Fóliové izolace z plastu a kaučuku: chemická nesnášenlivost, degradace a patologické jevy

Plastové výrobky byly kdysi velmi obdivované a žádané, nicméně v posledních letech se stále více ukazuje, že používání plastů má mnohá úskalí, a na místě je tedy jistá obezřetnost. Nebezpečí spojená s používáním plastů jsou zřejmá: různé druhy plastů nejsou ekologicky nejšetrnější, ba právě naopak. Existuje ovšem ještě další velké nebezpečí, jemuž je nutné věnovat náležitou pozornost. Plasty totiž obsahují látky, které působí toxicky anebo mají negativní vliv na hormonální systém (nejen) člověka. Tím pádem ovlivňují také reprodukci, a rozhodně ne pozitivním způsobem! Navíc rozsah škod, které mohou jednotlivé nebezpečné látky v lidském organismu napáchat, není doposud přesně „zmapován“, neboť působí dlouhodobě a individuálně.

Polyvinylchlorid (PVC): noční můra pro zdraví a životní prostředí

Polyvinylchlorid (PVC) patří k nejrozšířenějším plastům. Nalezl své uplatnění ve všech oborech lidské činnosti. Používá se ve stavebnictví, při výrobě nábytku a bytových doplňků, v oděvním a obuvnickém průmyslu. Vyrábí se z něj hračky, kancelářské potřeby, zdravotnické pomůcky, obaly včetně potravinových a mnoho dalších předmětů. Hlavním důvodem, proč je PVC noční můrou pro všechny, kteří chtějí žít zdravě a s ohledem na životní prostředí, je fakt, že ve všech cyklech PVC, ať už při výrobě, používání nebo jeho likvidaci, dochází k citelnému úniku toxických látek. Mnohé z nich způsobují rakovinu, ovlivňují reprodukci, poškozují imunitní a nervový systém. Ve světě tento fakt začíná být brán zcela vážně. Používat PVC ve veřejných stavbách je zakázáno dokonce v celé Vídni. Nepoužitím PVC střešní krytiny výrazně přispějete k ochraně života a životního prostředí. Celý životní cyklus PVC - výrobu, používání i likvidaci - doprovází úniky toxických látek. Mnohé z nich jsou rakovinotvorné, způsobují poruchy reprodukce, vrozené vady, poškozují imunitní systém. Záleží samozřejmě také na jejich koncentracích a době, po jakou jsme působení těchto látek vystaveni.

Výroba PVC a její rizika

V celém výrobním cyklu PVC dochází k úniku chlóru do životního prostředí. Pro výrobu PVC je nutné mít základní surovinu, kterou je chlór. Výrobu PVC lze zjednodušeně popsat následovně: Sloučením etylenu a chlóru vzniká etylendichlorid (EDC), z něj se dále vyrábí vinylchlorid monomer (VCM) - základní stavební jednotka PVC. V České republice se PVC vyrábí pouze ve Spolaně Neratovice, v řadě dalších provozů se ale používá jako surovina. Při jeho produkci se z majoritní části volí ekonomicky nejvýhodnější a z pohledu životního prostředí nejhorší možný způsob výroby, a tou je amalgámová technologie. Během ní dochází k úniku rtuti a dioxinů do ovzduší, což má katastrofické následky. Rtuť je například známá tím, že poškozuje nervovou soustavu a trávicí trakt. Dioxiny patří mezi jedny z nejnebezpečnějších látek vůbec. Způsobují poruchy imunitního, hormonálního a reprodukčního systému a některé jsou karcinogenní. Rovněž meziprodukty samotné výroby PVC - ethylendichlorid (EDC) a vinylchlorid monomer (VCM) - jsou velice nebezpečné a toxické chemikálie. Tyto dvě látky mohou zapříčinit vznik rakoviny, způsobují poškození jater, plic, kardiovaskulárního, nervového, imunitního a reprodukčního systému. Mezi chlororganické sloučeniny spadají mimo jiné nechvalně známé dioxiny a furany, polychlorované bifenyly (PCB), hexachlorbenzen, hexachloretan a hexachlorbutadien. Přítomnost chlóru v těchto látkách způsobuje, že jsou velmi toxické, téměř se neodbourávají z prostředí a snadno se akumulují v potravním řetězci. K problematickým látkám provázejícím výrobu PVC patří i chloroform, 1,1,2-trichloreten, tetrachloretan anebo tetrachlormetan. Vesměs se jedná o těkavé organické látky, které se snadno vypařují a zhoršují kvalitu ovzduší. Obecně by se dalo říct, že citlivě na působení těchto látek reagují především játra, ledviny, centrální nervový systém včetně mozku. Pokud chemikálie nepůsobí příliš dlouho a ve velkém množství, většinou nedochází k trvalému poškození.

Aditiva v PVC: stabilizátory a změkčovadla

Polyvinylchlorid je ve svém surovém stavu velmi křehká a nepružná hmota. Kvůli dosažení požadovaných mechanických vlastností, které se odvíjejí od způsobu jeho použití, se do něj musí přidávat mnoho přísad. Bohužel i ty jsou často ze zdravotního i ekologického hlediska značně problematické. Mezi nejdůležitější aditiva patří především stabilizátory a plastifikátory (změkčovadla).

Stabilizátory

Ačkoliv čisté PVC je mechanicky pevný materiál, dobře odolný počasí, vodě a chemikáliím, je relativně nestálý vůči teplu a světlu. Teplo a ultrafialové záření vede ke ztrátě chlóru ve formě chlorovodíku. Tomu je možné zabránit pomocí přídavku stabilizátoru, který se liší dle účelu použití PVC. V minulosti se jako stabilizátory používaly i těžké kovy jako je olovo a kadmium. Členové Evropské asociace výrobců stabilizátorů (ESPA) ukončili prodej stabilizátorů na bázi kadmia v zemích evropské patnáctky v roce 2001. Kadmium se tak v EU přestalo do PVC přidávat v roce 2007, od roku 2015 PVC průmysl vyřadil z výroby PVC i olovo. Těžké kovy se však stále vyskytují v odpadech z PVC. Jako náhrada stabilizátorů na bázi těžkých kovů začaly být používány organické stabilizátory. Nicméně i v tomto případě přetrvávají obavy týkající se jejich nepříznivého vlivu na lidské zdraví.

Čtěte také: Moderní stavebnictví a izolace

Změkčovadla (ftaláty a další)

Pro zvýšení pružnosti PVC se přidávají složky s nízkou molekulární vahou, které se smíchají se základní polymerovou hmotou. Ftaláty představují skupinu asi 40 látek, přičemž nejčastěji se používal DEHP (di-2-ethyl-hexylftalát). Ftaláty jsou endokrinní disruptory, které negativně působí zejména na zdraví dětí, ale jsou rizikové i pro dospívající a dospělé. Ftaláty ovšem patří mezi nejškodlivější látky, proto jsou zařazeny na seznam zvlášť nebezpečných chemikálií. Jedovaté chemikálie, jako jsou ftaláty, nejsou pevně vázané na materiál, takže se uvolňují do svého okolí. Odtud se dostávají přímo nám do těla. Některé ftaláty působí nepříznivě na vývoj mužských reprodukčních orgánů a jsou toxické pro testikulární buňky, které zajišťují normální produkci hormonů a spermií. Mezi hlavní zdravotní komplikace, které mohou ftaláty způsobit, patří snížená produkce testosteronu i spermií u mužů, omezují funkci ledvin a mohou ohrozit funkci plic, mohou způsobit rakovinu jater, vyvolávají astma, zvyšují riziko alergií a ekzémů, oslabují imunitu, mají negativní vliv na srážlivost krve. U dětí mohou způsobovat hyperaktivitu nebo obezitu. Právě děti jsou jednou z nejohroženějších skupin, protože škodlivé chemikálie nejen vdechují, ale také jedí, často olizují hračky i věci, které k tomu nejsou určené. Evropská komise proto použití nejběžnějších ftalátů v hračkách a výrobcích pro děti do 3 let do určité míry zakázala.

Přehled hlavních typů ftalátů a jejich rizika:

Nejškodlivějším je DEHP, který patří mezi takzvané nízkomolekulární (lehké) ftaláty. Zdravotní rizika ale hrozí u všech ftalátů. Mezi další změkčovadla patří adipáty, trimelitáty, citráty a další organické sloučeniny. Negativní účinky adipátů na lidské zdraví a životní prostředí se v současné době důsledně zkoumají. Např. americká „Agency for Toxic Substancec and Disease Registry“ (Agentura pro registraci toxických látek a nemocí) zařadila di(2-ethylhexyl)adipát, neboli DEHA na „Priority List of Hazardous Substances“. DEHA se používá jako změkčovadlo pro PVC, ze kterého se vyrábí některé obalové materiály pro potraviny. Do takto měkčeného druhu PVC se balí potraviny i v České republice.

Používání PVC a jeho dopady na zdraví

PVC představuje přímé riziko pro své uživatele. Některé přísady, které se do PVC přidávají během výroby, nejsou v PVC pevně vázány a postupně se z něj uvolňují. Řeč je především o změkčovadlech PVC. Z měkčeného PVC se vyrábí např. podlahové krytiny, izolační folie, lékařské pomůcky, části oblečení, dětské hračky, oplášťování kabelů apod. Změkčovadla mohou tvořit až 50 % hmotnosti samotného výrobku, ze kterého se však během používání uvolňují a následně se mohou dostat do lidského organismu. Z přijatých škodlivin se 60 až 90 % z těla vyloučí během jednoho dne. Zbytek se však usazuje a hromadí v organismu, kde nás může vážně potrápit. Nejčastěji je vstřebáváme: vdechováním - uvolněné ftaláty jsou neviditelnou součástí vzduchu a prachu, který vdechujeme a dostáváme tak chemikálie přes plíce do krevního oběhu, potravou - ftaláty pronikají do potravin balených do PVC, což je třeba maso. I jejich konzumací vstřebáváme toxické látky do těla, kůží a sliznicí - škodlivé látky se nám dostávají těla přímým kontaktem s kůží nebo sliznicí, nejčastěji použitím kosmetických přípravků, mýdel nebo zdravotnických pomůcek.

Likvidace PVC a její environmentální důsledky

Požáry budov či skládek s PVC: Při náhodných požárech budov či skládek, kde je přítomno PVC, se do ovzduší uvolňuje chlorovodík - plyn s vysokou toxicitou způsobující popáleniny kůže nebo poškození zraku. Při vdechnutí ve vlhkém prostředí lidského těla se mění na kyselinu chlorovodíkovou, která může způsobit vážné a trvalé poškození plic. Obdobné požáry sebou nesou ještě jeden aspekt, který je nutno brát v úvahu při vybavování budov PVC. Jde o ekonomickou náročnost likvidace takové události. Požár od PVC izolace kabelů, ke kterému došlo v telefonní ústředně v Düsseldorfu v roce 1988 byl snadno uhašen za pomoci 10 litrů vody. Horší však byla kontaminace celé budovy dioxiny.

Čtěte také: Fóliová izolace pro spodní stavby a ploché střechy – kompletní průvodce

Skládkování: Poté, co výrobek z PVC doslouží, nastává problém, jak ho bezpečně zlikvidovat. Většina PVC končí na skládkách, kde degraduje a uvolňují se z něj ftaláty a těžké kovy. Ty kontaminují skládkové vody. Při jejich likvidování v čistírnách odpadních vod se dostanou nebezpečné látky do řeky nebo skončí v čistírenských kalech. Ftaláty byly zjištěny i ve skládkovém plynu. Při aerobních podmínkách (za přítomnosti kyslíku) se z PVC uvolní 30-35 % a při anaerobních podmínkách (bakteriálním rozkladu za vzniku metanu) 4 - 40 % ftalátů. Během náhodných požárů skládek jsou největším problémem již zmíněné dioxiny.

Spalování: Spalování je vůbec nejhorším způsobem likvidace PVC, protože se při něm uvolňují do životního prostředí nebezpečné látky jako chlorovodík, dioxiny, hexachlorbenzen, polyaromatické uhlovodíky. Do škváry a popílku ze spaloven se z PVC dostávají těžké kovy. Celkově při spalování PVC často vznikne více odpadu než se spálí samotného plastu, protože je nutné vzhledem ke zvýšené tvorbě kyseliny chlorovodíkové v emisích přidávat větší množství látek k čištění spalin. Současně se celý proces prodražuje a toxické látky zachycené v popílku stejně v lepším případě skončí na zabezpečené skládce. K velkým nešvarům patří spalování PVC v domácích topeništích anebo na otevřených ohništích.

Recyklace: Recyklace PVC s sebou nese značná omezení. Příčinou nevhodnosti PVC k recyklaci je, že každý výrobce přidává do PVC odlišná aditiva, aby docílil požadovaných vlastností. Recyklovaný PVC plast navíc často obsahuje již zakázané stabilizátory a změkčovadla, která jsou zdraví nebezpečná a pro spotřebitele tak představuje rizikový materiál. Doposud není vyřešen problém recyklace separovaného sběru PVC. PVC se nehodí do směsného plastu určeného k recyklaci, protože negativně ovlivňuje jeho vlastnosti. Například jedna láhev z PVC může znehodnotit recyklaci 30 - 50 tisíc láhví z PETu.

Stavební patologie a fóliové hydroizolace

Stavební patologie je lékařská věda zabývající se studiem a diagnostikou nemocí živých systémů. Hlavním předmětem stavební patologie je výzkum čtyř složek nemoci: příčiny (etiologie), mechanismus vývoje vady/poruchy (patogeneze), strukturální změny stavebního systému (morfologie) a důsledky těchto změn ve formě funkčních a estetických projevů. Jak u lidí, tak i u hydroizolací je možné identifikovat patologické signály, které ukazují počátek problémů nebo ukazují, že je něco potřeba udělat, aby bylo jisté další fungování (člověka nebo izolace). U fóliových izolací můžeme vysledovat řadu signálů, které napovídají, že se děje něco nekalého, a to i bez hlubokých laboratorních rozborů. Každá vizuální vada má nějakou podstatu, příčinu, vizuální signál předbíhá vznik vážnější vady.

Vady a poruchy syntetických fóliových hydroizolací

Článek pojednává o vadách a poruchách syntetických fóliových hydroizolací, které vykazují výrobní vady vedoucí ke zkrácení životnosti hydroizolačního systému i vlastní hydroizolace, a to v důsledku výrobních, ale i konstrukčních vad. Hlavní problém u hydroizolačních materiálů je nedostatečná životnost těchto materiálů spojená s negativními vlastnosti, které tyto materiály mohou vykazovat. U fóliových hydroizolačních materiálů se jedná zejména o používání nestabilních změkčovadel, extrémně rychle migrujících. Důsledkem přímého kontaktu syntetické fólie PVC s asfalty je degradace změkčovadel, které tato fólie obsahuje. Tedy dochází ke změně mechanických vlastností, jejich zhoršování, zejména se jedná o flexibilitu a odolnost fólie do záporných teplot. Stačí i velmi malé množství těkavých látek z asfaltu, aby způsobilo degradaci syntetické fólie. Důsledkem tohoto procesu je pak ztráta izolační funkce. Z naměřených hodnot vyplývá, že průměrná tloušťka zkušebního hydroizolačního vzorku je 1,070 mm, tj. 89 % původní deklarované tloušťky materiálu. Z provedeného měření je patrné, že v průběhu několika let materiál postupně ztrácí svoji tloušťku. Je patrné, že tloušťka hydroizolačního povlaku je nerovnoměrná. V místech, kde dochází k abrazi, je tenčí. K tomu došlo v průběhu fungování hydroizolačního povlaku. Ubyla též vnější vrstva hydroizolačního fóliového povlaku a došlo ke snížení krycí vrstvy výztužné vložky tohoto materiálu. Z provedeného měření je patrné, že hydroizolační fólie po velmi krátké době (cca 8 let od zabudování do konstrukce) neplní svoji funkci. K popraskání vzorku dochází již při teplotách okolo 15 °C. Při nízkých teplotách okolo 0 °C dochází k silnému popraskání hydroizolačního materiálu po celé šířce. Toto je samozřejmě jednou z příčin dotace vlhkosti do oblasti výztužné vložky.

Čtěte také: Fóliové hydroizolace pro váš dům

Mechanismus stárnutí je takový, že se ze syntetických fólií uvolňují, vypařují změkčovadla a tím dochází k tvrdnutí fólií a ztrácí se jejich ohebnost, flexibilita. Současně ubývá jejich hmota, což se projeví ztenčením jejich nominální, deklarované tloušťky o desetiny milimetru. Ovšem to není jediných důsledek patologické degradace hydroizolačních materiálů. Vracíte-li se ze střechy s bílým práškem na botách, znamená to, že plnivo, které je obvyklé v syntetických fóliích, akorát by mělo být vázáno v hmotě, se uvolňuje, a tedy že zmizela okolní hmota. Krátce potom, nebo i paralelně s tím, se začínají objevovat v hydroizolacích trhliny. Tyto trhliny se vyskytují dominantně na koutech světlíků a začínají vždy od toho nejosluněnějšího. Po vzniku těchto trhlin buď následuje vznik trhlin přímo v hydroizolaci, a to ať už smršťovacích. Posledním a konečným signálem pro výměnu hydroizolační fólie je vypadávání kusů z vrchní části této fólie, tj. konec soudržnosti, rozpad. V některých případech to je doprovázeno delaminací celé fólie. Tento typ fólie a s touto hloubkou degradace má životnost do „prvních krup“. Pak následuje jeho totální perforace. Důsledkem byla i nejkratší životnost hydroizolačního povlaku.

Metody detekce vad hydroizolačních materiálů

Pro zkoumání poruch je důležité znát faktický stav porouchaného materiálu a současně mít k dispozici materiál stejný, ale neporouchaný (nebo alespoň co nejméně porouchaný). V tomto případě pak lze srovnávat, co se vlastně u materiálu porouchaného stalo, k čemu došlo a proč. Proto je vždy velmi důležité zajistit materiály i z přesahů tak, aby toto srovnání bylo jasné a prokazatelné. Tímto způsobem ignorujeme přirozené stárnutí a srovnáváme pouze vliv UV záření na hydroizolační materiál, protože materiál z přesahů je vystaven také přirozenému stárnutí, ale bez vlivu UV. Vizuální kontrola povrchu je velmi důležitá, protože tímto způsobem dostáváme jednoduše signál o kvalitě materiálu, respektive o způsobu jeho stárnutí. Další přiblížení, které pomůže určit další postup, je mikroskopická analýza, kdy lze na mikroskopických snímcích identifikovat další markanty důležité pro celkové hodnocení.

Po vizuálních zkouškách nastupují zkoušky rozebírající fólie pomocí několika druhů zkoušek. Používáme tři základní zkoušky pro identifikaci vad a dokumentaci fóliových (a nejen fóliových) materiálů.

Stanovení podílu nespalných zbytků

Jedná se o zjišťování podílu nespalných zbytků, tj. množství plniv. Z grafu je patrné, že procenta nespalitelných zbytků kryté části vzorků mají nižší procentuální zbytky, než fólie nekryté. Množství nespalitelných zbytků kryté části se pohybuje v rozmezí mezi 11,0 ≈ 11,7. U nekryté části se množství nespalitelných zbytků pohybuje v rozmezí mezi 12,1 ≈ 12,9.

Infračervená spektroskopie (IR analýza)

IR analýza je nedestruktivní analytická metoda určená především pro identifikaci a strukturní charakterizaci organických sloučenin a anorganických látek. Slouží k porovnání obsahu nespalitelných zbytků ve fóliích vážkovým stanovením. Budou zkoumány vždy materiály světlé strany PVC fólie na nekryté ploše fólie (v ploše - vystavená UV záření) a kryté fólie (v přesahu chráněná před vlivem UV záření). Z tohoto srovnání lze zjistit rozdíly nebo shody obou typu vzorků. Na výše uvedeném obrázku je patrný dramatický rozdíl mezi jednotlivými spektry pro krytou a nekrytou část fólie. V tomto případě lze tímto dokázat intenzitu degradačních procesů zkoumané hydroizolační fólie PVC.

Plynová chromatografie

Plynová chromatografie je typ separační metody, kdy se od sebe oddělují složky obsažené ve vzorku. Na základě této metody lze kvantifikovat množství a typ změkčovadel. Jako v předchozím případě budou zkoumány vzorky nekryté (vystavené UV záření) a vzorky kryté (chráněny před vlivem UV zářením). Pro zkušební vzorky č. 3, 4 a 5 bylo provedeno relativní srovnání úbytku změkčovadla (např. DIDP) mezi nekrytou a krytou částí hydroizolační fólie.

Závěry zkoumání degradace

V rámci zkoumání a laboratorních zkoušek předmětného hydroizolačního materiálu PVC fólie tl. 1,2 mm došlo k potvrzení poznatků zjištěných během vizuální kontroly střešního pláště a byl potvrzen předpoklad blížícího se konce životnosti hydroizolačního materiálu. Vizuální pozorování byla základem pro další rozhodovací proces, jakým způsobem kvantifikovat stav hydroizolačního povlaku, které zkoušky provést pro dokázání degradace zkoušeného hydroizolačního materiálu, kde bylo dále zjištěno, že při ztrátě 50 % změkčovadel dojde k závažným funkčním selháváním zkoumané hydroizolace. V případě, že by přišly kroupy, byl by konec rychlejší. Při vizuálních indiciích - drsný, sprašující povrch, lze identifikovat existenci problému, který zkoumaná fólie má. To je vždy základní signál pro hledání problémů ve vlastní hmotě izolačního materiálu. Po mikroskopické analýze následuje chemická analýza a to především stanovení množství nebo zbytkového množství změkčovadel. K tomuto je nejvhodnější plynová chromatografie, která je schopna ze vzorečku přesně určit množství změkčovadel a srovnat s množstvím změkčovadel v právě vyrobené fólii nebo ve fólii, která nebyla vystavena UV záření, jež nejvíce přispívá k migraci změkčovadel. Pro hodnocení zbytkové životnosti je vhodné znát vypařovací plochu. V případě použití nestabilních změkčovadel, kdy při degradaci dochází k migraci, je velmi důležitá vypařovací plocha, kde platí to, že čím je tato plocha větší, tím je konečná degradace rychlejší.

Jak se chránit před ftaláty a nebezpečnými plasty

Abychom se vyhnuli negativním dopadům ftalátů a jiných škodlivých látek z plastů, je důležité přijmout aktivní kroky. Zde je 7 tipů, jak bojovat proti ftalátům a proměnit své bydlení na zdravější domov:

1. Uklízejte přírodně: Pokud jste zvyklí při úklidu používat rukavice, vyhněte se těm gumovým. Zvolte raději variantu z přírodního latexu, která neobsahuje škodliviny. Buďte obezřetní i při výběru čisticích prostředků. Zvlášť nebezpečné jsou parfémované saponáty.
2. Vyměňte plastové nádobí: Chystáte dětem do školy svačiny do PVC krabiček? Vyměňte je třeba za silikonový box nebo svačinový sáček z polyetylenu a vyhněte se zbytečnému vstřebávání ftalátů. Dívejte se v obchodě po složení, v dnešní době můžete koupit plasty i bez změkčovadel - takzvané alternativní polymery. Ty neobsahují plastifikátory, protože jsou samy od sebe pružné. Patří mezi ně například: polyetylen, polypropylen, polyuretan, silikon, etyl vinyl acetát, mnohovrstvé laminátové plasty.
3. Nakupujte na váhu: Jedním z přenašečů ftalátů jsou potraviny balené v PVC nebo potravinářských fóliích. Naučte se nakupovat na váhu, maso vám u řezníka rádi zabalí i do nezávadného papíru. Obaly z PVC poznáte podle označení číslicí 3 anebo zkratky „PVC“ v trojúhelníkové recyklační značce na spodní straně obalu či etiketě. Pokud chcete kupovat balené potraviny, zkuste se dívat po recyklovatelných obalech.
4. Vybírejte hračky pečlivě: Ftaláty i další škodliviny, jako je třeba formaldehyd, jsou často obsažené v hračkách pro nejmenší. Při výběru hraček se vždy ptejte na složení výrobku a po certifikátu nezávadnosti. Jestli si nejste jistí, sáhněte raději po hračkách ze dřeva nebo textilu, které ftaláty neobsahují.
5. Větrejte: Ftaláty nejčastěji vdechujeme přímo ze vzduchu, kam se uvolňují třeba z podlahy nebo trubek v bytě. Omezte hromadění škodlivin ve vzduchu pravidelným větráním. V létě nechte okna otevřená neustále. V zimě větrejte alespoň 3x denně kratší dobu.
6. Čtěte příbalové letáky u kosmetiky: Ftaláty se do těla dostávají přímým kontaktem s kůží nebo sliznicí. To nejčastěji hrozí při používání deodorantů, šampónů, laků na nehty, kolínských vod nebo parfémů. Při nákupu kosmetiky čtěte příbalové letáky. Na etiketách se ftaláty objevují pod zkratkami DEP (dietylftalát) nebo DBP(di-n-butylftalát).
7. Zdravá podlaha: S domácností bez jedovatých strašáků začněte pěkně od podlahy. Můžete vybírat i ze široké nabídky vinylových podlah, orientujte se přitom podle certifikátů zaručujících zdraví. V těch nejkvalitnějších podlahách se namísto ftalátů používají ekologická BIO změkčovadla z přírodních materiálů, navíc máte pod dohledem celé složení. Řešením, jak se zbavit ftalátů, je výběr přírodní podlahy ze dřeva nebo korku.

Při nákupu věcí z PVC sledujte jeho složení. Ftaláty se mohou ukrývat v podlaze, šamponu i hračkách pro děti.

Prevence vad v hydroizolacích a zajištění kvality

Bohužel dosud neexistuje povinnost výrobců zveřejňovat údaje o životnosti, takže z hlediska technického je možné vyžadovat funkčnost po dobu záruky, která je součástí buď obecných podmínek, nebo je smluvními podmínkami upravená jinak. Nejspolehlivější možností, jak se ochránit před nekvalitou a nepříjemným překvapením, je dávat přednost materiálům, které nepatří k té nejlevnější kategorii, respektive jsou výrobkem osvědčených firem a jsou tradiční součástí výrobního trhu izolačních materiálů. Sebelepší prohlášení výrobce nenapraví nedostatky a nezlepší funkce materiálů. Jistotu naplnění deklarované životnosti nelze mít nikdy. Lze však ale dosáhnout určité vysoké pravděpodobnosti pravdivosti příslibu o životnosti od výrobce, a to například předchozími zkouškami a testy dodávaného izolačního materiálu. Takovými zkouškami myslíme věrné simulování vlivů prostředí působícího na materiály, což může odhalit úroveň degradace materiálu po určité časové době (umělé stárnutí). Přesto se smluvní propojení zkoušek se zárukou, smluvní cenou, či alespoň právem na odstoupení od smlouvy zdá být jako efektivní nástroj odstraňování negativních překvapení v rovině kvality poskytovaného plnění. Za takové můžeme označit stanovení záruky za kvalitu podpořené zádržným, pojištěním či bankovní zárukou za plnění finančních závazků výrobce (vyplývajících z případného vadného plnění).

tags: #foliove #izolace #z #plastu #a #kaucuku

Oblíbené příspěvky:

• Vše o nádorech mléčné žlázy a mastitidě u fen
• Cemix 1301 Zdicí malta 5 MPa: Kompletní přehled
• Jak vyrobit nástavkové úly z překližky a OSB
• Vše o JSA Fish Deštník PVC
• Inovativní zatravňovací dlažba Graso