PergolyHistorie dřevěných krabiček na zápalky
Na počátku 19. století byla vynalezena zápalka, jednoduché, praktické a jedinečné zapalovadlo, po dlouhá desetiletí uznávaný prostředek iniciace plamene.
Počátky a vývoj zápalek
V polovině 18. století se zapalovadlo pro bohaté nazývalo turínské světlo. Je to skleněná rourka na konci opatřená kuličkou, v rource je knot potřený sírou, nasycený olejem a uložený v bílém fosforu. Počátkem 19. století nastala éra mnoha druhů namáčeních zápalek: dřívko se zápalnou hmotou se namočilo do roztoku koncentrované kyseliny sírové a poté vzplanulo.
1832 - za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu.
1855 - Švéd John Edward Lundström zdokonalil bezpečnou zápalku, obsahující červený nejedovatý fosfor místo bílého, kterou objevil v roce 1844 Gustav Erik Pasch.
Výroba zápalek v českých zemích
Sušice, město na Otavě, byla veřejností uznána, jako „kolébka“ českého sirkařství. Výroba prvních zápalek v Sušici má své počátky na podzim roku 1839, kdy se z Vídně do rodné Sušice vrátil pětadvacetiletý truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost. Existuje historka o tom, jak se Vojtěch Scheinost a jeho budoucí žena Marie Urbancová, naučili vyrábět zápalky na svém vandru do Vídně u lékárníka Römera. Scheinost po svatbě s Marií, začal vyrábět zápalky v Sušici. Brzy prodával své výrobky na trzích v Sušici, v Praze a v částech příhraničního Rakouska. Výroba byla malá a byla dělána v rozptýlených prostorách v celém městě. Byl to únavný výrobní proces.
Čtěte také: Dřevěné sudy: tradiční výroba
Brzy se Scheinostovi nedostalo finančních prostředků a byl nucen se obrátit na zámožného občana Bernarda Fürtha, obchodníka se smíšeným zbožím v Sušici, který mu vypomohl půjčkou. Po krátké době, v roce 1841, s ním zahajuje spolupráci ve výrobě zápalek. Oprávnění k výrobě sirek měl jen Scheinost a proto Fürth nemeškal a zažádal o něj v září 1842. Poněvadž výroba záhy nepostačila pokrýt poptávku, snažili se oba, Fürth i Scheinost, o rozšíření výrobních prostorů. Vhodný objekt nalezli ve Zlaté Koruně na panství krumlovském, kam Bernarda Fürtha v listopadu 1842 pozval schwarzenbergský hospodářský úřad, aby mu pronajal bývalou tužkárnu. Jakmile byla vyřešena otázka dalšího rozvoje požádal Fürth o zemské oprávnění k výrobě sirek a fosforu v Sušici a Zlaté Koruně, které také s přímluvou sušického magistrátu v květnu 1843 obdržel.
Sušické pronajaté prostory nepostačily uspokojivě řešit provozní potenciál vzkvétajícího odbytu, proto se Bernard Fürth rozhodl postavit novou továrnu. To se mu po předchozích potížích podařilo koncem roku 1844. Fürthova firma si tak připravila cestu pro nový vývoj. V době, kdy závod zaznamenával rozkvět výroby a podnikání, kdy se zaměstnané dělnictvo početně blížilo tisícovce, vypukla v Sušici epidemie cholery, jejíž obětí se stal i Bernard Fürth. Zemřel 26. září 1849, zanechal podnik v plném vzestupu, bez známek byť sebemenšího zakolísání, podnik, jehož výrobky znala celá Evropa.
Scheinost pokračoval v práci u Fürthů se stejným zápalem, jako by sám byl nositelem firmy, vyráběl kvalitní zboží a vylepšoval technologii. Scheinost měl dobrý instinkt pro získání cenných způsobů výroby zápalek. Měl technické znalosti k překonávání velkých obtíží, které vždy provázely jejich uvádění do provozu ve výrobním závodě.
Vojtěch Scheinost však nakonec pro neshody s rodinou Fürthů vystoupil ze služeb firmy Bernard Fürth v roce 1865 a v roce 1868 si založil vlastní sirkárnu v horní části města.
K zákazu používání bílého fosforu došlo koncem 19. století a počátkem 20. století. Důvodem byla ochrana dělnictva a nebezpečí požárů.
Čtěte také: Venkovní sezení ze dřeva
Vznik a vývoj SOLO
10. ledna 1903 - vznik koncernu SOLO Zündwaren and Wichselfabriken Act.-Ges. (Solo, továrny na zápalky a leštidla, akc. spol.).
1997 - ustavení dceřinné akciové společnosti Solo Sirkárna, a.s.
2015 - Solo Matches & Flames, a.s.
Do roku 1913 byly sušické sirkárny SOLA řízeny vedoucím ředitelem dr. Arnoštem Fürthem. Jeho bratr Bernard působil ve výkonném výboru nové akciové společnosti ve Vídni.
Po vzniku ČSR se do popředí zájmu dostala otázka výkupu SOLO továren na území ČSR. Celé schvalovací řízení fúze bylo dovršeno výnosem ministerstva vnitra z 11. ledna 1922, čís. 2642/22/17, jímž za souhlasu ministerstva obchodu a financí bylo povoleno zvýšení akciového kapitálu Heliosu z 12,5 mil. Kč na 26 mil. Kč za účelem převzetí tuzemského majetku vídeňského SOLA, a vyhovující nostrifikační vyhlášce.
Čtěte také: Grilování: uhlí nebo brikety?
Podle úředního vysvědčení obchodního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1922 č. pol. 1684/22 byla do obchodního rejstříku odd. B svazek X, str. 125 na místo firmy Hélios zapsána nová firma:„SOLO“ SPOJENÉ AKCIOVÉ ČESKOSLOVENSKÉ SIRKÁRNY A LUČEBNÍ TOVÁRNY SE SÍDLEM HLAVNÍHO ZÁVODU V PRAZE.
V březnu 1932 po předchozím mírném zvýšení odbytu zápalek, způsobeném zprávou o zamýšleném zvýšení daně ze zápalek o 10 hal., tj. v drobném prodeji z 20 hal. na 30 hal., klesl obrat na minimum a v důsledku toho byl provoz v horní továrně Vojtěcha Scheinosta zcela zastaven.
Pro sušické sirkařství bylo jistě setkání pracovitého řemeslníka, vynalézavého a zkušeného Vojtěcha Scheinosta s energickým a velmi schopným obchodníkem Bernardem Fürthem, štěstím. Světovost sušických zápalek a nebývalý růst techniky a ekonomiky v zápalkovém průmyslu je ale nutno připsat výjimečným vlastnostem Bernarda Fürtha a dr. Arnošta Fürtha.
Obaly zápalek
Původní obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí sirky se prodávaly ve svazečcích, obvykle po 100 až 150 kusech bez jakéhokoliv označení, třecí sirky bez fosforu byly baleny do dřevěných nebo lepenkových krabic s víčkem. Výjimkou z pravidla byly sirky Walkerovy, prodávané ve válcových cínových pouzdrech, ale tento drahý způsob byl záhy opuštěn.
Celkem můžeme rozdělit zápalkové obaly ze starších dob do osmi skupin:
- papírové patrony (Wickel, Patrone, Kapsel, angl. Capsule), do nichž se balily nejlacinější druhy, tzv. obyčejné sirky (zednické).
- jednoduchá pouzdra z dřevěné dýhy (Spanschachtel), většinou oválného průřezu pro obyčejné nebo dámské zápalky, rovněž pro 50 až 100 kusů.
- vídeňská pouzdra kulatá nebo oválná z lepenky (Wiener Salonbüchse, angl. Pill-box) s dvojitou stěnou a jednoduchým víčkem, pro 100 až 180 salónních zápalek.
- dřevěná vysoustruhovaná pouzdra (gedrehte Holzbüchse) pro kongrévské zápalky (název kongrévské zápalky - congreve matches, congreves - se objevil poprvé ve čtyřicátých letech 19. století na obalech fosforových zápalek dovážených do Anglie; šlo o propagační využití jména vynálezce sira Williama Congrevea (1772 - 1828) , aby byla snáze překonána nedůvěra k novému výrobku).
- lepenkové krabice s víkem pro luxusní druhy (Pappdose, pasteboard box). Běžná velikost byla určena pro 1000 vrubových zápalek (tzv. Rips).
- taštičky (tobolky, kabelky, portmontáže) jsou velmi starého původu. Tento obal byl typický pro sirkárny francouzské, v novější době tj. ještě po první světové válce, se v papírových taštičkách vyvážely obyčejné sírové zápalky.
- krabičky se zásuvkou (Schuber-Etuis), původně lepenkové, později dýhové, byly určeny pro zápalnou hubku a postupem doby se jejich používání rozšířilo na všechny druhy zápalek.
- dřevěné krabičky (Spankistchen) se zasouvacím víčkem pro 500 až 1000 zápalek. Těchto bedniček se používalo především pro vývoz.
Škrtací ploška (obvykle písková) byla na spodu, někdy i na víčku pouzdra nebo patrony, krabice a bedničky měly škrtátko na bočních stěnách, někdy též na spodní části obalu.
Vyráběly se především dřevěné krabičky oválného tvaru, lepené z tenkých hoblovaných šponů, které měly spodní víčko určené jako škrtací plochu a proto opatřené nalepenou vrstvou jemného písku nebo na prášek utlučeného skla. Později se používaly i krabičky papírové, oválné i čtyřhranné.
Ploché zápalky si dal před více než sto lety - 17. března 1892 - patentovat Paul Lorenz z Berlína. Jednalo se o ploché dřevěné zápalky, vlepované do malé obálky z tvrdého papíru.
Zajímavosti ze světa zápalek
Sběratel kompletních krabiček se zápalkami se jemnuje dr. Flory. Ve sbírce má zastoupeno krabičkami více než sto zemí světa a tvoří ji přes 11 miliónů různých kusů!
Kopii zříceniny hradu Radyně postavilo v roce 1998 ze 151 063 krabiček od zápalek za 24 hodin deset nadšenců v mázhausu plzeňské radnice. Model byl dlouhý 444 cm, široký 118 cm a v nejvyšším bodu věže dosahoval výšky 248 cm.
Na švédském trhu se v současné době vyskytuje jen málo druhů zápalkových krabiček. Především jsou to oblíbené Solstickan s vyobrazením kráčejícího dítěte a Three Stjärnor; obě tyto kresby přířezů jsou doplněné na reverzu textem, uvádějícím pravidla soutěžní hry (jde o získání kompletní řady tradičních značek).
V roce 1974 to nejrychleji dokázali ve Švédsku, kde jim stačilo 2,5 vteřiny. Lipnické Solo ji vyrobilo za 4,5 vteřiny, sušičtí sirkaři potřebovali 6 vteřin.
Sluneční zapalovač se v USA začal poprvé prodávat v roce 1982. Cigareta se vkládá přímo do zapalovače, který se pak musí nastavit tak, aby v něm zabudované zrcadélko odráželo sluneční paprsky. Výrobce tvrdí, že kuřák, užívající tento zapalovač vykouří méně cigaret.
V roce 1969 bylo pod kontrolou československého Sola 27% importu zápalek do velké británie. Tento podíl se do roku 1980 zvýšil na rovných 30%.
Současnost a budoucnost
Podle zástupců společnosti klesá spotřeba a užívání zápalek s růstem životní úrovně. Vyšší spotřebu vykazují země jako Haiti nebo Egypt, kde se počítá asi 1700 takzvaných plamenů na hlavu ročně.
V červenci roku 1984 byly v Sušici vyrobeny poslední dřevěné zápalkové krabičky s klasickými nálepkami.
V roce 2009 se z této firmy stala ryze obchodní společnost o 25 zaměstnancích a výroba slavných sirek se tak z podhůří Šumavy přesunula zejména do Indie.
Solo vyrobí ročně 413 miliónů krabiček, z čehož asi 70 procent představují tzv. zákaznické zápalky s logem hypermarketů nebo hotelů. Většina (85 procent)z výroby sušické sirkárny je vyváženo na evropské a světové trhy.
tags: #dřevěné #krabičky #na #zápalky #historie
