Vinný úřad truhlarska: Historie a současnost

Bzenecké Vinařské družstvo bylo jedním z nejstarších družstev svého druhu na Moravě. Bylo založeno v roce 1921 jako svépomocný podnik drobných pěstitelů - vinařů. Většina těchto drobných vinařů, spolu s řadou majitelů restaurací a vináren se také stala členy družstva, podílníky, zakoupením členských podílů, které byly po 100 korunách. Družstvo bylo spravováno a řízeno několikačlenným představenstvem, v jehož čele stál agrární poslanec Rudolf Malík ze Žarošic.

V době nástupu autora vzpomínek mělo družstvo v Bzenci jen tři malé kanceláře a dosti velký vinný sklep ve čtvrti Baráky, kde byla také bednářská a stolařská dílna. Kromě toho mělo družstvo několik filiálních podniků s vinárnou a u některých byl i vinný sklep se skladem vína pro zásobování restaurací a hotelů. Filiální podnik s vinným sklepem byl v Příměticích u Znojma a v Hustopečích u Brna, kde mělo družstvo i několik měřic vinohradů.

Zaměstnání a kolektiv

Po ukončení základní vojenské služby (1938) autor odjel z Brna do Bzence, kde nastoupil do dříve už sjednaného zaměstnání u Vinařského družstva jako technický úředník. Na pracovišti - v kanceláři družstva na bzeneckém náměstí jej přijal a uvítal ředitel Vinařského družstva Miroslav Skála, syn nestora bzeneckého vinařství - Leopolda Skály, dříve velkoobchodníka vínem a hoteliéra, jehož zásluhou bylo také zavedení kvalitního známkového vína Bzenecké lipky.

Okruh spolupracovníků byl tehdy poměrně malý. Vedle ředitele to byli správce družstva Rudolf Žďára, účetní Antonín Kuchař, pokladník Antonín Pres a další úředník J.

Ze vzpomínek utkvěla v paměti i vzpomínka na zmíněného, již stařičkého pana Leopolda Skálu, který denně sedával na lavičce před kanceláří družstva se svým dobrým přítelem, uznávaným mistrem šermířem Robertem Tvarůžkem.

Čtěte také: Ošetřování dřeva a révy: Rady od odborníků

Působení v Hustopečích a Příměticích

Ve Bzenci zůstal autor na zapracování asi 2 měsíce a někdy po polovině září nastoupil do slíbené funkce vedoucího filiálky Vinařské družstva v Hustopečích, aby zde vystřídal dosavadního vedoucího - Bedřicha Kuchaře. Jenže hned další den dostal písemné předvolání k okamžitému nástupu na zvláštní vojenské cvičení do Brna. Po potupném mnichovském diktátu přesídlil zpět do Bzence. Zde zůstal pracovat jen týden. Potom, po polovině října byl ředitelstvím družstva přemístěn jako vedoucí do filiálky v Příměticích.

Protože dosavadní správce filiálky, asi o 14 let starší Andělín Pintera se zdráhal nastoupit do kanceláře družstva v Bzenci, byl ponechán nadále ve své funkci a autor byl pověřen vedením vinného sklepa. Správci Pinterovi pomáhal i při kancelářských pracích. Součástí přímětické filiálky byla i vinárna, jejímž vedoucím byl Josef Zika.

Působiště - vinný sklep pod budovou s objekty filiálky Vinařského družstva byl a dodnes zůstal jedním z největších vinných sklepů jižní Moravy. Původně jezuitský sklep, vybudovaný v letech 1740-1756, má tvar kříže o ramenech 110m a 55m, výška 7m a šíře chodeb 10 metrů. Uprostřed, kde se ramena kříže protínají, je velký prostor, kde v období první republiky býval taneční parket. Sem jezdívaly četné zájezdy, uprostřed sklepa, pod vysokou kopulí se pohodlně otočil autobus a tam výletníky vítala řízná dechovky, která vyhrávala k tanci až do pozdního večerního odjezdu.

V zadní části sklepa, kde měl autor hlavní pracoviště byl tehdy zabudován velký památný dřevěný kládový lis z 18. století.

Život v Příměticích a svatba

V Příměticích, kde bylo dosti přesídlenců z tehdy již říšského Znojma, byla velmi malá naděje na získání bytu. Jako řešení uvážil autor svatbu, jemu už bylo skoro 25 roků, a jeho nastávající, se kterou měl známost již šest let, byla jen o půl roku mladší. Datum sňatku ve Velkých Pavlovicích, kde měla nastávající rodiče, byl stanoven na ostatkové pondělí, 20. února 1939.

Čtěte také: Truhlářské závrtné matice: Průvodce

Brzy nato autor sdělil ředitelství Vinařského družstva svůj úmysl oženit se a při té příležitosti požádal o zvýšení platu a také o poskytnutí půjčky na zakoupení nábytku. Teprve po svatbě ředitelství žádosti vyhovělo a měsíční plat mu zvýšilo na 900 korun a poskytlo půjčku 1500 korun s tím, že ji bude splácet měsíčně 100 korunami. Na veškeré rodinné a ubytovací výdaje jim zbývalo jen 700 korun měsíčně, tak se museli hodně uskrovňovat, aby s tím vystačili.

Okupace a válečné roky

Dlouho se však novomanželé neradovali, neboť krátce nato národu nastaly smutné časy. Dnem 15. března 1939 byly, dříve již okleštěné země Čechy a Morava okupovány nacistickým Německem a vytvořen z nich Protektorát Čechy a Morava. Slovensko bylo od našich zemí odtrženo a vytvořen z něho Slovenský stát.

Po okupaci se také zásobování vínem značně zhoršilo, k čemuž přispělo i jeho přídělové hospodaření. Tak došlo k tomu, že autora v červnu 1940 ředitelství družstva odvolalo z Přímětic do centrálního podniku ve Bzenci a pracovně přidělilo do funkce pomocného účetního, kde se v účtárně jeho přímým nadřízeným stal hlavní účetní Antonín Kuchař. Ještě před přemístěním přišla do Přímětic příznivější zpráva, která autora i správce Pinteru dosti překvapila. Účetní ve Bzenci, Antonín Kuchař, se ve svých 34 letech odhodlal svůj stav - skoro už starého mládence - změnit a oženit se s dívkou téměř o 16 let mladší.

Po obnoveném nástupu ve Bzenci byly kanceláře Vinařského družstva přemístěny do budovy bzeneckého zámku, kterou koncem roku 1938 zakoupilo družstvo od strážnického hraběte Magnise. Pod zámeckou budovou a pod přilehlým zámeckým parkem byly značně rozsáhlé vinné sklepy. V tom zámeckém parku byla a dodnes tam roste jedna z nejstarších lip na Moravě. Její stáří se odhaduje na více než 900 let.

Do zámeckých objektů přestěhovalo družstvo také zpracovnu vinných hroznů, skladiště a dílny. V jedné ze sousedních budov byla současně zřízena družstevní prodejna potřeb pro drobné pěstitele - vinaře. Přestěhování skromného bytového zařízení z Přímětic do Bzence zařídilo Vinařské družstvo. Krátce po tom přesídlení získali rodinný byt v domě správce družstva Rudolfa Žďáry a to v Bzenci na Horním náměstí, vedle školní budovy. V tomto domě bydlely ještě další dvě rodiny. Správce sám bydlel rovněž na Horním náměstí, ale v jiném domě. Za byt a světlo tehdy platili 200 korun měsíčně.

Čtěte také: Typy ručních pil a jejich využití

Na jaře v roce 1941 se autor s manželkou stali členy místního klubu českých turistů a zúčastňovali se společných pěších, hlavně nedělních výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Samostatnou turistickou akcí byla v červenci osmidenní pěší túra ze Bzence přes Velehrad, Uh. Brod, Luhačovice, Zlín, Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Valašské Meziříčí, Rožnov. Odtud pak ještě na Pustevny a na Radhošť. Zpět šli pěšky přes Vizovice do Zlína. Odtud už tou dlouhou cestou zmoženi jeli vlakem do Bzence. Celkem při té pěší túře, spojené s návštěvami různých pamětihodností, našlapali kolem 160 km. Přespávali většinou v turistických noclehárnách. Tento výlet byl vlastně jakousi opožděnou svatební cestou.

V té době se situace v zemi rychle zhoršovala. Na nucené práce do Říše museli nastoupit všichni mladí chlapci a děvčata ročníku 1921. Židovští občané, kterých bylo i ve Bzenci mnoho desítek, museli na svém oděvu nosit přišitou velkou žlutou hvězdu a později byli deportováni do nacistických koncentračních táborů, kde téměř všichni zahynuli v plynových komorách.

Finanční rodinná situace se při této válečné mizérii poněkud zlepšila, když autorovi byl hrubý měsíčný plat postupně zvýšen na 1200 korun měsíčně, a tak začali uvažovat o rozšíření rodiny. Té slavnostní události - narození prvního syna - se dočkali 24. března 1942, týden před velikonočními svátky. Jeho rodným místem se stal byt, protože do porodnice tehdy nastávající maminky chodily jen zřídka. V té době bláhově doufali, že válka skončí ještě v tom roce na jaře a dočkají se vytouženého míru, a tak mu dali symbolické jméno Jaromír.

S tím koncem války a mírem na jaře se ale pořádně přepočítali a museli si na něj počkat ještě déle než tři roky. Válečné roky byly velmi krušné, neboť nejnutnější potraviny kupovali většinou jenom na potravinové lístky a ten příděl stačil stěží na velmi skromnou obživu. Zvláště mléko z mlékárny dostávali velmi zředěné, a to spolu s další chudou výživou nejhůře snášel malý Mireček. Když u něj zjistili křivičné onemocnění, snažil se autor u některých místních sedláků obstarat alespoň dobré, tučné mléko. Avšak ani u jednoho z největších sedláků, bzeneckého starosty Kučery, nepochodil. Snad se styděl požadovat ode mne 20 korun za litr, což byla tenkrát obvyklá cena na černém trhu, tak se raději vymluvil, že mně mléko prodávat nemůže.

Nepomohlo ani to, že jeho zeť byl spolužákem a také spolupracovníkem ve Vinařském družstvu. Potom se přece jen podařilo získávat dobré mléko od hostinského Janíka, ale až v Ořechově, obci vzdálené 8 km od Bzence. K němu pro litr mléka jezdil na kole vždycky dvakrát týdně. Mléko musel uhrazovat vždy nějakým litrem vína, které za přijatelnou cenu 25 až 30 korun za litr dostal koupit od Vinařského družstva. Pro zaměstnance byl však příděl toho vína omezen pouze na tři litry měsíčně. To bylo hrozně málo, když i za jiné potraviny na černém trhu požadovali řezníci a jiní spekulanti od pracovníků družstva, víno.

Platit na černém trhu za 1kg sádla přes tisíc korun, nebo za kg masa či salámu několik set korun, bylo při platu nemyslitelné. Také za víno, často ne příliš jakostní, požadovali vinaři ve Bzenci, ale v jiných vinařských obcích, od 100 do 200 korun za litr. Pokusil se autor zvýšený příděl vína získat žádostí adresovanou na Česko-moravský svaz pro zahradnictví a vinařství v Praze. Svoji žádost odůvodnil doložením lékařského potvrzení, že víno potřebuje ze zdravotních důvodů - pro nedostatek žaludečních kyselin. Mé žádosti bylo kupodivu vyhověno a příděl vína mu byl zvýšen o pět litrů měsíčně.

Při obstarávání živobytí pomáhalo i to, že autor své přídělové lístky na kuřivo - tabačenky - měnil za lístky potravinové, kterých se někteří silní kuřáci dovedli za tyto tabačenky zříci. Něco živobytí (občas i vykrmenou kačenu) získávali od rodičů ve Velkých Pavlovicích, něco mouky u bzeneckého mlynáře pana Jaroše, který pocházel z Velkých Pavlovic a z toho důvodu mouku z „černých“ zásob nijak nepředražoval. Pro tu mouku k němu ovšem musel chodit jen pozdě večer, až za tmy, protože přitom vždy, stejně jako při převážení potravin vlakem hrozilo nebezpečí odhalení od různých, hlavně německých kontrolních orgánů, nebo i od donašečů, což pak mívalo velmi citelný postih jak pro toho, kdo byl s potravinami přistižen, tak i pro toho, od něhož potraviny pocházely.

Trochu rovněž pomohlo, když z Velkých Pavlovic dostali několik housátek, které pak nechávali přes den pást v drátěné ohrádce na trávníku před domem, kde bydleli. Do zimy z nich vyrostly statné husy a po jejich přikrmení si pak mohli několikrát dopřát i vzácnou husí pochoutku. Snad dvakrát během těch válečných let se účastnili zabíjačky u rodičů ve V. Pavlovicích, což pro ně bylo velkým svátkem.

V době narození Jaromírka se představenstvo družstva nad autorem ustrnulo a zvýšilo jeho měsíční plat na 1560 korun. O rok a půl později dostal opět přidáno, takže mu, po velkých srážkách z hrubého platu 2250 korun zůstávalo asi 1960 korun čistého. Aby se trochu vyrovnal ostatním zaměstnancům družstva, věnoval 500 korun na 5 družstevních podílů a stal se právoplatným členem družstva. Později si počet podílů zvýšil na dvanáct.

Těch členů, hlavně z řad vinařů, vinárníků, obchodníků s vínem, našich pracovníků mělo družstvo podle stavu v roku 1944 skoro 1200. Počet jejich podílů byl přes 40 000. Největším podílníkem byl velkostatek hraběte Magnise ve Strážnici, který vlastnil 2500 podílů. Z místních vinařů měl nejvíce podílů (231) starosta František Kučera, který byl také členem předsednictva družstva. Každý podílník měl při výroční schůzi nebo jiných družstevních akcích tolik hlasů, kolik vlastnil podílů.

V letech válečných, kdy družstvo nemohlo pro své účely plně využívat všechny místnosti bzeneckého zámku, byl zde umístěn žákovský domov - internát - místní Rolnicko - vinařské školy, také kanceláře Oblastní sběrny pro ovoce a zeleninu (tzv. Gebuefa) s velkým počtem administrativních pracovníků. Zde, při kancelářských pracích, vypomáhali i úředníci družstva, už také s podstatně rozšířeným počtem.

Zábava a rizika válečných let

V účtárně družstva autor moc práce nemíval, volné chvíle potajmu využíval k četbě knížek i k vymýšlení různých žertíků. Naučil se dokonale napodobit velice originální podpis správce Rudolfa Žďáry a toho podpisu pak s vedoucím účtárny využili k jednomu nemístnému žertíku. Na úřední papír napsali fingovanou správcovu žádost o propuštění ze služeb družstva. Žádost pak nenápadně, za nepřítomnosti ředitele Skály, položili na jeho pracovní stůl.

Jen stěží se jim podařilo nevyprsknout v hlasitý smích, když ředitel s dopisem přišel za správcem, který nemohl pochopit, kdo tak dokonale napodobil jeho podpis. Na jeho láteření se nikdo k činu nepřiznali, ačkoliv mezi podezřelé zařadil především autora a trochu na něj od té doby zanevřel. Správce byl k podobným žertům dost nepřístupný.

V posledním období války, kdy už se německá fronta na východě rychle hroutila, zavěsil vedoucí účtárny Tonda Kuchař na jednu stěnu velkou mapu Evropy, na níž „plánovaný“ ústup německé armády každé ráno vyznačovali barevnými špendlíky. Bylo to od nich dosti nerozvážné a nebezpečné počínání, protože tu ústupovou frontovou čáru vyznačovali podle zpráv tajných radiových vysílaček z Moskvy nebo z Londýna. Poslech těchto německé Říši nepřátelských zpráv byl u nás po celou válku pod trestem smrti zakázán a mnoho občanů, kteří při tom byli přistiženi nebo jimž byli odposlouchávání prokázáno, zaplatilo tuto odvahu svým životem.

Aby bylo odposlouchávání cizích vysílaček znesnadněno, museli si všichni majitelé rozhlasových přijímačů nechat vymontovat součástky pro poslech na krátkých vlnách, protože na těchto vlnách byly tajné české zprávy vysílány. Autor sám měl rozhlasový přístroj velmi kvalitní. Byla to pětilampovka, kterou vyhrál někdy v roce 1943 v jedné soutěži. Také tento přístroj měl podle předpisu řádně vykuchané zařízení na krátkovlnný poslech, ale chytal i na jeho středních vlnách cizí tajné zprávy, ovšem jen německy, ale on jim dost dobře rozuměl. Při tom poslechu, vždy jen pozdě večer nebo v noci, s uchem na přístroji, musel zvuk z opatrnosti vyladit na nejmenší hlasitost. Protože tehdy musela být přes noc všechna okna důkladně zatemněna, nemohlo být zvenku vidět ani slabé osvětlení radiopřijímače.

Truhlářská dílna a sponkovačky

Součástí vinného sklepa ve čtvrti Baráky byla také bednářská a stolařská dílna. V moderní době se v truhlárnách a dílnách používají různé druhy sponkovaček. Níže je uveden přehled některých z nich:

Tento přehled ilustruje, jak se moderní nástroje používají v truhlářství a stolařství pro efektivnější a rychlejší práci.

tags: #vinný #úřad #truhlarska

Oblíbené příspěvky:

• Požární odolnost OSB desek: Co potřebujete vědět
• Moderní barové židle
• Terasy a fasády z WPC
• Postupy stavby dřevostavby
• Zprávy z radnice Soběslav a Vlčnov (2016)