PergolyPálené plné cihly na Moravě: Historie, výroba a význam
Plná cihla, navzdory dnešním moderním stavebním systémům, si udržuje své místo ve stavebnictví a architektuře. Na rozdíl od cihelných bloků je plná cihla kompaktní, bez děr a dutin, vyrábí se z kvalitní hlíny a pálí se při teplotách kolem 1000 °C. Její síla spočívá v jednoduchosti, ačkoliv se může na první pohled zdát obyčejná, skrývá v sobě víc, než se zdá.
Historie cihel: Od starověku po současnost
Dle historiků se první cihly objevily v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n. l. Pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru. První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy.
Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.). Pálené cihly se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. Římské legie, které používaly mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány značkou té legie, která pod jejichž správou se vyráběla. Použití cihel například v jižním a západním Německu, již popisuje spis „De architectura“ římského architekta a spisovatele Vitruviuse (80-70 př.n.l.). Příprava materiálu pro výrobu cihel byla práce pro ty nejchudší a nekvalifikované dělníky, na rozdíl od mistra, který cihlu vypaloval, ten patřil díky svému umění a mistrovství mezi vážené a ctěné občany. Také zde bylo zvykem, že mistr svůj výrobek označil vlastní značkou.
Středověk až současnost
Ve 12. století došlo k masovému rozšíření cihel ze severní Itálie do severního Německa. Její používání vyvrcholilo v takzvané cihlové gotice, určitém typu gotické architektury, která vzkvétala v severní Evropě, především v regionech v oblasti Baltského moře, v místech, kde byl nedostatek stavebního kamene. Cihlové gotické budovy se nachází hlavně v Dánsku, Německu, Polsku a Rusku. I když roku 1619 vynalezl J. Etherington strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně. Ve větším rozsahu se pálené cihly začaly používat až v renesanci. Normalizované cihly navrhují v Německu až koncem 18. stol. V našich zemích se v době středověku na cihly „zapomnělo“. V té době se spíše používalo nepálených cihel, největší rozkvět těchto takzvaných vepřovic byl v 17. století. Pálená cihla byla v těchto dobách drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, objevuje se v bohatších oblastech jen jako fasádní vrstva, na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů.
Dlouho pak zůstávala cihlářská výroba v principu podobná, základem byla plná cihla (mnoha rozměrů), větší formáty se nevyráběly z důvodů technologických i pracovních (problematické sušení, vysoká hmotnost, dostatek lidí pro manuální práci…). Rozvíjí se použití lícového zdiva, především v pobřežních oblastech na severu Evropy (kvalitní, pohledné zpracování fasád, odolávajících tamějšímu agresivnímu prostředí), nicméně další výrazný pokrok v cihlářství nastává až v období průmyslové revoluce s objevem lehčené dutinové cihly (1813). Tento výrobek je předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce. Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných, tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. V českých zemích se rozmach cihelného zdiva projevil naplno zejména v 19. století a pokračoval až do meziválečné éry. Tyto stavby často obstály ve zkoušce času mnohem lépe než jejich mladší kolegyně z lehčích materiálů.
Čtěte také: Bílé obklady a cihlové prvky v interiéru
Česká republika se dnes řadí v prodeji zdících cihlářských materiálů na druhé místo v Evropě s množstvím 0,237 m3 na obyvatele.
| Země | Spotřeba zdících cihlářských materiálů (m3/obyvatel) |
|---|---|
| Rakousko | 0,350 |
| Belgie | 0,254 |
| Itálie | 0,264 |
| Česká republika | 0,237 |
Do skupiny plných cihel spadají i tzv. lícové cihly. Ty mají opracovaný povrch a často se vyrábějí ručně. Výsledkem je nezaměnitelný vzhled s přirozenou kresbou, barevnou proměnlivostí a nadčasovou estetikou. V době, kdy se klade důraz na rychlost, nízkou cenu a technologické vychytávky, může plná cihla působit jako přežitek. Jenže opak je pravdou. V architektuře se navíc znovu objevuje trend návratu k přirozeným a poctivým materiálům, mezi které plná cihla rozhodně patří.
Charakteristika a využití plné cihly
Plná cihla se pyšní vysokou pevností v tlaku. Je stabilní, nedeformuje se a skvěle drží tvar i pod velkým zatížením. Opravdu dobře vypálená cihla odolá vlhkosti, mrazu, slunci i požáru. Jednou z nejsilnějších vlastností plné cihly je schopnost akumulovat teplo. Ve dne přijímá sluneční teplo nebo teplo z vytápění, v noci jej pozvolna vydává. Hlína, voda a oheň. A to je všechno. Žádná chemická aditiva, žádné lepidla nebo plastové výplně. Není fér tvrdit, že plná cihla nemá své limity. Je těžká. Její tepelněizolační schopnosti nejsou na úrovni moderních izolačních bloků. Ale právě proto je vhodné ji kombinovat s dalšími materiály.
Dnes se plná cihla používá tam, kde opravdu dává smysl. Je ideální pro stavbu krbů a komínových těles, protože výborně snáší vysoké teploty a má skvělou akumulační schopnost. Plnou cihlu si oblíbili také architekti, kteří ji s oblibou využívají pro pohledové zdivo a designové interiérové prvky, protože má krásnou, přirozenou kresbu a strukturu. Výhodou je i snadná opracovatelnost.
Výroba pálených cihel
Cihlářská hlína je barvy žluté až žlutočervené, geologicky je to spraš čtvrtohorní (diluviální) nebo naplavenina, mastného vzhledu, obsahující jílovité součásti, někdy pak vrstvičky písku a zbytky předhistorické flory a fauny, z nichž se během doby vyloužily vápenité součásti v podobě takzvaných cicvárů. Vyskytuje se někdy v mohutných, rozlehlých vrstvách a tvoří naleziště kostí vymřelých tvorů (Pálavské vrchy u Dol. Věstonic, Šárka u Prahy a mn. j.). Na mohutných sprašových vrstvách vyvinul se výborný humus takzvaná černozem, na př. jižní Moravě, v j. Rusku, USA., v Číně, Argentině atd. Pro výrobu cihel je nutno hlínu zvlášť natěžit, zpracovat, vytvarovat, vysušit a vypálit.
Čtěte také: Výhody francouzských oken v cihelných stavbách
Hlína pro výrobu cihel je tedy směs jílovitých nerostů, křemenného písku a jiných materiálů. Aby po vysušení držela tvar a měla určitou pevnost, případně si ji upravit tak, aby se dala vhodně použít, chtělo to mít dostatek umu. Pokud hlína praskala, nesnadno formovala a vysušený výrobek byl křehký a málo pevný, museli umět poradit a připravit správně hlínu.
Těžba hlíny probíhala v místě cihelny, až pod horní zvětralou (úrodnou) vrstvou, která tedy musela být vždy prvně sejmuta. Těžba probíhala ručně, rýči či jinými rypadly. Doprava hlíny závisela na lokálních podmínkách, úzkorozchodnými tratěmi, nebo po dopravních pásech. U vzdálenějších ložisek přicházela vhod lanovka. Po těžbě se nechala hlína několik měsíců uležet (a nejlépe přes zimu). Takto uzrálá hlína pak vykazovala během sušení menší smršťování. Pak se mohlo začít dělat cihly. Do hliněné směsi se přidávaly i další příměsi - popílek, piliny, písek, aj. Každá cihelna měla svou recepturu, cihly se tak mohly svým složením lišit.
Tvarování cihel probíhalo ručním dusáním do dřevěných, nebo železných forem (rámů). Z formy zůstala vytvarovaná cihla (forma byla zpravidla pro jednu až dvě cihly). Moderním způsobem pak bylo strojní lisování nebo tažení cihel. Člověku, který dělal cihly, se říkalo štokař.
Dalším krokem bylo zbavit cihlu nadměrné vody, tzn. vysušit na minimální obsah vlhkosti. Jinak by voda při vypalování při vypalovací teplotě vytvořila páru a cihla by popraskala. Vysušené cihly se dopravily poskládané v řadách na fošnách, nebo roštech. Sušení bylo řízeno okolní atmosférou a proces byl víceméně neregulovatelný.
Vypalování cihel
Výrobu pálených cihel, kterou lze datovat od přibližně poloviny 19. století, výrazně ovlivnil rok 1858, kdy byl udělen patent F. E. Hoffmannovi za kruhovou pec. Vypalování probíhalo v kruhových pecích s centrálním komínem, do kterého mohl proudit vítr. Později se do pece vháněl teplý vzduch nebo se využilo odpadní teplo z pece. Pec měla půdorys a komín byl v centrální části.
Čtěte také: Inovativní cihlový systém Porotherm pod lupou
Aby nebyly zbytečně dlouhé rozvody a k dosažení nejlepších výsledků z hlediska předehřevu a výpalu cihel, pec měla mít alespoň 14 komor (délka pece 51 metrů), ale dosahovaly i až 70 metrů. V peci probíhá kontinuální výpal. Proces je rozdělen do tzv. úkolů, které palivo zadrží a umožní mu shoření.
V praxi se cihly zavážejí a skládají se dle předem určeného řádu. V jedné komoře probíhá výpal (při teplotě až 1000°C), do dalších se nasypává uhlí skrze sypáky v místa, kde má oheň hořet, z jiných se již vypálené cihly vyvážejí. Z komory, která je již zavezena a zazděna, je otevřen odtah spalin do centrálního kouřovodu a odtud pak přímo do komína. Posouváním ohně z komory do komory a vyvezením protilehlé se celý cyklus posunuje o jednu komoru, obvykle rychlostí o jednu komoru za jeden den. Střecha kruhové pece, kde bylo nasypáno uhlí, pomáhala udržovat palivo a vršek pece v suchu.
Kruhovka jako taková nemusela v minulosti sloužit jen k pálení cihel, ale i k pálení vápna. Cihlářské pece byly v každé větší vesnici, třeba i v místech, kde bychom to nečekali - např. uprostřed lesa v Olešovicích, nebo na Samotách u Chomutova.
Cihlářství na Moravě
První využití pálené hlíny ve stavitelství na Moravě lze doložit díky stopám římského osídlení v lokalitě Burgstall poblíž Pasohlávek. „Stavební keramika (pálená hlína) je bezesporu materiál, který asi nejzásadněji a historicky nejdéle pomáhal vytvářet architektonickou podobu nejen stavebních objektů všeho druhu,“ říká Radek Slabotínský, garant výstavy v Technickém muzeu v Brně. „Ze starověkých civilizací se o rozvoj využití stavební keramiky jednoznačně nejvíce zasloužil antický Řím. A pokud se budeme držet zejména prostoru Moravy, po Burgstallu se sem cihly, dlažby, střešní krytiny naplno vrací ve 13. století.“ Vývoj použití pálené hlíny ve stavitelství následně pokračoval do 20. století.
Výstava Pálená hlína v historických stavbách Moravy
Technické muzeum v Brně ve spolupráci s Fakultou stavební Vysokého učení technického v Brně uspořádalo výstavu „Pálená hlína v historických stavbách Moravy“, která se konala od 12. října 2021 do 3. dubna 2022. Návštěvníci se na 25 grafických panelech seznámili s historickými stavbami na Moravě, ať už s brněnskými industriálními stavbami z období elektrifikace Brna, jako je např. elektrárna pro první plně elektrifikované divadlo v Evropě - Mahenovo divadlo - ve Vlhké ulici či městská elektrárna v Plynárenské ulici, tak i se sakrálními stavbami cihelné gotiky v podobě baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně a s podzemními zděnými vodojemy v Brně na Žlutém kopci, Špilberku a Petrově. Z mimobrněnských industriálních staveb výstava představila např. Vizuální vjemy z výstavy podpořily trojrozměrné exponáty cihel pro zdění, střešní krytiny a dlažby i méně známých druhů cihel, jako jsou klenačky, půdovky, komínovky, vápnitopísčité či nepálené cihly. Pozornost návštěvníků upoutaly rovněž cihly kolkované, které jsou opatřeny značkami výrobců.
Tato výstava se uskutečnila v rámci projektu „Komplexní diagnostika pálených zdicích prvků historických objektů z pohledu stáří, původu a fyzikálně-mechanických vlastností v závislosti na vlhkosti a jejich náhrada v historických objektech“. Projekt je financovaný Ministerstvem kultury České republiky a je součástí programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II).
Určování stáří a původu cihel
Poměrně častým požadavkem v rámci stavebně-technických průzkumů historických konstrukcí je zjištění původu a stáří cihel a současně stanovení fyzikálně-mechanických vlastností cihel v kontextu se statickým posouzením cihelného zdiva. V případě starší nebo přímo historické konstrukce se kromě stanovení pevnostních charakteristik jednotlivých stavebních prvků i celého zdiva, vyskytuje požadavek na stanovení stáří a původu jednotlivých cihel, mimo jiné z důvodu posouzení stavebního vývoje celé konstrukce, nebo výběru adekvátní náhrady chybějících nebo poškozených částí konstrukce. Tento příspěvek se zaměří na období od 18. do 20. století, což je doba charakterizovaná snahou o unifikaci cihlářských výrobků, a současně v našich podmínkách masivním využíváním plných pálených cihel ve stavebních konstrukcích.
Ve střední Evropě se s pálenými cihlářskými výrobky setkáváme (pokud odhlédneme od nálezů římských cihel na archeologických lokalitách) až v 11. století. Dobová terminologie hovoří o cihlách „zdících, krycích a dláždících“. Středověké cihly jsou charakteristické roztříštěností rozměrů, poměrů délek stran (stejně tak se liší kvalitou zpracování a materiálem). V tomto období bylo značení cihel v Čechách a na Moravě spíše výjimkou. V rámci monarchie tvoří v tomto směru výjimku oblast Horních Uher, kde lze vysledovat značení cihel tzv. pozitivními kolky již v 18. století jako vcelku běžné. Pozitivní kolek byl vytvořen tak, že ve dně formy byla vyryta či vypálena značka. V roce 1839 byly pro Čechy předepsány základní rozměry cihel pro zdění (tzv. zdice) 11½ × 5½ × 2½ palce a současně bylo předepsáno razit na cihlu značku výrobce - cihelny. Zcela unifikovaného formátu bylo dosaženo až ke 14. 4. 1883 v souvislosti s metrologickou reformou. Formát cihel pro zdění byl stanoven na 290 × 140 × 65 mm. Pro výše uvedené období se stalo charakteristickým tzv. kolkování. Na dno formy byla umístěna reliéfní raznice, jež po odformování vytvořila negativní reliéf v cihlářském výrobku - tzv. kolek. Můžeme tak pozorovat nejčastěji cihly s kolky ve formě iniciál majitele či tradičního názvu cihelny, vzácněji kolky s propracovanými reliéfními erby a symboly, a stejně tak primitivní kolky ve formě malé značky. Často je kolek doplněn kolky číselnými, které pravděpodobně označovaly číslo sady forem nebo pracovní skupinu. Častým požadavkem v rámci diagnostiky objektu je posouzení stáří zdiva na základě typologie použitých cihel. To je úkol nesnadný, a v řadě případů zcela nemožný. Prakticky v každém historickém období bylo běžné recyklovat stavební prvky, tedy i cihly byly zcela běžně využívány sekundárně, tedy zdění probíhalo s využitím již dříve jinde použitých cihel. Klasickým příkladem je například užívání cihel získaných při demolici prvků tereziánského opevnění v Olomouci (cihly s orlicí a iniciálami F.M.T.). S těmito cihlami se dnes setkáváme ve stavbách z přelomu 19. a 20. století.
Příklad z praxe: Most ev. č. 36719-2 v Dobromilicích
Most ev. č. 36719-2 překlenuje říčku Brodečku a mlýnský náhon v obci Dobromilice, okres Prostějov. Jedná se o poměrně atypickou konstrukci, neboť most je zděný z kamene, parapetní zdi pak z cihelného zdiva. Z hlediska konstrukčního uspořádání se jedná o most o třech polích tvořených zděnými kamennými klenbami. Použití cihel v původně kamenné konstrukci mostu se pravděpodobně datuje od rekonstrukce v polovině 18. století, kdy byla stávající konstrukce doplněna zděnými parapety a sokly se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. (tehdy blahoslaveného) Jana Sarkandera. K další úpravě došlo patrně při výstavbě náhonu a jeho překlenutí při severní straně mostu (směr Pivín). S překlenutím náhonu byl prodloužen i parapet na návodní straně mostu. Zatím poslední doplnění cihelného zdiva souvisí s opravami parapetů poškozených provozem v průběhu 20. století. Dle data na omítce na koruně parapetu na povodní straně mostu lze tyto opravy datovat rokem 1968.
Dvojice cihel typu C2, pocházející z parapetu nad zaklenutím náhonu, jsou nejstarší cihly v mostní konstrukci, pocházející pravděpodobně z poloviny 18. století. Tyto cihly byly použity k vyzdění obou parapetů mostu v souvislosti s osazením dvou soch světců. Tyto původní části parapetů jsou řešeny jako smíšené zdivo, vrstvy cihel jsou kombinovány s vrstvami kamennými. Cihly tohoto typu jsou užity i v soklech pod oběma sochami. Jsou to poměrně typické cihly své doby, v některých kusech lze pozorovat hrubou strukturu užitého vápenného ostřiva. Typické jsou i nerovnosti ploch, nedokonalé vtlačení cihlářské hlíny do formy a v některých kusech i rozsáhlé vnitřní trhliny vzniklé smrštěním při výpalu. Formát cihel odpovídá obecně období před metrologickou reformou. Kolek na cihlách má podobu erbu v ozdobném ornamentu, ve štítu s písmenem B. Erb je opatřen knížecí korunkou. Užití tzv. negativního kolku naznačuje, že byly vyrobeny po roce 1836, kdy bylo značení cihel ustaveno císařským výnosem jako povinné. Jde o cihly běžného velkého formátu 290 × 140 × 65 mm typické pro 20. století, se stopami strojní výroby na povrchu. Lze je pravděpodobně datovat do roku 1968, což je letopočet vyskytující se na omítce koruny parapetu na povodní straně.
Pro stanovení fyzikálních a mechanických vlastností jednotlivých typů cihel byly použity cihly odebrané z konstrukce. Pevnost v tlaku zdících prvků se určuje podle ČSN EN 772-1 jako průměrná pevnost v tlaku stanoveného počtu vzorků celých zdicích prvků. Norma připouští rovněž zkoušet reprezentativní části zdicích prvků. V praxi diagnostických průzkumů zděných konstrukcí bývá často obtížné odebrat bez poškození celé vzorky zdicích prvků, a proto je možné (i s ohledem na možnost vyřezání reprezentativních vzorků) použít pro odběr vzorků jádrové vrtání. V praxi se používají vývrty o průměru 50 mm, z nichž se vyřežou válcová tělesa. Problémem je, že směr jejich zatěžování v lisu není totožný se směrem zatížení v konstrukci (vývrty jsou většinou vodorovné). Výsledky zkoušek cihel prokázaly vcelku očekávanou kvalitu cihel různého stáří. Normalizovaná pevnost v tlaku fb byla vypočtena podle ČSN EN 772-1 z průměrné pevnosti fb,u na základě rozměrů zkušebních těles. Zatřídění cihel bylo provedeno podle výsledků zkoušek ve stavu vysušeném na reprezentativních částech cihel. Identifikace stáří a původu historických cihel v konstrukci je sice možná, ale jako kombinace zjištěných historických a stavebně technických dat o konstrukci a zjištěných rozměrů podoby cihlářských výrobků. Bohužel, rozdíly rozměrů cihel před rokem 1883 jsou navzdory předpisům tak variabilní, že stoprocentně potvrdit jejich zcela přesné stáří pouze na základě rozměrů nelze.
Moderní cihelny a jejich produkty
Cihelna Štěrboholy
Cihelna Štěrboholy, založená v roce 1929, se nachází na strategickém místě, kde se pod nevysokou vrstvou ornice nachází illitická břidlice, která je pro výrobu cihel jako stvořená. Během druhé světové války to velmi ocenil i stavitel Václav Urban, další vlastník cihelny, když díky tomu mohl vyrábět vlastní cihlářské zboží, přestože mnohé firmy stagnovaly právě kvůli chybějícímu stavebnímu materiálu. Po znárodnění a devastaci byla cihelna v roce 1992 stržena a znovu od základů vybudována v souladu s požadavky aktuálních norem. Cihlářská surovina se v současnosti těží v dobývacím prostoru Štěrboholy. Pásová doprava zajišťuje kontinuální přísun illitické břidlice do přípravny, kde se surovina zpracovává v kolovém mlýnu a na válcích. Dalším krokem je lisování ve vakuovém lisu. Sušení probíhá v komorových sušárnách o celkové délce 13 metrů. Nejkratší tunelová pec dlouhá 62,6 metru zajišťuje kvalitní výpal materiálů. Cihelna Štěrboholy jako jediná v republice vyrábí plnou cihlu s více než 50 zmrazovacími cykly s označením F2 dle normy EN 771-22. Majitelé společnosti zastávají názor, že výrobky s označením F1 s 25 zmrazovacími cykly jsou pro naše zeměpisné šířky nedostačující. Snížením doby výpalu a maximální teploty lze vyrobit cihly s menším počtem zmrazovacích cyklů, ale takové produkci se věnovat nechtějí. Stejně jako Keramická unie, jíž jsou členy, považují za smysluplné vyrábět produkty s co nejdelší životností. S tím souvisí i jejich snaha chovat se vstřícně vůči životnímu prostředí a vědomě snižovat ekologickou zátěž. Jejich produkty se uplatňují při obnovách a rekonstrukcích historických objektů nebo stavbě replik. Cihla plná o rozměrech 290x140x65 milimetrů byla použita například na opěrné zdi v Praze na Letné (2009), při obnově zámku v Pardubicích (2020), při tvorbě základů mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí, u renesanční sladovny v Žatci (2016) nebo při opravě zámecké zdi v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi (2020).
Šitbořická cihelna
Šitbořická cihelna vyrábí vysoce odolné plné pálené cihly, které jsou ideální pro stavbu zdí s vysokou odolností vůči klimatickým vlivům u běžných i hospodářských stavení. Tou hlavní výhodou těchto tradičních dlouhodobě osvědčených cihel je jejich vynikající odolnost proti erozi. Malý rodinný podnik zaměstnává sezónně až dvacet pět pracovníků. Výroba probíhá osvědčeným technologickým postupem v areálu cihelny, čímž je zaručena dlouhodobá stabilní kvalita cihel. Cihly se lisují, resp. vytlačují z plastického materiálu. Přesným dělením vytlačeného pásu hmoty a pomalým sušením se zajišťuje jejich budoucí vysoká kvalita. Po vypálení se cihly kontrolují, třídí, ukládají na palety a následně jsou expedovány k zákazníkům. Šitbořická cihelna se zaměřuje na standardní rozměr 290 × 140 × 65 mm (viz ČSN 72 2601, 05, 10). Tyto cihly jsou klasické tvrdé zvonivky, které vykazují dlouhodobou odolnost nejen proti klimatickým vlivům. Dalšími produkty jsou speciální výrobky zhotovené na zakázku, jako jsou např. cihelné dlaždice. Tyto zakázkové výrobky se zhotovují na základě předchozí dohody se zákazníkem. Vzhledem k maloobjemové výrobě se značným podílem ruční práce je třeba počítat s vyššími náklady.
tags: #cihelna #plné #cihly #pálené #Morava #informace
