PergolyJiřina Šiklová: Úvahy o životě, smrti a české společnosti
Socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, významná osobnost českého disentu a zakladatelka oboru gender studies, zemřela 22. května ve věku 85 let. Ještě před svou smrtí poskytla rozhlasový rozhovor, který se stal jejím posledním. V něm vyjadřuje přání, aby to s ní jednou neseklo náhle, ale měla čas se rozloučit s nejbližšími a pak dlouho netrpěla. Obojí se jí splnilo.
Poslední rozhovor: Smrt jako součást života
V rozhovoru o smrti Jiřina Šiklová reflektovala její význam pro lidskou existenci. „Není, naopak. Je to základní kritérium přístupu, že jediný živočich, který si uvědomuje konečnost svého života, je člověk. Buď jsme blbí, anebo jsme na úrovni zvířat. Většina kultury pochází z reflexe smrti.“
Šiklová vzpomínala na své dětství v centru Prahy: „V dětství jsem viděla hodně mrtvých lidí, žila jsem tady ve středu Prahy v Klimentské ulici a bylo tu na ulici plno mrtvol. V době povstání se tu střílelo, občas tu padla bomba, ale do toho mě rodiče nepouštěli.“ S vnímáním smrti se setkávala i v kontextu tragických událostí: „Z oken baráku skákali Židi.“ Tyto zážitky formovaly její pohled: „Určitě ne jako něco, co by bylo tak hrůzné, protože to patří k životu. I když málokdo to zažívá v těch deseti letech.“
Zmínila se i o tom, jak se vnímání smrti změnilo: „O smrti se začalo mluvit jako o patologii. Pracovala jsem v Thomayerově nemocnici na gerontologii, kde byl jednolůžkový pokoj, takzvaná čtyřka, a tam mne primář často posílal. Protože jsme přestali být orientovaní na náboženství a zároveň jsme se přestali o tyto věci zajímat. Protože přeci ‚život je nádherný‘. Začali jsme se mít moc dobře, předtím si člověk mohl říkat: Mám se tu špatně, budu se mít líp na nebesích.“
Vyjádřila i své přání ohledně pohřbu: „Ve svém hrobě na Olšanech. Ne, půjdu do země. Celý život si platím hrob, tak si tam poctivě shniju. Mně vadí kremace, navíc říkám, že tělo patří do země, protože tam se rozloží a může se to ještě použít.“
Čtěte také: Rozhovor s PhDr. Jiřinou Šiklovou
Jiřina Šiklová: Disidentka a socioložka
PhDr. Jiřina Šiklová se v letech takzvané normalizace angažovala v odporu proti režimu. „V letech tzv. normalizace zprostředkovávala, spolu s dalšími, spojení s exilem a zasílala tam rukopisy našich autorů a zpětně vydané knížky. Za tuto činnost byla v letech l981 - 1982 uvězněna.“
Historik Vilém Prečan, její dlouholetý spolupracovník, vzpomíná: „Znali jsme se od šedesátých let, z okruhu časopisu Dějiny a současnost, který jako šéfredaktor vedl Zdeněk Šikl. A od konce šedesátých let jsme byli v kontaktu velmi intenzivním.“ Prečan popisuje její roli v pašování literatury: „Dostávali jsme od ní exilové Listy, další knížky, pak mě zapojila do distribuce tiskovin ze zahraničí.“
Jiřina Šiklová byla podle Prečana mistryní konspirace: „Měla to skvěle promyšlené, ale byla také mistr v improvizaci. Při takové činnosti často něco nevyjde podle plánu a člověk musí být vždy připraven. Jiřina vždy připravená byla.“ Dokladem její odvahy je i příhoda z výslechu: „Když se jí třeba při výslechu ptali, co má s Wolfgangem Scheurem (pracovníkem německého velvyslanectví, který byl spojkou mezi disentem a exilem v první polovině osmdesátých let, pozn. red.), že s ním byla někde viděna. Ona na to řekla - co bych měla? Spím s ním. Na to nemohli nic říci.“
I po propuštění z vězení pokračovala ve svých aktivitách. „I poté, co vyšla po deseti měsících z vězení, kdy si hodně lidí myslelo, že je odvařená, že ji StB zná. Ukázalo se, že to možné je, a že to dokonce bez ní nejde.“ Helena Prečanová k tomu dodává: „Když byla Jiřina ve vazbě, tak se všechno zastavilo, nic nefungovalo, nikdo to místo ní nechtěl vzít.“
Od začátku 90. let opětně působila na FFUK, kde založila katedru sociální práce a paralelně knihovnu Gender studies o.p.s. „Nevstoupila do politiky, ale komentuje současné politické události a angažuje se v nevládních, občanských iniciativách, v Kontu Bariéry, Vize 97, ČSDS, Amnesty International apod. Je členkou několika redakcí odborných časopisů v zahraničí.“
Čtěte také: O Jiřině Šiklové
Tři životy Jiřiny Šiklové
Vilém Prečan popisuje Jiřinu Šiklovou jako ženu, která žila intenzivně tři životy: „Byla jedinečná mnoha způsoby a v mnoha rovinách. Žila současně a intenzivně tři životy. Jeden jako socioložka, která skutečnost nejen žije, ale také ji zkoumá, zasazuje ji do kontextu, píše o ní. Druhý její život byl veřejný, kdy reaguje na problémy současnosti, říká svůj názor, ovlivňuje mínění jiných, politiku a politické ovzduší. Třetí život je ten soukromý, intenzivně prožívaný s dětmi, vnuky, přáteli. Vždy byla tam, kde někdo potřeboval péči, zavolala, zkontrolovala, jak se daří.“
Názory na politiku a demokracii
Jiřina Šiklová se v rozhovoru vyjadřovala i k aktuálnímu dění v české politice a společnosti. Kritizovala otálení prezidenta Miloše Zemana se jmenováním Martina C. Putny profesorem: „Já si myslím, že takový je.“ K aktivitám studentů, kteří vyzývali k nepřijímání titulů z rukou prezidenta, dodala: „Já chápu ty studenty. Ovšem zase nezapomeňte, že to by se to celé odročilo. Na té výzvě, ta výzva je určitě spontánní, ale obávám se, že k tomu ti lidé nepřistoupí.“
K penzijní reformě prohlásila: „Já bych ráda panu prezidentovi jaksi připomenula, že tato reforma se netýká dnes již starých lidí, dnes nás jako důchodců. Opravdu to se netýká. To se týká lidí kolem 35 let.“ Varovala před nejistotou pro budoucí důchodce: „No, tak protože se to týká vlastně už dneska mých vnuků, tak mě to samozřejmě znervózňuje. ... Čili je to, já bych řekla boj politických stran, které vědí, že za rok budu volby a vůbec jim nejde o to, co bude třeba za 10 nebo za 20 let, až tady opravdu bude 43 % lidí v důchodovém věku a v roce 2050, což je věk a datum, kterého se mohou naši vnuci dožít, tak jich bude dokonce 1:1.“
Klesající důvěru v demokracii a politické strany vysvětlila takto: „Protože demokracie se nám předvedla v té její také smutné podobě, totiž jako hádání se o politickou moc. ... Politici si neuvědomují, když, nebo si to uvědomují a dělají to vědomě, že když tedy shazují svého partnera, mnozí posluchači a občané to vnímají jako shazování všech politiků a ne jenom toho partnera z té druhé politické strany. A to je velice smutné.“
O aktivním občanství řekla: „Podívejte se já po tom Švédsku jsem se zastavila na setkání akademické INKY, (...) A tam se schází lidé, to není politická organizace, na takovém tom, té platformě toho ekumenického pojetí křesťanství a mezi sebou diskutují. ... Lidé se tam naučili mluvit a bylo to teda, mladí lidé se naučili mluvit, diskutovat. Takových věcí by mělo být víc. Že diskuse je společné kráčení k jakémusi ucelenějšímu názoru a ne shazování toho druhého.“
Čtěte také: Přečtěte si o Jiřině Šiklové a literárním debutu její dcery Terezy
K národní povaze poznamenala: „Vím, že určitá skupina, je-li jí něco jako celku sugerováno, to potom opakuje.“
Tabulka: Porovnání důvěry v EU
| Země | Důvěra v EU |
|---|---|
| Polsko | Roste |
| Ostatní země EU (kromě Polska) | Klesá |
K důvěře v Evropskou unii podotkla: „No, právě se říkává vždycky, že realizovaný ideál vlastně mizí, pak už není ideálem. Stává se skutečností a vlastně ztrácí na svém významu. S tou Evropskou unií je to podobně.“ Připomněla, že myšlenka Evropské unie pochází od Richarda Coudenhove-Kalergiho z roku 1923 a byla podporována Tomášem Garrigue Masarykem.
Gender Studies a role žen v politice
Jiřina Šiklová byla zakladatelkou Centra a knihovny Gender Studies v Praze. K otázce názvu uvedla: „Víte, já jsem si myslela Rodové studie. Tak když jsme to začínali, tak jsme tomu říkali. Ale lidé se potom domnívali, že se jedná snad tedy málem o gramatiku, rod, takže jsme si řekli, konečně je to odvozeno, ten gender, to je od genus, je to z řečtiny. A z řečtiny máme odvozeno všechno možné.“
K návrhu na povinné rozdělení rodičovské dovolené mezi matku a otce řekla: „Podívejte se, ten znám Marksovou-Tomínovou a také pracovala v naší knihovně a pak teprve šla do politiky. Příklad ženy, která začala v nevládní organizaci a pak teda se stala političkou. Takových bychom našli více. ... Já bych se tedy ohradila proti pojmu ‚povinné‘, pak se mluví o sociálním inženýrství a tak dále. Ne, to je zvýhodnění těch žen, které jsou matky a chtějí přiznat a chtějí tedy do toho mateřství zapojit i svého partnera od toho dítěte.“
K roli žen v politice poznamenala: „V politice ještě pořád mnohem více mužům. Jsou tam déle, navíc v rozhodujících funkcích… Čili pro lidi je to samozřejmé. Žena je v politice pořád ještě do jisté míry výjimkou. Je to však dané i tím, že ženy se o funkce příliš nehlásí.“
„Obecně je vzestup žen. Ale zkusme o tom mluvit podle zastoupenosti v politice, ve funkcích, v podnicích. V ekonomice jsou ženy zastoupeny jednoznačně méně. A v politických funkcích? Všimněte si, kolik máme starostek. Ženy totiž lokální politiku berou za svou. Stejně jako berou za svou zahrádku a chodník kolem baráčku. Ale dál do vyšších sfér už se jim nechce. Samy se tam nehlásí.“
Kritizovala způsob, jakým jsou ženy prezentovány v politice: „Když se žena prosadí v politice, buď je to puťka, jež není vůbec vidět a nikomu nepřekáží, a těch je málo, anebo je to žena, která se profiluje tím, že je razantnější nežli muži.“ Příkladem uvedla Karolínu Peake a kalendář s političkami: „Považovala jste ten kalendář za dehonestující? Samozřejmě. Když se potom tyto ženy zviditelní, tak právě vypadají jako blběnky.“
Byla proti zavedení kvót pro ženy v politice: „Ano. Přesně tak. Jsem absolutně proti zavedení kvót. Proč mají být ženy v politice za každou cenu? ... Mně připadá, že kdyby ženy byly v politice zastoupeny opravdu více, budou dělat stejné chyby jako muži.“
Generace a ideály
Jiřina Šiklová hovořila i o různých generacích a jejich zatíženosti. Za „ztracenou generaci“ označila lidi kolem šedesátky: „Myslím, že to je generace lidí, kteří po revoluci ještě toužili nastartovat svoji kariéru, ale už byli tak profilovaní, že to nedokázali. Když se o to pokusili, často zkrachovali.“
Nová generace je podle ní zatížena „jakýmsi skepticismem a nedostatkem jakéhokoli ideálu.“ „Ona nemůže mít žádné ideály o kapitalismu. A jaké může mít ideály o demokracii? Občas tito lidé vidí naplněný Václavák, kde dav vykřikuje často velice primitivní hesla.“
K tomu dodala: „Ty děti se skutečně nemají čeho chytit. Pro ně je svoboda automatická, jen nevědí, co s ní mají dělat. A to je na mladé lidi veliká zátěž. Jim se žádný orientační bod nedává.“
Nejstarší generace pak podle ní „z rekapitulace svého života není nadšena.“ „To, na čem se podíleli tak či onak, je zlikvidováno, negováno. Mluvím teď o ideálech. Tohle je pro mnohé staré lidi obrovské trauma.“
tags: #jirina #siklova #rozhovor
