Dřevěné fasády: Typy, kotvení a údržba pro dlouhou životnost

Dřevěné fasády skvěle vypadají, dobře slouží a jsou čím dál oblíbenější. Dodají domu originální vzhled a mají nesporné termoizolační i akustické vlastnosti. V létě oddálí průnik tepla, v zimě zbrzdí chlad. Schopnost dřeva dobře pracovat s vlhkostí je další přidanou hodnotou. Dřevěná fasáda již dávno není součástí pouze dřevostaveb. Toto obložení domu se hodí pro různé stavby z odlišných materiálů. Je výhodným řešením i u domů se zvýšenou vlhkostí, mezi obkladem a stavbou je díky nosnému roštu mezera, která zajistí větrání. Dřevěný obklad fasády výborně izoluje, takže teplota domu je regulovaná jak v zimě, tak v létě. Co je dobré před jejich realizací vědět? Při plánování obkládání fasády prkny je nutné tento materiál nechat proschnout do stádia standardní vlhkosti exteriéru místa, kde bude použit. Velice důležité je prkna skladovat tak, aby se nekroutila, a neměli jsme tudíž při jejich aplikaci zbytečné problémy. Vlhkost dřeva na fasádách se v ročním průměru pohybuje v závislosti na stanovišti, expozici atd. mezi 12 a 16 %.

Typy dřevin pro fasády

Na dřevěné fasády se hodí mnoho domácích druhů jehličnatých dřev, méně často se používá dřeva listnatých stromů. Pro exteriérové dřevěné obklady se využívá nejčastěji masivní dřevo modřínu, smrku, douglasky či dubu, ale i odolnějších druhů. Použít lze i dřevo modifikované, tedy tepelně upravené nebo tlakově impregnované. Některé z těchto dřevin lze ponechat bez jakékoli povrchové úpravy, působením slunce a deště získají časem zajímavou stříbrnou patinu.

Jehličnaté dřeviny

  • Smrk: Jádrové dřevo není odlišně zbarvené, letní dřevo je začervenale žluté, jarní dřevo je světle žlutavé, později žlutohnědé. Pryskyřičné kanálky jsou hojné a dobře zpracovatelné. Při sušení se dřevo mírně smršťuje, má jen malý sklon k trhlinám a zborcení. Má dobré pevnostní vlastnosti a rozměrovou stálost. Může se lehce obrábět, řezat pilou, hoblovat, frézovat, vrtat, brousit, krájet a loupat. Smrkové dřevo lze dobře spojovat hřebíky a šrouby a je dobře štěpitelné. Lze je snadno mořit, napouštět lakem a natírat, ale špatně se provádí tlaková impregnace. Smrkové dřevo je průměrně odolné proti povětrnostním vlivům.
  • Jedle: Bělové a jádrové dřevo není výrazně odlišné, je šedobílé se žlutým nebo načervenalým odstínem. Letní dřevo je výrazně ohraničeno. Dřevo má hrubá vlákna a je přímo rostlé, textura je středně jemná a rovnoměrná, jedlové dřevo se málo smršťuje, může se rychle a dobře vysoušet, přičemž nebezpečí vzniku trhlin a zborcení je nízké. Jedlové dřevo nemá smolné kanálky, snadno se opracovává (ale má sklon k trhlinám při hoblování), dobře se štěpí, krájí a loupe, je odolné vůči povětrnostním vlivům, ale je náchylné k napadení škůdci a houbami.
  • Borovice: Jádrové dřevo je červenavě žluté a oxidačně tmavne do hnědočervené, běl je žlutobílé, načervenalé barvy. Letní dřevo je tmavší a je jednostranně ostře ohraničené. Borovice vykazuje četné pryskyřičné kanálky, při vysychání má průměrné smrštění. Borové dřevo bývá napadeno zbarvujícími houbami, které způsobují zamodrání. Dřevo se snadno obrábí, dobře se řeže, hobluje, frézuje a vrtá. Může se krájet a loupat. Je průměrně odolné vůči povětrnostním vlivům, bělové dřevo není stálé vůči napadení hmyzími škůdci a houbami.
  • Modřín: Jádrové dřevo je červenohnědé a oxidačně tmavne, běl je zprvu nažloutlá. Modřín má dobrou tvarovou stálost a je poměrně odolný vůči kyselinám. Dobře se obrábí, dobře se řeže, frézuje, hobluje, vrtá a brousí. Modřínové dřevo se dá dobře krájet a loupat, ale zároveň bývá ohroženo štěpením. Otvory pro šrouby se musí předvrtávat. Je středně odolné proti klimatickým vlivům a málo náchylné k napadení hmyzími škůdci a houbami. Modřín sibiřský je jednoletý a roste jako středoevropský modřín, a tak je značně odolný proti povětrnostním vlivům. Má svěží strukturu s velkými suky, běl je žlutavá, jádrové dřevo je červenohnědé. Neošetřené nebo bezbarvým lakem natřené dřevo v exteriéru rychle šedne. Jedná se o odolné, trvanlivé dřevo, které se může bez ošetření zabudovat do stavby.
  • Douglaska: Běl je úzká, téměř bílá až žlutobílá. Jádro je červenohnědé a pomalu tmavne. Letní dřevo je tmavší a oboustranně výrazně ohraničené, pryskyřičné kanálky výrazně vystupují. Při vysoušení se mírně smršťuje, má dobrou tvarovou stálost, nízkou tendenci k praskání a borcení. Evropská douglaska má hrubou texturu, hůře se obrábí a je relativně odolná vůči kyselinám. Dřevo obsahuje pryskyřici, může docházet k výronům. Je průměrně odolné vůči povětrnostním vlivům, jádro je odolné proti napadení hmyzem a houbami. Bývá ohroženo štěpením, podobně jako modřín.
  • Červený cedr západní: Jádro je zbarveno žluto červenohnědě až červenohnědě, postupně tmavne, běl je bělavá s výrazně zřetelnými lety. Dřevo je chudé na pryskyřici, bez pryskyřičných kanálků, má typickou cedrovou vůni. Je měkké, velmi pevné, dobře se obrábí, těžko se štípe a dobře vysychá. Dřevo starších stromů může křehnout, málo se smršťuje a má dobrou tvarovou stálost.

Listnaté dřeviny

Mezi vhodné dřeva listnatých stromů přicházejí v úvahu zejména dub, kaštan a akát, prakticky se však nepoužívají.

Upravené a exotické dřeviny

  • Thermo dřeviny: Pro úpravu na thermo dřeviny se používají běžné dřeviny (smrk, borovice, jasan, buk), které se tepelně upravují, aby se zlepšily některé jejich vlastnosti, a to především stálost a životnost. Thermo dřeviny není potřeba povrchově upravovat, a pro svoji stálost se hodí i do vlhčího a nestálého prostředí jako jsou terasy, bazény, jezírka apod.
  • Exotické dřeviny: Jedná se především o dřeviny z jižní Ameriky (Massaranduba, Jatoba, Ipe (Lapacho), Garapa, Tatajuba, Quaruba Tinga, Louro Tomaquaré, Tigerwood), severní Ameriky (Cedr), jihovýchodní Asie (Teak, Eben, Bangkirai, Kapur, Kempas, Meranti, Merbau, Kokos, Bambus) a Afriky (Teak, Abachi, Dusie, Wenge, Iroko, Mahagon). U dovozu z východní Evropy, Jižní Ameriky a Asie mohou nastat pochyby, zda toto dřevo pochází z trvale udržitelného lesního hospodářství. Proto se doporučuje, aby se u exotických dřevin dbalo na důvěryhodnou certifikaci, např. FSC.

Kvalita a řezivo

Každý druh dřeva má velmi různou kvalitu, což je podmíněno regionálními podmínkami pěstování, růstu a podnebí, které mohou být v celoevropském měřítku rovněž velmi různé. Nejdůležitějšími znaky jsou množství a šířka letokruhů. Čím jsou letokruhy blíže u sebe, tím je dřevo odolnější. Podle odborných směrnic je pro venkovní dřevěné obklady z plného dřeva nutno vyžadovat minimálně jakostní třídu II podle DIN 68365.

Pro fasády by se mělo používat co možná nejvíce středové řezivo, radiální řezivo z kombinovaného nebo segmentového pořezu. U středového, radiálního řeziva z kombinovaného pořezu směřují letokruhy kolmo k pohledové ploše, u radiálního řeziva ze segmentového pořezu by sklon letokruhů neměl být větší než 45°. U bočního, fládrového řeziva dochází k deformacím a tvorbě trhlin. Jestliže se použijí boční prkna, čemuž se zpravidla nelze vyhnout, pak by měla být levá strana (tj. ta, která je odvrácená od středu kulatiny) umístěna na venkovní plochu, neboť je méně náchylná k trhlinám. Působením povětrnostních vlivů na pravou stranu se mohou jak neošetřená, tak i natřená prkna štěpením jarního nebo letního dřeva poškodit, zatímco levá strana bývá zpravidla bez trhlin.

Čtěte také: Využití červeného dřeva

Profily a rozměry dřevěných obkladů

Pro dřevěnou fasádu se nabízí nepřeberná škála typů a profilů obkladových palubek, prken, latí a hranolků. Uspořádání fasádních palubek, prken může být různé - od svislého přes vodorovné či šikmé až po složené do různých obrazců.

  • Latě: Latě s relativně malým průřezem (maximálně 4×8 cm) vytvářejí jemně členěný vzhled domovního pláště. Mohou být připevněny jak horizontálně, tak vertikálně, přičemž odstup mezi jednotlivými latěmi by měl být minimálně 7 mm (doporučuje se alespoň 10 mm). Latě mohou tvořit polotransparentní povrch vhodný především do polootevřených prostorů, jako jsou různé zahradní altány nebo přístřešky.
  • Palubky: Palubky existují v různých profilech, které umožňují rozmanitost finálního vzhledu. Nejjednodušší formou profilu je čtyřstranně hoblované prkno s pravoúhlým průřezem. Čtyřstranně hoblovaná prkna mohou být podobně jako fasády z latí položena svisle nebo vodorovně. Zvláště strukturovaný vzhled může být docílen tím, že některá prkna upevníme na fasádu užší stranou. Další formu obložení čtyřstranně hoblovanými prkny představuje překrývaná fasáda, kdy jednotlivá prkna leží jako šupiny přes sebe. Překrývaná fasáda je většinou montována vodorovně, svislé obložení je spíše výjimkou.
  • Šindele: Ačkoliv známe šindele především ze střech, jsou také vhodným obkladem venkovních stěn. Šindele jsou naštípané profily velikosti cca 50-60 cm. Mohou být také nařezány z prken, ale jsou pak méně odolné, jelikož je nepřirozeně porušena struktura vláken.

Palubky na fasádové obklady by měly mít tloušťku minimálně 18 mm, větší tloušťky se nabízejí jen u úzkých dřevěných fasád s pokosem, trapézový profil, obchodně nazývaný též „RHOMBUS”. Palubky určené pro fasády by měly být silné minimálně 19 mm (pro překrývanou fasádu minimálně 25 mm) a široké 80-150 mm. Dřevěné obklady se v současnosti provádějí z prken o šířce 40 až 200 mm. Užší latě neumožňují dostatečný odstup spojovacích dílů od okraje, širší prkna mají tendenci vytvářet trhliny a zborcení v důsledku práce dřeva při sesychání a bobtnání.

Způsoby kotvení dřevěných fasád

Při rozhodování, zda použít viditelné nebo skryté upevnění, je důležité zvážit, jaký nástroj použijeme, jaká je časová náročnost práce a zda bude možné fasádu po jejím opotřebení kompletně demontovat. Upevnění by mělo na jednu stranu zabránit zkroucení prken, na druhou stranu by ale v určité míře mělo umožnit změnu rozměrů (způsobenou bobtnáním a sesycháním), aby bylo co nejlépe zabráněno tvorbě trhlin v dřevěných prvcích. V zásadě je možné upevnění dřevěných prvků z horní nebo spodní strany.

Viditelné kotvení

Viditelné upevnění představuje nejčastěji používaný způsob montování dřevěných fasád. Z nejrůznějšího spojovacího materiálu ve stavebnictví jsou používány hlavně hřebíky a vruty. Viditelné upevnění prken šroubovými spoji je jeden z nejnápadnějších způsobů spojení (hlavy šroubů jsou vidět), ale také jeden z nejnákladnějších (nutno zabránit štěpení).

  • Hřebíky: Hřebíky zatloukáme do hloubky a těsně hlavičkou do povrchu prkna. Hřebíky by se měly zatloukat do hloubky nejméně 35 mm.
  • Vruty: Vruty poskytují výhodu rozebíratelného upevnění pro sanační práce. Vrut by měl být zašroubovaný do hloubky minimálně 25 mm. Zápustný vrut je vhodné použít křížový nebo ještě raději torx. Vždy však musí jít o vruty s částečným závitem. Vruty s vrtným hrotem a frézovacími drážkami na hlavě snižují riziko rozštípnutí dřevomateriálu, díky čemuž mohou být umístěny blíže ke kraji. Vrutům se zapuštěnou hlavičkou s vnitřní hvězdou „Torx” by se rozhodně měla dát přednost před běžnými křížovými šrouby, protože mohou být upevněny s podstatně menší silou a u neaxiálního odporu lze zabránit protáčení hrotu (tzv. bit).

Skryté kotvení

Skrytý způsob kotvení palubek do pera pozinkovanými kolářskými hřebíčky nebo nastřelovacími hřebíčky o délce min. 45 mm a více (tzv. sponkovačkou). Protože sponky mají malý průměr, je menší nebezpečí vzniku prasklin než u hřebíků, a při stejné pracnosti. Vrchní ploška spon by měla být upravená nebo potřená pryskyřicí, což zvyšuje odolnost proti vytažení. V poslední době se prosazuje skryté kotvení pomocí nerezových příchytek, které se připevní na profil zezadu dvěma vruty a spárou mezi profily se ukotví na rošt.

Čtěte také: Použití lamino desek dub

Pravidla pro kotvení a předvrtávání

  • Předvrtání: K uchycení tvrdých dřevin je pro hřebíky a vruty nutné předvrtání, aby se zabránilo popraskání dřeva. Výjimkou jsou vruty s vrtným hrotem. Šroubovaná prkna se musí předvrtat vrtačkou opatřenou výhlubníkem. Tím, že je nutný druhý pracovní krok, zvyšuje se u větších souvislých ploch pracnost o 6-10 min/m².
  • Počet a rozestupy spojovacích prvků: Počet upevnění ve směru šířky prkna je závislý na rozměru. Do 120 mm šířky prkna je jedno uchycení, od 120 mm šířky prkna jsou uchycení dvě, vždy ve třetině šířky prkna. Na délku prkna by měla být mezi spojovacími prvky vzdálenost maximálně 100 cm. Vzdálenost od kraje kolmo na vlákna by měla být minimálně 1,5 cm. V podélném směru vlákna by měla být dodržená vzdálenost od kraje minimálně 5 cm. Při použití vrutů s vrtným hrotem může být tato vzdálenost v závislosti na dřevině redukována. Každá palubka, každé prkno se musí připevnit samostatně tak, aby se v budoucnu mohla jednotlivá prkna fasády nezávisle deformovat.

Ochrana proti korozi

Dlouhodobá antikorozní ochrana spojovacích prvků je bezpodmínečně nutná. Ochrání dřevo před nežádoucím zbarvením, které je způsobeno korodujícími kovovými částmi nebo chemickou reakcí látek obsažených v jádře (například u dubu). Pro jádrové dřeviny, například dub nebo modřín, by měly být používány pouze spojovací prvky z ušlechtilé oceli. Spojovací materiál z ušlechtilé oceli poskytuje nejlepší a nejtrvalejší ochranu proti zabarvení. U galvanicky pozinkovaných šroubů se vrstva zinku při rychlém sešroubování hned napoprvé odírá, takže potom šrouby nemají žádnou antikorozní ochranu. V případě protáčení hrotu šroubu (např. u šroubu s křížovou hlavou, v důsledku nižšího axiálního tlaku nebo neaxiálního odporu) se poruší povrchová vrstva v oblasti hlavičky. Zvláště u fasád, které nejsou povrchově upravovány, se pak brzy objeví stopy rzi.

Odvětrání a konstrukční detaily

Odvětrání představuje ze stavebně-fyzikálního hlediska dodatečné zajištění, a proto jej jednoznačně doporučujeme. Rošt musí být vytvořen tak, aby za fasádou mohl proudit vzduch směrem nahoru a aby mohl nahoře unikat. Rozteč roštu musí být přiměřená tloušťce fasádního profilu, a je třeba zohlednit, zdali jde o profil s perem a drážkou nebo bez nich. Jako minimum je nutno počítat na jeden metr konstrukční výšky podlaží 1 cm odvětrání, 4 cm jsou v každém případě dostačující. Větrací otvory musí být zakryty ochranou mřížkou proti drobným zvířatům (vzdálenost ok je vhodná minimálně 3 mm a maximálně 5 mm).

Protože dřevěnou fasádu nemůžeme nikdy označit jako stoprocentně těsnící, je nutno pamatovat na druhou rovinu odvádějící vodu, například formou difuzní odvětrávací šachty. Vykazuje-li dřevěná fasáda otevřené spáry, musí být šachta vedoucí za nimi dostatečně rezistentní proti UV záření. Spodní konstrukci je nutno dimenzovat podle statických hledisek. U širokých a silnostěnných obkladů se doporučuje opatřit je odlehčujícími drážkami na zadní straně.

Péče a údržba dřevěných fasád

Palubky ve fasádě jsou často právě v moderní architektuře vystavovány povětrnostním vlivům bez potřebné stavební ochrany. U neošetřených fasád tak nevyhnutelně dojde k zašednutí dřeva. Zabránit se tomu dá pouze vhodnou povrchovou úpravou. Aby mohla fasáda dlouhodobě plnit svou funkci, potřebují nátěry pravidelnou péči a údržbu. Minimálně jednou ročně doporučujeme pečlivou kontrolu - u celé fasády prověřte poškození povrchové úpravy, jako jsou trhliny, mechanické narušení, stopy po krupobití, zabarvení, odloupávání, zamodrání a tak dále. Zjistíte tak, zda je údržba či renovace fasády žádoucí.

Péče (údržba) ochranným nátěrem je na místě po předcházejících úpravách, jako je čištění či broušení. Údržba musí být prováděna v pravidelných intervalech na ještě neporušených plochách, dříve než se objeví viditelná poškození. Intervaly údržby závisí na způsobu povrchové úpravy a na intenzitě povětrnostních vlivů. Povrchy, které byly ošetřeny lazurou, po ochranném nátěru ztmavnou. Zesvětlení těchto ploch je možné pouze krycím nátěrem.

Čtěte také: Široké využití modřínového dřeva

Renovace

Při renovaci se odstraní stávající poškození, a obnoví se tak funkčnost povrchu. K tomu jsou zapotřebí nákladnější práce než při údržbě. Lazurou ošetřené plochy musí být renovovány velkoplošně, aby se zabránilo barevným rozdílům. U krycích nátěrů jsou možné také opravy menších ploch.

tags: #typy #dřevěných #fasád #a #způsoby #kotvení

Oblíbené příspěvky: