PergolyVsetín a komunismus: Dvě tváře jedné éry – perzekuce a panelová sídliště
Komunistická éra v Československu zanechala hlubokou stopu v mnoha oblastech života, od politické perzekuce a represí až po masovou bytovou výstavbu, která dodnes formuje podobu našich měst. Vsetín, jako mnoho jiných regionů, zažil obě tyto tváře režimu. Od politických procesů s rozsudky smrti, které otřásly Vsetínskem, až po éru panelových sídlišť, která měla vyřešit bytový problém.
Politická perzekuce a procesy na Vsetínsku
Pomník, který tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, připomíná oběti politické perzekuce padesátých let pocházející ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Jsou na něm uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska.
Proces „Fajkus a spol.“ a popravy
Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín.
Tyto osoby byly obviněny z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928-1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952.
V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925-1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921-1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností.
Čtěte také: Palubky pro interiér i exteriér
Další oběti komunistického režimu spojené se Vsetínem a okolím
- Štěpán Gavenda (1920-1954): Stal se jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948. Od podzimu 1948 se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni uprchl z věznice v Leopoldově. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti.
- Záviš Kalandra (1902-1950): Souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci.
- Jan Křižan (1915-1951): Z Valašského Meziříčí, odsouzen v procesu v Mikulově 12.-14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně.
- Členové organizace Světlana:
- Antonín Janošík (1926-1950)
- Rudolf Lenhard (1918-1950)
- František Mana (1910-1950)
- Alois Šimara (1921-1950) - popraveni v Uherském Hradišti.
- Ferdinand Brindza (1926-1958) - odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení.
- Josef Leskovjan (1907-1951) - zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení.
- Karel Štrbík (1900-1950) - zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení.
- Alois Pohůnek (1914-1949) - zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení.
- Jan Skřipka (1895-1957) - zemřel ve věznici Mírov.
- Oldřich Pajdla (1911-1954): Člen Hor Hostýnských, odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci.
- Jan Janoušek (1900-1954): Zemřel ve věznici v Praze na Pankráci.
- Josef Plánka (1930-1951): Student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů.
- Zdeněk Šipula (1931-1952): Zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.
Éra panelových sídlišť: Řešení bytové krize
Konec druhé světové války znamenal pro Československo i řadu dalších evropských zemí akutní nedostatek bytů. V západní Evropě začala sídliště růst bezprostředně po skončení války, s vrcholem na začátku 60. let. V československém prostředí sice epocha prefabrikovaných sídlišť nastala se značným zpožděním, neustávala však po celou dobu komunistického režimu.
Počátky panelové výstavby a politické cíle
První pokusy s panelovými domy na českém území začala v roce 1940 firma Baťa, která experimentovala s montovanými domy z velkých tvárnic z betonu litých přímo na staveništi. První dům z celostěnových panelů vyrostl ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) v roce 1953 za pouhé čtyři měsíce. Měl dokonce podlahové vytápění. První pražský panelák vyrostl v roce 1953 v Ďáblicích, nájemníci v něm ale začali bydlet až o dva roky později. Měl sedlovou střechu, ozdobnou římsu a byty o ploše sto metrů čtverečních.
Ještě v roce 1957 držely v Československu naprostý prim novostavby z cihel, které tvořily 69,8 % celkové výstavby, kdežto na panely připadlo 4,5 %. Stavební politika se ovšem v těchto letech razantním způsobem obrátila. V návaznosti na XI. sjezd KSČ plénum strany v březnu roku 1959 rozhodlo, že „bytový problém“ bude bezpodmínečně vyřešen. Strana přišla s odvážným tvrzením, že se do roku 1970 podaří vystavět 1,2 milionů bytů. Tímto byla odstartována éra budování rozsáhlých sídlišť.
Volný trh na desítky let zmizel z československého prostředí a stát si jako univerzální vlastník všech bytů vzal bydlení občanů na svá bedra. Socialistická výstavba měla být aplikována hlavně levně a jednoduše, což vyloženě nehrálo do karet jakýmkoliv pokusům o originalitu - architektura se naplno zabořila do funkčních stereotypů a odvážnější ozdoby či tvary byly na desítky let odloženy do šuplíku. Standardizace, typizace, direktivní plánování v rámci pětiletek, velkoprostorová panelová prefabrikace a zprůmyslnění stavebnictví podle vzoru Sovětského svazu se staly normou.
Rozmach panelové výstavby v 60. a 70. letech
Období 60. let lze považovat za „panelového vítěze“ mezi dekádami komunistické éry. Sice se kvůli obtížím plánovaného hospodářství nepodařilo dosáhnout přestřeleného slibu z roku 1959, přesto se oproti předešlému desetiletí povedlo vybudovat více než dvojnásobné množství bytů. Bytová politika se navíc snažila vyhovět zvyšujícím se nárokům lidí na kvalitu a dostupnost bydlení. Panelové „přírůstky“, které v této dekádě cihlovým novostavbám definitivně sebraly prvenství, lze označit za architektonicky kvalitní, plošně větší a vybavenější. Stavebnictví navíc prospěla uvolněnější politická atmosféra ponechávající architektům volnější ruku.
Čtěte také: Výprodeje palubek Vsetín
Rok 1968 a navazující období normalizace panelovou výstavbu neodmyslitelně poznamenaly. Kvůli direktivnímu řízení začala váznout její forma. Ta na plné čáře skórovala svou kvantitou, kvalitou však nikoliv. Proč se však stát v 70. letech snažil vyčarovat co nejvíce domů? Odpovědí byl „baby-boom“ generace Husákových dětí, největší populační skok od doby druhé světové války. Úkol zněl jasně - stavět co nejrychleji za co nejnižší náklady. Sídliště z panelů tak bezpochyby trpěla na všemožné nedostatky a odhadované jednogenerační životnost působila dosti mizerně.
Zvyšující se životní úroveň se samo sebou propisovala i do stylu bydlení - v roce 1959 činila průměrná obytná plocha družstevního bytu 35 m², v polovině 80. let šlo o 46 m². Tradiční „dvoupokojáče“ šedesátých let vystřídala normalizační „třiplusjednička“ s typovou výměrou 74 m² užitné a 49 m² obytné plochy.
Bytová jádra a jejich specifika
Panelové domy byly specifické nikoliv jen svou venkovní šedivou vizáží, měly jakbysmet osobitý interiér. Nelze opomenout zásadního pomocníka urychlujícího a zlevňujícího výstavbu, bytové jádro, komprimovaný celek koupelny se sanitárním zařízením, na nějž se z jedné strany napojovala kuchyňská sestava. Československým specifikem byla takzvaná bytová jádra. Šlo o kompaktní výrobek zahrnující záchod, koupelnu i instalační šachtu, který se usadil do montované konstrukce. Jádra byla tak malá, že se v nich člověk sotva otočil a některá byla navíc průchozí. „Stavebnice“ z umakartových desek vytvořily skládáním jedné na druhou věž mezi panely.
V roce 1970 vévodil panel 90,1 % nových bytových domů, v roce 1985 už šlo dokonce o 98,8 %. Panelový „boom“ totiž plynule přešel do 80. let, ačkoliv s poloviční intenzitou výstavby, než v dekádě předešlé. Nejvíc bytů v panelových domech bylo zkolaudováno v roce 1975 - konkrétně šlo o rekordních 96 tisíc bytových jednotek.
| Rok | Podíl panelů na výstavbě |
|---|---|
| 1957 | 4,5 % |
| 1970 | 90,1 % |
| 1985 | 98,8 % |
Kritika a problémy panelových sídlišť
Za negativa života v betonovém „bludišti“ byla kritiky označena masovost, anonymita a paradoxní lidská osamělost. Do hovorového slovníku se tehdy vepsala pejorativní označení „noclehárna“, „ubytovna“ či „lidská králíkárna“. V 80. letech pak kritické hlasy ovládly i oficiální tisk, kde si architekti stěžovali na zkostnatělost stavebnictví a příkoří plánovacích norem.
Čtěte také: Výkopy a dlažba Vsetín
Když se rodiny od 60. do 80. let minulého století stěhovaly na zcela nová sídliště, radost z nového bydlení často kazilo neupravené a rozkopané okolí se zbytky stavebního materiálu. Tam, kde chyběly chodníky, se lidé museli brodit kalužemi a blátem. Na nových sídlištích často chyběly obchody, školy a školky, což řadě rodin velmi komplikovalo život. Dalším úskalím panelákových bytů byly jejich dispozice. Občas to vypadalo, že autoři projektu snad přiletěli z jiné planety, kde nepotřebovali moc vařit, prát, ani se pohybovat. Řadu nových nájemníků také zaskočily malé rozměry obytných místností.
„Nečekali jsme, že tady budeme mít tak malé pokoje,“ stěžovala si ve zpravodajství tehdejší Československé televize mladá žena. Nábytek, který si přivezli, byl totiž do nového bytu příliš velký. V osmdesátých letech se začaly stavět takzvané menší třípokojové byty s miniaturní kuchyňkou, dětským pokojíkem o rozměrech „větší skříně“, vyčnívajícím jádrem i dalšími chybami, které znepříjemňovaly obyvatelům život. „Řešení tohoto bytu překvapí i toho nejskromnějšího a nejtrpělivějšího nájemníka,“ konstatovala při prohlídce bytu zpravodajka Československé televize. Za pravdu jí dal i ředitel podniku bytového hospodářství. „Pro běžný život rodiny je tento byt nevyhovující,“ řekl.
Na sídlišti v pražských Bohnicích zase lidé nevěřícně kroutili hlavami nad pokojem téměř pět metrů dlouhým, ale pouze 170 centimetrů širokým. Vymyslet jak a čím jej zařídit, aby v něm mohly žít, učit se a hrát si dvě děti, byl nadlidský výkon. Lidé si však museli poradit, protože jim nic jiného nezbývalo. Čekání na nové bydlení však bylo stále dlouhé. Přispívala k tomu i skutečnost, že některé z domů sice byly hotové, ale měly tolik nedostatků, že je nebylo možné předat do užívání. Nastěhovat se do bytu v novém panelovém domě byla tak trochu sázka do loterie. Své o tom věděli například obyvatelé čtvrtého bratislavského obvodu. Zatékalo i do ostatních bytů a ke všemu prosakovala voda do sklepů. „Když jsme vyfasovali byt v posledním patře, tak jsme nepřemýšleli nad tím, jestli tam bude nebo nebude zatékat, ale spíš kudy to poteče,“ vzpomínal po letech obyvatel jiného paneláku.
Přes to všechno byli lidé za nové bydlení vděční, protože bytová situace nebyla radostná a cesta k bytu dlouhá. Existovaly pořadníky na byty, ale v některých městech se čekalo deset a více let. „Koncem 80. let představoval černý trh s uživatelskými právy k bytům jednu z nejčastějších a nejrozšířenějších forem hospodářské kriminality.“
Konec éry a současnost panelových domů
Před pádem komunistického režimu však přeci jenom přišlo značné uvolnění a atypická řešení staveb dostala vytoužený prostor. Konec sídlištní výstavby pak nastal až se sametovou revolucí v roce 1989, některé rozestavěné celky se však dokončovaly ještě v první polovině 90. let. Prudkost masové výstavby dozajista zavinila spousty strastí - absenci známých tváří, obchodů, cest a dopravního spojení s městem. Tyto nedostatky však byly časem odstraněny a ve spoustě případů se proměnily v benefity - v život blízko přírody, se školkou a školou hned před vchodem a rychlou cestou do práce. Někde však technická vybavenost pokulhávala ještě v 80. letech.
Po roce 1989 mnozí odborníci nad panelovými domy zlámali hůl. Po více než třiceti letech však opovrhované „králíkárny“ stále stojí, většina z nich je v dobré kondici a o byty v nich je zájem. Stálo to však hodně úsilí a peněz. „Mezi hlavní opravy, které jsou navíc dobře viditelné, patří výměna starých dřevěných oken za okna plastová, zateplení obvodového pláště, výměna střešní krytiny a zateplení střechy. Rekonstrukce domu provedená v tomto rozsahu zároveň přispívá ke zlepšení tepelných vlastností a snížení energetické náročnosti domu.“
Sídliště si nicméně, stejně jako jiné typy bydlení, vybudovalo svébytnou kulturu zahrnující promítací sály v sušárnách, podomácku vytvořené zimní kluziště mezi domy, sousedské kurzy šití či letní využití fontány jako koupaliště. Rodiny tvořily vlastní komunity a „děti sídliště“ měly kamarády doslova pár metrů od svých pokojíčků. Řada panelových sídlišť byla situována tak, aby mezi nimi vznikala hřiště či parky, kterých je zde podstatně více než v centrech měst. Na většině sídlišť jsou k dispozici obchody, školy, školky, zdravotní střediska i hřiště a navíc je v okolí dostatek zeleně. „Stav zeleně na panelových sídlištích v Česku je většinou dobrý. Jelikož byla většinou vybudována v 70. a 80. letech, měla zeleň dost času vyrůst. Některá sídliště na okrajích měst mají dokonce přímý vstup do lesa.“
Panelové domy si dlouho nesly stigma nekvalitních a stavebně odbytých objektů, které městům i svým obyvatelům přinášely řadu problémů. Co je vlastně panelák? Je to bytový dům tvořený stěnovými panely. Původní odhadovaná životnost, tedy asi 40 let, byla sice u většiny těchto objektů překročena, přesto jsou stále funkční. Bez rozsáhlých oprav by to však nešlo, protože řada domů měla značné technické problémy. V současné době zabírají panelová sídliště asi šest procent rozlohy metropole a je v nich zhruba 200 tisíc bytů.
tags: #vsetin #komunismus #fasady #historie
