Upevňovací kotvy žlabových plechů a okapových systémů

Tento článek se zabývá důležitou problematikou upevňovacích kotev pro žlabové plechy a celkové okapové systémy, včetně obecnějších informací o dynamicky hnaných zemních kotvách a jejich instalaci.

Systém dynamicky hnaných zemních kotev (PDEA®)

Jedná se o systém dynamicky hnaných zemních kotev (Percussion Driven Earth Anchors - PDEA®), jehož výrobcem je celosvětově známá britská společnost Platipus Anchors, která se výrobou a instalací těchto prvků zabývá již od roku 1982. Systém nabízí lehké, proti korozi odolné zemní kotvy, jejichž instalace je možná v terénu za pomoci běžně dostupného přenosného zařízení, jako je například příklepové kladivo. Během instalace kotev dochází k minimálnímu narušení zemního prostředí, bezprostředně po instalaci může být kotva napnuta na požadované napětí a stává se okamžitě plně funkční.

Použití kotevního systému

Kotevní systém je možné použít pro širokou škálu průmyslových oblastí od stavebnictví, přes kotvení potrubí, rozvodů elektrického vedení, až po kotvení zeleně - od vzrostlých stromů až po vedení podpůrných systémů ve vinicích. Ocelové lano nebo tyč jsou prostřednictvím spojovacího prvku s kotvou propojeny kloubově, aby po instalaci kotvy mohlo dojít k její aktivaci pootočením v zemině.

Varianty kotev a lan/tyčí

Ocelové kotvy se vyrábějí ve dvou variantách a každý variant v několika velikostech podle způsobu použití a požadovaných charakteristik pro zajištění požadovaných návrhových parametrů kotevního systému. Ocelová lana i závitové tyče se vyrábějí v různých průměrech podle požadavků projektu a podle parametrů zajišťované konstrukce. Ocelová lana zpravidla dosahují nižších pevností než ocelové tyče a používají se v jednodušších a méně náročných konstrukcích. Hlavní výhodou ocelového lana je možnost použití tohoto systému ve stísněných prostorech, kdy není možné pracovat s tyčovými kotvami. Tyčové kotvy se používají jako závitové a jsou na projektově požadovanou kotevní délku napojovány standardně po dvoumetrových délkách. Prováděné kotvení je možné v případě potřeby variabilně upravovat z hlediska nutné kotevní délky prvku.

Aktivace a životnost kotev

Ukončení a aktivace kotvy nad terénem se provádí prostřednictvím roznášecí desky a může zůstat viditelné nebo je možné jej skrýt. Aktivace lanové kotvy se provádí pomocí hydraulického lisu přes klínový úchyt, tyčové kotvy jsou poté aktivovány pomocí matic. Některé aplikace, například historické stavby, vyžadují, aby byly všechny stopy po kotvení skryté. Návrhová životnost kotevního systému závisí na použitém základním materiálu a povrchové úpravě jednak samotných kotev, kotevních lan/tyčí, ale i kotevního příslušenství. Kotevní systém může být vyroben jako dočasný, s životností do 5 let, nebo jako trvalý, s životností až 120 let. Předpokládaná životnost kotevního systému může být ovlivněna agresivitou zemního prostředí, ve kterém je systém umístěn, a je nutné tuto agresivitu prostředí zohlednit při výběru požadované povrchové úpravy všech systémových komponent. Instalace kotev probíhá pomocí přenosného zařízení používaného buď ručně, nebo pomocí zařízení upevněného na standardní stavební mechanismy.

Čtěte také: Upevňovací lišty pro náklad

Principy únosnosti a výpočtové metody kotev

Únosnost kotev je určována a modelována pomocí standardní Terzaghiho rovnice (1943) pro únosnost, která zohledňuje vliv soudržnosti a tření mezi plochou hlavy kotvy a zeminou. Vliv tlaku nadloží, tedy hloubky instalace kotvy v případě nesoudržných zemin, je při této analýze zásadní. Terzaghiho rovnice rovněž umožňuje zohlednit částečné nebo plné nasycení zeminy vodou. Narušení základové půdy během instalace je zohledňováno součiniteli tvaru, jejichž hodnoty jsou korelací výsledků zkoušek in-situ s teoretickými výpočtovými modely. Pro čistě kohezivní model za neodvodněných podmínek může být použita Skemptonova teorie. V posledních dvaceti letech bylo vydáno mnoho národních dokumentů popisujících návrhové metodiky, specifikace a konstrukční detaily kotev.

Fáze zatížení kotev

• Druhá fáze - stlačení a zatížení: Pod aplikovaným napětím se bezprostředně před kotvou v zemině generuje pomyslný roznášecí komolý kužel stlačované zeminy. V tomto okamžiku zatížení roste při minimální deformaci.
• Čtvrtá fáze - vyčerpání smykové pevnosti zeminy: Upozornění: v okamžiku, kdy je vyčerpána smyková pevnost zeminy, dochází k vytahování kotvy.

Příklad sanace svahu

Při provádění výkopových prací pro výstavbu nového objektu v obci Savièse na jihu Švýcarska došlo k sesuvu ve střední části zářezu o celkové výšce 14 m, čímž byly zastaveny práce na výstavbě objektu. Pro možnost obnovení prací na objektu bylo nutné nalézt rychlé, spolehlivé a trvalé řešení sanace svahu. Sanace svahu o celkové ploše 500 m² byla provedena dvěma typy kotev. Nejprve byly ve spodní polovině svahu za pomoci kráčejícího bagru umístěny čtyři řady kotev typu „Bat“, kotvené do hloubky 9 m a testované na zatížení 90 kN. Poté bylo v horní polovině svahu umístěno pět řad menších kotev „Stealth“ s kotevní délkou 4 m, testovaných na 30 kN. Tyto kotvy byly instalovány pomocí pneumatického kladiva z mobilní platformy.

Kotevní technika a její rozdělení

Katalog kotevní techniky obsahuje širokou paletu výrobků, které Vám umožní snadné, efektivní a rychlé kotvení. V případě kotevní techniky se kotvením myslí upevnění konstrukčního prvku k podlaze, stěně či stropu, přičemž obsáhlost nabídky se odvíjí od specifických požadavků na upevnění. Kotevní technika je obecný pojem pro produkty, který lze rozdělit do dalších dílčích sekcí - hmoždinky, ocelové kotvy, chemické kotvy, kotevní prvky a další navazující sortiment. V naší nabídce naleznete položky pro lehké i tzv. těžké kotvení (vysokozátěžové spoje - kotvení stožárů, ocelové konstrukce, těžkých strojů apod.). Neexistuje univerzální doporučení, který kotevní prvek je vhodný právě pro Váš projekt. Nicméně téměř u každé hmoždinky, chemické kotvy či ocelového svorníku naleznete v produktové kartě mnoho informací, které Vám správný výběr usnadní, i když se právě chystáte na svou první stavbu svépomocí. Jedná se o montážní návody, certifikáty, únosnosti kotvy a další materiály.

Klíčové aspekty při výběru kotev

Vzdálenost od hrany a osová rozteč

Pro zabránění vylamování a vzniku trhlin v základu kotvy a pro zachycení nutných zátěží na hmoždinkách nebo kotvách je nutno dodržovat vzdálenost od hrany a osovou rozteč a specifikace pro potřebnou šířku a tlouštku stavebních materiálů. Pro plastické kotvy se normálně předpokládá vzdálenost od hrany rovná dvojnásobku hloubky kotvy. Obecně je vhodná osová rozteč nebo vzdálenost mezi jádry rovná čtyřnásobku hloubky kotvy.

Hloubka otvoru a hloubka kotvy

Až na několik výjimek musí být hloubka díry větší než hloubka kotvy. Hloubka kotvy pro plastové hmoždinky a ocelové kotvy odpovídá vzdálenosti mezi povrchem stavebního materiálu a koncem hmoždinky nebo kotvy. Větší hloubka otvoru ponechává dostatečný prostor pro vrtací prach nebo pro hrot šroubu, vyčnívající z hmoždinky. Minimální délka šroubu se dá stanovit přičtením průměru šroubu, tlouštky případné vrstvy omítky a tlouštky montovaného prvku k délce hmoždinky. Množství typů hmoždinek může správně fungovat jen pokud šroub vyčnívá z konce hmoždinky. Maximální nosnosti hmoždinky se dosahuje v kombinaci se šroubem s maximálním možným průměrem, který po namontování vyčnívá z konce hmoždinky o svůj vlastní průměr.

Čtěte také: Diablovky a další typy kotev: vše, co potřebujete vědět

Čištění vyvrtaného otvoru

Během nebo po vyvrtání je nutno odstranit vrtací prach. Vyvrtané otvory, které nejsou vyčištěné, snižují hodnoty nosnosti! To je zvláště důležité pro otvory, vyvrtané diamantovým vrtákem. Také je nutno pamatovat na to, že ne všechny kotvy jsou vhodné pro otvory, vyvrtané tímto způsobem. Hladká stěna vyvrtaného otvoru znamená, že kotva má velmi malou adhezi pro dosažení optimální nosnosti. Při používání injektážní pryskyřice je správná příprava vrtaného otvoru životně důležitá. Vyvrtaný otvor je připravený pro použití pryskyřice až po vymetení a vyfoukání. Kotevní tyč je pak možno zasunout do otvoru pomalu s rotačním pohybem. Po potřebném čase vytvrzení je možno připojit konstrukci.

Upínací tlouštka

Upínací tlouštka nebo užitečná délka kotvy odpovídá té části výrobku, která je k dispozici pro montáž konstrukce po zamontování kotvy. Pro montáž držáku je upínací tlouštka definována vyčnívající délkou použitého šroubu. Pro průchozí montáž je maximální upínací tlouštka určena hmoždinkou nebo kotvou. Pokud je základ kotvy pokrytý omítkou nebo instalačním materiálem, pak šroub nebo průchozí kotva musí být zvolena s užitečnou délkou, která dokáže minimálně přemostit tlouštku montovaného prvku a tlouštku vrstvy mezi prvkem a základem.

Koroze

Obvyklá tlouštka ochranné protikorozní vrstvy zinku pro kotvy do betonu a šrouby je 5-8 mm transparentního nebo namodralého pasivačního ošetření. To poskytuje odpovídající ochranu proti korozi v uzavřených, ne-vlhkých prostorách, jako jsou domy, kanceláře, školy, nemocnice, obchody. Zvýšené ochrany proti korozi je také možno dosáhnout použitím žárové galvanizace povrchu. Pokud jsou kotvy a hmoždinky použity venku nebo ve stavbách, do kterých má volný přístup venkovní vzduch, například stěny nebo střechy ventilovaných prostorů a v mokrých prostorách, musí být ocelová část vyrobena z nerez oceli A4 třídy 70, 1.4401 nebo AISI1316. V atmosférách s obsahem chlóru, jako jsou chlorované plavecké bazény, musejí však být kotvy vyrobeny ze speciální nerez oceli typu materiálu 1.4529, vzhledem k riziku napěťové koroze.

Odolnost proti ohni

Pokud jsou hmoždinky nebo kotvy použity pro ukotvení komponent budovy, které podléhají požadavkům na retardaci hoření, pak musejí být protipožární vlastnosti připojené konstrukce normálně kontrolovány notifikovanou osobou. Testované výrobky musejí být opatřené certifikátem odolnosti, označujícím čas a odpovídající povolenou zátěž.

Směrnice a výpočtové metody pro velkou zátěž

Ekonomická a účinná stavba je cílem každého stavebního technika. Po řadu let se používal velmi konzervativní výpočet, který byl kritériem pro všechny mechanismy selhání. Neexistoval žádný rozdíl mezi různými směry, kterými mohou působit síly v ukotvení nebo mezi tahovými silami, tlakovými silami nebo střižnými silami. Staré výpočetní zásady často vedly ke značně těžkým konstrukcím, v důsledku čehož byla použita ve skutečnosti nadměrná kotva s odpovídající velkou vzdáleností od hrany. Se zavedením národních a mezinárodních směrnic je nyní k dispozici výpočetní metoda, která bere v úvahu charakteristické hodnoty odolnosti ukotvení. Tyto charakteristické hodnoty jsou dosahovány pomocí specifických testů, prováděných na příslušných výrobcích.

Čtěte také: Technické informace o kotvení fasád

Evropské směrnice a schválení

Evropské směrnice pro schvalování byly navrženy v EOTA, Evropské organizaci pro technické schvalování. V Evropě je možno rozlišit dvě skupiny technických specifikací: evropské produktové normy pro stavební výrobky a evropská technická schválení. Pokud je výrobek zahrnut v evropské normě, musí výrobce zajistit označení CE. Evropská technická schválení jsou na druhé straně určená pro výrobky, pro které není k dispozici žádná evropská norma. Kotvy převážně podléhají těmto schválením. Výrobek může být přesto označitelný značkou CE, pokud ho výrobce otestoval v souladu s postupem, schváleným v EOTA. Pro stavební výrobky bylo Evropskou komisí pro normalizaci (CEN) navrženo asi 1.500 evropských norem. Normy specifikují, které charakteristiky a specifikace výrobku jsou zahrnuty ve značce CE a jak se mají testovat. V případech, ve kterých závisí na bezpečnosti a zdraví, musí určité testy a kontroly provést třetí strana, známá jako notifikovaná osoba.

Evropské schválení (ETA, European Technical Approval) platí zvláště pro stavební výrobky, které nejsou normalizované v rámci CEN. Podílející se instituce ‚schvalovací úřady‘ jsou stanovovány členskými zeměmi. Na základě Evropských směrnic (ETAG, European Technical Approval Guideline - směrnice pro evropská technická schvalování), mohou výrobci předkládat své výrobky těmto úřadům s požadavkem na schválení. Od roku 2014 a na základě speciální dohody s Evropskou komisí EOTA vyvíjí směrnice ETAG a dokumenty EAD podle požadavků předpisů pro stavební výrobky EU 305/2011. (*EAD = European Assessment Document - Evropský dokument pro posuzování).

Výpočetní metoda ACI 318 příloha D, používaná v Severní Americe odpovídá do značné míry příloze C evropské ETAG. Obě metody jsou založené na výpočetní metodě nosnosti betonu. Schválení ACI Code Standard, německé národní stavební schválení a evropské schválení ETA jsou dokumenty, obsahující vlastnosti konkrétního výrobku. Ty poskytují záruku, že příslušný výrobek byl testován v souladu s požadovanou směrnicí. Uvedené vlastnosti zahrnují technickou informaci o oblasti použití, vzdálenosti od hrany a osové rozteči, tlouštce konstrukčního prvku a charakteristické pevnosti pro různé druhy selhání. Dokument tohoto typu je nutný pro návrh konstrukčního ukotvení. Nakonec musí být konstrukce budovy navržena a postavena takovým způsobem, aby síly vznikající během stavby a používání nezpůsobily poškození, nadměrnou deformaci nebo zhroucení. Proto je nutné, aby bylo možno adekvátnost konstrukce demonstrovat pomocí výpočtu. ETAG „kovové kotvy pro použití v betonu“ (ETAG č. 001 vydání 1997) popisuje zkušební postupy, konstrukční a výpočetní metody a metody vyhodnocení pro získání ETA pro kovovou kotvu, umístěnou v trhlinovém a netrhlinovém betonu. Pokud byl ETA vydán pro konkrétní výrobek, pak je možno na výrobku použít značku CE.

Metody výpočtu

ACI 318 příloha D a ETAG, příloha C obsahuje tři výpočetní metody. Od metody C do metody A je ve výpočtu zahrnut narůstající počet proměnných. Obecně je možno konstatovat, že v metodě A jsou různé vlivy, působící na kotvu, stanoveny přesněji, než v metodě B nebo C.

• Výpočetní metoda A: Je nejrozsáhlejší a nejpodrobnější výpočetní metoda, ve které se uvažují všechny možné formy selhání a všechny směry zatížení. Jsou zde zahrnuty aspekty prasknutí oceli, vytažení kotvy, prasknutí základu kotvy, roztržení a bočních nebo zpětných prasklin. Je nutno prokázat, že výpočetní hodnota pro zátěž ve všech směrech a pro každý mechanismus selhání je menší než výpočetní hodnota kotvy, stanovená z charakteristické hodnoty v extrémní situaci.
• Zjednodušená metoda B: Na rozdíl od metody A, používá jednu hodnotu pro všechny směry zatížení. Dále se nebere v úvahu typ selhání. Na rozdíl od metody C se nepoužívají jen charakteristické hodnoty pro vzdálenost od hrany a osovou rozteč, ale také minimální hodnoty.
• Metoda C: Je zjednodušením výpočetní metody B; jedna hodnota se používá pro všechny směry zatížení. Při použití této metody je nutno dodržet charakteristickou vzdálenost od hrany a osovou rozteč.

Vzhledem k tomu, že metoda A zahrnuje nejvíce situací, umožňuje také volbu nejefektivnějšího upevnění. Metoda A je proto doporučenou výpočetní metodou. Samozřejmě, že spolehlivého upevnění je možno dosáhnout i použitím jiných metod. Při metodách B a C se naproti tomu uvažuje podstatně méně aspektů. To je často méně výhodné z konstrukčního hlediska, z důvodů jako je velká vzdálenost od hrany nebo osová rozteč.

Kategorie ukotvení

Výsledkem výše uvedených výpočetních metod je volba ukotvení, které patří do určité kategorie. Ve schváleních se rozlišuje 12 kategorií, založených na oblasti použití kotvy. Prvních šest kategorií, známých jako možnosti, zahrnuje kotvy pro trhlinový a netrhlinový beton. Možnost se dá považovat za popis testu, ve kterém jsou parametry aplikace, jako je pevnost betonu, stav betonu (trhlinový nebo netrhlinový), směr zátěže, vzdálenost od hrany a osová rozteč nejrozsáhlejší pro možnost 1 a nejméně rozsáhlé pro možnost 12. Iniciativa pro provedení těchto testů je na výrobci příslušné kotvy. Každá z uvedených výpočetních metod platí pro čtyři kategorie ukotvení.

Upevňovací kotvy žlabových plechů a montáž okapových systémů

Montáž okapového systému už nepatří jen do rukou profesionálů. Dá se zvládnout svépomocí, pokud víte, jak na to. V zásadě se rozlišují 2 typy háků, a to žlabový hák horní a žlabový hák čelní. Varianta horní je ta klasická, kterou každý dobře zná a čelní varianta je méně používanou alternativou, kdy se hák kotví čelně přímo do krokve nebo krycí desky. Žlabové háky Zambelli jsou jedním z nejkvalitnějších produktů a vyrábí se v materiálových variantách: pozink, ocel a měď, pro žlaby o R.Š.: 333, 280 a 250 mm.

Výběr materiálu a velikosti okapu

Materiálů, ze kterých se okapové systémy vyrábí, je mnoho a každý má své výhody a nevýhody. Hliník - PREFA. Pozink vyžaduje častou údržbu a je nejvíce ohrožen korozí, lakovaný pozink má delší životnost, ale musí se s ním zacházet velmi opatrně, aby nedošlo k odření barvy. K nejvíce oblíbeným patří hliníkové a plastové okapové systémy, jež jsou bezúdržbové, vysoce odolné a lehké. Plastový okapový systém je navíc nejlevnější variantou. Okapový systém můžete ještě doplnit o odbočku svodu, pokud potřebujete svést dva kotlíky nebo dvě kolena do jedné svodové roury, nebo o sběrač dešťové vody (v pozinkovaném provedení, v hliníkovém provedení, v plastovém provedení). Až si vyberete materiál, je potřeba zvolit správnou velikost okapu. Tedy vhodný průměr žlabu a svodu, tomu pak musí odpovídat i ostatní části systému. Rozměry okapů se řídí plochou střechy a tabulkami jednotlivých výrobců.

Zásady pro počet a rozmístění komponentů

Další věc, kterou musíte vědět před nákupem jednotlivých komponentů okapového systému, je jejich počet (svody, háky atd.) a délka (žlab). To vyžaduje přesné měření, dobré plánování a také znalost důležitých zásad. Na 10 m žlabu připadá jeden svod. Háky se rozmísťují po 80-120 cm, u plastu 40-50 cm. Držáky svodu (objímky) se dislokují po 1,5-2 m. Hák nesmí být v místě spojení žlabu. Háky naopak musí být cca 15 cm od obou krajů kotlíku. Montáž celého systému se dělí na montáže jednotlivých částí a liší se podle materiálu. Typy a instalace háků je u všech systémů stejná, rozdíl je pouze v délce rozmístění háků. Okapová čela se u hliníku falcují, u plastu nacvakávají, u pozinku se buď falcují (čela bez gumy), nebo také jen nacvaknou (čela s gumou).

Montáž žlabových háků a okapového systému

Samotná montáž není nijak složitá, ale než s ní začnete, musíte znát potřebný spád okapu. Důležitým faktorem pro umístění okapu, tedy i háků, je přesah střechy. Ten výrazně ovlivní funkčnost celého okapového systému.

Montážní postup - žlabový hák horní

1. Rozměření a vyříznutí drážek pro žlabové háky: Pro správné a funkční umístění žlabových háků je třeba vyříznout drážky ve střešním záklopu nebo kontralatích. K naznačení se používá okružní pila nebo případně i ruční pilka. Předchystaná drážka se následně vyseká pomocí dláta a začistí se.
2. Vytvoření spádu: V první fázi se na žlabových hácích vyznačí daný sklon. Minimální hodnota činní 0,5 %, což odpovídá rozdílu 5 mm na metru délky. Háky se poskládají vedle sebe, očíslují se a následně se nakreslí ryska, která vymezí místa ohybu. Je však nezbytné, aby byly jednotlivé háky rozmístěny s pravidelnou roztečí.
3. Ohýbání a kontrola: Po vyznačení rysek se následně ohnou krajní žlabové háky pomocí ohýbačky, osadí se do drážek a provede se kontrola jejich správného tvarování. V případě, že nesedí převýšení žlabu, je nutné znovu použít ohýbačku a háky ještě dotvarovat.
4. Osazení mezilehlých žlabových háků: První žlabový hák (A) se namontuje do připravené drážky v nejnižším bodě a poslední (C) v bodě nejvyšším. Následně se mezi oběma žlabovými háky natáhnou provázky a dostatečně se napnou.

Montážní postup - žlabový hák čelní

1. V případě instalace čelních háků je postup téměř totožný, odpadá však potřeba vytváření drážek a ohýbání.

Další kroky montáže okapového systému

Nejprve je potřeba osadit čela žlabu. V případě pozinkovaných okapů můžete koupit čelo s gumou, které se po nasazení přichytí lehkým poklepáním gumovým nebo dřevěným kladívkem. Ostatní čela se musí falcovat. Dalším krokem je případné zkrácení žlabu. K tomu použijte výhradně nůžky na plech nebo pilku na železo. Použitím flexy dojde k poničení materiálu a následné korozi. Přichází na řadu vystřižení oválného odtokového otvoru, kam se napojí žlabový kotlík. Pro vystřihování zaoblených tvarů dokonale slouží figurální nůžky. Pozinkované kotlíky disponují upínacím systémem FEDER, který umožňuje jednoduché připevnění bez použití nářadí. Největší rozdíl je v okapovém kotlíku a jeho montáži. U pozinku a hliníku se kotlík nasazuje přímo na žlab a musí se do žlabu vytvořit otvor. U plastového funguje kotlík jako spojka, stačí tedy žlab z obou stran zasunout do kotlíku. Upevnění žlabů se provádí podle typu háků, a to buď ohnutím příchytných jazýčků přes návalky (okraje žlabu), nebo zacvaknutím žlabu do háků. V případě použití háků se zaklapávacím systémem (jde o háky pro plastový okapový systém) se žlab nasune návalkou na zobáček u vnějšího okraje háku a poté se zaklapne v zadní části dolů. Přední hrana žlabů musí být níž než ta zadní, aby vám v případě zahlcení voda ze žlabu nepřetekla na fasádu. Tento sklon regulují samotné háky, nicméně se po usazení žlabu přesvědčte, že tomu tak opravdu je.

Ke spojení částí žlabu vám u pozinku poslouží speciální spojky, hliníkové žlaby musíte slepit a nýtovat. Plastové okapy mají své vlastní spojky. Poslední rozdíl je v montáži svodů. Plastové okapové svody na rozdíl od pozinku a hliníku nemají hrdlo, takže je nutná spojka svodu. Bez ohledu na materiál se vždy začíná přiděláním háků. Pozinkované a hliníkové svislé okapové trubky se pouze zasouvají do sebe. Mají hrdlo, takže se spoje nemusí řešit spojkou, jako je tomu u plastových svodů. V případě potřeby umístěte mezi klasické svodové trubky ještě sběrač dešťové vody, a to stejně snadným způsobem - zasunutím do sebe. Svody se připevňují po nejvíce 2 metrech odpovídajícími objímkami (objímky na pozinkované okapy a objímky na hliníkové okapy) pomocí hmoždinek a trnu do zdi domu.

Lapač střešních splavenin se umísťuje mezi svod a kanalizaci s označením KG nebo HT. Geigery pro pozinkované a geigery pro hliníkové okapy mají boční nebo spodní vývod do kanalizace a otvor pro svod je ve dvou průměrech: 110 a 125 mm. Součástí balení jsou vždy redukční kroužky 75/80, 90, 100, 110, 125. Tyto geigery lze použít i pro plastový systém. Geigery pro plastové okapy mají spodní vývod a otvor pro svod je v univerzální velikosti 110. Pokud potřebujete připojit jinou velikost svodu, nabízíme redukce 110/100, 110/90 a 110/63. Montáž je stejná u všech typů geigeru. Konec svodu se zasune do geigeru a vývod do kanalizace.

tags: #upevnovaci #kotvy #zlabovych #plechu #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o školení HELUZ
• Vše o betonových halách v našem průvodci
• Srovnání odvlhčovačů vzduchu a Ceresitu
• Vše o PVC podlahách
• Vše o účinné čisticí zóně pro plovoucí podlahy