PergolyHistorie cihlových komínů: Cesta za teplem a bezpečím domova
Komín je dnes pro mnohé jen okrajovou součástí stavby, často vnímanou jako přežitek. Jeho historie je však fascinujícím příběhem o cestě lidstva za komfortem, bezpečím a v neposlední řadě i nezávislostí. Od prvních pokusů odvést kouř z jeskyně až po dnešní sofistikované systémy je komín tepajícím srdcem domova.
Od otevřeného ohně k prvním dýmníkům
Cesta za teplem domova začala u otevřeného ohně uprostřed jeskyně či primitivního přístřešku. Oheň poskytoval teplo, světlo a ochranu, ale za vysokou cenu - všudypřítomný kouř, saze a neustálé riziko požáru. Prvním „komínem“ tak byl prostý otvor ve stropě, tzv. dýmník, který umožňoval kouři alespoň částečně uniknout. Místnosti s dýmníkem se říkalo polodymná jizba. Kouř z jizby nevycházel ven, ale do půdního prostoru, ze kterého se prodyšnou střechou pozvolna dostával do vzduchu.
Dymník je otvor nebo zařízení k odvádění kouře. Nejstarší doloženou formou na našem území je dymník zavěšený na stropním trámu, zachycující a odvádějící kouř z topeniště na půdu, odkud postupoval střešními otvory ven (v Čechách dokládá J. Butzbach již v 15. století, ještě v 19. století rozšířený na Chodsku, Chebsku, v Polabí). Dymník zasahující jen po jizbový nebo síňový strop měl jednoduchou dřevěnou konstrukci kónického tvaru, která byla vypletena proutím a omazána vrstvou hlíny, nebo byl zhotoven z prken. Kouř odcházel z dymníku do podstřeší, kde byla u stropního otvoru vybudována jednoduchá pícka zachycující žár a jiskry. Dymníky tohoto druhu, známé z pozdního středověku ve většině evropských zemí, se vyskytovaly na našem území (hlavně v karpatské oblasti) ojediněle ještě v 1. polovině 20. století.
Jednoduché dymníky se postupně zvedaly do podstřešní části a posléze i do nadstřešního prostoru. Dymníkové stříšky byly budovány nad staršími dřevohliněnými dymníky a měly z hlediska ochrany průduchu odvádějícího kouřové spaliny ještě větší význam než komínové hlavice u pozdějších zděných tahových komínů. Dymníkový průduch byl totiž vymazán hliněnou mazaninou, snadno „odplavitelnou“ zatékáním dešťové vody nebo tajícího sněhu, které měla omezit právě stříška. Zpravidla se jednalo o jednoduchou dřevěnou konstrukci sedlového nebo pultového tvaru, případně byla provedena ve tvaru kužele.
Rozdíl mezi tahovým komínem a dymníkem spočívá v rozdílném materiálovém řešení i funkčním provedení. Dymníkové těleso ve tvaru komolého jehlanu je v dolní části do široka otevřené, založené na přirozeném odtahu kouřových zplodin. Vlastní dymník je zpravidla ještě dřevohliněný, provedený roubenou nebo hrázděnou technikou v kombinaci s hliněnou mazaninou.
Čtěte také: Moderní řešení pro váš dům
Vznik zděných komínů a jejich vývoj
Skutečná revoluce však přišla až ve středověku, kdy se v hradech a klášterech začaly objevovat první zděné, jednovrstvé komíny. Široké zděné komíny se vyskytovaly ve středověkých hradech, klášterech a v gotických měšťanských domech. Od 15. století se začaly objevovat první skutečné komíny, které sahaly nad střechu a vyváděly kouř přímo do ovzduší. I ty byly ale vyráběny jednoduše ze dřeva případně hlíny. V 17. století, když byly definovány první všeobecné protipožární předpisy, se začaly vyrábět první zděné komínové hlavice.
S průmyslovou revolucí a masovou výstavbou se cihlový komín stal neodmyslitelnou součástí každé střechy. Jednovrstvé zděné komíny z plných cihel sloužily po staletí. Vlastní těleso je vyzděné z kamene nebo cihel. Zcela běžné jsou rovněž přechodné varianty řešení, jako například široká a dole otevřená zděná tělesa nebo dodatečně zazděná dymníková ústí.
Komíny, resp. komínová tělesa, jsou stavební konstrukce určená k odvádění kouře se škodlivými zplodinami z interiéru domu do otevřeného prostranství. Komín signalizuje obytnou stavbu, tj. dům, případně obytný prostor v rámci domu. Starší objekty mají zpravidla jedno komínové těleso, mladší dva (vytápění přední i zadní části domu) nebo více. Časté je přitom spojení průduchů v podkrovním prostoru, kdy nad střešní rovinu již vystupuje pouze jedno těleso.
Komínové hlavice a jejich funkce
Součástí zděných komínů byly různě řešené komínové hlavice, které jsou dílem venkovských zedníků vycházejících převážně z barokních předloh na panských a měšťanských budovách. Komínové hlavice vznikaly převážně v 19. a počátkem 20. století. Vršek hlavice často ukončuje kříž, hřib, kužel, hrot, stanová stříška, kamenná soška apod. Komínová hlavice zamezuje pronikání sněhu a dešťové vody do průduchu. Zároveň však snižuje snadný odvod spalin do exteriéru, čímž zhoršuje komínový tah. Záklopové hlavice jsou otevřené pouze shora, zatímco klenbičkové jsou otevřené do bočních stran. V závislosti na převládajícím směru povětrnosti mohou být otevřeny do všech čtyřech stran nebo jen do dvou protilehlých stran.
Architektura a typy cihlových komínů
Nejstaršími průmyslovými komíny, a do dnešních dob i početně nejrozšířenějšími, jsou komíny postavené z cihel. V úplné prehistorii lze vystopovat komíny čtyřboké a osmiboké, stavěné přibližně od poloviny devatenáctého století. Čtyřbokých komínů se moc nedochovalo, zejména proto, že oktagonální půdorys je pro stavbu komína výhodnější, a to hlavně kvůli proudění a obtékání větru. Osmiboké komíny lze dodnes najít stále ještě v původním stavu, i když jsou mnohdy více jak 150 let staré. Oktagonální komíny se stavěly z plných, v podstatě tedy normálních cihel. Část cihel byla upravena jako nárožní.
Čtěte také: Cihlová dlažba: Od výroby po pokládku
Ve dvacátém století se postupně přecházelo na komíny stavěné z cihel radiálních (tedy ve tvaru kruhové výseče) - komíny pak logicky měly dřík válcovitě kónický. Obvykle jsou radiální cihly děrované, takže jsou o něco lehčí, ale co je hlavní - spoj byl pevnější díky větší styčné ploše. Často se můžeme setkat s komínem, který má dolní část dříku oktagonální a na něm je kruhová nástavba. Takto se často opravovaly komíny, jejichž vrchní část byla zkonzumovaná díky erozivním vlivům počasí a vyfrkovaných zplodin. Vrchol komína zdobila hlavice, která byla stejně jako podstavec velice propracovaná a celý komín tak doslova korunovala. Hlavice jako taková je sice konstrukčně součástí dříku, ale vizuálně je jasně oddělitelná. Je smutné, že velká část komínů byla opravena právě tak, že jejich hlavice byly ubourány a nově vzniklý "vrchol" byl zajištěn betonovým věncem.
Dřík komína je postaven v několika úrovních (oddílech), které se liší tloušťkou zdiva, čím vyšší komín, tím více oddílů většinou má. Oddíly samozřejmě nejsou zvenku patrné, ale jsou velice dobře vidět, pokud se podíváte do komína zevnitř. Do zdiva bývají většinou zazděny i zpevňovací obruče, které zabraňují tomu, aby se zdivo nadměrně rozpínalo vlivem rozdílných teplot uvnitř a venku. Komíny, které sloužily pro odvod velmi horkých spalin, jsou navíc vybaveny vnějšími obručemi a vnitřní vyzdívkou. Samozřejmě, stahovací obruče se na komíny montovaly také dodatečně, aby se zabránilo vzniku trhlin, případně k zamezení jejich rozšiřování.
Podstavec komína, postavený většinou na betonové desce nacházející se metr a více pod zemí, je obvykle čtvercový, osmiboký, někdy i válcovitý. V naprosté většině jsou podstavce nekónické, a i když je samotný dřík z radiálních komínovek, sokl bývá z cihel plných, často kombinovaných s kamenem (pískovec, opuka, žula apod.) Podstavce jsou mnohdy zdobené a klasicky lze na nich rozpoznat tři části - patku, kostku a příklop. Tyto tři části mají zhusta stejný profil, někdy je patka dvoustupňová, přecházející z čtverce na oktagon. Není výjimkou, že na čtyřbokém soklu je ještě oktagonální segment, na kterém již stojí kruhový dřík. Některé opravdu zdobené komíny mají sokl velice propracovaný a můžeme na něm najít několik různých ozdobných říms, nik a dalších ozdobiček.
Speciální cihlové komíny
Odnoží cihlových komínů jsou také komíny sladoven pivovarů, jejichž konstrukce připomíná otočený trychtýř. Hvozd má roštová patra (tzv. lísky), na kterých se zprudka sušila základní surovina pro náš oblíbený nápoj. Dole pod lískami se topí a suchý horký vzduch stoupá vzhůru. Obvykle (většinou u menších sladoven) vede paralelně kouřovod, který je většinou v úrovni půdy zaveden doprostřed komína a je ukončen buď více či méně zdobnou dvojitou stříškou (tzv. kloboukem), nebo otočnou bábou, která vytváří závětří a napomáhá lepšímu tahu. Bábě se také občas říká kohout, odtud v komínářském slangu "kohoutnatec". Vzhledem k tomu, že ve funkčním pojetí se komínem stává celý hvozd, měří se samozřejmě výška komína od nejnižšího bodu hvozdu, nikoliv jen oné nástavby čouhající ze střechy.
Mezi speciální cihláky (ale i betoňáky) patří tzv. "nádoráky", tedy komíny s vodním rezervoárem (límcem). Takových komínů je dnes již nemnoho, přitom v určitých lokalitách (zejména rovinatých) bývaly vcelku obvyklé, dnes jich v ČR není ani 20, což je při počtu všech cihelných komínů počet doslova trudný.
Čtěte také: Od Laurin & Klement k okřídlenému šípu
Zvláštní sortou komínů postavených z cihel jsou tzv. "hranolky". Jsou sice ze stejného materiálu, nicméně je třeba je odlišit od "pravých", tedy kónicky stavěných cihláků. Nejenže jsou hranolky na pohled i dost ošklivé, jejich konstrukce je navíc oproti klasickým cihlákům o dost jednodušší a takříkajíc těžkopádná. S nějakou konicitou si stavebník hlavu neláme, oddíly jsou zvenku, takže je to vlastně takový cihlák naruby. Ani výškově se nijak nevymykají, obvyklá výška je ponejvíce do 25m. Hranolky jsou využívány zejména pro menší lokální kotelny nebo malé průmyslové provozy. Hranolky bývají většinou v dobrém stavu, neb nejenže jsou staré jen pár desítek let, ale také se snadno opravují a navíc stojí ve funkčních areálech.
Cihlové komíny byly stavěny v podstatě ke všem myslitelným provozům, od cihelen, lihovarů, pivovarů, cukrovarů až po strojírny, textilky nebo hutě. Často se liší výškou a zdobením, textilky a pivovary bývaly většinou bohatší a i proto jsou jejich komíny zdobnější, než prosté, ale i tak působivé komíny cihelen.
Výšky jsou obvykle od 20ti do 70ti metrů, nejvyšším oktagonálním komínem u nás je ten lihovarský v Mladé Boleslavi (78m), z těch kruhových pak komín v kolínské elektrárně, který měl původně 120, dnes 117m. Nejvyšším známým cihelným komínem světa je komín v Anacondě v USA, který má nepotvrzených 178m, v Evropě je to pak 138m vysoký komín ve východoněmeckém Halsbrücke.
Bilighorze je v naprosté většině kramlová, a to buď zcela volná (případně s jednou opírací obručí u dmychadla), nebo s poloviční ochranou. Také jsou komíny, u nichž je pouze vnitřní bilighorze. Specifikaci bilighorze a jiné železné výstroje komína již odpradávna řešily různé technické normy, ve kterých se můžeme dočíst minimální odstup opíracích obručí, nebo při jaké výšce a světlosti komína je nutná druhá bilighorze na opačné straně komína. Bilighorze u hranolek bývá rozličná, obvykle je kramlová nebo žebříková, volná, poloviční i plná.
Historie kominického řemesla
Kominíci vs. komíny jsou zařízením, které odvádí kouř z obytných prostor domu a to již od patnáctého století. V 18. století, kdy už byly běžně používané komínové systémy relativně bezpečné, způsobovala řadu požárů špatná údržba. O komíny se zprvu starali biřici a nejrůznější pomahači, kteří komín čistili vždy před významnými svátky a každou „sazometnou středu“. Z těchto amatérských správců komínu se postupně stávali odborníci, až konečně v 16. století vlašští mestkomínové, kteří v českých městech stavěli šlechtické domy, začaly pečovat o všechny městské komíny. Zedník stavějící komíny. Významný podíl na výstavbě komínů ve městech měli italští zednící, kteří odcházeli z domova na sever i na východ (např. v roce 1577 je doložena jejich přítomnost v Praze). Tvary komínů, které zavedli, se později uplatnily i na vesnicích.
Asi nejvýznamnější mestkomín byl mistr u císařského dvora Matěj de Martini žijící za císaře Rudolfa II. Dodával smolné saze pro slavného alchymistu Kellyho rytíře z Imany. Kelly se ze sazí pokoušel vyrobit zlato. Když císař uviděl pozlacené saze, dal Matějovi de Martini i jeho tovaryšům povolení nosit zvláštní šat, který navrhl císařův osobní lékař.
V roce 1626 vznikl v Třeboni první kominický cech. Zhruba o 100 let později dostal první pražský kominický cech i vlastní pečeť. Kominická živnost patřila v Čechách odedávna k privilegovaným. Již v roce 1748 používal pražský cech kulatou pečeť s obrazem patrona proti ohni sv. Floriana, kterého držel z každé strany kominík. Dekretem zemské vlády z roku 1821 byla vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Počet kominíků měl odpovídat potřebám obyvatelstva a policie měla za povinnost dbát, aby majitelé domů povolovali přístup za účelem čištění komínů.
Roku 1824 se začaly propůjčovat kominické činnosti. Od té doby se vývoj kominictví na dlouhou dobu zastavil. Kominictví byla společensky uznávaná profese až do příchodů komunistů, kteří z kominíků udělali druhořadé dělníky. Další významná změna proběhla až v roce 1950, kdy vyšla v platnost zásadní vyhláška ministerstva průmyslu. Práva a povinnosti majitelů komínů udržuje vyhláška z roku 1981. Časem ale byla natolik zastaralá, že ji prakticky nikdo nedodržoval. Svévolné a nebezpečné spalování jedovatých zplodin a další neřesti spojené s využíváním komínů se snaží zastavit Nařízení vlády.
V roce 1996 byly zrušeny kominické koncese a v mírném zmatku se stala z kominictví soukromá řemeslná živnost. Několik let po pádu komunistického režimu se však zdálo, že štěstí opustilo samotné kominíky. V souvislosti s přechodem na plynná paliva v osmdesátých a devadesátých letech počty kominíků klesaly a rovněž se na nich negativně podepsala novela živnostenského zákona z roku 2004, která zničila tehdejší kominické rajóny. Počet kominíků klesl až na zhruba 600 a zdálo se, že kominictví se zařadí do seznamu ohrožených druhů řemesel.
Pouhým vymetáním komínů by se v současné době asi jen těžko uživili. Jenže kominíci se vzepřeli osudu, rozšířili svůj pracovní záběr a díky tomu tak zastavili propad zájmu o jejich profesi. Činnost kominíka už tak netvoří pouze čistění a údržba spalinových cest, ale také jejich navrhování, výstavba nebo montáž. Kominíci také dělají revize, kolaudace, měření spalin u malých zdrojů znečištění ovzduší a poradenská činnost. Díky větší šíři záběru se zájem o kominictví opět zvyšuje a počet kominíků pomalu a jistě stoupá. Navíc ekonomická recese tento obor takřka nezasáhla a jak potvrzují sami kominíci, práce mají pořád nad hlavu.
Kominíci a pověry
Už v těchto stoletích se mezi lidmi šíří přesvědčení, že kominíci nosí štěstí. Traduje se, že tuto pověru „má na svědomí" Marie Terezie. Při své pravidelné procházce prý panovnice potkala kominíka, kterého se zeptala, zda již vyčistil komíny na zámku. Kominík odvětil, že již ano. Marie Terezie se však rozhodla všechno ověřit a přejela rukou kominíkův oděv. Poté, co jí ruka zůstala černá od sazí, údajně prohlásila: „Máš štěstí." Během několika staletí se tento příběh přetransformoval do rčení, že kominíci nosí štěstí.
Důležitost komínů v moderní době
Moudrost 60. let minulého století: Tehdejší předpisy a stavební praxe zavedly de facto povinnost, aby každá bytová jednotka, ať už v domě či bytě, disponovala komínem pro spotřebič na pevná paliva. Důvod byl strategický - zajistit obyvatelstvu základní tepelnou soběstačnost a nezávislost na velkých centrálních zdrojích (teplárnách, plynárnách), které mohly být z různých důvodů ohroženy.
Dnešní komín už nemá s jednovrstvou cihlovou konstrukcí mnoho společného. Moderní komíny jsou sofistikované, vícevrstvé systémy, navržené pro maximální bezpečnost a účinnost. Paradoxně, v době, kdy máme nejvyspělejší komínové technologie, lidé od komínů často upouštějí ve prospěch jiných moderních zdrojů, jako jsou tepelná čerpadla, plynové či elektrické kotle. Tím se dobrovolně vzdáváme poslední energetické pojistky a stáváme se plně závislými na stabilitě elektrické sítě.
Komín připojený na jednoduchá kamna na dřevo je přesně tou jistotou, kterou si uvědomovali naši předkové a kterou potvrdily i předpisy z 60. let. Je to jediný zdroj tepla, který funguje vždy a za všech okolností. Komín = jistota tepla za každé situace. I moderní nerezové komíny potřebují odbornou údržbu. Komínové vložky jsou dnes samozřejmě nesrovnatelně bezpečnější, než středověké dymníky. Přesto však můžou při špatném zacházení způsobit požár nejen vašeho domu.
tags: #cihlové #komíny #historie
