Václav Sokol: Cesta kreslíře a grafika

Václav Sokol je kreslíř, grafik a typograf. Narodil se 19. září 1938 v Praze v rodině známého architekta Jana Sokola, který za války působil i jako ředitel Uměleckoprůmyslové školy. Ačkoliv se Václav narodil na samém počátku německé okupace Československa, na své dětství vzpomíná jako na idylu, již prožil v takřka chrámovém prostoru břevnovské vilky, projektované otcem Janem a matkou Jiřinou. Jako astmatické dítě si nejraději kreslil, a právě myšlení v obrazech je pro jeho vyprávění typické.

Jako malý kluk jsem chodil s rodiči do galerie na gotiku. Doma jsem pak maloval madony a podle Augusta Sedláčka hrady. Dle návodu malíře Cennino Cennina jsem si mačkal z hrozínků psího vína krásnou fialovou barvu na pláště madon. Otec byl architekt a navrhoval krásné kostely, které se ale nikdy nerealizovaly. Já jsem miloval El Greca a chtěl se věnovat kostelnímu umění. Ale doba tomu nepřála.

Profesní cesta a život v nesvobodě

Pamětník vystudoval střední výtvarnou školu (1953-1958), ale pro svůj „buržoazní a katolický původ“ nesměl studovat na vysoké škole. Na vysokou školu ho z ideologických důvodu pětkrát nevzali. V šedesátých letech pracoval jako knihovník v Památníku písemnictví Strahovské knihovny, později v letech 1971-1990 v Propagačním oddělení Staveb silnic a železnic. Když jsem dospěl, hrozilo i mi stíhání pro příživnictví. Přijal jsem tedy zaměstnání a mimo to se začal věnovat různým výtvarným činnostem. Instaloval jsem výstavy, maloval plakáty, vyřezával betlémy, lepil a počítal písmenka.

V letech 1993-1999 působil jako grafik čtrnáctideníku Architekt. Publikoval články o výtvarném umění v periodikách Katolický týdeník, Perspektivy, Čmelák a svět a Revolver Revue. Svými kresbami často doprovází texty v knihách jako Poselství Ježíšovo (1969), Rozmluva o moudrosti Hryhorije Skovorody (pod jménem Miloše Ševčíka, 1983). Je autorem několika betlémů v různých materiálech a velikostech.

Výtvarné hodnoty a kresba

Domníval jsem se, že všechny svoje možnosti zde budu moci uplatnit. Vždyť gotika a staré umění vůbec bylo jasně „užité“, dělané pro někoho a pro jasný účel, kde „umělec“ mohl zůstávat anonymní. Postupem času se mi ale zdálo, že všechny moje činnosti mají určité omezení. Kdybych použil přirovnání, dalo by se říct, že pro duši byly málo výživné, málo kalorické.

Nikdy se nedalo úplně zapomenout na to, že někdy byl člověk sám se svou tužkou a papírem a že to bylo výživnější. Občas, když jsem mohl, jsem se vracel ke svým tématům, která se různě proměňovala a mezi sebou ovlivňovala. Moře, stavby, předměty, lidské postavy. Kreslil jsem je pořád znovu a často byly kresby jen ověřením, jak ne. Ale tím se obvykle otevírala cestička jak ano, a ta byla pro mne vždycky nejdůležitější. Někdy se na dlouho ztrácela ve tmě, ale tím větší radost jsem měl, když jsem na ni zase přišel.

Přimět Václava Sokola k vyprávění, v jehož středobodu má být on sám, není zrovna snadné. Už jako malý chlapec se totiž zhlédl v dílech gotických mistrů, jimiž se odborně zabývala jeho matka a již svou autorskou osobnost vedle svých děl obvykle chápali jako nepodstatnou. Do jisté míry podobně služebně vnímá svou výtvarnou práci i Václav Sokol. Mluví o ní s ostychem a skromností, vlastnostmi v kontextu dneška spíše vzácnými, až nepatřičnými.

tags: #soklo #kresleny #tuzkou #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o okenních lištách pro fasády
• urychlení výstavby infrastruktury
• průvodce výběrem vinylové podlahy
• Technika zdění s broušenými cihlami HELUZ
• Efektivní a odolné spoje