PergolyDřevěné trámy stropní dilatace
Publikace je určena především pro projektanty pozemních staveb a jejím záměrem bylo poskytnout souhrnnou příručku pro navrhování konstrukcí. Ta má usnadnit provedení architektonického a konstrukčního návrhu tím, že umožní předběžný návrh dimenzí nosných konstrukcí za použití relativně jednoduchých pravidel, empirických vzorců, popř. dalších nestandardních metod.
Při použití příručky je nutné vycházet vždy z konkrétních podmínek, ve kterých konstrukce působí, a splnit okrajové podmínky, za kterých návrh platí. V textu nebo na obrázcích uváděné rozměry konstrukcí je nutno chápat jako směrné, proto je vždy nutno přihlédnout ke konkrétním podmínkám a rozměrové hodnoty v konečném návrhu staticky ověřit.
Stavby, které jsou vydány přirozeným změnám teploty ovzduší, je třeba rozčlenit na části, které se mohou chovat samostatně. Pokud se tak nestane, konstrukce se sama rozdělí podle obecných fyzikálních zákonů a vnitřních a vnějších tvarových a materiálových vlastností stavby.
Dilatace a její význam
Úmyslně vytvořené spáry mezi jednotlivými částmi konstrukce se nazývají dilatační nebo rozdělovací. Někdy je ovšem třeba volit polohy dilatačních spár ve větších vzdálenostech, než je běžné. Např. u spojité konstrukce nelze dilatační spáry upravit tak, že se stavba jednoduše rozdělí na jednotlivé menší části - to by bylo nevhodné, nekonstruktivní a drahé.
Podle příčiny se dilatace navrhuje pro předpokládaný vzájemný posun ve svislém směru, například pro různé sedání, nebo ve vodorovném směru z důvodů objemových změn materiálu konstrukce, způsobených například smršťováním betonu, tepelnou roztažností apod.
Čtěte také: Dřevěné sudy: tradiční výroba
Velikosti dilatačních celků pro jednotlivé konstrukční materiály jsou předepsány v některých normách, nebo se musí konstrukce na účinek například smršťování betonu posoudit. Při kombinaci různých materiálů je nutné vzít v úvahu nejnepříznivější z hodnot. Velikost dilatačního úseku závisí také na uspořádání ztužujících prvků stavby. Například největší délky dilatačních celků s ohledem na tepelnou roztažnost jsou u ocelových konstrukcí, pokud je konstrukce uspořádána tak, že konstrukce může volně dilatovat od středu k oběma koncům.
Dilatační spáry by měly být, pokud je to možné, přímé a měly by procházet bez přerušení všemi částmi budovy zdola nahoru, tedy od základů až po střechu. Ovšem, teplotními dilatačními spárami není vždy třeba dělit základy, neboť ty leží na podloží v oblasti téměř konstantní teploty, takže u nich nedochází k rozměrovým změnám teplem a také smršťování je výrazně menší než u horní stavby.
Dilatačními spárami oddělujeme od sebe také ty části budov, které jsou založeny na různých základových půdách a kde lze očekávat nestejnoměrné sedání. Pokud by se taková konstrukce provedla spojitě, vyvolalo by to u ní nerovný pokles základů a tedy přídavná namáhání a poruchy horních konstrukcí.
Při vzájemném překrývání objemových či teplotních změn a při větších délkách stavby může také dojít k tak velkým roztažením nebo stlačením a tedy k silovému namáhání konstrukce tak, že dojde k překročení pevnosti stavebních materiálů a nezbytné protažení se projeví trhlinami. Bohužel jsou tyto trhliny „divoké“, tj. Uvedené poruchy jsou složitý a nesnadno odstranitelný problém, zasluhující podrobné šetření.
Typy dilatačních spár
Svisle, kdy jednotlivé nosné konstrukce oddělených částí měly nosné systémy navzájem zcela nezávislé. Po obou stranách dilatační spáry jsou sloupy, stropní trámy či desky v každé části samostatné. Základy sloupů jsou společné (nebyla-li dilatace provedena z důvodů nestejnoměrného sedání jednotlivých částí stavby (tehdy je nezbytné dělit i základy). Tento způsob umístění spáry bezpečný a z konstruktivního hlediska vhodný.
Čtěte také: Venkovní sezení ze dřeva
Zalomeně, kdy dilatační spára přerušuje průvlaky, buď těsně při sloupu, nebo při stropním žebru. Leží-li průvlaky příčně, může se obdobně přerušit i stropní konstrukce. Vložením celého dilatačního pole.
Ozuby v případech b) a c) je třeba pečlivě propočítat a zachytit napětí v hlavním tahu, vznikající nad uložením a pod ním, kde mají nejvíce namáhané části konstrukce jen poloviční výšku. Je nezbytné také přihlédnout k účinkům tření v ložné ploše ve vodorovné části spáry. Při vodorovných posuvech dilatované konstrukce vznikají v ní vlivem tohoto tření vodorovné tahové síly. Kdyby nebyly zachyceny výztuží, mohly by se ozuby odtrhnout od zbylé části stavby, případně by se konstrukce mohla v některém slabém průřezu porušit tahem. Výztuž by měla být počítána na všechny zmíněné účinky.
Zvlášť nepříznivě se teplotní účinky projevují na nedostatečně tepelně izolovaných plochých železobetonových střechách. Tepelnou dilatací se porušuje jednak vlastní krytina, jednak se trhá římsa i nosné zdivo a nejvyšších podlažích. Podobné poruchy se také projevují jak na vnějších, tak i na vnitřních panelech montovaných staveb. Slunečním zářením a teplotními změnami uvnitř stavby jsou panelové stěny ve stálém pohybu. Pokud se staví v zimě, železobetonová konstrukce zkrátí a naopak je tomu v létě. Během let se konstrukce navíc smrští a dotvaruje.
Obvykle se navrhuje šířka dilatačních spár 15 až 25 mm. Realizace se pak zajistí vložením vhodné vrstvy stlačitelného materiálu. Do spár se též vkládají různé trny či továrně vyrobené prvky.
Dilatační spáry se v hotové stavbě skutečně svírají a rozevírají, nebo se v nich při různém zatížení a sedání základů posunuje jeden díl stavby svisle podle části druhé. Musí být upraveny tak, aby se přilehlé stavební součásti těmito pohyby neporušovaly. Nesmí se tedy přes spáru provést např. omítka. Dilatační spára se přizná a obvykle se překryje lištou, nebo se ponechá volná.
Čtěte také: Grilování: uhlí nebo brikety?
Poruchy vyvolané objemovými změnami
Poruchy vyvolané účinky objemových změn lze zařadit do skupiny nepřímých účinků namáhání. Teplotní účinky vyvolávají u stavebních konstrukcí délkové změny. Nejsou nebezpečné tehdy, může-li se stavební konstrukce nebo prvek neomezeně roztahovat či stahovat. Např. jsou-li konstrukce uloženy na pohyblivých podporách (ložiskách) nebo na kyvných stojkách, nebo jsou-li rozděleny na části v takových vzdálenostech, že výsledek napětí z délkových změn nezpůsobí žádná nadměrná namáhání ve vlastních nebo přilehlých nosných prvcích.
Smršťování nastává při úbytku vlhkosti (vysychání) betonu a jeho účinek je pak dán zmenšením objemu. Vysychání začíná vždy na povrchu a při jeho rychlém průběhu na povrchových oblastech konstrukci brání vlhké jádro volnému stahování povrchu. Tím vznikají tahová napětí, která u betonových konstrukcí, u nichž se účinkům smršťování zabraňuje nevhodnou konstrukční úpravou, vyvolávají vznik trhlin. Proto se smršťováním trhají tenké stropní desky spojené monoliticky s masivními betonovými prvky - s trámy nebo průvlaky, případně se ztužujícími věnci atd.
Trhají se i dlouhé zdi, které se nemohou v dosedacích plochách vlivem tření zkracovat. Smršťováním lze vysvětlit vznik trhlin, jež nemohou mít původ od účinků zatížení. Porušují se jím i trámy a průvlaky a hlavně zdivo, na kterém jsou železobetonové konstrukce uloženy. Průběh smršťování je ovlivněn teplotou a vlhkostí prostředí. Tvrdne-li beton v suchém a teplém prostředí, je smršťování větší a probíhá rychleji.
Zvlášť nepříznivě se projevují účinky smršťování při betonování nádrží, vodojemů kanálů apod., neboť smršťováním vznikají trhlinky, porušující vodotěsnost. Účinek smršťování se zvyšuje u betonu s velkým obsahem cementu, používáním cementů objemově nestálých, vysokým vodním součinitelem, používáním jemnějších frakcí kameniva a některých přísad, zejména urychlovačů/zpomalovačů tuhnutí betonové směsi. Smršťování probíhá nejintenzivněji v prvém období po zabetonování (ve 3 až 6 týdnech) a během prvního roku. Čelí se mu vhodným konstrukčním opatřením a pracovními postupy při betonování.
Dotvarování je vlastnost betonu charakterizovaná růstem trvalých deformací konstrukce za účinku trvalého nebo dlouhodobě působícího zatížení. Je velmi důležité pro železobetonové, ale zejména pro předpjaté konstrukce. Zvětšuje zkracování podpůrných konstrukcí (sloupů, stěn atd.), zvyšuje průhyby betonových nosníků, ovlivňuje vnitřní napětí betonu, zvyšuje změnu staticky neurčitých veličin, přesouvá napětí z betonu na výztužné pruty a úbytek předpětí v předpjatých konstrukcích atd. Účinky dotvarování jsou tím větší, čím dříve po vybetonování je konstrukce zatěžována a čím její průřezy jsou subtilnější.
Rekonstrukce dřevěných stropů
Při rekonstrukci stavby nás většinou napadne jako první opravit střechu nebo opravit základy, podlahy, ale docela velkým otazníkem bývá také stropní konstrukce. U většiny starých domů do konstrukce stropu dobře nevidíme. A většinou nám nějak zabíhá do zdi, někdy prochází zdí směrem ven. V prvotní fázi je někdy těžké odhadnout v jakém stavu se nacházejí ty jednotlivé vrstvy, jaká je skladba stropu a těžko se dopředu nějak plánuje a odhaduje, co s tím.
Toto je jedno dílčí téma, které nám při prohlídkách a plánech vytváří mnoho nejasností. Dokud ty konstrukce kompletně neobnažíme, tak nevíme, na čem jsme. Často je to i zvenku, kde jsou přesahy a podhledy. Často je to ve fázi, kdy chce člověk chalupu teprve koupit a nemůže to rozdělat a zjistit, v jakém stavu to vlastně je.
Těch možností je opravdu mnoho, takže není nějaký obecný postup. Většinou jdou vidět nějaké stropní trámy, máme nějaký záklop, ať už dřevěný nebo je tam omítka, což je hodně časté, na nějakém palachu nebo pletivu. A podobně je to přichycené na nějakých deskách. Potom je tam nějaká skladba, kde najdeme často opravdu různé materiály: od hlíny, škváry přes různé staré izolace apod. A často je vlastně to druhé patro nebo podkroví bývalá půda.
Další věc, která bývá výzvou je, že tam je málokdy nějaká rozumná rovina. U stropních konstrukcí máme spoustu možností podle toho, v jakém stádiu vlastně ten strop najdeme. Ta druhá možnost je, že vlastně žádné trámy nevidíme a trámy jsou schované v těch zákopech. Tam už vůbec nevíme, jak stropní trámy vypadají a jestli bude třeba je měnit nebo ne. A od toho se potom odvíjí ta skladba podlahy nad stropem. Většinou se s rekonstrukcí se spravuje i to podkroví a tam už právě řešíme nějaký kročejový hluk nebo nějaké vhodné materiály pro kročejovou izolaci.
Článek představuje proces restaurování stávajících trámových stropů metodou spřažení stávajícího dřevěného trámového stropu s deskami na bázi dřeva, což je obvyklý požadavek zvýšení únosnosti a tuhosti stropu, tedy snížení průhybů a vibrací od užitného zatížení.
Spřažení dřevěných trámových stropů s deskami na bázi dřeva
Spřažení dřevěných trámových stropů s deskami na bázi dřeva je efektivní metodou suché výstavby při rekonstrukcích, kdy je potřeba zvýšit tuhost stávajícího stropu a přitom být maximálně ohleduplný k současné stavbě. Hlavní využití této metody je pro posilování stropnic stávajících dřevěných trámových stropů, kde stropnice jsou lehce poddimenzované a působí jako prostý nosník o rozpětí cca 3-8 metrů. Obvyklé rozteče stropních trámů jsou kolem 1 m. Použití mechanicky spojovaného deskového materiálu na bázi dřeva má svá specifika.
Základní nosný prvek stropu je tvořen stropnicí (obvykle obdélníkového průřezu) a deskou na bázi dřeva (OSB, LVL, překližka) spojených pomocí mechanických spojovacích prostředků (dvouzávitové vruty WT-T) do jednoho kompozitního průřezu. Každý spřahující vrut je namáhán střihovou silou, a tedy je vystaven posunutí. Vztah mezi vzájemným posunutím části průřezu a příslušnou silou je vyjádřen modulem posunutí Kser. Spojovací prostředky musí být kontinuálně rozděleny po celé délce nosníku, nicméně v rámci ekonomiky a efektivity návrhu je výhodné, aby jejich rozmístění korespondovalo s velikostí smykové síly v dané oblasti. Posouzení navrženého průřezu vychází z teorie kompozitního nosníku s poddajně spojenými částmi.
Původní historické stropnice obvykle nevykazují vzájemnou rovinnost horní hrany. Jednotlivé kusy často bývají různě zkroucené, deformované od průhybu nebo nerovnoměrně uložené v podporách. Toto bylo akceptovatelné z toho důvodu, že nad záklopem byla ještě poměrně masivní vrstva násypu a tedy rovinnost hrubé podlahy nebyla požadována.
Za předpokladu, že i nová konstrukce podlahy bude obsahovat vyrovnávací vrstvu, lze tyto nerovnosti také akceptovat. Pro odchylky v rovinnosti horní hrany stropnic je limitující potřeba zajistit plné dosednutí všech podpor první vrstvy deskového materiálu (uloženého kolmo na stropnice). Absolutní hodnota odchylek v rovinnosti je dána interakcí mezi tuhostí použité desky a vzdálenosti mezi stropnicemi, protože přirozený průhyb desky menší nerovnosti absorbuje (tenká OSB deska umožňuje při stejné rozteči stropnic povolit větší nerovnosti podkladu než tlustá deska LVL).
Příčné spoje desek musí na sebe těsně navazovat (bez výškových skoků), protože navazující horní vrstva desek musí plošně kopírovat podklad. Neakceptovatelné nerovnosti stropnic je možné řešit podložením nebo se zbroušením přečnívajícího povrchu.
Desky se kladou ve dvou na sebe kolmých směrech. První vrstva je roznášecí, klade se kolmo ke stropnicím a primárně zajišťuje přenos svislého zatížení působícího mezi stropnicemi. Druhá vrstva je kladena rovnoběžně se stropnicemi a primárně zajišťuje požadované vyztužení stropnic, je to tedy tlačená část nově vytvořeného T-průřezu. Za předpokladu účinného propojení obou vrstev (například slepením) lze uvažovat obě dvě vrstvy jako jeden kompaktní ztužující materiál.
Jako deskové materiály se nejčastěji používají desky OSB, LVL a překližka. OSB desky jsou cenově výhodné, nicméně mají výrazné reologické chování (dotvarování v čase) a velmi nepříznivě reagují na zvýšenou vlhkost. Naopak desky LVL jsou sice dražší, nicméně reologický a vlhkostně se více podobají dřevu.
Volné okraje desek musí být z důvodu tuhosti finální podlahy podepřeny nosným prvkem. Z tohoto důvodu se podél uložení trámů vkládá výztužný nosník. Všechny deskové materiály je nutno dilatovat dle požadavků výrobce. Tato dilatace má zásadní vliv na funkčnost podlahy a zajišťuje možnost realizace objemových změn materiálu. Obvykle je dostatečné rozdělit dilatační celky po jednotlivých místnostech bytových domů. Dilatace probíhá kolem stěn a rozděluje jednotlivé stropy na samostatné dilatační celky.
Jako spřahující prvky jsou použity dvouzávitové vruty SFS WT-T. Hlavním důvodem pro použití těchto vrutů je jejich stahující účinek, který vytváří předpětí ve spoji mezi stropnicí a deskovým materiálem. Toto předpětí zvyšuje tření ve smykové ploše a v případě použití lepidla zajišťuje přítlak v průběhu tvrdnutí lepidla. Vysoká protikorozní ochrana a speciální hlava umožňuje pozdější vyšroubování vrutu. Rozteče vrutů jsou z důvodu snadné montáže rozdělený do několika úseků s různou hustotou vrutů, což reflektuje maximální sílu na okraji a minimální uprostřed stropnice. Rozteče vrutů, jejich vzdálenosti od okrajů a mezi sebou musí splňovat požadavky statického výpočtu, normativních dokumentů i doporučení výrobce. Vlastní zavrutování může být kolmé nebo šikmé. Při kolmém zavrutování vrut přenáší sílu hlavně svou smykovou tuhostí, při šikmém zavrutování efektivně přidává i svou pevnost v tahu.
Zatížení střech
Nosná konstrukce střech závisí především na tvaru zastřešení, zatížení vlastní tíhou střešního pláště, nahodilým zatížením sněhem a větrem. U střech s větším sklonem se zpravidla navrhují krovy, nejčastěji dřevěné. Při větších rozponech nebo neobvyklých tvarech může být krov podepřen ocelovými prvky (nosníky na větší rozpětí, rámy apod.). Zpravidla uspořádání vychází ze základních soustav - krokevní, hambalkové, vaznicové nebo vlašské, které jsou uvedeny dále.
Vlastní tíha nosných konstrukcí střechy jako jsou panely, železobetonové desky apod. jsou uvedeny v kap. podle způsobu využívání podle kategorií A-D,viz tab. Zatížení od střešních zahrad na plochých střechách - skladba vegetace, substrát, ochrana proti prorůstání kořenů, drenážní a filtrační vrstva, vodotěsná a tepelná izolace, parotěsná zábrana. Podle druhu vegetace jsou orientační hodnoty uvedeny v tab.
Způsob stanovení zatížení sněhem je dán normou ČSN EN 1991-1-3. Postup je takový, že se podle zeměpisné polohy určí sněhová oblast podle mapy na obr. 2.3 a každé sněhové oblasti přináleží charakteristická hodnota zatížení sněhem na zemi sk v tab. 2.6, jejíž překročení je dáno s určitou statistickou zárukou. Tato hodnota se dále upraví pomocí součinitelů, které zohledňují tvar střechy, sklon, drsnost, tepelné vlastnosti, možnost tvoření návějí, vliv okolního terénu a vzdálenost sousedních staveb na charakteristickou hodnotu zatížení sněhem na střeše, která je dána zatížením na metr čtvereční půdorysné plochy střechy.
Stanovení účinku větru na stavební konstrukce podle normy ČSN EN 1991-1-4 je poměrně složité a vyžaduje stanovení řady dílčích parametrů. V následujícím textu je uveden zjednodušený postup pro stanovení účinku větru pro jednoduché pozemní stavby. Základním údajem pro stanovení účinku větru je jeho základní výchozí rychlost. Ta je stanovena pro určitou geografickou polohu v České republice podle mapy na obr. 2.5 pro jednotlivé větrné oblasti v tab. 2.10. Je to desetiminutová střední rychlost s roční pravděpodobností překročení p = 0,02 ve výšce 10 m nad plochým terénem.
Dalšími faktory, které ovlivňují zatížení větrem, je tvar a drsnost terénu v okolí stavby. Okolní terénní útvary jako kopce, hřebeny, terénní zlomy (tzv. orografie) výrazně ovlivňují proudění vzduchu. Pro určení vlivu drsnosti terénu se rozlišují kategorie terénu podle následující tab. Referenční výška nad terénem ze, ve které se zjišťuje účinek větru, se uvažuje v intervalu zmin ≤ ze ≤ 200 m - viz tab. 2.10. Maximální dynamický tlak qp(ze) v referenční výšce ze lze stanovit z grafu na následujícím obr.
Zatížení větrem se uvažuje jako tlak nebo sání kolmo na uvažovanou plochu střechy nebo fasády, případně jako tření proudu vzduchu o danou plochu ve směru této plochy. V následujících tab. 2.12 - 2.15 jsou uvedeny součinitele vnějšího tlaku na ploché, pultové a sedlové střechy a pro úplnost též na svislé fasády tvarově jednoduchých budov. Účinek větru v daném místě pláště budovy se určí jako součin maximálního dynamického tlaku větru qp(ze) pro referenční výšku ze a součinitele vnějšího tlaku cpe.
Krovy
Krov je nosná konstrukce šikmé střechy (sklon 10-45°) a strmé střechy (sklon > 45°). Jednotlivé krokve se opírají v patě o pozednice nebo jsou zakotveny do vazného trámu a vzájemně se opírají ve hřebeni. Při rozpětí L < 12 m (hospodárné L ≤ 8 m) se navrhují krokve z řeziva, při větších rozpětích lepené nosníky apod.
Pro zmenšení rozpětí krokví je vložený hambalek v každém páru krokví (popřípadě více hambalků v patrech), která rozpírá krokve pro svislé zatížení - hambalek je tlačený prvek. Hambalky se zpravidla navrhují zdvojené, u starých krovů bývají jednoduché, začepované do krokví. V rovině hambalků není krov vyztužen, na nesouměrné zatížení hambalek zajišťuje pouze stejný průhyb krokví.
Vrcholová vaznice je namáhána jen svislými silami, zároveň proti vodorovným silám se vzájemně podepírají krokve. Mezilehlé vaznice jsou namáhány svislými i vodorovnými silami.
Konstrukce krovů vlašské soustavy patří mezi nejstarší a byly používány již ve starém Římě pro střechy s malým sklonem (v = 1/5-1/4 rozpětí), to je α = 21,8-26,5°. Mohou se používat nad jednoduchými půdorysy větších rozponů s tvarem střechy sedlové nebo pultové. Střešní konstrukce této soustavy se vyznačují jednoduchostí a menší spotřebou dřeva. Vlašské krokve (vazničky) se u této soustavy umísťují rovnoběžně s okapovou hranou, jejich rozpětí se pohybuje 4-5 m, vzájemné vzdálenosti krokví jsou obvykle mezi 0,8-1,0 m. Krokve se kladou na vzpěry (horní pasy) vazníků, které se zapouštějí do krokví (vazniček) na hloubku 20 mm. Proti pootočení se vazničky mohou zapřít špalíky (zvanými pachole) přibitými na vzpěry. Běžné krokve jsou obdélníkového průřezu, hřebenová krokev má pětiúhelníkový průřez a okapová lichoběžníkový.
Nosnou konstrukcí vazníků - plných vazeb - jsou věšadla z hranolů, jejichž tvar a profily se řídí rozpětím, v klasickém provedení mají zpravidla trojúhelníkový tvar. V pozdějším období se používaly i kombinace dřevěných prvků s ocelovými táhly popřípadě i litinovými vzpěrami. Plné vazby (vazníky) se osazují ve vzdálenostech 4-5 m a jejich profily a spoje se navrhují na základě statického výpočtu. V podélném směru jsou vazníky vzájemně vyztuženy ondřejovými kříži případně i jiným tvarem zavětrování. Zavětrování se čepuje buď ve svislé rovině do věšáků, nebo v šikmé rovině do obrysových vzpěr vazníků.
Stropní konstrukce
Z hlediska nosné konstrukce je plochá střecha obdobná stropu v běžném podlaží a liší se pouze velikostí zatížení. Stropní konstrukce se skládají z nosné stropní desky, ze stropních nosníků, průvlaků, podlahy a podhledu. Při rozhodování o volbě stropní nosné konstrukce bereme mimo jiné zřetel na její rozpětí. Každému druhu stropní konstrukce odpovídá doporučený rozsah rozpětí, ve kterém je vhodné konstrukci navrhovat.
Montované stropy
Stropní nosníky musí být uloženy na dvou protilehlých nosných prvcích (stěny, trámy, nosníky atd.). Po výběru dodavatele stropní konstrukce je třeba při návrhu zohlednit sortiment nosníků, osovou vzdálenost stropních nosníků a minimální délku instalace. Díky optimálně navrženému nosnému systému se zamezí zbytečnému řezání/zkracování vložek a minimalizují se kolize stropních nosníků. Minimální délka podlahového nosníku určuje také minimální tloušťku nosného prvku pod nosníkem. Minimální umístění stropního nosníku je uvedeno u každého výrobce v technickém listu výrobku.
Nosné příčky, které jsou umístěny na stropě, jsou podepřeny výztuží stropní konstrukce. Pod nenosnou příčkou, která je rovnoběžná se směrem stropních nosníků, se výztuž provede zdvojením stropních nosníků nebo přidáním další výztuže. Pod nenosnou příčkou, která je kolmá na směr podlahových nosníků, je výztuž provedena vytvořením ztužujícího žebra z nízkých vložek s přídavnou výztuží. Rozpětí menší, než je světlá vzdálenost podlahových nosníků, se vytvoří jednoduše vynecháním podlahové vložky a doplněním konstrukční výztuže podle potřeby. Při širších přesunech je již třeba navrhnout náhradu. Delší strana přechodu je s výhodou rovnoběžná se směrem stropních trámů, tj. kratší výměna. Další převody lze provádět pouze prostřednictvím vložek.
Při návrhu stropu je třeba zohlednit také tvar schodišťového otvoru a vždy dbát na to, abychom mohli stropní nosníky umístit do těchto míst. Nejvíce problémů se vyskytuje u otvorů ve tvaru L/U nebo v případech, kdy je směr schodiště kolmý na směr nosníků a není možné navrhnout nosnou stěnu před schodištěm.
Sloupy krovu by měly být co nejvíce vzdáleny od sebe, aby nedošlo k přetížení stropní konstrukce a aby byly umístěny přímo na stěnách spodního podlaží. V několika případech jsou však příhradové sloupy umístěny přímo na stropě, pod těmito sloupy je nutné navrhnout zesílení stropní konstrukce.
tags: #dřevěné #trámy #stropní #dilatace
