Vše o vápenné omítce exteriér

Historické fasádní omítky obsahují nejrůznější pojiva a příměsi rozdílné od současných materiálů, s tím souvisí i principy obnovy a příprava omítkových maltových směsí. Představíme omítkové malty, maltové směsi a přístupy k jejich užití a zpracování, včetně oprav.

Vápenné omítky jsou něčím, nač nedají dopustit moudřejší z majitelů starých domů a chalup. Obzvláště pak těch se špatnou či zcela chybějící hydroizolací základů, kde hrozí vlhké stěny a plísně a také zasolování zdiva. Kde prostě zdivo vlhne zdola. Dříve šlo dokonce o nejběžnější typ omítek, dnes jsou však již vytlačovány. A to samé platí i pro vápenné štuky a nátěry, které patří k vápenným omítkám neodmyslitelně, ovšem nejen k nim. Vápno bylo dříve navíc základním a dlouho jediným hygienickým prostředkem, jaký se používal. Jak v domech, tak třeba i ve stájích. Pokud nějakým způsobem získáte historickou budovu a pozvete si ke konzultaci o jejím stavu a budoucích úpravách odborníka, pojmu vápenné omítky se určitě nevyhnete. Přestože vápno bylo dříve všudypřítomné, sehnat dnes kvalitní a staré vápno není již tak snadné. Všudypřítomné jsou pouze pytle s vápenným hydrátem a u lepších prodejců si koupíte i vápenný nátěr. Ovšem o stáří a vyzrálosti vápna nemůže být vůbec řeč. Navíc dnes vápenným omítkám konkuruje novodobá móda v podobě omítek hliněných a také sádrových. Vápenné omítky přitom mají naprosto nezaměnitelné a nenahraditelné vlastnosti.

Trocha historie

Použití vápna jako stavebního pojiva sahá daleko do minulosti. Od nejstarších dob se vápno používalo pro přípravu malt na stavění, omítání ale i pro interiérové a fasádní nátěry nebo dokonce pro maltu na úpravu podlah. Nejstarší písemné zmínky o pálení vápna pro stavební účely se na našem území datují již do 10. století. Celé generace stavitelů i stavebníků tak měly možnost zdokonalovat umění stavět s vápennými maltami. O tom, že naši předkové toto umění přivedli k neobyčejné dokonalosti, svědčí dodnes bohatý soubor našich hradů, zámků, církevních staveb, ale i staveb lidového stavitelství. Ke ztrátě významu vápna jako stavebního pojiva, a tedy i upadání znalostí a dovedností, jak s vápennými materiály pracovat, docházelo na konci 19. století. Požadavkům na rychlejší stavění stále větších staveb více vyhovovala pojiva hydraulická, tedy nejprve hydraulická vápna a později cementy. Přesto jsou vápenné materiály dodnes nenahraditelné, a to jak v oblasti údržby a obnovy staveb historických, tak i pro stavění staveb, které jsou šetrnější k přírodě. Právě díky skutečnosti, že se nám do současnosti dochoval poměrně velký soubor historických staveb s původními vápennými omítkami, máme možnost si opakovaně ověřit, že tyto historické stavby jsou hodnotné nejen pro svoji uměleckou výzdobu a architektonickou krásu, ale i proto, že život v nich je příjemnější a zdravější. A to do značné míry i díky vápenným omítkám.

Vlastnosti vápenných omítek

Jak název napovídá, vápenné omítky jsou připraveny z vápna, písku a vody. To je vše! Žádný cement a jiné materiály! Ohromnou vlastností vápenných omítek je po vyschnutí a jejich přirozeném zpevnění značná poréznost a nasákavost. Vápenná omítka je (po vyschnutí malty a jejím přirozeném zpevnění) velmi porézní a nasákavá úprava povrchu zdiva. Sice taková omítka nedosahuje vysoké pevnosti, z našeho současného pohledu tato omítková malta nedosahuje vysoké pevnosti, současně právě to jí dovoluje reagovat na přirozené dilatační pohyby historických staveb, a tedy nemá sklon ke vzniku sítě dilatačních trhlinek, tak jak to často vidíme na fasádách historických staveb při použití omítek pevnějších (cementových nebo vápenných s vysokým podílem cementu nebo hydraulického vápna). Možnost navštěvovat a obdivovat četné stavební památky postavené s využitím vápenných materiálů je důkazem toho, že při správné údržbě staveb jde o materiály velmi trvanlivé. A prověřené staletími. Nižší či nulový podíl cementu dělá vápenné omítky méně pevnými, ale zároveň zajišťuje jejich prodyšnost a schopnost přizpůsobit se pohybům konstrukce. Vápno je vysoce propustné a reguluje vlhkost. Zcela přirozeným způsobem potlačuje růst plísní a neutralizuje škodliviny.

Vápenné omítky a zdravé bydlení

Vlastnosti vápenných omítek mají příznivý účinek na zdravé bydlení. To lze velmi dobře vysvětlit na příkladu vápenných interiérových omítek. Velká plocha omítky, která je schopná přijímat vodu v podobě páry i kapaliny (je porézní a nasákavá), se významně podílí na pohlcování vlhkosti vyprodukované v interiéru, a tedy na snižování vlhkosti prostředí při náhlé produkci vodní páry při vaření, sušení prádla, ale i při dýchání. Tato schopnost vápenných omítek souvisí s jejich vysokou nasákavostí. Nasákavé omítky mají schopnost v době poklesu vlhkosti v interiéru neabsorbovanou vodu zase uvolňovat - až do přirozené rovnováhy. Omezení výkyvů vlhkosti v interiéru je příznivé jak např. pro historický nábytek, knihy nebo obrazy, tak i pro lidi nebo domácí mazlíčky. Není-li v místnosti vysoká vlhkost prostředí, vodní pára se nesráží na oknech či na jiných nenasákavých chladnějších plochách (např. na zdech), a proto na nich nemohou vznikat zdraví škodlivé plísně a bakterie. Vysokou nasákavost mohou vykazovat i omítky hliněné. Na rozdíl od nich však omítky vápenné obsahují vápno a to má samo o sobě ještě antibakteriální účinky. A tak bílení vápnem byla a dodnes je velmi účinná prevence vzniku plísní a bakterií. Naši předkové moc dobře věděli, proč provádět hygienu svých obydlí i stájí právě vápnem. Zdravé bydlení s vápennou omítkou a vápennou barvou je důležité i v době viru Corony, kdy musíme obzvláště pečovat o náš imunitní systém. Zdravé životní prostředí k tomu může významně přispět. Ti, kteří tráví hodně času mezi svými čtyřmi stěnami kvůli domácím kancelářím, zkrácenému pracovnímu úvazku a omezením při opouštění domu, by měli dbát na to, aby se ve vnitřním ovzduší šířilo co nejméně škodlivin a alergenů.

Čtěte také: Sanace a ochrana staveb s Remmers vápennými omítkami

Ochrana fasád a zdiva

Také na fasádách zdiva starých staveb mají vápenné omítky svoji nezastupitelnou roli. Chrání zdivo před mechanickým poškozováním, ale chrání jej velmi účinně také proti vzlínající vlhkosti a poškozením solemi. A opět to souvisí s jejich vysokou nasákavostí, tedy schopností přijímat kapalnou vodu. Jak je možné, že staré chalupy stavěné před sto až dvěma sty lety dosud bez problémů stojí a slouží, i když nemají prakticky žádnou izolaci proti zemní vlhkosti? Jednoduše za to vděčí vápnu! Velká většina historických staveb postavených před koncem 19. století na venkově i později není v dnešním smyslu slova izolována proti zemní vlhkosti. Základy zdiva vyrůstají nad neupravený terén. Zemní vlhkost tedy může do zdiva pronikat, vsakovat se. To se však u dobře opravovaných staveb děje jen velmi výjimečně. Celá stavba byla totiž postavena a uchována tak, že se voda může odpařovat plochou podlahy či okolím stavby. Jen když je opravdu vlhko a mokro, voda pronikne i do zdiva. Ale protože následně může nasáknout až do vápenné omítky či vápenného nátěru, odpaří se a v omítce (nikoli ve zdivu) se ukládají ve vodě rozpustné soli. Když se omítka solemi nasytí, což se zpravidla dělo a děje v tzv. soklové části dobře udržovaného zdiva, tedy nízko nad terénem, omítka se ze soklu otluče a nahradí se novou vápennou omítkou. Vlastní zdivo se solemi nekontaminovalo, ochránila jej omítka. Řada neizolovaných historických staveb takto funguje i dnes. Tedy za předpokladu, že plochy pro odpařování zemní vlhkosti jsou ve stavbě a v jejím okolí dochovány alespoň v původním rozsahu. V opačných případech, které jsou dnes bohužel častější, je nadměrná vlhkost neizolovaných staveb jednou z hlavních příčin poruch staveb, po nichž často následují finančně náročné, a ne vždy dlouhodobě úspěšné stavební zásahy. Právě na takových stavbách mají vápenné nasákavé omítky své místo. Mohou výše uvedeným mechanismem zdivo chránit před jeho kontaminací solemi až do vyřešení problému. A navíc, protože projevy vlhkosti jsou na nasákavých omítkách velmi dobře vidět, lze na rozsahu vlhkostních map sledovat, zda jsou odvlhčovací opatření úspěšná. Nasákavé omítky se v těchto případech přímo nazývají omítkami obětovanými. Jsou dočasnou vrstvou na povrchu zdiva, kterou lze poškodit a zasolit (na rozdíl od zdiva), a tedy obětovat do doby, než bude problém vyřešen. Vápenné fasády nakonec chrání účinně i stěny (zdivo) před mechanickým poškozováním zvenčí, ale i proti vzlínající vlhkosti a poškozením solemi. A opět je klíčem k úspěchu vysoká nasákavost vápenných omítek, čili schopnost přijímat kapalnou vodu a pracovat s ní.

Příprava vápenných omítek

Pro přípravu vápenné omítky je nezbytná analýza současného složení a stavu stávajících omítek. To vyžaduje provedení materiálové analýzy, která by měla stanovit druh a obsah pojiva a granulometrii kameniva (písku). Při návrhu způsobu přípravy a složení opravných malt by se měly vzít v úvahu objektivní skutečnosti a měly by se zohlednit výsledky diagnostiky stávajících omítek. Použité materiály pro opravné malty a způsob jejich zpracování mají podstatný vliv na vzhled omítky a její stárnutí. Historické fasádní omítky obsahují nejrůznější pojiva a příměsi rozdílné od současných materiálů, s tím souvisí i principy obnovy a příprava omítkových maltových směsí. Technologie přípravy vápenné malty by měla být v souladu s přípravou malty v minulosti. Mělo by být použito vápno ve formě odleželé vápenné kaše. Pokud není k dispozici kaše, lze použít kvalitní vápenný hydrát CL 90 (podle ČSN EN 459-1), který se smíchá s vodou a vytvořená suspenze se nechá alespoň 7 dnů odležet. Tím se dosáhne vytvoření hydrogelu na povrchu krystalků hydroxidu vápenatého (vápenného hydrátu). O vápenných omítkách pojednává směrnice WTA CZ 2-7-01/D, zabývající se jejich přípravou a vlastnostmi. Podává základní informace pro použití vápenných malt v péči o historické stavební objekty a klade si za cíl přispět k předcházení vad a poruch v důsledku chybného projektování, provádění a nevhodných materiálových návrhů při obnově památek. Pro přípravu vápenných omítkových malt doporučuje směrnice odměřovat složky kbelíkem, mísit nejprve vápno s vodou, pak přidat písek a míchat až do získání „vláčné konzistence - bez hrudek“. Přednostně doporučuje míchačku s nuceným oběhem, která zaručuje optimální mísení vápna a písku s minimálním množstvím vody. Nedůslednost v dodržování výše uvedených požadavků pro přípravu vápenných malt vede, ve snaze pojistit delší trvanlivost omítky a vyloučení technologických poruch, k používání přísad a příměsí, které se do tradičních malt nepřidávaly. Památkáři povolují přídavek malého množství cementu (tzv. jedna „fanka“ na míchačku), což je v omítce spíše na závadu než k užitku. Cement je součástí vápenocementových malt, u kterých se doporučuje poměr vápenného hydrátu k cementu 1,4 : 1 až 3,6 : 1. Tato omítka pak tvrdne v důsledku hydratace cementu, spotřebovává se záměsová voda a rychle se vytváří pevná struktura. Karbonatace vápna pak probíhá dlouhou dobu bez výrazného vlivu na mechanické vlastnosti omítky. Suché maltové směsi většinou obsahují písek o granulometrii do 2 mm, proto pro specifické účely se vyrábějí také prášková pojiva (obvykle vápenný hydrát s pucolánem), ke kterým lze přimíchat písek s větší velikostí zrn. Průmyslově se malty připravují ve formě suché směsi, nebo ve stavu husté suspenze. Některé firmy (především zahraniční) nabízejí vápenné malty zpracované z vápenné kaše a písku. Většina firem dodávajících hotové směsi, ať již v suchém stavu nebo v suspenzi, používají k jejich výrobě vápenný hydrát, tj. práškové hašené vápno. Vápenný hydrát je objemově stálý, takže nedochází k dodatečnému dohašování zrn v omítce a ke vzniku poruch v důsledku tohoto děje. Jako přísady pro zvýšení adheze omítek k podkladu se používají redispergovatelné prášky na bázi polyvinylacetátů, polyakrylátů a jejich kopolymerů s řadou dalších sloučenin. Některé typy těchto sloučenin zlepšují ohybovou pevnost omítky. Jako prostředek pro zadržování vody v čerstvé omítce se do směsi přidávají étery celulózy, např. hydroxypropyl methylcelulóza (HPMC), které kromě schopnosti vázat na svůj povrch vodu příznivě ovlivňují reologické vlastnosti malt, přilnavost k podkladu, přídržnost a eliminují vznik trhlin. Na našem trhu je široká škála průmyslově vyráběných malt pro zdění a omítání. Jsou zastoupeny malty pro omítání na bázi bílého vápna, přirozeného hydraulického vápna, cementu a také sádry. Tyto malty mají stabilní, experimentálně zjištěné vlastnosti, které jsou uvedeny v technických listech, jako je pevnost v tlaku a tahu za ohybu, doba zpracovatelnosti, přídržnost k podkladu, součinitel difuzního odporu, zrnitost kameniva a rámcové složení, které by mělo deklarovat druh a množství pojiva. Cement snižuje prodyšnost omítky a tím pádem i schopnost zdiva „dýchat,“ proto se například u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy (případně izolovanými pouze jílovou mazaninou) striktně doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.

Jak namíchat vápenné omítky

Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Lze do ní přidávat i různé přísady pro zlepšení vlastností omítky. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. V každém případě by mělo být ve směsi dostatek pojiva, aby se směs dobře zpracovávala. Příliš vysoký podíl vápna však kvalitu omítky nezlepšuje, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. Štuková malta je hustší vápenná malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1:3. Do směsi je možné přidat i cement, který by měl tvořit asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky. U vápenných omítek počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku. Pro vnější štukové omítky nebo vnitřní omítky do vlhkého prostředí počítejte se spotřebou zhruba 250 kg vápenného hydrátu na jeden krychlový metr písku. Poměrně široké hmotnostní rozmezí spotřeby vápna je dáno různou kvalitou vápna. Je třeba si optimální množství vám dostupné značky vápna vyzkoušet. Vápenocementová malta se míchá ze směsi vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech, vystavených většímu opotřebení (např. schodiště). Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3-5 lopat písku.

Příklady použití vápenných omítek:

• Vápenná hrubá omítka vnitřní je jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm, povrch omítky se zatře dřevěným hladítkem. Použití je vhodné na půdách, štítech, komínech.
• Vápenná hladká omítka vnitřní nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává dostatečně jemný písek, abychom mohli povrch dobře uhladit plstěným hladítkem.
• Hrubá vápenná omítka vnější je jednovrstvá omítka tloušťky 15-20 mm.

Sanační omítky

Samostatnou kapitolou jsou sanační omítky, které se začaly používat v 80. letech minulého století jako staveništní malty se specifickými přísadami a příměsmi. Malty pro sanační omítky obsahují jako pojivo nejčastěji vápenný hydrát a cement, výjimečně pouze hydraulické vápno. Porézním stavebním materiálem vzlíná voda s rozpuštěnými solemi z podzákladí, transportu roztoku na povrch omítky zabrání její vnitřní hydrofobizace. V pórovém systému se odpaří voda a soli vykrystalizují. U vysoce hydrofobizovaných omítek může být problémem určité zvýšení vlhkostního profilu ve zdivu pod omítkou. V posledních letech se na trhu objevily pod různými názvy (hydrofilní, sušicí) sanační omítky, které nejsou hydrofobizovány, naopak je povrch kapilárních pórů hydrofilní. Omítky mají vysokou porozitu podobně jako omítky sanační podle WTA, ale díky hydrofilnímu charakteru povrchu pórů se voda rozprostře po jejich povrchu, a dochází tak k odparu na větší ploše. Tyto omítky se označují jako sušicí s účinností 15× větší, než sanační omítky podle WTA. To vede k rychlejšímu odpaření molekul vody, a tedy k vyschnutí. V těchto omítkách je pojivem nejčastěji hydraulické vápno, někdy s přídavkem malého množství cementu. Vysoce porézní lehké příměsi s vhodně koncipovanými póry poskytují vysokou porozitu zaručující dobrou kapilární nasákavost a nízký difuzní odpor pro vodní páru. Porozita kromě toho umožňuje ukládání solí v omítce. Při vhodně zvolené mikrostruktuře omítky je její povrch suchý bez solných výkvětů. Omítky nezvyšují vlhkostní profil ve zdivu, proto jsou na opravu vlhkého zdiva doporučovány. Pro historické budovy se doporučuje zejména speciální forma vápna: hydraulické. Hydraulické vápno je díky svým přirozeným vlastnostem uznávaným pojivem v památkové péči. Je vysoce odolný vůči agresivní vodě a solím a neobsahuje sádru, cement, síru a hlinitany.

Čtěte také: Služby Odvozu Žumpy a Čištění Odpadních Vod Vápenná

Vápenné omítky historické

Zcela jedinečnou skupinu vápenných omítek tvoří vápenné omítky historické. Vedle toho, že se nemalou měrou podílejí na dlouhověkosti historických staveb, jsou to současně i autentické ukázky toho, jak se vyvíjel vkus našich předků a s ním i umění omítat a zdobit stěny omítkami a omítky pak výmalbami či dokonce nástěnnými a nástropními malbami. I v umění nástěnné a nástropní malby hrálo vápno významnou roli, tak v technice fresky (malby na čerstvou vápennou omítku) nebo i technice secca, kdy vápno bylo jedním z řady pojiv barevné vrstvy. Avšak i zcela prosté, z našeho současného pohledu nedokonale rovné, mnohokrát vyspravované a přetírané staré omítky mají pro staré domy neobyčejný význam. Fasádě nebo interiéru stavby propůjčují malebnost a těžko nenahraditelnou patinu stáří. Jak důležitá je tato patina stáří pro vnímání výjimečnosti starých domů si často uvědomíme až v okamžiku, když nová dokonale rovná a hladká omítka s ostrými hranami a jednolitým zářivě bílým nebo ostře barevným nátěrem zcela promění původní archaickou atmosféru místnosti. Nebo dokonce podobu celé stavby, jedná-li se o nevhodně provedenou omítku na fasádě. A to jsou jen některé důvody, proč se v posledních desetiletích věnuje záchranně historických omítek stále větší pozornost. Každá stavba, která nese historické omítky, je z památkového hlediska hodnotnější. Lze ji přirovnat k historickému obrazu, který již dlouho nebyl přemalován a ze kterého se můžeme poučit, jak a co se v minulosti malovalo, ale i jaké materiály a postupy se k tomu používaly. Omítky historických staveb má proto smysl chránit. Jak se to dělá a jaké postupy a materiály jsou k tomuto účely dnes dostupné se můžete dozvědět nejen studiem odborné literatury. Poradit vám mohou také odborní pracovníci NPÚ. Historické fasádní omítky obsahují nejrůznější pojiva a příměsi rozdílné od současných materiálů, s tím souvisí i principy obnovy a příprava omítkových maltových směsí. Při obnově fasády je nezbytné také provést stanovení obsahu solí a na základě výsledků pak stanovit další postup opravy zasolených částí. Nejen v soklových částech zdiva, ale někdy i ve vyšších partiích fasády jsou omítky zasoleny. Jsou-li přítomny hygroskopické soli, pak se projevují vlhkými skvrnami na omítce, jejich viditelnost souvisí s relativní vlhkostí okolního vzduchu a teplotou. Vápenné omítky v památkové péči. Směrnice WTA CZ 2-7-01/D. Sanační omítkové systémy. Směrnice WTA 2-9-04/D. Obnova historických omítek. Opravy fasád historických objektů. Staveništní malty a suché maltové směsi při obnově památek.

Důležitost kvalitní analýzy a spolupráce

Naše architektonické dědictví představuje všeobecně velkou rozmanitost materiálů a aplikačních technik. Nejinak je tomu i v oblasti povrchových úprav stavebních objektů. Pro úspěšnou opravu fasád historických staveb je nezbytná spolupráce všech zúčastněných stran a následně přísná a důsledná kontrola používaných materiálů a provádění stavebních prací. Vápenné technologie jsou o použití vápna pro povrchové úpravy. Nezbytné je soustavné vzdělávání v oboru obnovy architektonického dědictví, a to nejen řemeslníků, ale také pracovníků památkové péče, rozhodovacích orgánů a v neposlední řadě také projektantů. Znalost v minulosti používaných materiálů a technologií je velmi důležitá. Historický materiál je v mnoha případech na památce zachován, proto není problém provést analýzy, a získat tak povědomost o jeho složení. Již zapomenutá a v literárních pramenech nezachycená technologie zpracování je pak velkým problémem při provádění obnovy památky. O problematice opravy omítek fasád stavebních památek bylo již napsáno hodně statí, ale často se nedaří kopírovat materiál použitý v historii a omítky aplikovat stejnou technologií jako v minulosti. Při obnově památek, stejně jako při jakýchkoli státních zakázkách, je základním hodnotícím kritériem ekonomická výhodnost nabídky a obvykle nejnižší nabídková cena. Přes odpor památkářů k používání průmyslově vyráběných malt pro opravy stavebních památek je proto nastolena zásadní otázka, zda tyto maltové směsi, které mají složení odpovídající požadavkům památkové péče, tj. Tyto malty mají deklarované vlastnosti, které, zvláště při úplné náhradě velkých ploch, jsou důležité pro výsledný vzhled fasády.

Čtěte také: Poznejte Vápennou a její historii

tags: #vše #o #vápenné #omítce #exteriér

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat a použít asfaltové pásy
• Inovativní řešení pro základy
• Objevte kouzlo PourArt epoxidové licí pryskyřice
• Vše o truhlářství v Krnově
• Montáž hmoždinek do starých stěn