Rozdíl mezi broušeným a řezaným sklem: Historie, technologie a rozlišení

Pojmy broušené a řezané sklo se v oboru sklářství objevují již od 17. století a vyjadřují široké období vývoje umělecky zpracovaného skla. Ačkoli se na první pohled mohou zdát podobné, skrývají v sobě odlišné technologické postupy a výsledné vlastnosti. Pro pochopení těchto rozdílů je nutné nejprve objasnit pojmy a správně je definovat.

Co je to křišťálové sklo?

Uměle vytvořené křišťálové sklo nesmíme zaměňovat s přírodním horským krystalem, který je naprosto přirozený a nepoužívá se pro lustry a dekorativní zboží. Křišťálové sklo obvykle zahrnuje oxid olovnatý (PbO). Specifický obsah PbO však není jednotný, požadovaná hodnota se mění lokálně. V rámci Evropy existují pravidla, podle nichž lze kvalitu skleněného zboží určit následujícím způsobem:

• Pokud je obsah olova nižší než 4 %, pak je to pouze sklo.
• Při hodnotách PbO nad 10 % používáme termín křišťálové sklo.
• Více než 24 % se nazývá olovnatý křišťál.
• Obsah PbO nad 30 % je již vysoce olovnatý křišťál.

Nejkvalitnější a nejpoužívanější evropský křišťál obsahuje 24-30 % olova. V USA je definice křišťálového skla podstatně jednodušší - křišťál je již nazýván materiál s 1 % PbO.

Přidáním olova dosahujeme požadovaných změn ve vlastnostech skla. Křišťálové sklo, díky přísadě PbO, získá vyšší hustotu, hmotnost a vyšší index lomu, což poskytne předmětu při odrazu světla vysoký lesk. Oxid olova změkčuje sklo, což usnadňuje zpracování materiálu - rytím nebo podrobnou výzdobou. Křišťálové sklo má vyšší křehkost než běžné sklo. Důraz je proto kladen na vysokou zručnost skláře. Křišťálové sklo se díky získaným vlastnostem používá především pro dekorativní účely. Používá se k výrobě křišťálových ověsů, ozdobného křišťálového zboží nebo exkluzivního nápojového skla apod.

Rozdíly mezi křišťálem a běžným sklem

Rozdíl mezi těmito dvěma materiály není zdánlivě velký, ale odborník nebo poučený laik může na první pohled rozlišit křišťálové sklo. Zde jsou klíčové rozdíly:

Čtěte také: Technologie zdění HELUZ pro bezvadné provedení

• Barva a průhlednost: Sklo má barevný odstín podle použitých přísad (při použití oxidu železitého nazelenalý odstín), křišťál je vždy čirý, průsvitný.
• Lesk a odraz světla: Při správném broušení se křišťál čistí a získává zaoblené hrany a plochy, které krásně odrážejí světlo. Křišťál svítí na první pohled, je lesklý a prostřednictvím světla procházejícího skrz něj je vidět celá řada barev. Sklo nesvítí a neodráží světelné paprsky do barevných kombinací.
• Zpracování hran: Křišťál může být lépe zpracován, jeho hrany jsou velmi jemné, tenké. Okraje skleněných výrobků jsou ostřejší, silnější.
• Hmotnost: Při porovnání dvou identických kusů bude produkt z křišťálového skla vždy těžší, jeho hmotnost bude vyšší vzhledem k olovu.
• Cena: Vzhledem k křehkosti křišťálu a potřebné přesnosti při jeho výrobě je vždy nutné očekávat vyšší cenu zboží.
• Zvuk: Sklo vydává při poklepání nebo poklepání prstem tupý, krátký a jemný zvuk.

Historie a vývoj zpracování skla v českých zemích

V českých zemích máme již ve středověku ojedinělé a kusé písemné zprávy o sklářských hutích ze 13. století, avšak bezpečně doloženy jsou až od začátku 14. století. Tehdejší sklo bývalo většinou dohotoveno hned v huti, jen zřídka dále zušlechťováno.

Lesní bohatství země a hojnost prahorní suroviny i jiné příznivé okolnosti umožnily již v 16. století mocný rozvoj sklářství v českých zemích. Rozvoj výroby byl podpořen přistěhováním rodin z německého severu a západu, kteří byli mimo jiné z nejvýznamnějších sklářských dynastií. Zatímco ve 14. století existovalo asi 4-6 skláren a v následujícím století 6-8, ve století 16. bylo zjištěno mnoho hutí a jejich počet se do konce 18. století více než zdvojnásobil. Přes rostoucí rozsah sklářské výroby v 16. století se tehdejší sklo, tzv. lesní neboli horské sklo, nelišilo ani tvarem, ani dekorem od ostatního středoevropského skla. Bylo někdy barveno, diamantem rýsováno nebo malováno za studena a od poloviny 16. století se inspirovalo uměleckým zpracováním benátského výrobku.

Epochální změnu přinesl vynález řezby ve skle, připisovaný Casparu Lehmannovi na přelomu 16. a 17. století. On přenesl techniku řezání křišťálu na sklo a lze jej proto nazvat vynálezcem řezby ve skle. Od poloviny 17. století se české sklo stalo vhodnějším pro zušlechťovací procesy než měkké a tenkostěnné benátské sklo. Objev bezbarvého, čirého a lesklého skla, zvaného též křídové, je spojen s nezávislým zdokonalováním skelné hmoty. Tento objev, který se uskutečnil v osmdesátých letech 17. století, položil jeden z nejzákladnějších podmínek světového rozmachu českého skla.

Nové optické vlastnosti, zejména větší lesk a lom světelných paprsků, byly nově využity. Ve spojení s barokním slohem, kterému tvar a zejména řezaná a broušená výzdoba zvlášť hověla, dávalo české sklo své době vše, co od něho mohla žádat. Proto šíření českého skla počíná v druhé polovici 17. století a od poloviny 18. století zažívá ústup, pak rychlý úpadek.

Techniky zpracování skla

Broušení skla

Broušení skla bohatým dekorem je tradiční rukodělná technika dekorativního zušlechťování skla. Z technického pohledu se jedná o mechanické odebírání skla volným nebo vázaným brusivem. Provádí se řezy pomocí kotoučů (nejčastěji diamantových, ale též karborundových a elektritových chlazených vodou), otáčených kolem vertikální osy na kuličském stroji, nebo kolem horizontální osy na stroji hladinářském.

Čtěte také: Jak HELUZ dobývá mezinárodní trhy

Proces broušení:

1. Nejprve se daný výrobek připraví rozkreslením - svislými čarami se rozdělí na stejné díly (např. 10, 12, dle velikosti průměru). Dále se namaluje vodorovné dělení, tím vznikne „síť“, podle které se zhotovuje dekor. U složitějších vzorů se předmalují i základní řezy.
2. Po namalování se začíná s broušením základního motivu - „kostrou“ dekoru. Poté se dobrušují další drobnější prvky - muřiny, kozlíky, křížky a další jemnější prvky.
3. V dalším kroku se brousí základní oblouky horního okraje - většinou dle počtu svislého dělení. Do těchto oblouků se vytvoří zářezy, čímž vzniknou takzvané zoubky.
4. LEŠTĚNÍ je technologicky náročný proces (zvláště s ohledem na ekologii). Sklo - křišťál se leští v chemické kyselinové lázni.
5. Po vyleštění se do volných „okének“ brousí jemný matný motiv. Většinou hvězdy s 8, 12 a 16 „paprsky“. Dalším motivem je takzvaná vídeňská mata - velmi jemný vzor, kterým se vyplňují větší i menší plochy. Další prvky jemného brusu jsou jemné čárky, rylky, trojhránky.

Smyslem techniky broušení skla bohatým dekorem je snaha z těchto prvků vytvořit bohatý vzor, často rozprostřený po celé vnější ploše výrobku. Ušlechtilý lesk českého broušeného skla úzce souvisí s vynálezem olovnatého křišťálu, který je dobře tavitelný a má výborné optické vlastnosti. Zároveň je měkčí a snáze brousitelný než sodnodraselné sklo a lesku řezů se většinou dosahuje leštěním v kyselině. Brusič musí být nejen přesný v technice samotného broušení, ale nezbytné jsou pro něho i dekorativní představivost a smysl pro kompozici, aby dokázal vkusně kombinovat jednotlivé prvky, lesklé a matné plochy výbrusu.

Řezání skla (rytí)

Rytí, přesněji řezání skla, se v českých zemích vyvinulo za vlády císaře Rudolfa II. Jeho historie i technický princip sahá až do antiky, kdy podobnou metodou vznikaly rytiny kamejí a gem do přírodních, velmi tvrdých materiálů - achátů, později horského křišťálu. Technický i výtvarný vrchol rytí skla přichází na počátku 17. století. Přírodní materiály byly v té době stále více nahrazovány taveným sklem, které usnadnilo rozvoj zdobivým technikám ve zvýšené poptávce po stolním a reprezentačním skle.

Rytí (řezání) skla je práce specifická svou rukodělností, tj. přenesením lidského citu a šikovnosti do obrázku na skle. Jde prakticky o řezání do povrchu skleněného předmětu. Z odběru skla a jednotlivých řezů se skládá a „modeluje“ výsledný obrázek. Nástrojem rytce jsou otáčející se kolečka, nejčastěji měděná, karborundová, elektritová a diamantová. Při práci rytec nanáší na jejich obvod tenkou vrstvu emulze smirkového prášku a petroleje, čistého petroleje nebo vody, čímž z nich vytvoří řezný kotouček, který dokáže odebírat tvrdou hmotu skla a zanechá na něm potřebnou matnou stopu. Střídáním různých velikostí a profilů koleček lze jak odebírat velké plochy skla, tak tvořit miniaturní výjevy složené z mnoha detailů. Rytecké dílo je v podstatě klasický reliéf, nejčastěji však reliéf negativní (pozitivní je využíván v mnohem menší míře), který je zahlouben do povrchu skla. Rytí skla je nejnáročnější technika zušlechťování skla.

Moderní technologie řezání skla

S rozvojem technologií se objevily i moderní způsoby řezání skla, které řeší problémy tradičních metod, jako jsou praskliny, drsné hrany a nízká výtěžnost.

Čtěte také: Nabídka HELUZ

Tradiční procesy řezání skla

• Řezání nožovým kotoučem: Sklo řezané řezacím kotoučem má velké hrany a drsné hrany, což výrazně ovlivní pevnost skla. Míra výtěžnosti skla je nízká a je nutný komplexní postprocessing. Při řezání zvláštního tvaru se rychlost a přesnost výrazně sníží.
• CNC broušení a řezání: CNC má vyšší přesnost než řezací kolečko (≤30 μm) a sekání hran je menší (přibližně 40 μm). Nevýhodou je pomalost.

Laserové řezání skla

Ablačním mechanismem je tradiční laserové řezací sklo. Sklo se taví nebo dokonce zplyňuje zaostřeným laserem s vysokou hustotou energie a zbytková struska se odfoukává pomocí vysokotlakého pomocného plynu. Pro vysokorychlostní skenování se obvykle používá galvanometr a sklo se skenuje jeden po druhém pro odstranění vrstvy, přičemž obecná rychlost řezání je menší než 1 mm/s. S rozvojem laserové technologie se lasery objevily také v broušení skla. Rychlost řezání laserem je vysoká, přesnost vysoká, řez nemá žádné otřepy a není omezen tvarem a štěpení je obecně menší než 80 μm. V posledních letech dosáhly ultrarychlé lasery (nebo ultrakrátké pulzní lasery) rychlého rozvoje, zejména v aplikacích pro řezání skla.

Udržitelnost a recyklace

Sklo je samo o sobě udržitelné, inertní a 100% recyklovatelné, opakovaně použitelné a znovu naplnitelné. Hlavní složkou při výrobě skla jsou skleněné střepy. Výhodou používání střepů z vytříděného skla k výrobě nových sklenic a lahví je, že se spotřebuje o 40 % méně energie. Křišťál je naopak jedním z druhů skla, které recyklovat nelze. Protože se křišťál vyrábí přidáním minerálů, je tento materiál pevnější a odolnější. S křišťálem je samozřejmě třeba zacházet opatrně.

Ačkoli křišťál obsahuje 2-30 % minerálů, což umožňuje vyrábět pevnější, ale tenčí sklo, je průhlednější a lehčí, což je žádoucí pro špičkové skleněné výrobky. Obyčejné sklo se může zdát mírně zamlžené a v závislosti na svém složení může mít zelený nebo modrý odstín. Obvykle je světlejší než křišťál.

Tabulka srovnání vlastností skla a křišťálu

Z těchto informací je zřejmé, že rozdíl mezi broušeným a řezaným sklem, a především mezi běžným sklem a křišťálem, je hluboce zakořeněn v historii, technologii výroby a výsledných vlastnostech, které ovlivňují jejich estetickou hodnotu i praktické využití.

tags: #rozdíl #mezi #broušeným #a #řezaným #sklem

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat ocelový drát pro betonové konstrukce
• Podrobnosti o LOME PVC panelech
• Horní vs. spodní strana terasy
• Průvodce nátěry pro potravinářství
• Řešení pro stožáry a stojany