Baroko: Klíčové znaky a vývoj architektury

Koncem 16. století se v Itálii zrodil nový umělecký sloh zvaný baroko. Ten se začal postupně šířit po Evropě, aby v druhé polovině 17. století převzal vládu nad dřívější renesancí. Původní význam slova baroko měl pejorativní nádech - portugalské slovo "barocco" či španělské "barueco" znamená nepravidelně tvarovanou perlu. Termín baroko jako označení uměleckého slohu se začal užívat až později v 18. století. Baroko bylo politicky spojeno s procesem protireformace a s budováním panovnického absolutismu ve většině Evropy. Architektura získala opět významné místo, právě ona se měla stát hlavním nástrojem ideologického nátlaku církve. Typickými znaky baroka je okázalost, velkolepost, bohatství forem, dramatičnost, pohyb a energie. Důraz se dává na kontrasty, hru světel a stínů. V baroku rozlišujeme radikální baroko a klasicizující baroko.

Charakteristické rysy barokní architektury

Barokní sloh vznikl koncem 16. století v Itálii a do ostatních evropských zemí, kde měla převládající vliv katolická církev, se rozšířil v průběhu 17. a 18. století. Bylo to především do Španělska, Portugalska, Rakouska, Polska a do Čech. Pochází pravděpodobně z portugalského názvu „barocco“ = perla nepravidelného tvaru. Evropské stavitelství ovládalo skoro 200 let. Je téměř ve všem pravý opak renesančních stavitelských zásad. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychy a okázalostí. Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy.

Baroko, jako honosný umělecký sloh, bylo využíváno především k obnovení moci katolické církve, proto se uplatnilo ve všech uměleckých směrech a nejnápadněji se projevovalo v architektuře. Narozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, rozvíjelo prostor do hloubky, díky čemuž je tak dynamické; klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary, obrysy nejasně rýsující se v polostínu. Půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips. Častým architektonickým prvkem baroka je také kupole. Barokní stavby bývají masivní, monumentální a symetrické. Průčelí bylo zdobeno pilíři, polosloupy (pilastry), sochami v nadživotní velikosti (andílci, atlanti podpírající balkony a okna).

Hojně se užívalo zlata a nepravých barevných mramorů - tzv. scaglioly, časté bylo zlacení a štukatérská výzdoba. Vnější dekorativní prvky často zakrývaly konstrukci staveb a představovaly před stavbu jakoby honosnou architektonickou kulisu. Centrální půdorysy byly zaklenuty kupolemi - nejčastěji byl jejich základem stlačený oblouk, který dostal prostor do pohybu. Byly zdobeny freskami, které byly komponovány jako perspektivní pohledy do nadoblačné výšky.

Počátky baroka v Itálii a jeho šíření

Zárodky nového slohu můžeme najít už na počátku 16. století dokonce už u Michelangela, když připustíme, že pro baroko je typické hromadění tvarů a jejich deformace. Pak je nutno uznat, že Michelangelo a jeho žáci položili základy novému umění, na které Bernini a Borromini už jen navázali. Důkazem je například Michelangelův návrh průčelí florentského kostela San Lorenzo a schodiště tamější knihovny, jejichž zdobné prvky (masky, konzoly, medailony, girlandy) jsou příznačné pro baroko a inspirovaly umělce 17. století. Totéž se dá říci i o Michelangelových žácích, jako je například bezprostřední Michelangelův následovník Giacomo della Porta. Ten navrhl průčelí římského kostela Il Gesú, který se stal vzorem pro mnohé kostely budované v 17. století nejen v Itálii, ale i v jiných katolických zemích, a je považován za první výtvor barokní architektury.

Čtěte také: Jak se baroko potkává s digitálními technologiemi v moderních obkladech

Jako první z italských měst podlehl barokní architektuře Řím. V díle generace, která zde nastoupila v 17. století, se začaly barokní prvky slučovat do jednoty a řádu, který nesl všechny znaky tvořícího se slohu. Vedoucím architektem této generace byl Carlo Maderna. Byl pověřen dostavbou chrámu sv. Petra ve Vatikánu ve chvíli, kdy se rozhodovalo, má-li chrám zůstat centrální stavbou, jak ji navrhl Michelangelo, nebo zda-li má být chrám proměněn přístavbou lodi v chrám typu podélného. Znamenalo to konečný rozchod s renesanční myšlenkou, když se rozhodlo pro přístavbu trojlodí s bočními loděmi, a vítězství, když bylo použito tohoto typu jako reprezentačního chrámového barokního prostoru při budování prvního římského jezuitského kostela ve 2. čtvrtině 17. století.

Významní italští architekti

Gian Lorenzo Bernini (1598-1680)

Bernini byl architekt a sochař, v jehož díle se posunul vývoj barokní architektury směrem k dynamice jako k základnímu principu. Bernini provedl úpravu Svatopetrského náměstí, což byl jeden z nejlepších urbanistických výtvorů všech dob. Chrám prodlužují dvě sbíhavé kolonády, jež využívají perspektivního klamu a opticky přibližují průčelí. Na ně navazují dvě půlkruhové kolonády kolem elipsovitého náměstí (sloupořadí o čtyřech řadách s 284 toskánskými sloupy má symbolizovat otevřenou náruč církve). V interiéru chrámu vytvořil Bernini 28m vysoký bronzový tabernákl nad hrobem sv. Petra ze čtyř tordovaných sloupů nesoucích baldachýn (použití tordovaných tj. kroucených sloupů poprvé v baroku, později typické zejména pro jezuitské stavby, bronz pro baldachýn byl získán přetavením bronzu ze střechy předsíně římského Panteonu). V oltáři s Petrovým stolcem (trůnem sv. Petra) realizoval relikviář, který je považován za jedno z nejvelkolepějších uměleckých děl baroka. Bernini šel v Michelangelových stopách a přehodnotil i palácový typ. Jeho reformní myšlenka vyvrcholila v projektu přestavby pařížského Louvru, který ale nebyl nakonec proveden.

Francesco Borromini (1599-1667)

Borromini byl Berniniho žák a spolupracovník, průkopník radikální iluzionistické architektury. Navrhoval složité kompozice kostelů, vytvářel vnitřní prostory průnikem stereometrických těles, navrhoval konvexně a konkávně zvlněné fasády. Jeho kostely jsou dost složité a originální, bez jakékoliv stopy vlivu antiky nebo renesance, byly proto ve své době považovány za vrchol výstřednosti. Kostel a klášter San Carlo alle Quattro Fontane - považovaný za jednu z nejsložitějších, ale i nejdynamičtějších staveb 17. století. Mezi další Borrominiho díla patří například kostelík, nebo vlastně kaple Sant`Ivo della Sapienza, která se nalézá na konci arkádového nádvoří, zřízeného uvnitř budovy římské univerzity.

Guarino Guarini (1624-1683)

Guarini navrhoval ještě složitější kompozice než Borromini. V Turíně v 2. polovině 17. století vybudoval Palazzo Carignano, kostel San Lorenzo a v dómu dostavěl kapli Santa Sindone. Guarini patřil ke generaci, která vystřídala slavné barokní architekty. Studoval v Římě - zejména díla Francesca Borrominiho -, ale byl vynalézavý a nápaditý a jeho stavby překonaly, pokud jde o složitost dispozice, architekturu Borrominiho.

Baroko v Čechách

Po porážce českých stavů na Bílé hoře nastoupila u nás feudální reakce a násilná katolizace země. Došlo k majetkovým přesunům (popravy a konfiskace majetku českých pánů, odchod většiny inteligence do zahraničí). Válku provázely epidemie, takže na jejím konci měly České země jen asi třetinu původního počtu obyvatel, zničená města i pole. Téměř okamžitě po bitvě na Bílé hoře začalo i násilné poněmčování. Světská architektura nabyla velkoleposti i pestrosti. Hlavním stavebním typem byl sice šlechtický zámek s otevřeným dvorem (tzv. cour d´honneur). Hlavním přínosem bylo prohloubení renesančních tendencí v zapojení architektury do přírody.

Čtěte také: Zakládání staveb: Nové normy a technologie

Období českého baroka

• Raný barok (1620-1690/1700): Postupné vymaňování z renesančního manýrismu a zavádění barokních prvků. Tvorba převážně cizích stavitelů, jako např. F. Caratti, D. Orsi, C. Lurago.
• Vrcholný barok (1690/1700-1740): Vytvoření originální podoby českého baroka, převaha staveb v duchu dynamického (radikálního) baroka, náznaky barokního klasicismu a barokního dualismu. Závěrečnou fází této doby je tzv. velký barok (1715-1740/50). Barokní stavby byly tvořeny hlavně domácími či zdomácnělými architekty. Originální podoba českého baroka - české umění se dostalo do popředí evropské umělecké tvorby.
• Pozdní barok, rokoko: Ustoupila monumentalita, honosnost a dynamičnost staveb. Uplatňovalo se spíše drobné měřítko, klidná modelace stěn a hlavně bohatá a drobná dekorace s výrazným uplatněním štukového dekoru.

Typy staveb v českém baroku

V českém baroku můžeme rozdělit stavby na sakrální a profánní.

Sakrální stavby

• Jezuitské koleje, kláštery, kostely, poutní místa, lorety (podle tzv. svatých chýší).
• Chrámy zejména podle vzoru Il Gesú (1 loď, boční kaple, krátká příčná loď, tribuny) - př. v Praze - chrám P. Marie Vítězné na Malé Straně, křižovnický kostel sv. Františka na Křižovnickém náměstí, dále chrám P. Marie Pod Řetězem.
• Do organismu tehdejší Prahy ani jiných českých a moravských měst nezapadaly obrovské jezuitské koleje. Klementinum na Starém Městě pražském, založené 1556, bylo v baroku upraveno podle plánů Domenica Orsiho a Carla Luragha. Je to nejstarší česká jezuitská kolej a vedle Hradu nejrozsáhlejší pražská budova. Součástí jsou i barokní kostel sv. Salvátora a kostel sv. Klimenta.
• Na Karlově náměstí byla postavena Novoměstská jezuitská kolej s kostelem sv. Ignáce a na Malostranském náměstí Malostranská jezuitská kolej.
• Další stavbou byla Loreta v Praze na Hradčanech - autorem jádra Lorety, tzv. svaté chýše byl Orsi, autorem kaple Narození Páně a postranních kaplí byl Kryštof Dienzenhofer, představená průčelní budova s věží byla až dílem K. I. Dienzenhofera (pozdně barokní prvky). V Loretě v kostele: oltářní obraz P. Brandla Stigmatizace sv. Františka, freska V. V. Reinera Všichni svatí.

Profánní stavby

• Hlavně paláce a zámky s rozsáhlými parky (zahradami).
• Valdštejnský palác v Praze na Malé Straně z let 1624-1630 je nejrozsáhlejším pražským palácem (na místě 28 domů a 3 zahrad).
• Skvělou stavbou je biskupská rezidence v Kroměříži s květnou zahradou a kolonádou - architekt Baltazar Fontana, 2. pol. 17. stol.
• Baroko obohatilo i stavbu zámku - zámek v Tróji v Praze, zámek v Duchcově.
• Na přelomu 17. a 18. století postavil M. A. Canevalle zámek v Jaroměřicích nad Rokytkou se zámeckým kostelem, kostel sv. Jiljí v Milevsku.
• Matheyův typ zámku byl na Moravě rozpracován v zámcích ve Slavkově a v Buchlovicích.

Významní čeští a zdomácnělí architekti

Působili zde G. B. Mathey koncem 17. stol., J. B. Fischer z Erlachu, J. L. Hildebrandt, Dienzenhoferové - významný rod architektů. G. Santini Aichl - vytvořil barokní gotiku, která nemá nikde na světě obdoby. Mezi nejznámější barokní stavitele u nás patří otec a syn Dientzenhoferové - otec Kryštof (chrám sv. Mikuláše na Malé Straně) a syn Kilián Ignác (dostavba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, přestavba kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, Michnův letohrádek později zvaný Vila Amerika, kostel sv. Mikuláše v Karlových Varech a mnohé další) či Jan Blažej Santini-Aichel (poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory). Dalším známým barokním stavitelem na našem území byl Carlo Lurago, který začal stavět Klementinum. Z českých architektů jmenujme například Františka Maxmiliána Kaňku, který dokončoval Klementinum a Černínský palác.

Kryštof Dientzenhofer (1655-1722)

Z jeho díla lze zmínit kostel sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Je rozvedením typu Il Gesú - podélný chrámový prostor má boční kaple, nad nimiž jsou empory a složitá klenba. Průčelí, členěné sloupy, pilastry a římsami je typické několikanásobně zvlněnými liniemi. Dalšími jeho díly jsou: zámecká kaple ve Smiřicích - hl. oltář s obrazem P. Brandla sv. František Xaverský, kláštery v Břevnově, v Obořišti.

Kilián Ignác Dientzenhofer (1689-1751)

Zpočátku tvořil v duchu dynamického baroka (vliv školení u Hildebrandta), po r. 1730 se začal více přiklánět k baroknímu klasicismu a bohaté dekoraci v duchu rokoka (vliv návštěvy Paříže). Na mnoha stavbách rysy obou směrů spojoval v tzv. barokní dualismus (dynamika vnitřního prostoru x klid vnější fasády). K prvním pracím ještě střídmějšího rázu patří jedna z jeho mála světských staveb - letohrádek Amerika v Praze na Novém Městě. Dynamikou vnitřního prostoru a klidem vnější fasády dosahuje kontrastu u kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech a u kostela sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech (oba jsou příkladem barokního dualismu). Dalšími jeho díly jsou např.:

1. Centrály s kruhovým nebo osmibokým ústředním prostorem rozšířeným do čtyř ramen - sv. Mikuláš na Starém Městě pražském, r. 1735, sv. Jan Nepomucký v Praze na Hradčanech - začal jeho otec, on pokračoval podle vlastních plánů, je to jeho první církevní stavba, Nicov u Klatov, Dobrá Voda u Českých Budějovic - P. Marie Bolestné, sv. Jan Na Skalce - v průčelí dvě úhlopříčně postavené věže.
2. Kostely broumovského panství, jednoprostorové s bočními kaplemi ale bez empor, oválného nebo protáhlého půdorysu (kol. 1730) - sv. Markéta v Břevnově, sv. Mikuláš ve Vratislavi.

Ke světským stavbám Dienzenhoferovy vrcholné tvorby patří Sylva-Tarrouccovský palác v Praze Na Příkopě (s rokokovou dekorací A. Luragha) a Invalidovna v Praze-Karlíně, kde však byla uskutečněna pouze malá část jeho stavebních záměrů. V závěru jeho tvorby měly stavby klasicistické tvary, ale dostávaly rokokovou výzdobu (kostel sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě).

Čtěte také: Zjistěte vše o suchých stavbách

Jan Blažej Santini Aichl (1677-1723)

Autor přestaveb gotických památek a tvůrce originální české barokní gotiky, jejímž charakteristickým rysem je spojení myšlenek dynamického baroka s gotickým tvaroslovím a konstrukcí (užití žebrové klenby, hrotitého oblouku, fiál atd.). Nejvýznamnějšími přestavbami jsou klášterní kostely - kostel P. Marie v Kladrubech u Stříbra okres Tachov (pův. románská bazilika, přestavba je vrcholem barokní gotiky), dále v Sedlci u Kutné Hory, Třebíči, Želivi. Ojedinělou novostavbou ve stylu barokní gotiky je kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (UNESCO). Vytvořil také nový typ poutního kostela - kostel Narození P. Marie ve Křtinách a snad i kostel P. Marie na Bílé hoře (projektoval ho) i nový typ zámku - Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou (projekt Santini Aichl, vystavěl F. M. Kaňka). Na svých stavbách často spolupracoval s M. Braunem, V. V. Reinerem a P. Brandlem (v kostele sv. Klimenta jsou sochy M. Brauna, celá galerie, morový výjev nad oltářním obrazem sv. Ignáce). Snad byl také autorem projektu kostela sv. Markéty v Břevnově. V době velkého baroka byla také postavena radnice v Českých Budějovicích a lovecký zámeček Ohrada v Hluboké nad Vltavou. Zbarokizovány byly kláštery v Praze na Strahově, v Doksanech, ve Velehradě.

Selské baroko

Baroko ovlivnilo také český venkov. Tzv. selské baroko - zejména jihočeské výstavné statky, jejichž střed tvoří velká ozdobná brána v širokém průčelí, s barokním štítem, zdobené bohatou štukovou výzdobou, převzatou mnohdy z lidových motivů - typ udržující se až hluboko do 19. století.

tags: #baroko #znaky #staveb

Oblíbené příspěvky:

• Přečtěte si o dlažbě Tango Oranžová
• odolná vinylová podlaha s dekorem kamene
• Bezpečnostní aspekty plastových obalů
• Presto Tmel ve spreji: Váš pomocník pro dokonalé výsledky
• Jak správně položit dlažbu na cementovou maltu