Komplexní průvodce parodontem: Anatomie, funkce a onemocnění

Parodont, neboli závěsný aparát zubu, je soubor čtyř tkání, které mají za úkol ukotvit zub v čelisti a vytváří přirozenou ochranu mezi zubem a okolím. Patří mezi ně dáseň (gingiva), alveolární kost, cement pokrývající povrch kořene zubu a periodoncium neboli úzká štěrbina mezi alveolární kostí a kořenem zubu vyplněná pružnými vazivovými vlákny. Každá z těchto součástí má svůj nezastupitelný význam, jedinečnou strukturu a funkci. Patologické procesy postihující i pouze některou ze složek mohou významně ovlivňovat parodont jako celek.

Dáseň (Gingiva)

Dáseň je měkká tkáň kryjící alveolární kost. Na zub naléhá okolo celého krčku a vytváří ochrannou bariéru kolem krčku zubu a brání průniku bakterií k hlubším strukturám. Část kolem krčku zubu je volná a kolem dokola vytváří mělký žlábek, tzv. dásňový žlábek (sulcus gingivalis). Ten je u zdravé dásně přirozeně hluboký cca 0,5 - 3 mm. V mezizubí vybíhá dáseň do trojúhelníku vyplňující mezizubní prostor, v tzv. mezizubní (interdentální) papilu, která má vlastnosti stejné jako dáseň obemykající zbylé části zubů.

Zdravá dáseň je světle růžová, s mírně dolíčkovaným povrchem. Není citlivá na dotek, ani nekrvácí. Dáseň se dělí na dva typy: volnou a připojenou. Připojená gingiva je spojena s kostí a dosahuje až k mukogingivální hranici, na jejím povrchu můžeme najít tzv. stipling (dolíčkování), které vzniká poutáním kolagenních vláken. Funkcí připojené gingivy je zabránění pohybu marginální gingivy při pohybu alveolární sliznice. Orální gingivální epitel je lokalizován mezi mukogingivální hranicí a gingiválním okrajem, zaujímá tak největší povrch gingivy. Je tvořen vícevrstevným dlaždicovým rohovějícím epitelem jako součást tzv. mastikační sliznice. Sulkulární epitel vystýlá povrch gingiválního sulku, což je žlábek kolem zubu, který by za fyziologických okolností měl být hluboký do 2 mm.

Alveolární kost

Alveolární kost je kostí horní a dolní čelisti v okolí zubů. Zub je zasazen v zubním lůžku alveolární kosti, v tzv. alveolu. Kvalitu alveolární kosti posuzujeme podle rentgenových snímků, nejčastěji podle intraorálního rentgenového statusu. Za fyziologických okolností sahá okraj alveolární kosti maximálně 1 mm pod úroveň cementosklovinné hranice. Kompakta je zřetelná jako bílá linie na celém povrchu septa.

Zubní cement

Cement na povrchu kořene slouží jako místo, kam se upínají periodontální vlákna. Máme základní 2 typy cementu - primární (acelulární) a sekundární (celulární). Primární cement vzniká za embryonálního vývoje a neobsahuje žádné buňky, nemá tudíž možnost se jakkoliv přetvářet. Sekundární cement obsahuje cementoblasty (cementocyty), které mu dávají možnost se přetvářet v průběhu života podle zatížení zubu a kotvit tak parodontální vazy dle momentální potřeby. Čím více je zub zatěžován, tím více cementu se tvoří.

Čtěte také: Ústní hygiena: Zubní cement a pasty

Periodoncium

Mezi zubem a kostí je úzká štěrbina, tzv. periodontální štěrbina obsahující vazivová kolagenní vlákna. Tato štěrbina se spolu s vlákny souhrnně nazývá periodoncium. Ozubice je vaskularizovaná tkáň, tvořící syndezmotické spojení zubu a čelisti. Je velmi buněčná a obsahuje velké množství vláken, vyplňuje prostor mezi povrchem kořene zubu a alveolární kostí - periodontální štěrbinu. Periodontální vlákna fungují jako pružné zavěšení, které tlumí žvýkací tlak a umožňuje malé pohyby zubu. Tato vlákna jsou velmi pevná kolagenní vlákna tvaru písmene S, díky kterému se při nákusu netrhají, ale plynule protahují a odolávají tak excesivním silám při žvýkání.

Funkce zdravého parodontu

Zdravý parodont je klíčový pro dlouhodobé udržení zubů. Pomáhá absorbovat žvýkací síly, udržuje stabilitu zubu, chrání hlubší tkáně před bakteriemi a poskytuje zpětnou vazbu o tlaku a pohybu při žvýkání. Existence parodontu je vázána na přítomnost zubu. Zub je tedy zavěšen v kostěném zubním lůžku na tzv. závěsných vazech.

Parodontitida: Chronické onemocnění parodontu

Paradentóza je označení pro zánětlivé onemocnění parodontu. Parodontitida, latinsky parodontitis, lidově nazývaná paradentóza či parodontóza je zánětlivé onemocnění závěsného aparátu zubů tzv. parodontu. Je jednou z nejčastějších infekcí lidského těla a pokud se včas neléčí, vede ke ztrátě zubů či dokonce celého chrupu. Parodontitida je chronické destruktivní onemocnění dásní, které může skončit ztrátou zubů, často jinak zdravých.

Parodontitida je chronickým zánětlivým onemocněním, které vede k postupnému rozpouštění alveolární kosti kolem zubů, jejich viklavosti až ztrátě. Jde o onemocnění vyvolané zubním plakem, ale jeho negativní projevy (resorpce kosti, ústup dásně) jsou zprostředkované nepřiměřenou reakcí samotného organismu.

Příznaky a vývoj parodontitidy

Onemocnění začíná zcela nepozorovaně od občasného krvácení dásní. Posléze jsou viditelné změny zjištěny až na rtg snímcích - úbytek kosti. Dále se může objevit vytékání hnisu z dásní, zápach z úst, tvorba parodontálních chobotů, viklavost zubů, až jejich ztráta. Parodontitida je zákeřné onemocnění, které po dlouhou dobu (léta) na sebe příliš neupozorňuje a postižení lidé netrpí výraznými subjektivními potížemi.

Čtěte také: Zubní pasta jako úklidový prostředek

Bakterie obsažené v zubním povlaku způsobují zánět dásně (tzv. gingivitida). Toto stádium je vratné důkladnou a správnou dentální hygienou (efektivní technika čištění + vhodné dentální pomůcky). Neléčený zánět se stupňuje a šíří do okolních tkání. Dochází k narušení úponu dásně k povrchu zubu a vzniku tzv. parodontálních kapes/chobotů. Tyto choboty se postupně plní povlakem a zubním kamenem. Zubní kámen, který se nachází pod dásní, je zbarven do tmava. Postupem času se dáseň snižuje a kost v okolí postižených zubů resorbuje (rozpouští se/ubývá). V této fázi si již nejste schopni daná místa vyčistit sami. Jelikož došlo k poškození závěsného aparátu, zuby se začnou viklat, časem můžou i vypadnout.

Parodontální chobot je jedním z hlavních projevů paradentózy. Vzniká jako patologické prohloubení dásňového žlábku vlivem zánětu. Přirozeně bývá dásňový žlábek hluboký cca 3mm. Parodontální choboty vznikají mezi zubem postupným prohlubováním dásňového žlábku okolo zubu, který u zdravého zubu bývá hluboký pouze 0,5mm. Přítomnost tzv. parodontálního chobotu je společně se zánětlivými změnami hlavním příznakem parodontitidy. Zápach z úst je přítomen u většiny nemocných s parodontitidou. Obnažování krčků zubů, které mohou být zvýšeně citlivé. Viklavost a změna polohy zubů - tzv. putování zubů je již příznakem pokročilé parodontitidy. Jsou způsobeny úbytkem kosti zubního lůžka závěsných vazů i zánětlivým prosáknutím parodontálních tkání.

Příčiny a rizikové faktory parodontitidy

Na původu onemocnění se podílí také genetická predispozice, životní styl a vnější faktory jako kouření a zejména zubní hygiena. Přehnaný zánět parodontu (dásně, kosti, periodontálních vazů) je způsoben neschopností organismu vypořádat se s infekcí v zubním plaku a nedostatkem za to zodpovědných buněčných mediátorů - lipoxinů a resolvinů. Všeobecně uznávaná skutečnost, že bez nahromadění bakteriálního plaku vlastní zánětlivé onemocnění nevzniká.

Při parodontitidě jsou zmíněné parodontální tkáně postiženy zánětem, který vzniká hlavně působením bakterií, tzv. parodontálních patogenů. Ty jsou obsaženy v nahromaděném mikrobiálním povlaku na povrchu zubů. Bakterie uvolňují jedovaté látky - toxiny, které poškozují okolní tkáně a způsobují zánět. Zánět se postupně šíří a zachvacuje i tkáně závěsného aparátu, který drží zub v kostěném zubním lůžku.

I lidé se zdravými dásněmi jsou často nositeli parodontálních patogenů. Aby se tedy z prostého zánětu dásní rozvinula parodontitida, musí přistoupit ještě další faktory. Riziko vzniku parodontitidy je tedy individuálně rozdílné a závislé na dalších faktorech. Svou roli hraje dědičnost, která přibližně u 30 % obyvatelstva vede k této nemoci (na rozdíl od zubního kazu, kde je vliv dědičnosti zcela vyloučen!!!) a různě vnější faktory. K těm patří přítomnost zubního kamene, který vzniká mineralizací plaku a dráždí okraje dásně, nesprávně zhotovené převislé výplně zubů, korunky, odchylky v postavení zubů nebo stavby parodontu. Škodlivý účinek má také kouření. U kuřáků je parodontitida 4-7 krát častější než u nekuřáků. Pokud nejsou přítomny určité škodlivé druhy baktérií, tzv. parodontální patogeny, zánětlivé onemocnění nevzniká.

Čtěte také: Výroba cementu a vápna: Klíčové milníky

Nejnovější poznatky o přenosnosti původců parodontitidy ukázaly, že u 30 % všech vyšetřovaných pacientů lze v rámci rodiny, příp. společenství, v němž žijí, prokázat tytéž druhy bakterií jako u nemocného. Přenos se děje společně používaným nádobím a těsnými kontakty. Dosud ovšem není jasné, zda vždy dochází také ke vzniku onemocnění, či zda se musí připojit ještě nějaké další faktory.

Důsledky parodontitidy pro celkové zdraví

Nebezpečí parodontitidy nespočívá pouze ve ztrátě zubů. Odborníci v USA tvrdí, že parodontitida u těhotných žen zvyšuje až 7x riziko potratu či porodu dítěte s nízkou porodní hmotností a že správným ošetřením dásní by se dalo zabránit každému pátému předčasnému porodu. Parodontitida také zvyšuje zdravotní rizika u lidí s aterosklerózou, onemocněním srdce, plic nebo cukrovkou.

Diagnostika a léčba parodontitidy

Zubní lékař nebo dentální hygienistka vyšetří stav dásní pomocí tzv. parodontální sondy. Jemným zavedením sondy do žlábku mezi zubem a dásní může lékař či hygienistka měřit jeho hloubku a náchylnost ke krvácení. Hodnotí přitom kvalitu vyšetřovaných tkání, přítomnost zubního plaku, kamene a přítomnost chobotů. Je-li to třeba, zhotoví rentgenové snímky. V poslední době se začíná využívat i testů, které zjistí přítomnost bakterií a obranných látek ve slinách i v krvi. Na základě vyšetření pak lékař navrhne léčbu, která vede ke zmírnění či zpomalení (ideálně zastavení) průběhu parodontitidy, eventuálně ke zmírnění jejích následků.

Výzkum a nové přístupy v léčbě parodontitidy

V letošním roce vrcholí výzkumný projekt stomatologů ze Stomatologické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jeho cílem bylo ověřit nový léčebný přístup k léčbě parodontitidy, chronického zánětlivého onemocnění závěsného aparátu zubů. Projekt probíhal čtyři roky pod dohledem přednostky Stomatologické kliniky FNUSA a LF MU, prof. MUDr. Lydie Izakovičové Hollé, Ph.D.. V samotném výzkumu spojili své síly lékaři z parodontologického oddělení kliniky s I. patologicko-anatomickým ústavem FNUSA a LF MU a Výzkumným ústavem veterinárního lékařství v Brně.

„Snažili jsme se v projektu odpovědět na několik otázek: Je možné využít tělu vlastní hojící se tkáň k regeneraci zánětem podmíněného defektu? Lze ovlivnit průběh zánětu na úrovni syntézy mediátorů, které vedou k ukončení zánětu a obnově poškozené tkáně - lipoxinů a resolvinů? Můžeme k tomu využít acetylsalicylovou kyselinu a omega-3 mastné kyseliny? Mohl by tento přístup být využitelný v chirurgické léčbě parodontitidy?“, vysvětluje MDDr. Parodontitida je chronickým zánětlivým onemocněním, které vede k postupnému rozpouštění alveolární kosti kolem zubů, jejich viklavosti až ztrátě. Přehnaný zánět parodontu je způsoben neschopností organismu vypořádat se s infekcí v zubním plaku a nedostatkem za to zodpovědných buněčných mediátorů - lipoxinů a resolvinů. Jejich tvorbu/syntézu v buňkách lze vyvolat pomocí acetylsalicylové a omega-3 mastných kyselin. Pod vlivem vytvořených mediátorů se pak zastaví a „odklidí“ buňky zánětu a jejich produkty. A nejen to, podnítí přitom jiné buňky k obnově struktury a funkce postižené tkáně.

„Navrhli jsme postup obohacení hojící se granulační tkáně o tyto kyseliny. Tkáň jsme po manipulaci vrátili zpět do původního ošetřeného parodontálního defektu. Tým nejprve na králičím modelu uměle navozené parodontitidy ověřil, že navržený postup spolu s odstraněním plaku a dráždění není horší než standardní chirurgická léčba a tedy nepoškodí pacienta. V rámci klinické fáze pak tým testoval nový postup u pacientů s pokročilou parodontitidou a výrazným úbytkem kosti kolem zubů. „Zjistili jsme, že EGT postup (enhanced granulation tissue) vede oproti standardní otevřené kyretáži k zisku asi 1 mm klinického úponu, tedy ke statisticky významnému zlepšení v hojení a příbytku parodontálních tkání - kosti a dásně. Vzhledem k hloubce defektů 5-10 mm je i jeden milimetr výrazným rozdílem. Navíc, přítomnost granulační tkáně během hojení evidentně nijak neohrozila průběh léčby.“ doplnil lékař parodontologického oddělení Stomatologické kliniky FNUSA a LF MU Filip Hromčík. Zároveň za výzkumný tým dodal, že jde o přístup velice jednoduchý, snadno proveditelný a levný, oproti jiným možnostem regenerace parodontu.

Tabulka: Komponenty parodontu a jejich funkce

tags: #zubni #paradont #cement #kostni #alveol #vysvětlení

Oblíbené příspěvky:

• Dubový konferenční stolek: elegance a funkčnost
• Zjistěte více o polystyrenu Bachl EPS 70 F
• Průvodce designem soklových lišt: od dřeva po kov
• Informace o horkých obkladech na oči
• Průvodce výběrem dřevěné chatky z bazaru