na napsání vlastní knihy, kterou ale skoro ihned zavrhla, díky svému mladistvému věku. O několik let později, poté co úspěšně dokončila studium na ekonomickém lyceu v Hradci Králové, se přestěhovala do Prahy, kde se vlivem prožitých událostí odhodlala sepsat příběh, který kloubí fikci s autobiografickými prvky. Román Dokud dýchám, doufám… je její beletristickou prvotinou. Mezi své oblíbené aktivity považuje hru na klavír a kytaru.
Čtěte také: Analýza české společnosti od Šiklové
Čtěte také: Dřevěná kniha na vzpomínky
tags: #siklova #pro #mlade #kniha #informace
