Vězeňská izolace a její dopady: Od "díry" po preventivní opatření

Pobyt ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu přináší celou řadu omezení na rozdíl od běžného života. Vězeň může dělat to, co je mu umožněno, dovoleno nebo přikázáno. Životní rytmus ve vězení určují vězněné osobě jiní lidé a často jde o rytmus pro něj nezvyklý. Na psychický stav osoby ve věznici intenzivně působí také relativní sociální izolace a styk s neznámými lidmi nebo styk s lidmi, jimž se nedá vyhnout a nestojí o ně.

Minimální možnost výběru jiného prostředí a zúžený okruh nejzákladnějších potřeb může být také příčinou neadekvátních reakcí vězněné osoby. Současné vězení ale nejsou jen mříže. Ve věznici se dá velmi aktivně a smysluplně strávit čas i s predikcí hodnotného zapojení do společnosti.

Izolace ve vězeňství: Různé formy a jejich opodstatnění

Na jedenáct dní a bez rozhodnutí lékaře byl do zdravotní izolace umístěn muž ve věznici Mírov jen kvůli tomu, že se vrátil z eskorty. Šlo o preventivní plošné opatření proti šíření COVID-19 v pandemické situaci a týkalo se všech vězňů, uvedl ke kasační stížnosti muže Nejvyšší správní soud (NSS). Muž přitom nebyl nakažený. Izolaci vězně ze zdravotních důvodů může navíc nařídit jen lékař nebo hygienická stanice, tvrdil dále muž. V tom mu dal Nejvyšší správní soud za pravdu.

„Stěžovateli lze dát v obecné rovině za pravdu, že za běžných okolností nařizuje izolaci skutečně poskytovatel zdravotních služeb (tj. lékař nebo orgán ochrany veřejného zdraví),“ uvádí NSS. Zákon o veřejném zdraví však v případu nehrál roli: „K postupu podle zákona o ochraně veřejného zdraví v tomto případě vůbec nedošlo, neboť k preventivnímu oddělení stěžovatele od ostatních odsouzených žalovaná přistoupila na základě svého interního normativního opatření, vydaného podle speciálního zákona,“ uvádí k tomu NSS. Umístění odsouzených do izolačních cel bylo ve věznici Mírov realizováno za účelem zabránění zanesení nákazy nemocí COVID-19 odsouzenými, kteří se vrátili z eskorty, a to na základě opatření přijatého protiepidemickou komisí žalované Věznice Mírov dne 22. 9. 2020.

„Žalovaná přijala předmětné opatření na doporučení své vedoucí lékařky, přičemž oddělené umísťování příchozích či navrátivších se odsouzených probíhalo (mělo probíhat) plošně; není tedy zřejmé, jak by mohlo dojít ke zneužití opatření vůči jednotlivému odsouzenému. To je také rozdíl mezi vězením a obcí, ředitelem věznice a starostou, který takové oprávnění nemá, podotkl pro pořádek NSS: „Pro úplnost lze dodat, že přirovnání posuzovaného postupu žalované k teoretickému obdobnému postupu starosty obce je zcela nepřiléhavé. Pouze na odsouzené však dopadá zákonné zmocnění žalované umístit je odděleně od ostatních fyzických osob ve smyslu § 7 zákona o výkonu trestu.“

Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost

Kázeňské tresty a jejich dopady

Kázeňáky, nebo také flastry, lze uložit jen za zaviněné porušení povinnosti, pořádku, nebo kázně. Kázeňáky nemá nikdo rád, zavírají totiž cestu k různým výhodám, posouvání se ve vnitřní diferenciaci, a jednoznačně vám zavírají cestu k podmíněnému propuštění. Pokud máte kázeňák, nemá v podstatě smysl o cokoli takového žádat. K uložení kázeňského trestu je nutné nejdříve sepsat záznam o přestupku, následně by mělo dojít k objasnění skutečností.

Odsouzený má právo se ke všem skutečnostem vyjádřit a má stejná práva jako u přestupkového řízení na svobodě. Kázeňský trest musí být přiměřený spáchanému přestupku. Proti rozhodnutí o udělení kázeňského trestu je možné podat stížnost, která nemá odkladný účinek (s výjimkou trestu propadnutí věci). Na podání stížnosti má odsouzený 3 dny ode dne oznámení. Kázeňskou pravomoc má vychovatel, speciální pedagog, vedoucí oddělení výkonu trestu, ředitel věznice a generální ředitel vězeňské služby. O stížnosti rozhoduje ředitel nebo k tomu zmocněný zaměstnanec vězeňské služby do 5 dnů. Obvykle o stížnosti rozhoduje výchovně nadřízený zaměstnanec.

Typy kázeňských trestů

• Snížení kapesného nejvýše o jednu třetinu až na dobu 3 měsíců.
• Umístění do uzavřeného oddílu s výjimkou aktivit programu zacházení až na 28 dní - tzv.
  Celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dní, tzv. díra. V závislosti na jednotlivých věznicích se může výkon kázeňského trestu na uzavřeném oddělení lišit.
• Nejtvrdší opatření je tzv. tvrdá díra, nebo samovazba, kdy je odsouzený sám v zavřené cele, je mu nošeno jen jídlo, a nemá na posteli ani matraci, tedy mimo dobu určenou ke spánku. Nemůže kouřit, ani pít kávu, není mu umožněno číst nic jiného než Bibli a dopisy. Místo už tak hrozného vězeňského munduru, tzv. sintrů, dostane ještě horší teplákovou soupravu.
• V případě mírnější verze, má odsouzený zpravidla možnost číst a je možné, aby absolvoval nějakou aktivitu z programu zacházení.

Kázeňský přestupek lze zahladit teoreticky kdykoli, když dostanete návrh na udělení kázeňské odměny. Prakticky však bývá nejkratší doba zahlazení kázeňského přestupku jedno hodnotící období, tedy 2 - 3 měsíce. Záleží samozřejmě na míře snahy odsouzeného a především na závažnosti provinění. Může trvat třeba i 2 roky.

Historie a realita českého vězeňství

Bývalý kartuziánský klášter (kartouza) ve Valdicích u Jičína již mnoho let slouží jako věznice pro nejtěžší zločince. Minulý režim sem kromě nich posílal i své politické odpůrce. Seriál Přepište dějiny a stejnojmenný podcast navštívily věznici ve Valdicích a společně s odborníky se zabývaly dějinami vězeňství i konkrétního místa. Toto historické téma, jež až na bulvární příklady zůstává stranou pozornosti, si ale možná zaslouží ještě další krátké zamyšlení. A to ve smyslu, do jaké míry je vývoj vězeňství odrazem vývoje společnosti a jak ji lze právě skrze toto tíživé téma charakterizovat v té které době. Zajímavý je například zlom, který nastal za protektorátu a jehož mnohé „výdobytky“ se zachovaly i v letech následujících. Zůstaneme-li tedy u valdické věznice, budeme možná hned na počátku „vězeňské historie“ - jakkoliv nám dobře charakterizuje celý systém - trochu překvapeni.

Moderní vězeňství a resocializace

V průběhu výkonu vazby se obvinění mohou účastnit preventivně výchovných, vzdělávacích, zájmových a sportovních programů. Pracovníci odborného zacházení (psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, pedagogové volného času) vedou aktivity, které jsou zaměřeny na prevenci kriminality a rozvoj osobnosti obviněných. Z aktivit, které mohou obvinění ve Vazební věznici v Brně navštěvovat, můžeme jmenovat například program psychologické péče, skupinovou aktivitu a poradenství pro drogově závislé, sociálně-právní poradenství, vzdělávání a doučování, výtvarné kroužky, sportovní aktivity a další. Také současný výkon trestu odnětí svobody se podstatně liší od zažitých představ veřejnosti o životě odsouzených ve věznicích.

Čtěte také: Kročejová izolace a její použití

I o odsouzené se stará tým pracovníků odborného zacházení jako na vazbě, doplněný o vychovatele. Pro každého odsouzeného je stanoven program zacházení s ohledem na potřeby a rizika konkrétní osoby. Pro lepší pochopení je možné říci, že se jedná o výběr aktivit, kterých je odsouzený povinen zúčastnit se nebo které může navštěvovat. Jedná se o zájmové, vzdělávací, speciálně výchovné a pracovní aktivity. Velmi populární je pěstitelský kroužek, akvaristický kroužek, sportovní aktivity obecně, zeměpisný kroužek, výuka cizích jazyků, modelářský kroužek, psychologické programy, sociální a finanční minimum a jiné. A nebo výchovná dramatika a další aktivity se speciální pedagogem. Cílem je působit na odsouzené tak, aby se eliminovala rizika případné recidivy.

Velmi důležité je také pracovní zařazení odsouzených v průběhu výkonu trestu, odsouzení si osvojují pracovní návyky i odborné znalosti a zkušenosti, které zásadně napomáhají snazšímu přechodu do běžného života po propuštění. Karel Tesarčík se letos vrátil z vězení už potřetí. Podle jeho zkušeností se recidivisté často znovu dopouštějí trestné činnosti i proto, že se jim předtím nepodařil návrat do běžného života. Dlouhé tresty, přeplněné věznice a roztříštěná péče po propuštění na svobodu způsobují, že se pobyt za mřížemi v Česku stává spíše jen přípravou na další kriminál. Rozjetý kolotoč se snaží zbrzdit neziskové organizace, jež pomáhají propuštěným vězňům při návratu do běžného života, i nadšenci pracující ve vězeňství. Z vězení odcházel celkem třikrát. Úplně nejhorší byl návrat na svobodu poprvé, po necelých osmi letech. "Ocitl jsem se venku s dvěma tisíci v kapse a jedním a půl milionem dluhů. A netušil jsem, kam mám jít, co budu dělat. Věděl jsem, že když se vrátím do místa svého bydliště, pojedu v tom znovu," vzpomíná na rok 2006 Karel Tesarčík.

Lidská práva ve věznicích: Perspektiva Evropského soudu pro lidská práva

Vězni obecně požívají všech základních práv a svobod zaručených Úmluvou, s výjimkou práva na svobodu, u kterého zákonné zbavení svobody spadá pod článek 5 Úmluvy.

Článek 3 Úmluvy: Zákaz nelidského a ponižujícího zacházení

Má-li špatné zacházení spadat do působnosti článku 3, musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti. Špatné zacházení, které dosahuje této minimální úrovně závažnosti, s sebou obvykle nese skutečné fyzické zranění nebo intenzivní fyzické či duševní utrpení. Ani absence úmyslu ponížit nebo pokořit vězněnou osobu umístěním do špatných podmínek, ačkoli je faktorem, který je třeba vzít v úvahu, nevylučuje, že bude přesvědčivě zjištěno, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Při posuzování podmínek věznění je třeba zohlednit kumulativní účinky těchto podmínek.

Při posuzování, zda samovazba spadá do působnosti článku 3 Úmluvy, je třeba brát v úvahu konkrétní podmínky, přísnost opatření, jeho délku, sledovaný cíl a jeho účinky na dotyčnou osobu. Naprostá smyslová izolace ve spojení s úplnou sociální izolací může zničit osobnost a představovat formu nelidského zacházení, které nelze ospravedlnit požadavky na bezpečnost ani žádným jiným důvodem. Na druhou stranu, zákaz kontaktů s ostatními vězni z bezpečnostních, disciplinárních nebo ochranných důvodů sám o sobě nepředstavuje nelidské zacházení nebo ponižující trestání. Nicméně všechny formy izolace bez odpovídající psychické a fyzické stimulace mohou mít v dlouhodobém horizontu škodlivé účinky, které vedou ke zhoršení duševních schopností a sociálních dovedností. Pouze zvláštní bezpečnostní důvody, seznané v průběhu zbavení svobody, mohou ospravedlnit dlouhodobou izolaci.

Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace

Minimální standardy pro podmínky věznění dle ESLP

• Stát je povinen, bez ohledu na logistické a finanční problémy, organizovat svůj vězeňský systém tak, aby zajistil respektování lidské důstojnosti vězňů.
• Klesne-li prostor, který má jedna vězněná osoba k dispozici, pod 3 m² podlahové plochy v cele pro více osob, je nedostatek prostoru považován za tak závažný, že existuje silná domněnka porušení článku 3.
• V situacích, kdy se jedná o vězeňskou celu - s rozlohou 3 až 4 m² prostoru na jednoho vězně - zůstává faktor prostoru důležitým hlediskem při posuzování přiměřenosti podmínek věznění Soudem.
• Z judikatury Soudu tedy vyplývá, že vnitrostátní orgány mají pozitivní povinnost zajistit přístup k hygienickým zařízením, která jsou oddělena od zbytku vězeňské cely způsobem, který vězňům zajistí minimální soukromí.
• Toalety umístěné v rohu cely, které buď nejsou odděleny od obytného prostoru, nebo jsou odděleny jedinou přepážkou vysokou jeden nebo jeden a půl metru, jsou nejen nevhodné z hygienického hlediska, ale také zbavují vězně používajícího toaletu jakéhokoli soukromí, protože zůstává po celou dobu na očích ostatním vězňům sedícím na lůžkách a také dozorcům, kteří se dívají kukátkem.
• Dalším hygienickým problémem je zamoření šváby, hlodavci, blechami, vešmi, štěnicemi a další havětí.
• Pro posouzení souladu s článkem 3 Úmluvy jsou důležité i další aspekty fyzických podmínek zbavení svobody. Zvláštní pozornost je třeba věnovat dostupnosti a délce trvání venkovních vycházek a podmínkám, za kterých je mohou vězni absolvovat. Vězeňské standardy stanovené CPT se o takovém cvičení výslovně zmiňují a považují za základní záruku blaha vězňů, že všem bez výjimky musí být umožněno alespoň jednohodinové cvičení na čerstvém vzduchu každý den, nejlépe jako součást širšího programu aktivit mimo celu.
• Relevantní jsou také fyzické charakteristiky zařízení pro venkovní cvičení.
• Je velmi důležité, aby vězni měli v celách volný a dostatečný přístup k přirozenému světlu a čerstvému vzduchu. Omezení přístupu k přirozenému světlu a vzduchu v důsledku montáže kovových okenic může vážně zhoršit situaci vězňů držených v již tak přeplněné cele a může výrazně svědčit ve prospěch zjištění porušení článku 3 Úmluvy. Na druhou stranu by se volné proudění vzduchu nemělo zaměňovat s nevhodným vystavením nepříznivým vnějším podmínkám, včetně extrémního horka v létě nebo mrazu v zimě.

Článek 8 Úmluvy: Právo na respektování soukromého a rodinného života

I když nějaké opatření není v rozporu s čl. 3, může stále porušovat čl. 8 Úmluvy, který poskytuje mj. právo na respektování soukromého a rodinného života. Ačkoli cílem článku 8 je ochrana osoby před svévolnými zásahy ze strany veřejných orgánů, toto ustanovení nenutí stát pouze zdržet se takových zásahů. Kromě tohoto primárně negativního závazku mohou existovat i pozitivní povinnosti, které jsou neodmyslitelně spjaty se zajištěním účinného respektování soukromého a rodinného života. Tyto povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření, která mají zajistit respektování soukromého a rodinného života i v oblasti vzájemných vztahů mezi jednotlivci. Hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu podle článku 8 nelze přesně definovat. Použitelné zásady jsou nicméně podobné.

Byť Soud uznává, že smluvní státy jsou v zásadě oprávněny stanovit určité požadavky týkající se osobního vzhledu vězněných osob, opakuje, že jakákoli taková omezení musí odpovídat požadavkům nezbytnosti a přiměřenosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně konstatoval porušení článku 8 Úmluvy kvůli silnému obtěžování zápachem, který musela stěžovatelka snášet při pobytu v cele, způsobeného skládkou odpadu v bezprostřední blízkosti věznice. Soud zohlednil, že podle odborných studií byla existence skládky neslučitelná s požadavky na ochranu životního prostředí, že existuje vysoká míra znečištění překračující stanovené normy, že lidé žijící v blízkosti musí snášet značné obtěžování zápachem, že vnitrostátní orgány nepřijaly opatření k zajištění přístupu k informacím. Ačkoli se zdravotní stav stěžovatelky v důsledku blízkosti bývalé skládky odpadu nezhoršil, podle Soudu tento faktor sám o sobě nemůže vést k závěru, že se článek 8 neuplatní. Soud má za to, že s ohledem na závěry výše uvedených studií a délku doby, po kterou byla stěžovatelka vystavena předmětnému obtěžování, byla kvalita jejího života a pohoda ovlivněna způsobem, který nepříznivě ovlivnil její soukromý život a nebyl pouhým důsledkem systému zbavení svobody. Navíc se týkaly jediného „životního prostoru“, který měla stěžovatelka po několik let k dispozici.

Soud má na paměti zejména objektivní obtíže, s nimiž se stěžovatelé setkávají při shromažďování důkazů k prokázání svých tvrzení o podmínkách jejich věznění. Přesto musí stěžovatelé v těchto případech podrobně a důsledně popsat skutečnosti, které jsou předmětem stížnosti. V některých případech jsou stěžovatelé schopni předložit alespoň některé důkazy na podporu svých stížností. Po předložení věrohodného a přiměřeně podrobného popisu tvrzených ponižujících podmínek věznění, které představují zjevný případ špatného zacházení, se důkazní břemeno přenáší na žalovanou vládu, která jediná má přístup k informacím, jež mohou tato tvrzení potvrdit nebo vyvrátit. Je zejména povinna shromáždit a předložit příslušné dokumenty a poskytnout podrobný popis podmínek věznění stěžovatele.

tags: #co #je #vezeni #izolace #dira

Oblíbené příspěvky:

• Oprava okapů snadno a rychle s Uni 720 Freund
• Profesionální pokládka vinylových podlah – Ostrožská Nová Ves
• Průvodce utěsněním spojů OSB
• Kaskádovité kamenné obklady
• Podrobný návod na výměnu střešní lepenky