PergolyArchitektura průmyslových staveb: Od rozdělení vědy a umění k purismu
Skoro až do 19. století lze o stavitelství hovořit jako o jediné výslednici dvou základních složek: Vědy (konstrukce, k níž můžeme mimo samozřejmé konstrukce technické přiřadit i ostatní znalosti praktické, jež tvoří pevný předpoklad pro dimenzování prostorů a tvoření půdorysných dispozic) a Umění (formy). Obě tyto složky jsou tak pevně semknuty, že je těžko hovořit o každé z nich zvlášť, podmiňují se vzájemně. Konstrukce podmiňuje sama sebou i formu a naopak zase zamýšlená forma podřizuje si, aniž by ji znásilňovala, konstrukci. Tvoří prostě nerozlučitelný celek. Nejen doba velkých stylů, antika, gotika, renesance (ač ony nejvíce), ale i doby stylově úpadkové, barok, rokoko, vyznačují se touto jednotností konstrukce i formy.
V 19. století se však tato výslednice rozkládá na dvě prvotní složky, rozlučuje se konstrukce s formou. Teoreticky úplně, prakticky ovšem umění zbyla nejnutnější konstruktivnost, pokud je nezbytná k provedení stavby - ale zásadně přestala být tvůrčím impulsem. Konstrukci představuje inženýr (vědec), umění architekt (umělec). Tento jev, až na několik výjimek, které potvrzují pravidlo, můžeme generalizovat. Sledujme důsledky, které vyplynuly z tohoto rozloučení vědy s uměním, separovanou činnost inženýrovu a architektovu.
Role inženýra a architekta v průmyslové architektuře
Inženýr - mathematik a regulátor života v továrně
Inženýr (mám na mysli inženýry, pokud se jejich činnost vztahuje k průmyslovým stavbám) rozkvětem průmyslu byl postaven před nové požadavky konstruktivní a věnuje jim cele svou práci. Postupuje výhradně prakticky bez zřetele na uměleckou stránku stavby. Je nucen pracovat krajně ekonomicky, jak mu praktický účel podniku diktuje. Vzdálen vůbec romantismu slova umění, osvojuje si jasnou, matematickou logiku průmyslu, které podřizuje své projekty továren, drah, nádraží, přístavišť, skladišť atd. Pevné sepjetí jeho práce se stále se rozvíjejícím průmyslem ho nutí nejen být stále na vrcholu doby, pokud se týče nových vymožeností konstruktivních, ale požaduje i znalosti v ostatních technických oborech, poněvadž všechny vynálezy v nich a vědecké pokroky mají stále velmi přímý vliv na jeho práci. Pracuje vlastně ruku v ruce s vynálezci všech oborů (vždyť často vynález podmínil zcela nový útvar továrny, uvažme jen vynález fotografie, kina, automobilu, aeroplánu atd.), strojními inženýry, elektrotechniky, chemiky atd. Prostě musí být stále na vrcholu moderní techniky - sám mathematikem železných, betonových konstrukcí - leč ještě více: mathematikem, regulujícím život v továrně, život nesmírného počtu pracovníků moderního průmyslu. Dispozice budovy je pro něho problémem matematickým. Smysl a účel jeho práce nepřipustil individuálních sklonů. Touha po individuální odlišnosti (která později, na konci století se stala kletbou architekta a dodnes ještě trvá) se u inženýra prostě ani vyskytnouti nemohla, poněvadž všeobecná užitečnost jeho práce stála vysoko nadosobním zájmem. Většina inženýrovy práce je anonymní (ponejvíce úřednická).
Architekt - umělec a jeho dilema
Všimněme si krátce druhého činitele ve stavitelství: architekta - umělce. Jeho činnost můžeme sledovat na soukromých vilách, činžovních domech a veřejných budovách. Někdy i tam, kde na inženýrskou stavbu byl kladen požadavek „umělecký“, bývá architekt přizván, aby ji dekoroval. Jestliže inženýr sleduje cíl čistě praktický, k němuž dochází takřka matematicky, architekt uvažuje projekt v prvé řadě jako čin umělecký a cílem jeho práce je vytvoření uměleckého díla. Užitečnost je spíše nemilou povinností, jíž nutno se částečně podřídit. Umělecká fantazie, odpoutaná od konstrukce, ho ovládá do té míry, že zapomíná, že budova, jíž byl pověřen projektovat, není zamýšlena jako důvod k vytvoření uměleckého díla, ale v první řadě jako přístřeší určité životní lidské funkci.
Jedině tak lze vysvětlit zmítání, jakému podléhá jeho umělecký názor a střídání hesel v krátkých poměrně intervalech. Podstata - prostor nedochází valné změny a všechna pozornost obrácena je ke 2 cm fasádní omítky, v nichž odehrávají se všechny umělecké „revoluce“. Páteř, kterou zde byla kdysi konstrukce, ztuhla a zakrněla. Architekt přestal být technikem, konstruktérem prostoru a jeho práce zůstala nedotčena technickým pokrokem, novými konstruktivními možnostmi, které už mezitím staly se inženýrovi, projektujícímu průmyslový podnik, běžnou věcí. Snad také proto, že soukromý život je vždy konečně nucen spokojit se danými prostory, ať už vyhovují či nikoliv, a technický pokrok není tu tak kategoricky vyžadován jako v průmyslové stavbě.
Čtěte také: hranice percentilu pro studium Architektury pozemních staveb na VUT
Důsledky rozdělení a zrod nového estetického vnímání
Přehlédneme-li blíže k výsledkům, jaké vzešly z rozloučení vědy a umění ve stavitelství, vidíme, že více utrpělo umění, které se zřeklo konstrukce, než konstrukce (inženýrství), jež se zřeklo umění. Leč možno dokonce říci, že toto rozloučení, které působilo dříve tak mnoho starostí estétům, s hrůzou chodícím kolem továren, honosících se nahou konstrukcí, mělo nečekaný výsledek. Počaly se totiž zvolna (sem tam v průmyslových stavbách) ukazovat nová, zajímavá seskupení hmot, později už i některé detailnější tvary, nad nimiž bylo se nutno pozastavit, jelikož estetický účinek těchto budov nebyl v jejich stavebním programu. Věci byla věnována menší pozornost a nazvána technickým krásnem, na rozdíl od krásna uměleckého, s nímž nemělo společných hodnotících měřítek. Leč časem rychle oněch tvarů přibývalo a stále formově čistších. Posléze (dnes) stanuli jsme ve světě nových forem, které se staly tvárnou řečí moderního života (alespoň jedné jeho složky, průmyslu), pro něž není přímé historické analogie v minulosti, poněvadž jsou plodem téhož ducha moderního člověka, který spojil celý svět drahami, telegrafy, telefony, éry, auty, rádiem. Jejich zrození se stalo mysticky tajemně ve výhni průmyslu, v dílnách vřících setrvačníků, svištění řemenů transmisí, tisíců otáček turbin a dynam - na desce inženýra, budujícího přístřeší strojů. Jejich původ je anonymní, jsou kolektivním dílem statisíců pracovníků v průmyslu.
Inženýr zprvu uchopil se věci jako problému čistě praktického (budovat přístřeší určité činnosti lidské) a bezděky počal u samotných pramenů, z nichž vyšlo vůbec stavitelství. Nezatížen akademickými požadavky a konvenčními předpoklady architektonického krásna, stanul prostě tváří v tvář životu, jehož potřebám musel svou práci podřídit a pro jehož stále se rozvíjející požadavky musel vynalézat nové konstrukce a budovat nové prostory. Tak vznikaly stavby průmyslové a poprvé stavby, které byly čistým produktem moderní doby, stavby, které celou svou podstatou odlišují dnešní stavitelství od minulosti - a jejich krása, tak odlišná od akademické konvenční krásy, je sesterská kráse dokonalého stroje.
Vliv průmyslové architektury na obytné a veřejné budovy
Připustit výlučnost staveb průmyslových jako produktu čistě technického nemůžeme od chvíle, kdy tvar a konfigurace jejich skupiny stávají se architekturou, k jejímuž rytmu nás váže estetický vztah. Jde o to vyvodit logické důsledky, jaké plynou z architektury staveb průmyslových pro stavby obytných a veřejných budov. Mám za to, že především nutno se zříci umění v tom smyslu, jak až podnes mu bylo rozuměno. Odsunout stranou zbytečné snahy o moderní formu, které odvádějí zbytečně od věcí mnohem důležitějších. Moderní architekt, jehož zřetel obrátí se zcela k praktické stránce věci, svede svůj zájem opět k podstatě architektury; k prostoru a k jeho novému řešení. Bylo již nesčetněkrát řečeno a ještě častěji opakováno, že architektura vychází zevnitř budovy.
Ale vidíme stále, jak tento tak samozřejmý princip architektury nachází nepatrně uskutečnění. Klasickým vzorem toho je práce převážné většiny moderních českých architektů, jak jsme ji měli možnost v době od převratu až podnes sledovat. V přímém odporu ke vkusu moderního člověka a jeho smyslu pro elegantní, hladkou, jemnou formu zrodil se ornament, jakýsi paskvil lidového ornamentu, který bez jakéhokoliv odůvodnění je nanesen na fasádu. Není přehnáno, řeknu-li, že komptoirista, který píše v kanceláři moderního obchodního domu na stroji, má v uzlu kravaty více vkusu než je ho v takové ornamentální fasádě.
Znalostí konstruktivních pozbyl moderní architekt přímého vztahu k novému materiálu, a proto jsme tak často svědky násilí, s jakým je materiál utvářen do forem jemu naprosto cizích. Základem ale bude obrátit všechen svůj zřetel k životu moderního člověka, sledovat jej, hledat jeho podstatu, postihnout jeho potřeby a hledět vše shrnout v půdorysu. Technický pokrok, který nám denně přináší nové věci, jichž možno v obytném domě použít, ani zdaleka nedochází uplatnění, a natož teprve, aby měl vliv na dispozice budovy a její architekturu. Umělecký individualismus je ovšem největší překážkou, která stojí v cestě moderní architektuře. Padne sám sebou ve chvíli, kdy architekt počne tvořit vskutku moderně a kdy zájem na dokonalosti jeho díla přeroste osobní ješitnost, která jej žene k odlišnosti. Vnější rys moderního života je snaha po určité uniformitě vnějšku a typovosti. Individualismus v oblékání byl by jistě věcí velmi směšnou. V architektuře není o nic méně směšný. Je jisto, že nové snahy v moderní architektuře povedou k formové askezi a ve prospěch revize půdorysu a vůbec prostoru, jemuž asi dostane se nového členění - které podmínní nový názor na architekturu.
Čtěte také: Architektura české renesance
Purismus a syntéza konstrukce s uměním
Důkazem je všeobecné hnutí, jemuž teoretického výrazu a zdůvodnění dostalo se od Francouzů Ozenfanta a Jeannereta (L'Esprit nouveau). Tato snaha po syntéze konstrukce s uměním (konstrukce, jak jsem ji označil na začátku článku), jež je dnes nazývána purismem, není snad lokálním jevem, ale je širokým spontánním hnutím v moderním umění. Po artistní avantgardě posledních předválečných let a po dekorativismu prvých let poválečných se odvrací zájem od povrchu stavby opět k jejímu niternému životu jako jedinému východisku k dalšímu vývoji. Stavby Kotěrovy, Behrensovy, Wrightovy, Perretovy, jichž prostory jsou spjaty matematickou logikou s moderním životem, přečkaly klidně bouři omítkové revoluce, a je na ně dnes právem poukazováno jako na klasické příklady dnešní architektury.
Význam výuky navrhování výrobních staveb
Podle sociologů žijeme v postindustriálním světě, struktura společnosti se změnila, těžiště ekonomik vyspělých zemí se přesouvá do terciární sféry. Výroba vzešlá z průmyslové revoluce, které vděčí Česká republika za to, že se může řadit mezi bohaté a rozvinuté státy, se nezadržitelně posunuje k východu. Má v této situaci vůbec smysl zabývat se na školách architektury výukou navrhování výrobních, tedy průmyslových a zemědělských staveb? Obklopujeme se stále větším množstvím výrobků, ať potřebných, či nepotřebných. Rozhodující pro jejich užívání začíná být jejich morální, nikoli fyzické stárnutí. Chceme platit za přidanou hodnotu, nikoli materiál. Země, které si to uvědomily a vědomě opustily materiálově a energeticky náročné tradiční výroby a přešly na inteligentní technologie a high-tech produkci, si své postavení ve světovém hospodářství nebývale upevnily. Automobilový, letecký, kosmický, výpočetní, komunikační a bohužel také zbrojní průmysl dnes rozhodují o úspěchu. I naše makroekonomické statistiky ujišťují o tom, že národní hospodářství České republiky a tedy náš blahobyt se v rozhodující míře odvozuje od výsledků průmyslu. Zemědělství se dnes posunulo od prostého zajištění obživy obyvatel k udržování kulturní krajiny a ekologické rovnováhy. Absolventi škol architektury budou s největší pravděpodobností zaměstnáni v malých projekčních kancelářích, které musí zvládnout všechny stavební druhy. Proto se pokoušíme alespoň o malý krůček posunout navrhování průmyslových a zemědělských staveb. Jsme totiž přesvědčeni, že výrobní struktury primárně vycházející ze soudobých technologií se v návrhu řídí specifickou metodikou v úrovni funkčních systémů města, výrobní jednotky, objektu i jeho vnitřního prostředí. Ta se liší od ostatních stavebních druhů a studenti by s ní měli být seznámeni.
Moderní přístup k architektuře a odmítnutí přenosu forem
K moderní architektuře vede jen jedna cesta, analogická té, po níž došel inženýr ke krásným formám v průmyslových stavbách - podřídit svou práci zcela účelu - upustit od usilovného hledání umělecké formy a není paradoxní říci, že jedině tehdy, nebude-li hledána - bude nalezena. Analogie mezi stavbou průmyslovou a soukromým domem není myšlena v tom smyslu, v němž tvořeny jsou už opět některé moderní výstřelky mašinistických teorií, a nutno zásadně odmítnout přenášení forem (třeba tak krásných a moderních), které se zrodily v průmyslu, do architektury staveb obytných. Neboť je to opět vnucování cizorodých forem, a je stejně špatné pokrývat fasádu domu formami, převzatými z prostředí, v němž jedině nalézaly svého účelného zdůvodnění, a učinit z nich dekorativní prvky - jako je špatné eklektické přejímání forem ze slohů historických.
Čtěte také: trendy v moderní architektuře a velkoformátové dlažby
tags: #architektura #prumyslovych #staveb
