Beton z Polska blízko Králík: Informace o opevnění a Králickém Sněžníku

Touha po bezpečí jde s lidstvem od počátku. Nejrozmanitější překážky sloužily k ochránění sebe, své rodiny, svého majetku.

Historie a koncepce československého opevnění

Rok 1933 přinesl zlomové události. Hitler se netajil tím, že nebude zastáncem mírumilovné politiky. Obavy se ukázaly jako oprávněné, když Německo 14. zavedlo všeobecnou brannou povinnost a začalo upravovat armádu. Po první světové válce Těšínsko připadlo ČSR, nicméně se stále ozývaly hlasy, hlavně polských obyvatel Těšínska, o připojení území k Polsku.

Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zejména ta z první světové války, byly zastaralé a nepraktické. Zásobování rovněž znamenalo vážné problémy. „Zelenou“ proto dostala výstavba stálých pevnostních objektů. Ministerstvo národní obrany 20. zřídilo orgány - Ředitelství opevňovacích prací (ROP) a Radu pro opevňování (RO) - které řídily a kontrolovaly práce.

Vznikly hned tři koncepce. První plán byl schválen 12. s vybudováním pouze těžkého opevnění a byl rozdělen do pěti fází. Třetí plán se stal plánem konečným a byl schválen 7. listopadu 1937. Měl být realizován ve čtyřech etapách a počítal s výstavbou 1 277 objektů těžkého a 15 463 lehkého opevnění různých kalibrů.

Armádní velitelství se obrátilo s prosbou o pomoc na Francii, ta vyhověla. Československo se stalo hostitelem francouzských důstojníků Forceville a podplukovníka Henriho Drecqa. Oba pobyty byly prospěšné, leč krátké. Objekty se velice blíží francouzským stavbám, např. menší počet zbraní, menší půdorys, dvě patra. Opevnění bylo rozděleno na těžké a lehké.

Čtěte také: Pohledový beton a bednění

Těžké opevnění

Objekty těžkého opevnění můžeme najít pod označením sruby. Pro jejich vybudování bylo mnoho podmínek, například bylo nutné brát ohled na terén, kde se má srub nacházet, a také na jeho prostupnost. První betonáž proběhla 12. Těžké opevnění se vyznačuje svojí mohutností a stavělo se na nejohroženějších místech hranic ČSR. Každý srub měl svoje označení a krycí jméno, například K-S 14 U Cihelny.

Někdy nebyl terén přístupný, a tak se postavily dva sruby, které ale plnily funkci jednoho, např. MJ-S 29a Mikulov západ a MJ-S 29b Mikulov východ. Index „a“ znamenal také vchodový objekt, např. označení pro vchodový objekt tvrze Hůrka v Králíkách. Určitou kategorii tvoří sruby na Liberecku, které ve svém označení kód uzávěru, např. vůči nepřátelské palbě. Jiné dělení bylo na sruby velkého typu, tzv. „Římany“, a sruby malého typu, tzv. „Araby“. „Araby“ se stavěly v odolnostech 1 a 2 tam, kde byla dobrá průchodnost a nižší riziko útoku.

Síla stěn a stropu u těžkého opevnění

OdolnostSíla stěn (mm)Síla stropu (mm)
I1000750
II12501000
III15001250
IV17501500

Pevnostní objekty se od sebe také odlišovaly počtem pater. Většina pevností byla dvoupatrová, s horním patrem nad zemí a dolním pod zemí. Výjimku tvořily jednopatrové sruby, kde bylo nutné hlouběji zapustit stěny do země. Charakteristickým znakem těžkého opevnění je diamantový příkop, který odváděl prázdné nábojnice z prostoru před střílnami.

Pěchotní sruby

Pěchotní sruby tvořily základ v linii. Pevnosti byly většinou dvoupatrové a na výšku měly téměř 8 metrů. V horním patře se nacházely zvony, jejichž nejdůležitější úloha spočívala v řízení palby hlavních zbraní. V dolním patře se nacházely sklady zásob potravin, toalety a umývárny. Zbraně byly ve srubu rozmístěny tak, aby byly schopny flankovací (boční) palby a primárně nesloužily k obraně sebe samých, ale svých sousedů.

Izolované dělostřelecké sruby

Izolované dělostřelecké sruby byly velice mohutné a počítalo se s trojpatrovými objekty. Tyto sruby se stavěly v odolnosti I nebo II, aby doplňovaly palbu pěchotních srubů v místech s menším ohrožením. Hlavními zbraněmi se staly tři 10cm houfnice vzor 38, doplněné lehkými kulomety ve zvonech a ve střílnách pod betonem.

Čtěte také: Jídelní stůl MDF beton: Co zvážit?

Minometné sruby

Minometné sruby pokrývaly hluchá místa, která dělostřelecké sruby nepokryly. Byly budovány pouze v odolnosti I na skrytých místech. Osazeny byly dvěma 9cm minomety v sousedících střílnách v horním patře. Minometné sruby měly také velitelskou místnost a velké kovové nádrže na vodu s dieselagregátem. Kvůli problémům s vývojem minometné věže byly plány zjednodušeny, a uvažovalo se i o variantách mimo Jeseníky, zejména na jižní Moravě.

Dělostřelecké tvrze

Dělostřelecké tvrze tvořily samostatný celek, obklopený souvislým pásmem překážek. Byly strategicky umístěny pro obranu hranic a mohly vést přímou i doplňující boční palbu. Mezi dokončené patřily tvrze Hanička, Adam, Bouda (vystavěna místo tvrze Bartošovice), Hůrka (vystavěna místo tvrze Maliník) a Smolkov. Skutina, Šibenice a Bábi zůstaly pouze rozestavěny. Tvrze se skládaly z povrchové a podzemní části, propojené rozsáhlou sítí chodeb. Osádka tvrze se lišila podle typu objektu. K dispozici měly 1-5 pěchotních srubů, 1-2 dělostřelecké, 1 (výjimečně 2) minometné a 1 vchodový objekt. Na rozdíl od izolovaných srubů neměly zvonové šachty.

Vchodový objekt

Ke každé tvrzi patřil vchodový objekt, sloužící k zásobování potravinami i municí. Byly budovány na krytých místech v uctivé vzdálenosti od bojů. Mohly však být také napadeny a byly chráněny ocelovými mřížovými a pancéřovými spouštěcími vraty. Vchodový objekt se skládal ze dvou pater, kde se nacházely kanceláře, střelecké místnosti a kontrolní stanoviště. Přístup do podzemí zajišťovaly rovné nebo šikmé galerie či výtahové šachty. Ve vchodovém objektu se také nacházela elektrárna, čistička vzduchu a nádrže na vodu.

Dělostřelecká otočná věž

Dělostřelecká otočná věž byla jedním z nejdůležitějších prvků tvrzí. Byla navržena k obraně nejbližšího okolí linie a měla být vystavena na zvýšeném místě, aby čelila nejničivější nepřátelské palbě. Skládala se z pancéřové kopule z chrom-nikl-molybdenové oceli a železobetonového objektu. Otáčení, vysouvání a zasouvání věže bylo prováděno pomocí elektromotorů. Základní výzbrojí se stala dvojice 10cm houfnic vzor 38, doplněná těžkým kulometem ve stropě objektu a pozorovacím zvonem. Věže se však do objektů nikdy nedostaly, protože bylo hotovo pouze 70 % a stavba byla finančně a časově náročná.

Lehké opevnění

Lehké opevnění se budovalo tam, kde se nepředpokládal útok silnými bojovými prostředky. I zde existovaly standardizované šablony, ale také objekty, které se od ostatních lišily. V československém opevnění bylo používáno 6 variant odolnosti, z nichž čtyři stupně (I-IV) byly převzaty od francouzské Maginotovy linie a dva stupně (1 a 2) byly dodatečně zřízeny pro naše podmínky. Toto dělení platilo pro všechny druhy objektů těžkého opevnění.

Čtěte také: Beton Brož: Alternativa k pravému dřevu

Lehké opevnění vzor 36

Pevnůstky vzor 36 se označovaly písmeny A, B, C, D, E a F. Objekty se od sebe nelišily příliš. Typ A měl jednu střílnu a odolný strop. Typ C měl tři střílny a stejnou odolnost jako B. Typ D a F měly jednu střílnu. Pozorovací zařízení chybělo. Pevnůstky postrádaly ventilační zařízení, a při střelbě hrozilo znečištění vzduchu. K dispozici měly těžké kulomety vzor 24, popř. lehké kulomety vzor 26. Stolky pro zbraně byly nestabilní. Celkově pevnůstky vzor 36 měly více nevýhod než výhod, proto se hledala náhrada.

Lehké opevnění vzor 37 („Řopíky“)

Lehké opevnění vzor 37 bylo významným pokrokem oproti vzoru 36. Název pochází ze zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). Nejvýznamnější odlišnost se ukázala v řešení paleb, kde se pevnůstky vzájemně chránily. Byly odolnější a měly menší střílny. Stejně jako vzor 36 měly i nové pevnůstky svoje malé odlišnosti a dělily se na typy A, B, C, D, E a později ještě také F, G, H a K. Typ A byl nejrozšířenější a byl schopen vést palbu dvěma směry. Vchod do objektu byl jištěn ochrannou střílnou a mřížovými a plechovými dvířky. Pevnůstky byly vybaveny ventilačním zařízením. Tyto objekty byly velmi soběstačné a odolné. Každý objekt se betonoval najednou a beton procházel přísnou kontrolou tvrdosti. Na střeše byly „prasečí ocásky“ pro uchycení maskovacích sítí a ostnatého drátu. Vybaveny byly lehkým kulometem vzor 26 a těžkým kulometem vzor 37 a periskopem.

Typy „Řopíků“

  • Typ A: Nejrozšířenější, schopný vést palbu dvěma směry. Měl i své obměny, například se zalamováním vstupní chodbičky.
  • Typ B: Byly zasazeny do terénu a neměly čelní střílnu. Rozdělovaly se na typ B1 a B2 podle umístění boční střílny.
  • Typ C: Měl pouze jednu střílnu a kontroloval hluchá místa. Označovaly se C1 nebo C2 podle zalomení vstupní chodbičky. Neměly žádná vrata ani dveře.
  • Typ D: Byl vlastně typ A ochuzený o jednu střílnu. Rozdělovaly se na D1 a D2 v závislosti na umístění střílny.
  • Typ E: Vedl palbu čelní.
  • Typ K: Byly různé varianty, například K1 vedl čelní palbu vlevo, K3 vedl čelní palbu vpravo a K4 vlevo.

Překážky

Překážky se dělily na objektové, které byly nedílnou součástí srubu, a intervalové, které se táhly v linii od jednoho objektu k druhému. Největší úspěch měl železobetonový ježek, který byl účinný proti tankům. Hledala se však i jiná řešení, například protitankový příkop. Jiná situace panovala ve sféře lehkých překážek, které se vyskytovaly nejčastěji v pěti řadách a byly mezi sebou spojeny ostnatým drátem.

Používaly se také kombinované překážky z ocelových sloupů a betonových rozsocháčů. Kromě liniových překážek se používaly i zátarasy na silnicích, které se velice snadno mohly uzavřít. Důležitou funkci v obraně důležitých komunikací měly i stromy vysázené podél cest a minová pole.

Organizace obrany

Na nejpřednější příčce stála Nejvyšší rada obrany státu. Tímto zásahem spatřila světlo světa Stráž obrany státu, spojením četnictva, státní policie a finanční stráže 23. Byla organizací, která kontrolovala dodržování státní a celní hranice, podílela se na udržování pořádku a bezpečnosti a pomáhala celní správě. Ministerstvo národní obrany zastávalo svědomitě svoji funkci. Jednou z jeho orgánů byla Rada pro opevňování, která se starala o zajištění materiálu a osob pro stavby.

Ředitelství opevňovacích prací zakládalo Ženijní skupinová velitelství (ZSV), která odpovídala za stavbu pevností. Jejich působnost se promítla i do jejich názvu, např. ZSV Králíky. K boji proti špionáži byly vytvořeny pěší pluky strážní jednotky. Strážní prapor se dělil na čtyři roty, z nichž každá se starala o určité území. Králická oblast se nachází na severní hranici Čech a Moravy. Tato oblast byla velice důležitá, protože strategicky se dělila na dvě části, aby se Československo mohlo bránit i proti útoku z Polska. Jako každá oblast mělo i Králicko své Ženijní skupinové velitelství. 26. vzniklo ZSV III Králíky pod velením Ing. Bláhy. Došlo ke stavbě pevnostních objektů, plány byly dalekosáhlé.

Králický Sněžník a jeho historie

Název Králický Sněžník nese jednak třetí nejvyšší pohoří v Česku a jednak jeho nejvyšší bod s nadmořskou výškou 1423 metrů. Pohoří se táhne v délce asi 16 km od města Králíky po Kladské sedlo. Větší část hornatiny leží v nyní polském Kladsku, kde je nazývána Masyw Śnieżnika. Pohoří Králický Sněžník tvoří hraniční hřeben mezi Orlickými a Rychlebskými horami. Na západě ho od Orlických hor odděluje sníženina, kterou prochází železniční trať Lichkov-Międzylesie. Od Rychlebských hor ho pak odděluje Kladské sedlo. Pohoří je tvořeno zejména rulami a svory, v menší míře se zde vyskytují krystalické vápence a dolomity, amfibolity a břidlice.

V masivu Králického Sněžníku se nachází celkem 15 vrcholů, které převyšují tisícimetrovou výšku. Sněhová pokrývka vydrží na vrcholu až osm měsíců v roce. První zmínky o hospodářském využití Králického Sněžníku sahají do roku 1809. Tehdy majitel vesnice Wölfelsgrund (nyní polsky Międzygórze), hrabě Wilhelm von Magnis, vybudoval obory a pastýřské salaše. Později v roce 1838 koupila vesnici nizozemská a pruská princezna Marianna Vilemína Frederika Luisa Šarlota, v Polsku známá jako Marianna Oranžská. Na její přání zde v roce 1869 vybudoval švýcarský horal Michael Aegerter horskou chatu ve švýcarském stylu zvanou Schweizerei am Schneeberg. V roce 1871 byla vybudována přístupová cesta k chatě a tak tehdy vzniklo nynější Schronisko „Na Śnieżniku“, nejstarší horská chata v Polsku. Dnes kromě občerstvení nabízí ubytování při celkové kapacitě 58 lůžek.

Rozhledna na Králickém Sněžníku

Na vrcholu Králického Sněžníku od roku 1899 stála rozhledna, nazývaná Kaiser-Wilhelm-Turm nebo Glatzer Schneebergturm. Projekt na výstavbu věže navrhl architekt Felix Henry z dnešní Wrocławi. Vyhlídková věž byla navržena jako dvojvěž, připomínající architekturu středověkých staveb. Slavnostní otevření věže proběhlo dne 9. července roku 1899. Nižší 17metrová válcová věž měla tři patra a na jejím vrcholu se nacházela kruhová vyhlídková terasa. Vyšší válcová věž se skládala z šesti pater, dosahovala výšky asi 33,5 m a na jejím vrcholu byla rovněž kruhová vyhlídková terasa. Na úpatí obou věží se nacházela dřevěná horská chata s verandou, která byla do této podoby přestavěna v roce 1906.

Po druhé světové válce se věž ocitla na polské straně hranice. Pro nedostatek finančních prostředků na opravy bylo v roce 1973 rozhodnuto věž strhnout. Samotná demolice proběhla 11. října 1973. V současnosti zde spatříme pouze ruiny v podobě hromady suti s informační deskou. Asi 200 m pod vrcholem se nachází Trojmezní kámen, zvaný také Historický trojmezník, který označuje historické trojmezí Českého království, Moravského markrabství a Kladského hrabství. Pod vrcholem na české straně stávala také tzv. Liechtensteinova chata, která byla postavena v roce 1912, ale i ta byla zbořena začátkem 70. let 20. století. Dochovaly se jen její základy. Poblíž těchto základů stojí od roku 1932 žulová skulptura Slůněte, která se stala symbolem celé oblasti Králického Sněžníku.

Ve výši 1380 m n. m. je tu pramen řeky Moravy. Ten se nachází v upravené, z kamení zděné a kryté studánce umístěné ve svahu Králického Sněžníku. Řeka Morava protíná území, kterému dala jméno, od severozápadu k jihovýchodu a od soutoku s Dyjí tvoří slovensko-rakouskou hranici. U Bratislavy pod hradem Devín se vlévá do Dunaje.

Nová polská rozhledna na Sněžníku

V současnosti na vrcholu Králického Sněžníku opět stojí rozhledna. Stojí na polské straně a investorem její stavby bylo polské město Stronie Śląskie. Nazývá se proto Wieża widokowa na Śnieżniku. Budování vyhlídkové věže začalo v roce 2020 na místě vzdáleném jen 12 metrů od ruin někdejší německé rozhledny. Stavba 34 metrů vysoké věže trvala tři letní sezóny. Slavnostní otevření stavby proběhlo dne 26. září 2022. Rozhledna je od té doby volně přístupná a poskytuje za příznivého počasí krásný kruhový rozhled do českého i polského vnitrozemí.

Otevření polské rozhledny bylo na české straně přijato rozporuplně. Část turistů ji považovala za zbytečnou, protože bezlesý vrchol Králického Sněžníku poskytuje výhled sám o sobě. Závažnější byly výhrady ekologických organizací, které poukazovaly na nevratné poškození přírody při použití těžké techniky v přírodní rezervaci. Aktivisté v předchozích dvou letech upozorňovali na porušování podmínek ochrany přírody při výstavbě rozhledny. Investor dostal i několik pokut za porušení pravidel. Rozhledna tu však stojí.

Rozhledna na Klepáči (Trójmorski Wierch)

Vydáme se hřebenovou značenou stezkou po státní hranici k jihozápadu, kde nás po 7,5 km čeká další vyhlídkový bod s asi nejmladší rozhlednou v masivu Králického Sněžníku. Rozhledna stojí na hraničním vrchu česky zvaném Klepáč nebo Klepý (1144 m n. m.). Po druhé světové válce však dostal zcela odlišný polský název Trójmorski Wierch, který vychází ze skutečnosti, že svahy hory tvoří rozvodí tří moří, a to Severního, Baltského a Černého. Na polské straně těsně u hraniční čáry tu byla polskými investory vybudována v letech 2009-2010 dřevěná rozhledna. Je 25 metrů vysoká a ve výši 22 metrů má zastřešenou vyhlídkovou plošinu. Od svého otevření je volně přístupná. Rozhledna má plnit také protipožární funkci. Vyhlídková plošina rozhledny umožňuje nádherný kruhový výhled na masiv Králického Sněžníku.

Dalimilova rozhledna: Replika staré rozhledny na Sněžníku

Kamenná vyhlídková věž z roku 1899, zvaná Kaiser-Wilhelm-Turm neboli Věž císaře Viléma už nestojí. Přesto se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak vypadala. Na českém území totiž stojí její replika. Není to ale přímo v pohoří Králického Sněžníku, nýbrž nedaleko za Kladským sedlem na okraji Rychlebských hor. Na kopci zvaném Větrov (918 m n. m.) vznikla v letech 2019-2021 a říká se jí Dalimilova rozhledna. O její vybudování se zasloužil místní podnikatel JUDr. Dalimil Mika, jehož záměrem bylo vrátit regionu nezapomenutelný symbol bývalé rozhledny na Králickém Sněžníku. Nebyl to úkol snadný, neboť původní plány se nedochovaly. Projektant Ing. Jiří Tomeček z olomouckého architektonického Ateliéru A musel při přípravě vycházet jen z dostupných historických dokumentů a fotografií.

Současné prodeje bývalých pohraničních pevností

V aktuální nabídce je tentokrát 21 položek na odprodej nemovitostí s minimální požadovanou kupní cenou dosahující v souhrnu částky necelých 4,5 mil. Kč. Zajímavostí je, že ve 20 případech se jedná o zcela nové nabídky, přičemž 15 z nich jsou stále populárnější prodeje objektů bývalých pohraničních pevností tzv. řopíků. Tentokrát jsou v nabídce i 3 mimo oblast Moravy, konkrétně asi 5 km západně od Máchova jezera. Na jižní Moravě je v nabídce 8 těchto lehkých opevnění v katastru Sedlec u Mikulova. Jeden pak stojí více ve vnitrozemí mezi Pohořelicemi a Moravským Krumlovem u obce Kubšice. Na stránkách www.onnm.army.cz bude možné v brzké době nalézt další nemovitosti, které budou postupně zařazovány do nabídek.

tags: #beton #z #polska #blizko #kraliky #informace

Oblíbené příspěvky: