Komplexní průvodce srovnáním a aplikací omítek na zdi

Omítání je jedním z nejstarších stavebních postupů. Již ve starověkém Egyptě se používaly směsi bahna a písku k ochraně stěn hliněných staveb. Ve středověku byla běžná hliněná omítka, která se později kombinovala s vápnem. V 19. století došlo k pokroku díky přidání sádry a cementu, což umožnilo rychlejší tvrdnutí a větší odolnost. Pojďme si na začátku udělat jasno v pojmech. K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.

Typy omítek a jejich vlastnosti

Existují různé druhy omítek a rovněž i různé způsoby či techniky jejich aplikace na podklad. Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená. Pro vyrovnání nahozené vrstvy jádrové omítky se používá zednická lať, pohodlně se pracuje s latí z hliníku. Pro konečnou úpravu povrchu se používá měkké hladítko, světlo z boku snadněji odhalí veškeré nerovnosti.

Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky

• Tyto omítky se na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) ručně nahazují, a to i ve více vrstvách.
• Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky.
• Jádrová omítka je základní vrstva nanášená na zdivo, která slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření pevného podkladu pro finální úpravy, jako je štukování nebo malování.
• Obvykle se skládá z cementu, vápna, písku a vody, což zajišťuje její pevnost a přilnavost k různým stavebním materiálům.
• V některých případech může jádrová omítka sloužit jako finální vrstva, zejména tam, kde estetický vzhled není prioritou, například v garážích, sklepech nebo technických místnostech.

Tenkovrstvé finální omítky

• Tyto omítky se na vyzrálý podklad natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem.
• Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka.

Jednotlivé typy omítek podle složení a použití

Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek. Nejjednodušší je v takových případech nakupovat hotové pytlované omítky, které se před omítáním ředí v doporučených poměrech vodou a namíchají ve vhodné konzistenci v míchačce nebo pomocí ručního míchadla.

Vápenné omítky

• Tradičním a stovkami let používání prověřená je vápenná malta, která se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů.
• Plnivem je v ní písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát (jednodušší cesta), případně další přísady.
• Vápenné omítky jsou skvělou volbou, protože jsou přirozeně prodyšné, antibakteriální a odolné proti vlhkosti.
• Regulují mikroklima tím, že absorbují přebytečnou vlhkost a při suchu ji zase uvolňují zpět.
• Vápenná hrubá omítka je jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm. Vyrovnat ji lze latí, dohlazovat ocelovým či dřevěným hladítkem.
• Vápenná hladká omítka se nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Finální vrstva se upravuje měkkými hladítky.

Vápenocementové a cementové omítky

• Vápenocementová malta je směsí vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech vystavených většímu opotřebení.
• Cementová malta se používá pro omítání místností s větším podílem trvalé vlhkosti (např. prádelny, sklepy) k vytvoření tzv. zatřených, hlazených či pálených cementových omítek.
• Vápenocementová a cementová omítka je jednovrstvá omítka tloušťky 10-15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Oproti vápenné je tato omítka odolnější vůči vlhku a otěru.
• Cementové omítky jsou pevné, odolné vůči mechanickému poškození a snadno zvládají zvýšenou vlhkost. Jsou vhodné pro stěny sklepů, garáží nebo dílen, kde mohou být vystaveny náročným podmínkám, jako je zvýšené zatížení nebo kontakt s vodou.
• Mají nižší estetickou hodnotu, ale jejich výhoda spočívá v dlouhé životnosti a schopnosti odolat i drsnějším podmínkám.

Sádrové omítky

• Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky, s nimiž lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí.
• Tyto omítky se rovněž natahují hladítkem a nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory.
• Jednou ze základních výhod sádrových omítek je jejich tvarová stálost. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná.
• Sádrové omítky jsou ideální pro hladký povrch, který lze snadno malovat nebo tapetovat. Jsou vhodné do suchých prostor, mají dobré tepelně-izolační vlastnosti a díky své hladkosti zvyšují estetiku interiéru.
• Dnes jsou sádrové omítky ceněny pro svůj luxusní vzhled a schopnost vytvářet dokonale hladké povrchy.

Hliněné omítky

• Samostatnou kapitolu pak tvoří omítky hliněné určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení.
• Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování.
• V ekologických stavbách a interiérech zaměřených na přírodní materiály a udržitelnost jsou hlinité omítky stále oblíbenější.
• Tyto omítky jsou vyrobeny z jílu, písku a vody, často s příměsí přírodních vláken, jako je sláma. Jsou 100% ekologické, recyklovatelné a šetrné k přírodě.
• Jejich výjimečnou vlastností je schopnost regulovat vlhkost a přispívat k příjemnému vnitřnímu klimatu.

Dekorativní omítky

• Dekorativní omítky nabízejí možnost vytvořit unikátní designový efekt. Mohou být jemně strukturované nebo obsahovat metalické pigmenty, což je perfektní pro moderní nebo luxusní interiéry.
• Díky hře s tvary a texturami můžeme zdůraznit některá místa na zdech.

Materiály pro přesné zdění včetně sádrokartonu umožňují i použití hotových tenkovrstvých pastovitých omítek, které se pouze rozmíchají pomocí míchadla a poté se natahují na stěny hladítkem. Pořídit se takto dají vnitřní, ale i fasádní omítky.

Míchání omítek svépomocí a výběr správné omítky

Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí však někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost. Řešení je dvojí: buď se pečlivě zorientovat v aktuální nabídce na trhu a vybrat z ní některé speciální vápenné omítky, které výrobci doporučují právě pro omítání problematického zdiva. Často se u těchto výrobků uvádí např. vhodnost pro rekonstrukce historických objektů. Nebo je možné jít cestou, kdy máte podíly jednotlivých typů pojiva v omítce zcela pod kontrolou a namíchat si je ručně. To platí zejména při požadavku na použití omítek s převažujícím podílem vápna. Jsou sice méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky.

Čtěte také: Průvodce výběrem Primalex barev

U rekonstrukcí či různých dostaveb i dílčích oprav starších domů je nanejvýš vhodné udělat si důkladný přehled o složení zdiva a na základě toho zvolit nejvhodnější složení omítky. Někdy má smysl požádat o konzultaci památkáře nebo profesionály z firem, které se specializují na opravy historických staveb. Jakmile budete vědět, který typ omítky je pro vaše zdivo nejvhodnější, můžete si je podle následujících doporučených poměrů vlastnoručně namíchat. Je to pracnější než nákup hotových směsí, ale ušetříte, a hlavně budete přesně vědět, co ta či ona směs obsahuje a jak se bude v budoucnu na stěnách chovat.

Doporučené poměry pro míchání omítek

Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta. Lehké a snadno přepravitelné stavební míchačka je pro míchání omítkových směsí ideální, ale někdy si vystačíte i s míchadlem.

Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku u vnitřních a zhruba 250 kg vápna (vápenného hydrátu) na jeden krychlový metr písku u vnějších štuků. Rozmezí množství vápna je závislé na jeho kvalitě, je potřeba vápno vyzkoušet. Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.

Příprava tradičního štuku

Pokud byste chtěli vyzkoušet pracnější, ale osvědčené zednické postupy, můžete si připravit štuk metodou, která se na stavbách používala ještě před rozšířením hotových omítkových směsí. Pro přípravu „fajnové“ omítky se nejprve namíchala řídká malta z vody, a jemného písku a vápna v poměru 1 : 1. Ta se pak přelévala přes jemné síto do nádob (sudů) a nechala se ustát do dalšího dne, kdy voda postupně vystoupala na povrch a houstnoucí malta klesla ke dnu. Voda se z povrchu odebírala a malta postupně houstla do vláčné máslové konzistence. Aby byla dokonale připravená k natažení na hrubou omítku, je potřeba vyčkat až tři dny. Před zpracováním lze do této malty pro zlepšení její odolnosti přidat i cement nebo pomalu tuhnoucí sádru.

Srovnání křivých stěn a starých omítek

Nejjednodušším a nejlevnější způsobem, jak srovnat křivé stěny a nevyčerpat se u toho finančně ani fyzicky, je srovnat stěnu takzvaně na buchty. Když stavěli naši předkové svá stavení, tak se na nějaký ten centimetr sem či tam nehledělo. Stavělo se všelijak. „Zdivo se skládalo z kamenů a všeho, co bylo zrovna při ruce. A když se na něj poté položily krovy a tašky, tak se občas stávalo že zdi uhnuly. A to je případ, kdy se na stěnu nevyplatí házet tuny materiálu a snažit se je srovnávat do roviny. Je lepší být fér sám k sobě a nedokonalosti přiznat. Nejprve musíte zeď zbavit všech nečistot. Doporučuji ji také umýt vysokotlakým čističem. Po naházení malty chvilku počkáte, až takzvaně zavadne. Poté vezmete štětku a kýbl s vodou. Štětku namočíte a začnete boule roztírat, abyste se zbavili hran a cákanců z nahazování. Toto je jednoduchá a rychlá oprava. Rovnat křivé stěny nemá smysl. Když si spočítáte množství materiálů, bylo by to nejen pracné, ale taky nákladné. Ve vsi tak mají udělané dokonce i přední štíty domů. Nevypadá to špatně. Tuto techniku zvládne i člověk, který není vůbec zručný, opravdu na tom nic není. Navíc je mnohem jednodušší než klasické omítky. Nepotřebujete žádné latě ani žádnou zkušenost. Taková povrchová úprava zdí se také velmi dobře opravuje. Jediným problém je tudíž pokládka podlahy. Okolo boulí se linoleum jednoduše obřízne. Nevypadá to vůbec tragicky a bylo to poměrně jednoduché. Do plovoucí podlahy by se asi nepouštěl.

Čtěte také: Dokonalá bělost s Primalex Polar

Kontrola a oprava omítek

• Nosnost omítky se zjišťuje poklepem.
• Nátěr se nařízne do mřížky o velikosti cca 2 × 2 mm na ploše 10 × 10 cm.
• Fasádu je třeba zkontrolovat zvláště tam, kde jsou trhliny.
• U rozsáhlejších míst s dutinami je třeba omítku zcela odstranit.
• Takto provlhlé zdivo je třeba nechat vyschnout.

Složení jednotlivých hotových omítkových směsí je obvykle dobře popsáno na internetových stránkách výrobců. Pokud máte možnost, nastudujte ho raději předem.

Čtěte také: Jak vybrat nejlepší materiál pro tepelnou izolaci zdiva?

tags: #přehled #srovnani #zdi #omitka

Oblíbené příspěvky:

• srovnání modelů Voltcraft ET-100 a ET-200
• Jak obložit stěny dřevem
• Bezpečná a estetická dlažba k bazénu
• Vše o polyuretanové autofólii 3M 8591E
• Objevte krásu a odolnost vinylových podlah Citrino